sovětský stíhací bombardér From Wikipedia, the free encyclopedia
Suchoj Su-17/20/22 (V kódu NATO „Fitter“) je sovětský proudový stíhací bombardér s měnitelnou geometrií křídel vyvinutý z předchozího typu Suchoj Su-7. V sovětském a později ruském letectvu se dočkal dlouhé služby a pod označením Su-20 a Su-22 byl ve velkém vyvážen do zemí východního bloku, na blízký východ, dále do zemí jako Angola a Peru. Jde o první sovětský letoun s měnitelnou geometrií křídel.
| Su-17/20/22 | |
|---|---|
.jpg) Přistávající český Su-22M4 | |
| Určení | stíhací bombardovací |
| Původ | Sovětský svaz |
| Výrobce | KnAAPO |
| Konstruktérská skupina | Suchoj |
| První let | 2. srpna 1966 |
| Zařazeno | 1970 |
| Vyřazeno | 1998 (Rusko) |
| Charakter | Několik ještě ve službě |
| Uživatel | Sovětské letectvo (dříve) Syrské letectvo Polské letectvo Peruánské letectvo |
| Výroba | 1969–1990 |
| Vyrobeno kusů | 2 867 |
| Vyvinuto z typu | Suchoj Su-7 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Letouny sloužily i v československém a později v českém letectvu. Poslední stroje byly z české armády vyřazeny roku 2002.
.jpg)
Na začátku 60. let 20. století se začalo uvažovat o nahrazení nadzvukového frontového stíhacího bombardéru Suchoj Su-7, který se svými parametry začínal stávat méně vyhovující. Jednalo se hlavně o vysokou vzletovou a přistávací rychlost z důvodu křídla s velkým šípem náběžné hrany (63°) a motor AL-7F s vysokou spotřebou paliva. Vysoká spotřeba rapidně zkracovala dolet stroje a to hlavně při vyšším užitečném zatížení. Jinak bylo letadlo překvapivě obratné a nevykazovalo žádné zrádné letové vlastnosti. To vedlo k rozhodnutí vyvinout křídlo s měnitelnou geometrií.
V té době se západní experti zabývali obdobným problémem a naděje se vkládaly do konstrukce křídla s měnitelnou geometrií. První teoretické studie byly výsledkem agilního německého válečného výzkumu a další poznatky přinesli výzkumníci ve Velké Británii a USA v 50. a na začátku 60. let. NASA po aerodynamických testech a rozsáhlých počítačových studiích a simulacích navrhla optimální umístění otočných čepů v rozměrné centrální části křídla asi ve čtvrtině rozpětí. Tím se americký návrh lišil od britských projektů, které uvažovaly otočné body v trupu, nebo v kořeni křídla. Konstrukce NASA minimalizovala značný pohyb působiště vztlaku při přestavování křídla a našla svou realizaci v sériových letadlech F-111, F-14, B-1, Tornado a také u letadel řady MiG-23/27, Su-24, Tu-160 atd.
Stejně tak OKB Suchoj rozhodla přijmout nápad měnitelné geometrie křídla a pod vedením N. G. Zynina vylepšit svůj Su-7. První studie naznačily, že při aplikaci poznatků NASA na trup Su-7 by umístění otočných čepů a dutého úseku pro zasunutí křídla vyšlo přímo do prostoru podvozkových šachet, což by byl již podstatný zásah do centrální části křídla, ale i do konstrukce trupu. Protože však požadavky zněly na co nejmenší změny konstrukce trupu, bylo rozhodnuto posunout čepy do poloviny rozpětí. Problémy s prouděním vzduchu byly vyřešeny aerodynamickým plůtkem na přechodu pevné a pohyblivé části. Rozdíly v ovladatelnosti letadla při změně geometrie byly potlačeny snížením rychlosti přestavování křídel a změnou nastavení stabilizátoru v závislosti na jejich šípovitosti. Křídlo dostalo rozměrné přistávací klapky na pevnou i pohyblivou část a sloty na vnější část. Všechny uvedené změny byly vyzkoušeny na upraveném stroji Su-7BMK. Trup s ocasními plochami, centrální částí křídla a pohonnou jednotkou zůstal beze změny, křídlo bylo zrekonstruované. Takto upravené letadlo neslo označení S-22I, resp. Su-7IG (Fitter B) a první let uskutečnilo 2. srpna 1966. Obavy, že zůstane s výkony a vlastnostmi na úrovni původního Su-7 kvůli zvýšené hmotnosti křídla (cca o 400 kg více) a zmenšené zásobě paliva se nepotvrdily. Naopak, podstatně se zlepšily parametry startu a přistání, zvýšila se obratnost, dolet a nosnost. Přestavování křídel nemělo podstatný vliv na změnu letových vlastností a posun aerodynamického těžiště byl pouze 2%. Pro nové letadlo bylo vybráno označení Su-17, pro export nejprve Su-20 a od poloviny sedmdesátých let Su-22.
Zabudovanou výzbroj tvoří dva kanóny NR-30 ráže 30 mm, každý se zásobou 80 nábojů. Pod křídlové závěsníky lze zavěsit kanónová pouzdra SPPU 22-01 s kanónem GŠ-23 ráže 23 mm s 260 náboji určené pro střelbu vpřed s proměnlivou výchylku kanónu směrem dolů a pod trup pro střelbu dozadu pouze s přesně nastaveným úhlem.
Su-17 může nést širokou paletu neřízených raket ráže 57 mm S-5M, S-5K, S-5KO, S-5KPB, S-5OI a S-5PI, ráže 80 mm S-8A a S-8M nebo rakety ráže 240 mm S-24. Dále nadkalibrovou S-25O, S-25OF a S-25OMT vypouštěné z jednorázového přepravního a vypouštěcího kontejneru PU-O-25. Z pětihlavňového vypouštěcího zařízení B-13 nebo čtyřhlavňového RM-122 čs. výroby se dají vypouštět rakety S-13 ráže 122,4 mm, používané v pozemních kompletech GRAD.
Letadlo může nést různé typy protizemních řízených střel, např. protiradiolokační Ch-25MP (AS-12 Kegler), rádiem naváděné Ch-25MR (AS-10 Karen), laserem naváděné Ch-25ML (AS-10 Karen) na adaptérech APU-68 a střely s televizním naváděním Ch-29T (AS-14 Kedge), nebo laserem naváděné Ch-29L (AS-14 Kedge) na závěsnících APU-58. Také může nést protiradiolokační střelu Ch-58E (AS-11 Kilter).
Letadlo může nést klasické pumy do hmotnosti 500 kg, brzděné pumy PB-250, zápalné kontejnery ZB-500 nebo kontejnery KMGU-2 KMG-U se submunicí. Letecké pumy kalibru 100 kg a 250 kg se dají zavěsit na šestinásobné závěsníky. Pro kontrolu a vyhodnocení výsledků útoku se používá fotokulomet SŠ-45 v kabině se zaměřovačem.
Pro pasivní ochranu slouží aktivní klamné cíle SPPI56 ráže 56 mm (12 výmetnic KDS) a pasivní cíle PPI26 (čtyři bloky ASO-2V na horní straně trupu, každý se dvěma kazetami po 32 kusů PPI26). Aktivní ochranu zajišťují protiletadlové řízené střely R-60 (AA-8 Aphid). Na cvičné účely se používají cvičné registry UZR-60.
Pro plnění průzkumných úkolů může být na speciální centrální pylon svěšení kontejner KKR obsahující tři kamery snímající terén v různých směrech a úhlech a výmetnice světlic pro noční snímkování v přední části a aparaturu elektronického průzkumu RTR v zadní části. Pod levý vnitřní závěsník může být zavěšen kontejner SPS pro radioelektronický boj. Na Su-22 M4 bylo možné nasadit speciální pylon pro použití nukleárních zbraní BD3-56FMN[1].
Tvoří ji proudový jednohřídelový motor AL-21F-3S a agregáty zajišťující jejich funkci. Vlastní motor se skládá z axiálního čtrnáctistupňového kompresoru, prstencové spalovací komory, dvoustupňové turbíny, komory přídavného spalování a výstupní trysky s proměnlivým průřezem. Pomocné systémy jsou olejový systém, systém dodávky a regulace množství paliva do spalovací komory a komory přídavného spalování ADT-55B, hydraulický systém natočení deseti stupňů statorových lopatek kompresoru, ovládání segmentů výstupní trysky RSF-53B a systém automatického spuštění, systém odběru vzduchu pro tlakování palivových nádrží a pro klimatizační soustavu a systém kontroly a signalizace.
Přední část levého bočního pultu je vyhrazena pro ovládání motoru. Hlavním řídícím prvkem je páka ovládání motoru POM. Dorazy a západky ji blokují v polohách STOP, VOLNOBĚH, MAX. TAH, MIN. FORSÁŽ A MAX. FORSÁŽ. dále je na rukojeti tlačítko RADIO ZAP., ovladač brzdných štítů a dvě tlačítka pro navigační a zbraňové systémy. Pohyb POM je přenášen mechanicky na regulátory dodávky paliva a polohy výstupní trysky, čímž se nastavují otáčky a tah.
Motorový prostor se chladí vzduchem, odebíraným za letu ze vstupního kanálu těsně před kompresorem a na zemi také nasávacími ventily v krytech motoru. Dva přídavné vstupy přivádějící chladicí vzduch ke komoře přídavného spalování a dva další ke generátorem. Drenážní soustava odvádí nespálené nebo uniklé palivo do sběrného potrubí.
Během sovětské intervence v Afghánistánu byl Su-17 používán jak sovětským letectvem, tak afghánskými vládními jednotkami.
Vysoko položená letiště, horké klima a vysoká prašnost způsobily různé provozní problémy. Vzlet a rozjezd letadla byl 1,5krát delší než normálně, přistání často vedla k proražení gum nebo zablokování brzd. Časté byly poruchy avioniky. Motor se naopak ukázal jako odolný jak vůči nasávanému prachu, tak palivu znečištěnému prachem. V roce 1985 překročila úroveň bojové připravenosti flotily Su-17 úroveň bojové připravenosti Su-25 a vrtulníků.[2] Letadlo se ukázalo jako špatně přizpůsobené realitě války v Afghánistánu, a to kvůli vysoké rychlosti při útoku, nízké manévrovatelnosti a nutnosti operovat mimo dosah protiletadlového dělostřelectva.
Protiletadlové raketové systémy v rukou mudžahedínů donutily Su-17 operovat v ještě větších výškách. V průběhu operací byl Su-17 vybaven automatickým odpalovanými tepelnými protiopatřeními . Tato skutečnost, stejně jako vylepšená taktika nasazení, znamenala, že v roce 1985 byl sestřelen pouze jeden sovětský Su-17.
Su-17 operoval ve výšce 3,5-4 km, používal hlavně pumovou výzbroj, zatímco přesné údery prováděly Su-25.
Su-17M3/4 byly dále používány během první čečenské války spolu se Su-24 a Su-25 bitevních a průzkumných misích.[3]
Ve snaze vyřadit ze svého inventáře jednomotorové úderné letouny stáhlo ze služby ruské letectvo v roce 1998 svůj poslední Su-17M4 spolu s flotilou MiGů-23 a 27.
Do Československa se první Su-22M-4 a Su-22UM-3 dostaly v březnu 1984. Stroje obdržel 47. průzkumný letecký pluk, tehdy se sídlem v Pardubicích. Letadla zformovala jednu letku, výzbroj dalších dvou tvořila letadla MiG-21R, L-29R a roj Il-14. V dalších letech přicházely postupně objednané stroje pro stíhací bombardovací pluky. Všechny Su-22 přišly v rozebraném stavu, montovaly se na letišti v Hradci Králové a Náměšti nad Oslavou a zalétávala je skupina sovětských pilotů, která také školila prvních čs. instruktory. V letech 1987 až 1989 se na tato letadla kompletně přezbrojil 20. stíhací bombardovací letecký pluk v Náměšti nad Oslavou, známý pod názvem Biskajský. Přibližně v téže době se dostalo několik strojů i k 6. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku v Přerově.
Jednomístné Su-22 byly dodány ve dvou provedeních. První série ještě nebyly vybaveny TV navazující soustavou (na přístrojové desce chyběla obrazovka systému) pozdější série již TV naváděcí systém obsahovaly. V čs. letectvu působilo celkem 57 letadel Su-22 včetně dvoumístných verzí.[4]
19. srpna 2003 byl při cvičení polské raketové baterie 2K12 Kub náhodně sestřelen polským letectvem Su-22M4K přátelskou palbou. Letoun letěl 21 km od pobřeží nad Baltským mořem u Ustky. Pilot se katapultoval a byl zachráněn po dvou hodinách ve vodě.[5] V roce 2012 Polsko vyšetřovalo nahrazení svých Su-22 třemi letkami bezpilotních letounů.[6]
V roce 2014 polské letectvo plánovalo zachovat Su-22 ve službě. Doufalo se, že toto rozhodnutí bude mít pozitivní dopad na polský průmysl, protože opravárenské zařízení WZL č. 2 v Bydhošti bude udržovat zbývající letadla na základě smlouvy s letectvem. Rozhodnutí by také umožnilo letectvu udržet si dobře vycvičené pozemní posádky a piloty obsluhující letadla. Poláci považují Su-22 za jednodušší na údržbu a opravy než ostatní hlavní typy bojových letounů, které jsou v současnosti v polské výzbroji (zejména MiG-29 a F-16). Trpí menším počtem poruch a jiných problémů (vysoký index bezchybnosti, 70–75 %). Je to jediné letadlo v polském inventáři vybavené pro elektronický průzkum, válčení a podporu pozemních systémů. Polské letectvo si ponechalo velké zásoby zbraní vzduch-země pro použití na Su-22. Podle některých odhadů by náklady na zničení těchto zdrojů byly vyšší než předpokládané náklady na pokračování operací Su-22.[7]
Bylo rozhodnuto, že od roku 2015 pouze 12 Su-22M4 a 4-6 Su-22UM3K ze zbývajících 32 podstoupí repas, čímž se prodlouží jejich životnost o deset let.[8] Z ekonomických důvodů nejsou letouny modernizovány, kromě osazení přídavným rádiem RS-6113-2 C2M s čepelovou anténou nahoře, ale dostaly šedou vícestínovou kamufláž, podobně jako ostatní polská letadla.[8][9] Několik polských Su-20 a Su-22 bylo darováno různým muzeím, včetně Polského armádního muzea ve Varšavě, Muzea výzbroje v Poznani, Muzea polských zbraní v Kołobrzegu a polského leteckého muzea v Krakově.[10] Jiné byly umístěny na pomníky nebo darovány školám jako technické pomůcky.
Po dodání 48 letounů KAI T-50 Golden Eagle z Jižní Koreje v roce 2022 měla být flotila Su-22 postupně vyřazena.[11]
Dva libyjské Su-22 byly 19. srpna 1981 sestřeleny v zálivu Velká Syrta letouny Grumman F-14 Tomcat amerického námořnictva. Jeden ze Su-22 odpálil raketu K-13 čelně na jeden z F-14 z odhadované uzavírací vzdálenosti 300 metrů (984 stop), ale střele se podařilo vyhnout. Oba Suchoje pak byly sestřeleny střelami AIM-9 Sidewinder.
8. října 1987, v důsledku čadsko-libyjského konfliktu, byl Su-22 sestřelen systémem FIM-92A vypuštěným čadskými silami. Pilot, kapitán Dija al-Din, se katapultoval a byl zajat. Později mu francouzská vláda poskytla politický azyl. Během záchranné operace byl sestřelen systémem FIM-92A i libyjský MiG-23MS.[12]
Libyjský Su-22 havaroval 23. února 2011 poblíž Benghází. Členové posádky, kapitán Attia Abdel Salem al Abdali a jeho druhý pilot, Ali Omar Kaddáfí, dostali rozkaz bombardovat město v reakci na libyjskou občanskou válku. Odmítli, vyskočili z letadla a seskočili padákem na zem.[13][14] Su-22 byly silně využívány libyjskými loajálními silami proti povstaleckým silám od poloviny února do poloviny března 2011, kdy začala mezinárodní mise a byla zavedena bezletová zóna. Kromě jiných misí zaútočily Su-22 také na pozice proti Kaddáfímu v Bin Džavádu na začátku března 2011, když vládní síly znovu dobyly město.[15][16]
Jeden Su-22 libyjského letectva byl zničen na zemi F-16AM belgického letectva 27. března.[17]
Od 22. září 1980 do 20. srpna 1988, během íránsko-irácké války, používal Irák exportní verze Su-17 (Su-20 a Su-22) vedle starších Su-7. Byly většinou používány při pozemních útocích a k přímé letecké podpoře. Íránské letoun Grumman F-14 Tomcat sestřelily 21 Su-20/-22, což bylo potvrzeno západními zdroji. Osmnáct Su-20/-22 sestřelily také íránské stroje McDonnell F-4 Phantom II[18] a tři íránskými Northrop F-5.[19] 20. října 1980 irácký Su-20 sestřelil íránský F-4E svými 30mm kanony.[18]
Oficiální irácké záznamy nevykazují žádné ztráty letounů Su-20 během války proti Kurdům a Íránu. Dvacet Su-22M2, dva Su-22M3 a sedm Su-22M4 bylo ztraceno během války s Íránem, většina kvůli protiletadlové palbě během nízkoúrovňových náletů na íránské frontové linie.[20]
Během války v Zálivu v roce 1991 zaznamenaly irácké Su-22 omezenou aktivní službu, protože irácký režim iráckému letectvu (IQAF) nedůvěřoval. 7. únoru 1991 byly dva Su-20/22 a jeden Su-7 sestřeleny letouny McDonnell Douglas F-15 Eagle amerického letectva pomocí střel vzduch-vzduch AIM-7 Sparrow[21], když irácké letectvo přesouvalo letadla do Íránu.
20. a 22. března 1991 byly sestřeleny další dva Su-22 americkými letouny F-15 ve snaze ochránit kurdské civilisty před zahájením operace Provide Comfort za účelem poskytnutí humanitární pomoci a vytvoření bezletové zóny severně od 36. rovnoběžky.[22]
Syrské letectvo (SyAAF) nasadilo Su-20/-22 k útoku na izraelské síly během Jomkipurské války[3] a války v Libanonu v roce 1982. Několik Su-20/-22 bylo izraelským letectvem sestřeleno.[23][24] Od poloviny roku 2012 za syrské občanské války byly Su-22 syrského letectva zapojeny do bojových operací proti syrským povstalcům.[25] Videa ukázala, že Su-22 používají neřízenou munici jako jiná letadla syrského letectva s pevnými křídly; většinou pumy pro všeobecné použití, kazetové pumy a zápalné pumy a neřízené rakety. Útočnou taktikou byly ploché bombardovací lety v nízkých až středních výškách s výběhem po vystřelení rakety nebo bombardování s vypuštěním protiopatření ve formě světlic pro sebeobranu.[26] Ke konci roku 2015 utrpěly syrské Su-22 méně ztrát ve srovnání se syrskými MiG-21 a MiG-23. První potvrzená ztráta syrského Su-22 byla zaznamenána 14. února 2013, kdy jej povstalecké síly sestřelily pomocí systému MANPADS.[27] 18. června 2017 zaútočil americký F/A-18E Super Hornet a sestřelil syrský Su-22[28] za svržení munice na síly podporované USA.[29] Podle wingmana Super Hornetu, který provedl sestřel, se syrský pilot dokázal katapultovat[30] a byl později vrácen syrské vládě. 24. července 2018 byl syrský Su-22, který vstoupil do izraelského vzdušného prostoru, sestřelen dvěma izraelskými raketami Patriot.[31][32] Další syrské letouny Su-22 byly sestřeleny během probíhající občanské války.
Peru bylo jediným exportním zákazníkem tohoto typu na americkém kontinentě. V roce 1980 peruánský Su-22 nad Arequipou zachytil údajné UFO.
24. dubna 1992 zaútočily peruánské Su-22 na Lockheed C-130H Hercules z 310. letecké squadrony letectva Spojených států, který byl zachycen nad mořem západně od Limy a zranil šest ze 14 členů posádky. Člen posádky Joseph C. Beard Jr. byl zabit, když byl vymrštěn z kabiny ve výšce 18 500 stop a člen posádky Ronald Hetzel utrpěl těžká zranění s rozstřeleným hrudníkem a přeříznutou krční žílou.[33] Incident způsobil téměř na rok přerušení amerického protidrogového programu Air Bridge Denial Program a zřízení Joint Air Operation Center na Howardově letecké základně v Panamě.[34]
Během cenepské války mezi Peru a Ekvádorem v roce 1995 byly ztraceny dva peruánské Suchoje Su-22, když 10. února byly dvě ekvádorské Mirage F1JA, pilotované majorem R. Banderasem a kapitánem C. Uzcáteguim, nasměrovány přes pět cílů blížící se ke spornému cenepskému údolí. Po navázání vizuálního kontaktu Mirage odpálily své rakety a prohlásily, že sestřelily dva peruánské Su-22A, zatímco Kfir si vyžádal další Cessnu A-37 Dragonfly.[35][36][37][38] Peru však popřelo, že by byly dva Su-22A sestřeleny Miragemi s tím, že jeden byl zasažen ekvádorským protiletadlovým dělostřelectvem během nízko letící pozemní mise a druhý havaroval kvůli požáru motoru.[39][40][41]
Su-22 provedly 45 bojových letů do bojové zóny. Mocná síla 20 letounů Su-22 byla také připravena zasáhnout v El Pato jako odvetná síla, pokud by se Ekvádor rozhodl zaútočit na pobřežní přístav.[42]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
