Argentina
stát v Jižní Americe From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Argentina,[pozn. 1] plným názvem Argentinská republika,[pozn. 2][pozn. 3] je stát v jižní polovině Jižní Ameriky. Přes celý jižní cíp hraničí na západě s Chile a sousedí také s Bolívií a Paraguayí na severu, Brazílií na severovýchodě, Uruguayí a Jižním Atlantským oceánem na východě a Drakeovým průlivem na jihu. Území se skládá z plání na východě a pohoří And na západní hranici. Podnebí je převážně mírné, s suchou oblastí na jihovýchodě Patagonie a subantarktickým podnebím na jihozápadě. Argentina si nárokuje svrchovanost nad Falklandami, Jižní Georgií a Jižními Sandwichovými ostrovy, Jižním patagonským ledovcem a částí Antarktidy.[pozn. 4] Argentina se dělí na 23 provincií a 1 federální distrikt, na ploše 2 780 000 km² žije 46,7 mil. obyvatel.[1] To z ní činí druhou největší zemi Jižní Ameriky po Brazílii, čtvrtou největší zemi Ameriky a osmou největší zemi světa. Hlavním a největším městem je Buenos Aires mezi další velká města patří Córdoba, Rosario, Mendoza a La Plata. Obyvatelstvo je rasově a etnicky rozmanité, úředním jazykem je de facto[pozn. 5] španělština, kterou mluví téměř všichni Argentinci,[4] 63 % obyvatel jsou katolíci, 9 % protestanté a 20 % bez vyznání.[5]
Nejstarší zaznamenaná přítomnost člověka na území dnešní Argentiny sahá až do paleolitu.Incká říše se v předkolumbovské době rozšířila na severozápad země. Moderní země má své kořeny ve španělské kolonizaci regionu v 16. století.[6] Argentina vznikla jako nástupnický stát místokrálovství Río de la Plata, španělského zámořského místokrálovství založeného v roce 1776. Po argentinské deklaraci nezávislosti 9. července 1816 a argentinské válce za nezávislost (1810–1825) následovala dlouhá občanská válka, která trvala až do roku 1880 a vyvrcholila reorganizací země jako federace. Poté země zažívala relativní mír a stabilitu, přičemž několik následných vln evropské imigrace, hlavně Italů a Španělů, ovlivnilo její kulturu a demografii.[7][8][9][10]
Národní autonomistická strana dominovala národní politice v období zvaném Konzervativní republika, od roku 1880 až do voleb v roce 1916. Velká hospodářská krize vedla v roce 1930 k prvnímu státnímu převratu vedenému Josém Félixem Uriburem, čímž začalo takzvané „neslavné desetiletí“ (1930–1943). Po tomto převratu následovaly další čtyři v letech 1943, 1955, 1962 a 1966. Po smrti prezidenta Juana Peróna v roce 1974 se jeho vdova a viceprezidentka Isabel Perónová ujala prezidentského úřadu, než byla svržena při posledním převratu v roce 1976. Následující vojenská junta pronásledovala a zavraždila tisíce politických kritiků, aktivistů a levicových aktivistů během „špinavé války“, období státního terorismu a občanských nepokojů, které trvalo až do zvolení Raúla Alfonsína prezidentem v roce 1983.
Argentina je federativní prezidentská republika. Je rozvojovou zemí, v indexu lidského rozvoje se umístila na 47. místě, v Latinské Americe ho má po Chile druhý nejvyšší. Má druhou největší ekonomiku v Jižní Americe, je jedním z pěti největších producentů sójových bobů, kukuřice, slunečnicových semen, dále hovězího masa a lithia. Argentina je regionální velmocí a zachovává si svůj historický status střední mocnosti v mezinárodních vztazích.[11] Argentina je členem skupin G15 a G20, je také zakládajícím členem Organizace spojených národů, Světové banky, Světové obchodní organizace, jihoamerického sdružení volného obchodu Mercosuru, Společenství latinskoamerických a karibských států a Organizace iberoamerických států.
Remove ads
Název
Související informace naleznete také v článku Sierra de la Plata.
Jméno země je vlastně adjektivum odvozené od latinského slova argentum („stříbro“). Má původ v událostech nezdařené výpravy (1515/1516) portugalského mořeplavce ve španělských službách Juana Díaze de Solís, který na východním pobřeží Jižní Ameriky objevil ohromný estuár La Mar Dulce („Sladké moře“), kde však byl po přistání s částí posádky zabit domorodci.[12] Zbytek výpravy se rozhodl vrátit do Evropy, ale cestou jedna z lodí ztroskotala na pobřeží dnešní Brazílie. Vůdce skupinky ztroskotanců, Portugalec Aleixo Garcia se dokázal spřátelit s místními Indiány a o osm let později (1524) vedl evropsko-indiánskou výpravu za mytickým „Bílým králem“, který podle indiánských pověstí měl sídlit ve „Stříbrných horách“ (španělsky Sierra de la Plata) a oplývat nesmírným množstvím drahých kovů.[13] Garcíova výprava přešla kontinent směrem na západ, v horách narazila na Inckou říši, s jejímiž obránci se střetla a podařilo se jí naloupit stříbrné poklady; byť byl García na zpáteční cestě zabit, pověst i materiální důkazy se donesly k sluchu dalších evropských objevitelů. Tak se v letech 1526–1548 uskutečnilo několik výprav ve snaze najít ty legendární Stříbrné hory, a protože všechny tyto výpravy měly počátek v oblasti La Mar Dulce, bylo tedy přejmenováno na Río de la Plata („Stříbrná řeka“) a kraj okolo něj na Stříbrnou zemi – ačkoliv vytoužená hora plná stříbra byla nakonec (1545) nalezena až v Potosí, na území dnešní Bolívie.
Poprvé je jméno „Stříbrná země“ doloženo v latinském tvaru v 50. letech 16. století jako Terra Argentea; od počátku 17. století se pak objevuje jeho španělský ekvivalent Tierra Argentina, v následujících staletích ovšem psaný s určitým členem jako La Argentina. Po vzniku samostatného státu se od roku 1831 toto adjektivum stalo součástí politického jména (Confederación Argentina, República Argentina), ale teprve v průběhu 1. poloviny 20. století se ustálila i současná krátká podoba jména geografického.
Remove ads
Dějiny
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Argentiny.
Starší dějiny
Do Jižní Ameriky se člověk moderního typu dostal patrně již před 30 000 lety, jak ukazují objevy z 20. let 21. století.[14]
Před příchodem Evropanů žily v severozápadní oblasti And významné kulturní národy, které se živily zemědělstvím, žďářily, vyráběly keramiku a obývaly sídliště podobná městům (Čarrúaové, Guaraníové). Vedle nich žily roztroušeny po celém území vyspělé lovecké kmeny jako Puelčové, Teuelčové, Tobové nebo Vičiové. Na jihu přebývala primitivnější společenství sběračů a lovců (Selknamové, Jaganové).[15][16] Diagutové rozvinuli obchodnickou kulturu. Zejména jimi obývanou oblast na severozápadě dnešní Argentiny obsadili kolem roku 1480 Inkové.[17]
Prvním Evropanem, který přistál u argentinských břehů, byl roku 1502 Amerigo Vespucci. V roce 1516 přistála u ústí La Platy španělsko-portugalská výprava Solísova (viz výše). Proti proudu Río de la Plata se k průzkumu vnitrozemí vydal v letech 1527–1529 Sebastiano Caboto, Benátčan ve španělských službách. V roce 1536 Pedro de Mendoza založil malou osadu, kterou nazval Buenos Aires, byla však nadlouho opuštěna v roce 1541.[18] Znovu ji objevil a oživil až Juan de Garay roku 1580. Ten roku 1573 založil rovněž město Santa Fe. Francisco de Aguirre založil v roce 1553 Santiago del Estero. Mendoza byla založena v roce 1561. San Juan o rok později. San Miguel de Tucumán v roce 1565. Roku 1573 Jerónimo Luis de Cabrera založil Córdobu. San Luis bylo založeno v roce 1596.
Nejprve patřilo území Argentiny ke španělskému místokrálovství Peru. Od roku 1536 Španělé kolonizovali území a původní obyvatele Arakuánce a Patagonce téměř vyhubili. Roku 1776 bylo zřízeno místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo území Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. Hlavním městem místokrálovství bylo Buenos Aires.
Nezávislost
Hlavní město se v letech 1806 a 1807 neúspěšně pokusili dobýt Britové.[19] Místní Argentinci, vedeni generály jako Cornelio Saavedra nebo Manuel Belgrano, tyto invaze odrazili sami, neboť španělská vojska byla zaneprázdněna napoleonskými válkami. To výrazně přispělo k sebevědomí kolonie a vzniku moderního argentinského nacionalismu.[20] Brzy přišly i požadavky na samostatnost. Dosazení Josefa Bonaparta na španělský trůn se stalo záminkou k sesazení místokrále (tzv. Květnová revoluce; Revolución de Mayo). Moci se 25. května ujala místní vláda (tzv. Primera Junta).[21] Tento den je dnes v Argentině slaven jako Den nezávislosti.[22] Začala jím také argentinská válka za nezávislost. 9. července 1816 kongres v Tucumánu přijal Deklaraci nezávislosti. Vznikl tak nový stát s republikánským zřízením zvaný zpočátku Spojené provincie La Platy. Válka však pokračovala ještě dva roky. Úspěch na bojišti zajistili zejména generál Manuel Belgrano a José de San Martín.
Roku 1819 byla přijata centralistická ústava, která byla brzy zrušena federalisty. Spor mezi centralisty a federalisty byl pak ústřední zápletkou raných dějin státu, podobně jako u většiny dalších postkoloniálních jihoamerických států.[23][24] Občanská válka mezi centralisty a federalisty trvala až do roku 1831, kdy federalisté zvítězili a byla vyhlášena Argentinská konfederace. Do jejího čela se postavil caudillo Juan Manuel de Rosas. Ten byl roku 1852 svržen jiným caudillem Justo José de Urquizou. Jako nový prezident Konfederace schválil Urquiza roku 1853 novou ústavu. Ta se nelíbila nejdůležitější provincii konfederace, která se odtrhla a vznikl samostatný stát Buenos Aires (tzv. zářijová revoluce).[25] Stát Buenos Aires pak vyhlásil válku zbytku Konfederace a roku 1861 porazil pod vedením Bartolomé Mitreho Urquizovy konfederační síly v bitvě u Pavónu.[26][27] Vítězství Buenos Aires vedlo k zániku Konfederace, znovusjednocení země pod vládou liberálů z hlavního města a větší centralizaci.[28]
Zlatý věk
.jpg)
Mitre se stal novým prezidentem, prosazoval zejména liberální politiku.[29] Vlády Mitreho (1862–1868) a jeho dvou nástupců Dominga Faustina Sarmienty (1868–1874) a Nicoláse Avellanedy (1874–1880) položily základy moderního argentinského státu.
Argentina se zúčastnila po boku Brazílie a Uruguaye paraguayské války, při níž v roce 1870 zabrala region Misiones a část regionu Chaco.[30]
Od 80. let 19. století, počínaje vládou Julia Argentino Rocy (1880–1886, 1898–1904), začaly argentinské vlády masivně podporovat přistěhovalectví do země, nejvíce na kontinentu po Spojených státech. To vedlo k přerodu argentinské společnosti a ekonomiky. V letech 1870 až 1910 vzrostla argentinská populace pětinásobně a ekonomika patnáctinásobně.[31] Argentina se zařadila mezi pět největších světových vývozců, zejména pšenice. Díky novému veřejnému, povinnému, bezplatnému a sekulárnímu vzdělávacímu systému se gramotnost rychle zvýšila z 22 % na 65 %, tedy na úroveň, jakou dosáhla většina latinskoamerických národů až o padesát let později. Argentina se v roce 1908 stala sedmou nejbohatší zemí na světě (po Švýcarsku, Novém Zélandu, Austrálii, Spojených státech, Spojeném království a Belgii).[32] Argentinský příjem na hlavu byl na konci 19. století o 70 % vyšší než v Itálii, o 90 % vyšší než ve Španělsku, o 180 % vyšší než v Japonsku a o 400 % vyšší než v Brazílii. Konec 19. a začátek 20. století je tak někdy nazýván zlatým věkem Argentiny.[33]
Mezi léty 1878 až 1884 došlo k tzv. dobytí pouště.[34][35][36] Pomocí provokování neustálých konfrontací s domorodci si argentinská vláda přivlastňovala domorodá území, čímž se argentinské území ztrojnásobilo. V roce 1880 byla přičleněna Patagonie.
V roce 1912 prezident Roque Sáenz Peña uzákonil všeobecné volební právo (pro muže). To dostalo k moci Hipólito Yrigoyena a jeho Radikální občanskou unii, se socialistickými prvky v programu (dodnes je tato strana součástí argentinského politického systému a reprezentuje sociálnědemokratický proud).[37][38][39] Yrigoyen prosadil řadu sociálních reforem, rozšířil pomoc malým farmám a podnikům a zvolil neutralitu Argentiny v první světové válce.[40] V roce 1930 byl zbaven moci armádou vedenou José Félixem Uriburu. Zlaté časy Argentiny tím definitivně skončily.
Peronismus
![Thumb](#/media/Soubor:Museo_del_Bicentenario_-_"Retrato_de_Juan_Domingo_Perón_y_Eva_Duarte",_Numa_Ayrinhac.jpg)
Velkou hospodářskou krizí na konci 20. let 20. století skončila doba velkého rozkvětu argentinské ekonomiky. V následujících letech převzali vládu konzervativní vlastníci půdy a vojenské kruhy a v čele státu se střídaly civilní vlády s vojenskými. Argentina zůstala neutrální během druhé světové války. Pod tlakem Spojených států později mocnostem Osy válku vyhlásila, ovšem až 27. března 1945, zhruba měsíc před koncem války.[41][42] Po porážce Třetí říše uteklo do Argentiny mnoho nacistických pohlavárů, např. Adolf Eichmann nebo Josef Mengele.[43][44][45]
Během diktatury Arturo Rawsona byl sekretářem vládního odboru práce (budoucího ministerstva) jmenován relativně neznámý vojenský plukovník Juan Perón. Rychle se mu podařilo vyšplhat po politickém žebříčku a v roce 1944 byl jmenován ministrem obrany. Konkurenční frakce v armádě a konzervativním táboře ho vnímaly jako politickou hrozbu. Byl proto donucen v roce 1945 rezignovat a o několik dní později byl zatčen. Brzy byl ale propuštěn pod rostoucím tlakem své strany a několika spojeneckých odborů. Záhy, roku 1946, se stal prezidentem za labouristy, po jejich drtivém vítězství ve volbách v roce 1946. Perón stranu později přejmenoval na Justicialistickou a učinil z ní nejmocnější a nejvlivnější stranu v argentinské historii, která se však brzy rozštěpila na pravicovou a levicovou frakci, jež spolu zápasily.[46]
Perón byl označován za reformistu, ale i populistu. Za sociálního demagoga i sympatizanta k fašismu. Po něm získala jméno politika peronismu, která se v praxi projevovala rozsáhlým znárodňováním, podporou odborů, snahou o zlepšení sociálního postavení a rozšíření politických práv dělníků i nejchudších venkovanů, protekcionismem, posilováním prezidentské autority a antiklerikalismem (v roce 1955 argentinskou vládu exkomunikoval papež Pius XII.).[47] Perón také roku 1947 prosadil volební právo pro ženy. Všichni političtí oponenti či potenciální rivalové však byli vystaveni hrozbám, fyzickému násilí a obtěžování. Ze škol nechal Perón vyhodit 2000 profesorů a studentů. Ovládl všechny odborové svazy, a když se někdo vzepřel, jako odborový vůdce Cipriano Reyes, byl zatčen a mučen.[48]
Perón zastával úřad prezidenta republiky pro funkční období 1946–1952 a 1952–1958. Nicméně sílící bouře a neúspěchy ekonomiky, které jeho vládu v padesátých letech provázely, nakonec vedly k tomu, že se na pozvání generála Franka roku 1955 uchýlil do madridského exilu. Následně čelila Argentina stupňující se politické krizi, provázené vojenskými puči a vlnou terorismu.[49] Chaos vrcholil v roce 1970. Nakonec se Juan Domingo Perón vrátil z exilu a stal se roku 1973 potřetí prezidentem Argentiny, kteréžto funkční období ukončila hned následujícího roku jeho smrt.
Vojenská diktatura
Podrobnější informace naleznete v článku Vojenská diktatura v Argentině.
Po Perónově smrti svrhly 23. března 1976 vojenské kruhy vládu formálně vedenou jeho manželkou Isabelitou Maríou Estelou (faktickou moc měl v rukou José López Rega). Okamžitě poté zahájily tzv. špinavou válku (Guerra Sucia) proti svým odpůrcům; reagovaly tak na vzestup politického násilí, ke kterému výrazně přispěly ozbrojené formace peronistické levice – tzv. Montoneros.[50]
Vojenská junta, za podpory USA (ministr zahraničí Henry Kissinger) a s počátečním souhlasem vlivné katolické církve, zahájila proces tzv. národní reorganizace (Proceso de Reorganización Nacional), často zvaný jen Proceso, jehož cílem bylo argentinskou společnost kombinací neoliberálních ekonomických reforem a brutální represe atomizovat a depolitizovat. Během vlády vojenské junty a tzv. operace Kondor zmizely beze stopy tisíce občanů.[51]
Vláda vojenské junty se ovšem potýkala se špatnou vnitropolitickou i ekonomickou situací. Aby odvrátila pozornost od vnitřních problémů a upevnila své postavení, zahájila válku o Falklandy, Argentinci nazývané Malvíny. Vláda se domnívala, že vítězství, které by jí pomohlo upevnit pozici v zemi, bude rychlé. Neočekávala výraznější reakci ze strany Británie kvůli malému, Británii značně vzdálenému území. Britská premiérka Margaret Thatcherová však na útok Argentiny zareagovala nekompromisním protiútokem, který pohřbil myšlenku rychlého a snadného vítězství Argentiny. Porážka v této krátké válce s Velkou Británií o falklandské souostroví v dubnu 1982 jen uspíšila pád vojenské junty.[52]
Obnovení demokracie
V říjnu 1983 se po dlouhé době opět konaly svobodné prezidentské volby, jejichž vítězem se stal civilista a odpůrce junty Raúl Alfonsín. Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy, tzv. lety smrti (vuelos de la muerte – shazování živých lidí z vojenských letadel do Atlantiku) a strategie mizení lidí (tzv. desaparecidos), kterým podle oficiální zprávy o porušování lidských práv za vojenské diktatury Nuncá más („Nikdy víc“) padlo za oběť kolem 30 000 Argentinců. Jen samotné „lety smrti“ si vyžádaly 4000 obětí. Několik hlavních představitelů vojenského režimu bylo v roce 1985 odsouzeno k dlouholetému vězení. Prezident Alfonsín byl nakonec pod tlakem armády nucen dvěma spornými zákony (Punto final a Ley de obediencia débita) vyšetřování zločinů vojenského režimu výrazně omezit. Také jeho nástupce, peronista Carlos Menem omilostnil řadu odsouzených důstojníků. Znovu stíhání zločinů uvedl do pohybu prezident Néstor Kirchner, někdejší stoupenec peronistické levice (vládl v letech 2003–2007), a pokračovala v něm i prezidentka Cristina Fernández de Kirchner (mezi roky 2007 a 2015).
Krize a Kirchnerovi
Podrobnější informace naleznete v článku Argentinská krize (1999–2002).
Menem přišel v 90. letech s typickými reformami této éry: redukce státní správy, snížení inflace, pevný směnný kurz, obchodní deregulace, privatizace a odstraňování protekcionistických bariér.[53] Dosáhly jistých úspěchů, ale nakonec vyústily v souvislosti s ekonomickou krizí v některých zemích Latinské Ameriky a Asie v hlubokou finanční krizi, k níž přispělo odhalení několika korupčních afér i rostoucí nezaměstnanost, a která zapříčinila dvouletou politickou nestabilitu (v letech 2001–2003 se v úřadu vystřídali čtyři prezidenti).[54] Krizi ukončil nástup Kirchnera, který vsadil na neokeynesiánskou hospodářskou politiku. Dosáhl fiskálních přebytků a rychlého růstu HDP. Splatil též státní dluhy u Mezinárodního měnového fondu. Na jeho politiku se snažila navázat jeho manželka Cristina, ale neúspěšně. Co naopak reálně navázala byly dobré vztahy se zeměmi s pochybnými výsledky v oblasti lidských práv, včetně Venezuely, Íránu a Kuby. Naopak vztahy se Spojenými státy učinila velmi napjaté. Také v ekonomické oblasti přestal kirchnerismus fungovat. Vzrostla inflace a rozpočty začaly být deficitní. To vedlo ke zvolení středopravicového kandidáta Mauricia Macriho v roce 2015.[55] Macri se stal prvním demokraticky zvoleným neperonistickým prezidentem od roku 1916, kterému se podařilo dokončit své funkční období, aniž by byl svržen. Pokus o zotavení ekonomiky však nevyšel. Inflace dosáhla 240 procent a po rozpočtových škrtech přišel i dramatický nárůst chudoby. K moci se tak vrátili v roce 2019 peronisté, konkrétně Alberto Fernández (s Cristinou de Kirchner jako viceprezidentkou).[56]
Remove ads
Státní symboly
Vlajka
Podrobnější informace naleznete v článku Argentinská vlajka.
Argentinská vlajka je tvořena listem o poměru stran 5:8 nebo 9:14 se třemi vodorovnými pruhy: bledě modrým, bílým a bledě modrým. Ve středu bílého pruhu je umístěno žluté slunce s 32 paprsky.[57][58]
Znak
Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Argentiny.
Argentinský státní znak je tvořen modrobílým oválem, na kterém jsou spojené ruce, za nimi tyč s červenou frygickou čapkou. Ovál je lemován vavřínovým věncem, převázaný v dolní části modrou stuhou. Nad oválem (za věncem) je zlaté Slunce.[58]
Hymna
Podrobnější informace naleznete v článku Argentinská hymna.
Argentinská hymna je část (první sloka, refrén a poslední sloka) monumentální písně Himno Nacional Argentino (česky Argentinská národní hymna). Autorem hudby je Blas Parera, slova napsal Vicente López y Planes.
Geografie
Související informace naleznete také v článku Geografie Argentiny.
Argentina má rozlohu 2,78 milionu km² a je tak po Brazílii druhým největším státem Jižní Ameriky. Od severu k jihu měří 3 694 km, od západu k východu v nejširším místě přibližně 1 423 km. Na východě hraničí s Atlantským oceánem, na severu s Bolívií (délka hranice 742 km) a Paraguayí (1 699 km), na severovýchodě s Brazílií (1 132 km) a Uruguayí (495 km); nejdelší společnou hranici tvoří Chile a Argentina na západě země (5 308 km).
Celá západní hraniční oblast je tvořena Andami, nejdelším kontinentálním pohořím na Zemi. Zde leží i Aconcagua, s nadmořskou výškou 6 961 m nejvyšší hora Ameriky, zároveň i západní i jižní polokoule. Střední sever Argentiny zabírá Gran Chaco – horká oblast s suchým lesem a savanovými formacemi. Na východ od ní se podél řeky Paraná rozkládá kopcovitá krajina provincie Misiones. V té se, na trojmezí Argentiny, Paraguaye a Brazílie, nacházejí vodopády Iguazú, které jsou široké asi 2,7 km a které patří k největším na světě. Na jih od nich, mezi velkými řekami Río Paraná a Río Uruguay, leží vlhké a bažinaté Meziříčí. Na Río de la Plata, společném ústí těchto dvou řek, leží město Buenos Aires a stejnojmenná provincie Buenos Aires, ekonomické srdce Argentiny, kde žije asi třetina obyvatel země.
Na západ a jih od Buenos Aires se rozkládá pampa, travnatá rovina, kde se produkuje většina zemědělských produktů země. V této oblasti se nacházejí rozsáhlá pšeničná pole a pastviny pro skot.
Mezi pampami a Andami leží v centrální Argentině pohoří Sierras Pampeanas. Tento hřeben hor dosahuje nadmořské výšky 2 800 m v části Sierras de Córdoba a až 6 250 m v masivu Sierra de Famatina v provincii La Rioja.
Patagonie, ležící na jihu Argentiny, má velmi drsné klima charakteristické silnými západními větry. Tato oblast, která tvoří asi čtvrtinu rozlohy země, je velmi řídce osídlena. Nejnižším bodem země a celé Ameriky je jezero Laguna del Carbón, které leží 105 m pod hladinou moře. Nachází se mezi Puerto San Julián a Comandante Luis Piedra Buena v provincii Santa Cruz.
Přibližně 60 km dlouhý úsek hranice s Chile, který se nachází v Jihopatagonském ledovcovém poli není vyznačen jako jasně vytyčená hranice, ale je na něm zřízena zvláštní zóna dohodnutá mezi oběma státy.
Argentina si činí nárok na část antarktického kontinentu, tento nárok je ale v souladu s Antarktickými smlouvami, která je v platnosti od roku 1961, pozastaven.
Hory a pohoří
V argentinských Andách se nachází téměř 100 hor vysokých přes 6 000 m.[59] Mezi nimi je nejvyšší hora amerického kontinentu, Aconcagua s výškou 6 961 m, a dvě nejvýše položené sopky na Zemi, Ojos del Salado s výškou 6 880 m a Monte Pissis s výškou 6 795 m. V jižních Andách jsou hory sice o poznání nižší; ale mnoho z nich je kvůli vlhkému a chladnému podnebí neustále pokryto sněhem. I v pohoří Sierras Pampeanas jsou některé vrcholy velmi vysoké: Sierra de Famatina v provincii La Rioja dosahuje také výšky přes 6 000 m. Výška tohoto pohoří však směrem na východ klesá, v pohoří Sierras de Córdoba dosahuje maximálně 2 800 metrů.
Severní Patagonie (Mesetas Patagoniens) dosahuje na jihovýchodě provincie Mendoza stále výšky 4 700 m, směrem na jihovýchod se její výška snižuje. V ostatních oblastech Argentiny dosahují hory výšky přes 1 000 m pouze ve výjimečných případech. Patří mezi ně Sierras Australes Bonaerenses (Sierra de la Ventana a Sierra de Tandil) na pobřeží Atlantského oceánu a kopcovitá a hornatá krajina Misiones.
Řeky a jezera
Hydrologie Argentiny je určována přítoky Río de la Plata. Její povodí zahrnuje přibližně 5,2 milionu km². Zhruba třetina z toho leží v Argentině, zbytek v Bolívii, Brazílii, Paraguayi a Uruguayi. Hlavní zdrojnice Río de la Plata jsou řeky Paraná a Uruguay. Na severu, na hranicích s Brazílií, se nachází národní park Iguazú. Ním protéká stejnojmenná řeka Iguazú s vodopády Iguazú, které jsou třikrát větší než Niagarské vodopády. Druhé největší povodí má řeka Colorado v severní Patagonii, jejíž největší přítok, Desaguadero, odvodňuje velkou část západní Argentiny, přičemž však velká část jeho objemu vody kvůli suchému podnebí již na cestě vypaří nebo vsákne do bažinatých oblastí.
Argentina má dvě větší jezerní oblasti. Nejrozsáhlejší se nachází na úpatí jižních And, kde se táhne dlouhý řetězec tajících ledovcových jezer od provincie Neuquén až po Ohňovou zemi. Andské jezero Lago Argentino (1 415 km²) a Lago Viedma (1 088 km²) leží v národním parku Los Glaciares, který byl prohlášen za součást Světového dědictví. Tam se také nachází ledovec Perito Moreno. Dále se v západní centrální pampě a v jižním Chacu nachází četná nížinná jezera, která jsou částečně hluboká jen několik metrů a často slaná. Ploché jezero Mar Chiquita o rozloze 5 770 km² v provincii Córdoba je co do rozlohy největším jezerem Argentiny a druhým největším jezerem Jižní Ameriky po jezeře Titicaca. Je také pátým největším bezodtokovým jezerem na světě.
Ostrovy
Navzdory svému dlouhému pobřeží má Argentina jen málo ostrovů. Největším z nich je Isla Grande de Tierra del Fuego o rozloze 47 020 km², který patří do souostroví Ohňové země a dělí se mezi Argentinu (provincie Ohňová země, 21 571 km²) a Chile (25 429 km²). Jediným dalším významným ostrovním územím je jih provincie Buenos Aires, kde se v zálivech Bahía Blanca a Bahía Anegada nacházejí dvě rozsáhlé mořské mělčiny. Ostrovy jsou zde ploché a s výjimkou Isla Jabalí, na kterém leží lázeňské město San Blas, neobydlené. Největším ostrovem je Isla Trinidad s rozlohou 207 km². Před patagonským pobřežím se dále nachází několik menších skalnatých ostrovů.
Mezinárodně sporným územím jsou Falklandy (také Malvíny), skupina ostrovů v jižním Atlantiku. Geograficky patří k Jižní Americe, leží 600 až 800 km východně od jižní Argentiny a od Ohňové země na 52° jižní šířky a 59° západní délky a jsou britským zámořským územím. Od roku 1833 je nárokuje Argentina. Obsazení ostrovů Argentinou 2. dubna 1982 vyvolalo válku o Falklandy, která trvala do 14. června 1982 a skončila porážkou Argentiny. Největšími ostrovy Falklandského souostroví jsou Východní Falkland (Soledad) s rozlohou 6 683 km² a Západní Falkland (Gran Malvina) s rozlohou 5 78 km². Stejný status má území Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, které se nacházejí jihovýchodně od Falklandských ostrovů.
Podnebí
.jpg)
V Argentině převažují čtyři hlavní typy podnebí: teplé vlhké subtropické, mírné vlhké subtropické, aridní a studené aridní. Všechny jsou určeny rozlohou napříč zeměpisnou šířkou, rozsahem nadmořské výšky a reliéfními rysy.[61][62] Ačkoli nejlidnatější oblasti jsou obecně mírné, Argentina má výjimečnou klimatickou rozmanitost,[63] od subtropického podnebí na severu až po polární podnebí na úplném jihu.[64] V důsledku toho se v zemi vyskytuje široká škála biomů, včetně subtropických deštných pralesů, polosuchých a pouštních oblastí, mírných plání v pampě a chladného subantarktického podnebí na jihu. Průměrné roční srážky se pohybují od 150 mm v nejsušších částech Patagonie do více než 2 000 mm v nejzápadnějších částech Patagonie a severovýchodních částech země.[65] Průměrné roční teploty se pohybují od 5 °C na úplném jihu do 25 °C na severu.[65]
Mezi hlavní větrné proudy patří chladné větry Pamperos, které vanou na rovných pláních Patagonie a pampy; po studené frontě vanou v polovině a na konci zimy teplé proudy ze severu, které vytvářejí mírné podmínky.[66] Sudestada obvykle zmírňuje chladné teploty, ale přináší velmi silné deště, rozbouřené moře a povodně na pobřeží.
Předpokládá se, že změna klimatu v Argentině bude mít významný vliv na životní podmínky v této zemi.[67] Klima Argentiny se mění, pokud jde o srážkové vzorce a teploty. Nejvyšší nárůst srážek (v období 1960–2010) byl zaznamenán ve východních částech země. Nárůst srážek vedl k větší variabilitě srážek z roku na rok v severních částech země, s vyšším rizikem dlouhodobých such, což má nepříznivý vliv na zemědělství v těchto regionech.
Severní polovina Argentiny leží v subtropickém pásmu (v nejvzdálenějším severovýchodě zasahuje malá část do stále vlhkých tropů) a jižní polovina v mírném podnebním pásmu. Na celém území země existují velké kontrasty od plně vlhkého až po plně suché podnebí. K tomu se přidává horské podnebí And.
Severozápad Argentiny v oblasti And je suchý s krátkým obdobím dešťů v létě. Nachází se zde vysokohorská poušť Puna, jejíž západní část patří k nejméně deštivým oblastem světa, a polopouštní, neúrodná oblast Monte na úpatí And v provinciích Mendoza, San Juan a La Rioja. Východní svahy předhůří And jsou domovem subtropických mlžných lesů v provinciích Tucumán, Salta a Jujuy, které jsou v létě díky vlhkým východním větrům velmi srážkově bohaté, v zimě však relativně suché. Na východě navazuje Gran Chaco v centrální severní části, kde se srážky soustřeďují na léto, totéž platí pro region Sierras Pampeanas ve střední Argentině. V obou regionech srážky směrem na západ ubývají.
Severovýchod a oblast pamp jsou vlhké po celý rok, přičemž nejvyšší množství srážek se vyskytuje v subtropickém deštném pralese provincie Misiones.
Jih (Patagonie) leží v oblasti západních větrů a proto zde západní část dostává více srážek než východní. Andy jsou neustále vlhké a mají mírné teploty. Působí jako bariéra pro vlhké pacifické větry, takže východní část patagonské kuesty je velmi suchá a polopouštní. V této oblasti určuje klima vítr pampero, který vane pravidelně jednou za jeden až dva týdny od jihozápadu. Zvláštním případem je klima v jižní části Ohňové země s chladným oceánským podnebím, kde kvůli chybějící klimatické bariéře And určují počasí jak vlivy Tichého oceánu, tak Atlantiku. Srážky jsou zde relativně vysoké a teploty se mezi létem a zimou liší jen málo.
Biodiverzita
Argentina je jednou z nejbiodiverznějších zemí na světě a hostí jednu z největších rozmanitostí ekosystémů na světě: na jejím území se nachází 15 kontinentálních zón, 2 mořské zóny a antarktická oblast.[68] Tato obrovská rozmanitost ekosystémů vedla k biologické rozmanitosti, která patří k největším na světě:[68][69] 9 372 známých druhů cévnatých rostlin; 1 038 druhů ptáků; 375 druhů savců; 338 druhů plazů a 162 druhů obojživelníků. Přibližně 10 % až 12 % celkové rozlohy země pokrývají lesy.
Původní pampa neměla prakticky žádné stromy; některé dovezené druhy, jako je severoamerický platan západní nebo blahovičník, se vyskytují podél silnic nebo ve městech a na venkovských statcích (estancias). Jedinou stromovitou rostlinou původní v pampě je vždyzelený Ombú. Povrchová půda pampy má sytě černou barvu, jedná se především o mollisoly, běžně známé jako humus. Díky tomu je tato oblast jednou z nejproduktivnějších zemědělských oblastí na Zemi; je však také zodpovědná za decimaci velké části původního ekosystému, aby uvolnila místo komerčnímu zemědělství. [citace potřebná] Západní pampa má méně srážek, tato suchá pampa je rovina s krátkou trávou nebo stepí.[70][71]
V Argentině se nachází 35 národních parků. Parky pokrývají velmi rozmanitou škálu terénů a biotopů, od národního parku Baritú na severní hranici s Bolívií až po národní park Tierra del Fuego na samém jihu kontinentu. Administración de Parques Nacionales (Správa národních parků) je agentura, která chrání a spravuje tyto národní parky spolu s přírodními památkami a národními rezervacemi v zemi.[72] Argentina měla v roce 2019 průměrné skóre 7,21/10 v indexu integrity lesní krajiny, což ji řadí na 47. místo ze 172 zemí.[73]
V souladu s velmi rozmanitými klimatickými podmínkami Argentiny se také velmi liší vegetace a živočišná říše.
Flóra
V subtropických suchých lesích Gran Chaco rostou tropické a subtropické rostliny, jako jsou palisandrové dřeviny (Dalbergia), guaiacum officinale, jacaranda mimosifolia a quebracho (Schinopsis lorentzii), z nichž se získává kyselina taninová, ale také palmy. Často se zde vyskytují také naditec (hlavně naditec bílý a naditec černý). Jih a východ Chaca s mírnějším podnebím jsou intenzivně využívány pro zemědělství, zatímco sever je stále z velké části původní.
Pampa je rozsáhlá subtropická travnatá krajina s různými druhy trav. Kromě nepůvodních eukalyptů (Eucalyptus), platanů západních (Platanus occidentalis) a akácií (Acacia) se zde nevyskytují žádné stromy. Jediným stromem, který je v pampě domovem, je vždyzelený ombú (Phytolacca dioica). Díky velmi jemné, kamenité a úrodné půdě je zemědělské využití velmi výnosné, takže se zachovalo jen málo původní vegetace.
V suchých centrálních oblastech Argentiny se v aridních polopouštích vyskytuje mnoho kaktusovitých rostlin (kaktusovité) a trnitých keřů.
Patagonie leží v dešťovém stínu And a je to pustá a z velké části bezlesá suchá krajina. Zde převládají částečně trávy, jako v pampě, ale převážně keře v suchých polopouštích a keřové savany. Kvůli kamenité půdě a drsnému podnebí není možné pěstovat obilí (kromě podél říčních údolí), místo toho se patagonská náhorní plošina využívá jako pastvina.
V předhůří And a na Ohňové zemi se nachází několik set kilometrů dlouhý pás travnatých stepí a lesů. Na rozdíl od severní polokoule neexistují na jižní polokouli čisté jehličnaté lesy; dokonce i původní horské lesy jsou tvořeny výhradně listnatými stromy (zejména druhy pabuků (Nothofagus), jako jsou coihue, lenga a pabuk jižní), které jsou regionálně doplněny druhou vrstvou jehličnatých stromů (např. fitzroya cypřišovitá, chilský cedr Austrocedrus chilensis, cypřiš Pilgerodendron uviferum, chilský nohoplod Podocarpus nubigenus, nohoplod Prumnopitys andina, patagonský tis Saxegothaea conspicua a blahočet chilský). Dnes jsou však mnohé andské svahy charakteristické introdukovanými jehličnany, jako jsou smrky (Picea), cypřiše (Cypressus), borovice (Pinus), cedry (Cedrus) a další užitkové dřeviny. Hranice lesa leží přibližně v nadmořské výšce 3 500 m, směrem k jihu klesá, na Ohňové zemi je již jen kolem 600 m.[74]
Fauna
Na nejsevernějším cípu je fauna velmi rozmanitá: Žijí zde různé druhy opic, jaguáři, pumy, oceloti, mývalové, nosálové, mravenečníci, ale také tapíři, pekari a plazi, jako jsou hadi a kajmani. Ptačí svět zde v blízkosti tropů zahrnuje kolibříky, plameňáky, tukany a papoušky. Tato oblast však tvoří nejmenší část Argentiny.
V pampě se původně vyskytovali pásovci, vlci hřivnatí, pes pampový, kočky pampové, jelenec pampový, nanduové a různí dravci, jako jsou sokoli a volavky. Většina z těchto druhů musela ustoupit zemědělství.
V neúrodných oblastech And se vyskytují divoké lamy: guanako a vikuňa, stejně jako kondor andský, který patří k největším ptákům na světě. Dravci jsou kočka horská, puma a pes horský. U solných jezer se často vyskytují stěhovaví ptáci, jako jsou plameňáci.
V Patagonii a na Ohňové zemi je živočišná říše méně rozmanitá. I zde žijí pumy, nanduové a guanako; huemul jižní a pudú (malý jelen) jsou součástí fauny jižních And. Na Ohňové zemi hnízdí také kormoráni a datel magellanský. Patagonské pobřeží je domovem tučňáků magellanských a kolonií jihoamerických lachtanů a lachtanů hřivnatých.
Pobřežní vody Argentiny jsou domovem mimo jiné velryb jižních, kosatek a plískavice strakaté, ale také štikozubcovitých, sardinek, makrel a dorád.
Remove ads
Politika
.jpg)
Podle ústavy z roku 1994 je Argentina federativní, demokratická prezidentská republika. Prezident Argentiny je zároveň hlavou státu i vlády. Výkonnou moc vykonává prezident. Zákonodárnou moc vykonává Národní kongres (španělsky Congreso de la Nación Argentina). Soudní moc je nezávislá na výkonné a zákonodárné moci a je svěřena Nejvyššímu soudu a nižším národním soudům. Vláda je také nazývána Prezidentství národa (španělsky Presidencia de la Nación).
Prezident a viceprezident jsou voleni přímo na dobu 4 let. Oba mohou být zvoleni pouze na dvě po sobě následující volební období. Prezident jmenuje vládu a je zároveň předsedou vlády. Od prosince 2023 je prezidentem Javier Milei, opírající se o koalici stran La Libertad Avanza. Dodatkem ústavy z roku 1994 byla nově zřízena funkce předsedy kabinetu ministrů (Jefe de Gabinete de Ministros de la Nación Argentina), který je jmenován prezidentem, ale není předsedou vlády a může být odvolán vyslovením nedůvěry absolutní většinou v obou komorách parlamentu.
Argentinský parlament má dvě komory: Sněmovnu poslanců s 257 členy a senát se 72 členy. Od roku 2001 jsou senátoři voleni přímo, za každou provincii tři. Volební období senátorů trvá 6 let. Jedna třetina senátu je obměňována každé 2 roky. Sněmovna poslanců je volena přímo na 4 roky poměrným systémem. Každé dva roky je obměňována polovina sněmovny.
Administrativní dělení
Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Argentiny.
Argentina je federativní stát, který se skládá z 23 provincií a jednoho federálního distriktu - hlavního města Buenos Aires. Provincie jsou pro správní účely rozděleny na departementy a obce, s výjimkou provincie Buenos Aires, která je rozdělena na partidos. Město Buenos Aires je rozděleno na obce.
Provincie mají veškerou moc, kterou se rozhodly nedelegovat na federální vládu; musí být reprezentativními republikami a nesmějí jednat v rozporu s ústavou. Kromě toho jsou plně autonomní: přijímají své vlastní ústavy, svobodně organizují své místní samosprávy a vlastní a spravují své přírodní a finanční zdroje.[75] Některé provincie mají dvoukomorové zákonodárné sbory, jiné jednokomorové.
La Pampa a Chaco se staly provinciemi v roce 1951. Misiones se jimi staly v roce 1953 a Formosa, Neuquén, Río Negro, Chubut a Santa Cruz v roce 1955. Poslední národní území, Ohňová země, se v roce 1990 stalo provincií Tierra del Fuego, Antártida e Islas del Atlántico Sur. Tato provincie se skládá ze tří součástí, i když dvě z nich jsou jen nominální, protože nespadají pod argentinskou svrchovanost. První je argentinská část Ohňové země, druhá je oblast Antarktidy, na kterou si činí nárok Argentina a která se překrývá s podobnými oblastmi, na které si činí nárok Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Chile, a třetí zahrnuje dvě sporná britská zámořská území, Falklandy a Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy.[76]
Zahraniční vztahy
Zahraniční politiku má na starosti Ministerstvo zahraničních věcí, mezinárodního obchodu a kultury, které se zodpovídá prezidentovi. Země je jednou z G-15 a G20 největších ekonomik světa a zakládajícím členem Organizace spojených národů (OSN), skupiny Světové banky, Světové obchodní organizace a Organizace amerických států. V roce 2012 byla Argentina znovu zvolena na dvouleté nestálé místo v Radě bezpečnosti OSN a účastnila se významných mírových operací na Haiti, Kypru, v Západní Sahaře a na Blízkém východě.[77] Argentina je popisována jako střední mocnost.[78]
Argentina, významná regionální mocnost v Latinské Americe a na území Cono Sur, je spoluzakladatelkou organizací Organizace iberoamerických států a Společenství latinskoamerických a karibských států. Je také zakládajícím členem bloku Mercosur, jehož partnery jsou Brazílie, Paraguay, Uruguay a Venezuela. Od roku 2002 země zdůrazňuje svou klíčovou roli v integraci Latinské Ameriky a tento blok, který má některé nadnárodní legislativní funkce, je její první mezinárodní prioritou.[79]
Argentina si nárokuje 965 597 km² v Antarktidě, kde má nejstarší nepřetržitou státní přítomnost na světě, a to od roku 1904.[80] Tyto nároky se překrývají s nároky Chile a Spojeného království, avšak všechny tyto nároky spadají pod ustanovení Antarktické smlouvy z roku 1961, jejíž je Argentina zakládajícím signatářem a stálým konzultativním členem, přičemž sekretariát Antarktické smlouvy sídlí v Buenos Aires.[81]
Argentina zpochybňuje svrchovanost nad britskými državami Falklandy a Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy. Argentina je smluvní stranou Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. [82] Argentina je od roku 1998 hlavním spojencem mimo NATO [83] a od ledna 2022 kandidátskou zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.[84]
Remove ads
Ekonomika
Související informace naleznete také v článku Ekonomika Argentiny.
.jpg)
Díky bohatým přírodním zdrojům, vysoké gramotnosti obyvatelstva, diverzifikované průmyslové základně a exportně orientovanému zemědělství je argentinská ekonomika třetí největší v Latinské Americe[86] a druhá největší v Jižní Americe.[87] Ještě v roce 1913 byla Argentina jednou z nejbohatších zemí světa podle hrubého domácího produktu (HDP) na obyvatele.[88] Země má „velmi vysoké“ hodnocení v indexu lidského rozvoje[13] a zaujímá 66. místo podle nominálního hrubého domácího produktu na obyvatele,[89] s významnou velikostí vnitřního trhu a rostoucím podílem high-tech sektoru. Jako středně rozvinutá ekonomika a jedna z nejrozvinutějších rozvojových zemí světa je členem skupiny G20 hlavních ekonomik.[90]
Argentina je největším producentem yerba mate na světě (vzhledem k velké domácí spotřebě mate), jedním z pěti největších producentů sójových bobů, kukuřice, slunečnicových semen, citronů a hrušek na světě, jedním z deseti největších producentů ječmene, hroznů, artyčoků, tabáku a bavlny na světě a jedním z 15 největších producentů pšenice, cukrové třtiny, čiroku a grapefruitů na světě. Je největším producentem pšenice, slunečnicových semen, ječmene, citronů a hrušek v Jižní Americe.[91][92] V oblasti vína patří Argentina obvykle mezi deset největších producentů na světě.[93] Argentina je tradičním vývozcem masa a v roce 2019 byla čtvrtým největším producentem hovězího masa na světě s produkcí 3 milionů tun (za USA, Brazílií a Čínou), čtvrtým největším producentem medu na světě a desátým největším producentem vlny na světě, kromě dalších významných produktů.[94][95]
Těžební průmysl Argentiny je ve srovnání s jinými zeměmi méně významný, ale vyniká jako čtvrtý největší producent lithia,[96] jedenáctý největší producent stříbra[97] a sedmnáctý největší producent zlata[98] na světě. Argentina vyniká v produkci zemního plynu, je největším producentem v Jižní Americe a 18. největším na světě. Argentina produkuje v průměru 500 000 barelů ropy denně, a to i přes nedostatečné využití pole Vaca Muerta z důvodu technických a finančních omezení při těžbě surovin.[99][100]
V roce 2012 představoval podíl zpracovatelského průmyslu na hrubý domácí produkt 20,3 % – jednalo se tedy o největší sektor argentinské ekonomiky.[101] Polovina průmyslového vývozu, který je dobře integrován do argentinského zemědělství, má venkovský původ.[101] S 6,5% růstem produkce v roce 2011[102] se diverzifikovaný výrobní sektor opírá o neustále rostoucí síť průmyslových parků, kterých bylo v roce 2013 celkem 314.[103][104] V roce 2012 byly z hlediska objemu nejvýznamnějšími odvětvími: zpracování potravin, nápojů a tabákových výrobků; motorová vozidla a automobilové díly; textil a kůže; rafinérské produkty a bionafta; chemikálie a léčiva; ocel, hliník a železo; průmyslové a zemědělské stroje; domácí spotřebiče a nábytek; plasty a pneumatiky; sklo a cement; a nahrávací a tisková média.[101] Argentina je již dlouho jednou z pěti nejvýznamnějších vinařských zemí na světě.[101]
Vysoká inflace, která je již desítky let slabou stránkou argentinské ekonomiky, se opět stala problémem[105] a v roce 2024 dosáhla vrcholu 220 %.[106] V roce 2023 žilo přibližně 43 % argentinské populace pod hranicí chudoby.[107] Aby tomu zabránila a podpořila peso, zavedla vláda devizovou kontrolu.[108] Rozložení příjmů, které se od roku 2002 zlepšilo, je klasifikováno jako „střední“, i když je stále značně nerovnoměrné.[109] V lednu 2024 dosáhla míra chudoby v Argentině 57,4 %, což je nejvyšší míra chudoby v zemi od roku 2004.[110]
Argentina se v žebříčku Transparency International za rok 2024 umístila na 99. místě ze 180 zemí v indexu vnímání korupce,[111] což představuje zlepšení o 8 pozic oproti žebříčku z roku 2014.[112] Argentina vyřešila svou dlouhotrvající krizi nesplácení dluhů v roce 2016 s takzvanými supími fondy po zvolení Mauricia Macriho, což Argentině umožnilo vstoupit na kapitálové trhy poprvé za deset let.[113] Vláda Argentiny v květnu 2020 nesplnila své závazky, když neuhradila svým věřitelům do data splatnosti účet ve výši 500 milionů dolarů. Jednání o restrukturalizaci dluhu ve výši 66 miliard dolarů pokračují.[114]
Chudoba v Argentině dosáhla na konci druhé poloviny roku 2023 41,7 %.[115] V listopadu 2024 však měsíční míra inflace v Argentině zpomalila na 2,4 %, což je nejnižší hodnota za více než čtyři roky. Očekávalo se, že roční inflace na konci roku 2024 dosáhne téměř 100 %.[116] Očekává se, že příznivé výsledky a normalizace argentinské ekonomiky budou pokračovat i v roce 2025. Roční míra inflace, která v roce 2023 činila 211 %, by v roce 2025 měla klesnout pod 30 %. Po těžké recesi na začátku roku 2024 se také začala oživovat ekonomická aktivita. Očekává se, že v roce 2025 dojde k růstu ekonomiky o více než 4 %.[117]
Turistika
Podle Světové organizace cestovního ruchu bylo v roce 2017 s 6 759 000 turisty Argentinou nejnavštěvovanější zemí Jižní Ameriky a druhou nejnavštěvovanější zemí celé Latinské Ameriky po Mexiku,[118] přičemž ji v Americe předstihly také Spojené státy americké (83 milionu) a Kanada (27 milionu). V roce 2023 Argentina přivítala více než 7 milionů mezinárodních turistů, což představuje 93% oživení oproti úrovni před pandemií v roce 2019.
Díky rozsáhlému území s velkými turistickými atrakcemi, rozmanitým podnebím, přírodními divy, kulturou, zvyky, mezinárodně uznávanou gastronomií a odpovídající infrastrukturou je Argentina cílem turistů.
Hlavní město země, Buenos Aires, je nejnavštěvovanějším městem Jižní Ameriky. Země se také pyšní jedním ze sedmi nových divů světa (vodopády Iguazú).[119] Mezi další hlavní turistické cíle patří Salta, ledovec Perito Moreno, San Carlos de Bariloche, Ushuaia, pohoří Sierras de Córdoba, údolí Valle de la Luna, pobřeží Atlantského oceánu a poloostrov Valdés. V Argentině se nachází 30 národních parků, včetně mnoha památek světového dědictví.
Argentina má řadu horských oblastí, v některých z nich se provozuje alpinismus a jiné jsou turisticky atraktivní díky sněhu nebo charakteristické krajině. Hlavní horské oblasti se nacházejí na západě země, v Andách, ale horské útvary se vyskytují také v pohoří Sierras de Córdoba. Mezi místa využívaná pro horolezectví patří hora Aconcagua, nejvyšší hora Ameriky. Nejdůležitějšími turistickými destinacemi pro lyžování jsou Bariloche a Las Leñas. Mezinárodně známým útvary je Quebrada de Humahuaca. Vlak Tren a las Nubes je jednou ze tří nejvýše položených železnic na světě. Vyráží z provincie Salta a projíždí Quebrada del Toro přes Tastil, které je považováno za jedno z hlavních předhispánských měst Jižní Ameriky, kde se nacházejí archeologické vykopávky.
Energetika a jaderný program
Argentina disponuje ze všech států Jižní Ameriky nejrozvinutějším jaderným programem. Vývoj jaderných technologií navíc probíhá bez výrazné podpory zahraničních subjektů, vlastní koncept velkého reaktoru ovšem Argentina nemá. První výzkumný reaktor byl spuštěn v roce 1957 a první komerční reaktor (elektrárna Atucha I) následoval v roce 1974. Jedná se o těžkovodní reaktor (PHWR) od korporace Siemens. Embalse, druhá jaderná elektrárna je vybavena těžkovodním reaktorem (PHWR) kanadské společnosti CANDU. Navíc byly argentinské jaderné technologie využity v jiných zemích – například v Peru, Alžírsku a Egyptě. Argentina se vzdala možnosti vyrábět jaderné zbraně, přestože již od roku 1983 disponuje potřebnými technologiemi. Argentina je členem Rady guvernérů Mezinárodní organizace pro atomovou energii (MAAE).
V poslední době se argentinský jaderný výzkum specializuje na nízkokapacitní reaktory. Tato technologie není v jiných zemích příliš rozvíjena. Pouze USA mají podobný program, ovšem Argentina je výrazně napřed a tak v případě úspěchu může ovládnout značnou část trhu. V roce 2011 byly zahájeny práce na demonstračním projektu CAREM. Tento reaktor měl výkon 25 MW a původně (od roku 1980) byl vyvíjen pro jaderné ponorky. Palivem je uran obohacený na 3,4 % a reaktor pracuje na tlakovodním principu (PWR). Velký důraz je kladen na využití pasivních bezpečnostních prvků.
Demonstrační elektrárna bude stát na severu země v provincii Formosa. Časem se má výkon systému zvýšit na 300 MW. Předpokládaná cena prototypu je asi 350 milionů dolarů, u případných sériových výrobků se zřejmě sníží na 200 milionů.[121]
Remove ads
Obyvatelstvo
Podle sčítání lidu měla Argentina v roce 2022 celkem 46 044 703 obyvatel, což je nárůst oproti 40 117 096 obyvatelům v roce 2010.[124][125][126] Odhaduje se, že v roce 2025 vzrostl počet obyvatel na 46 735 004.[1] Argentina zaujímá třetí místo v Jižní Americe, čtvrté v Latinské Americe a 33. místo na světě, co se týče celkového počtu obyvatel. Hustota zalidnění, která činí 17 obyvatel na kilometr čtvereční, je výrazně nižší než světový průměr, který je 50 obyvatel. Míra růstu populace v roce 2022 byla odhadována na 1,2 % ročně, s porodností 17,7 živě narozených dětí na 1 000 obyvatel a úmrtností 7,4 úmrtí na 1 000 obyvatel. Od roku 2010 se hrubá čistá migrace pohybovala od hodnoty pod nulou až po čtyři přistěhovalce na 1 000 obyvatel ročně.[127]
Argentina prochází demografickým přechodem k starší a pomaleji rostoucí populaci. Podíl osob mladších 15 let je 23,3 %, což je mírně pod světovým průměrem 28 %, a podíl osob starších 65 let je relativně vysoký, 12,8 %. V Latinské Americe je to druhý nejvyšší podíl po Uruguayi a výrazně nad světovým průměrem, který je v současné době 7 %. Argentina má relativně nízkou kojeneckou úmrtnost. Porodnost v Argentině v roce 2010 činila 2,3 dítěte na ženu, což je výrazně méně než maximum 7,0 dětí na ženu v roce 1895,[128] ale stále téměř dvakrát více než ve Španělsku nebo Itálii, které jsou kulturně a demograficky podobné.[129][130] V roce 2024 byl medián věku 33,9 let a střední délka života při narození byla 78,8 let.[131]
Postoj k LGBT osobám je v Argentině obecně pozitivní. V roce 2010 se Argentina stala první zemí v Latinské Americe, druhou v Americe a desátou na světě, která legalizovala manželství osob stejného pohlaví.[132][133]
K roku 2024 tvořili katolíci 63 % obyvatelstva, 20 % Argentinců bylo bez vyznání, 9 % bylo protestantů a 8 % vyznávalo jiné náboženství nebo neodpovědělo.[5] Ústava zaručuje svobodu náboženského vyznání. Ačkoli nestanoví žádné oficiální ani státní náboženství, přiznává římskokatolické církvi preferenční postavení.
Etnografie
Stejně jako v jiných nově osídlených oblastech, jako je například USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Brazílie a Uruguay se má za to, že je Argentina zemí přistěhovalců.[134][135][136] V průběhu 18. a zejména 19. století byla Argentina zemí s druhou největší imigrační vlnou na světě, s 6,6 miliony, po USA (množství přistěhovalců asi 27 milionů) a před zeměmi jako je Kanada, Brazílie a Austrálie.[137][138]
Pozoruhodné je, že se v té době populace každé dvě desetiletí zdvojnásobila. Tento názor přežil ve rčení Los Argentinos descienden de los Barcos (Argentinci pocházejí z lodí). Proto většina Argentinců pochází z velké imigrační vlny do Argentiny z let 1850 až 1955)[139][140] a velká většina těchto přistěhovalců pochází z různých evropských zemí. Většina z nich přišla z Itálie a Španělska.[141] Většina Argentinců pochází z několika evropských etnických skupin. Převažuje italská většina (55 % Argentinců má italský původ), následuje španělská menšina. Odhaduje se, že asi 17 % populace má francouzský původ,[142] a asi 8 % německý.
Argentina je také domovem pro významnou populaci Arabů či lidí s částečným arabským původem, většinou ze Sýrie a Libanonu (v Argentině jsou považovány za bělochy, podobně jako při sčítání lidu v USA). Asijská populace tvoří zhruba 180 000 lidí, z nichž je většina čínského[143] a korejského původu. Dále tu existuje významná japonská komunita, jejíž původ sahá do počátku 20. století.
Studie provedená argentinským genetikem Danielem Corachech na 218 jedincích v roce 2010 zjistila, že se genetická mapa Argentinců skládá ze 79 % z různých Evropanů, především italského a španělského původu, 18 % z různých domorodých etnik a 4,3 % z afrických etnických skupin. 63,6 % lidí z testované skupiny mělo přinejmenším jednoho domorodého předka.[144][145]
Remove ads
Kultura
Argentinská kultura je poznamenána mnohonárodnostním a multikulturním charakterem obyvatel, silnými projevy synkretismu a kladného hodnocení pokroku a modernity. Je typická též dvojím pocitem sounáležitosti: s evropskou i latinskoamerickou kulturou. Mexický básník Octavio Paz jednou v nadsázce řekl, že „Argentinci jsou Italové, kteří mluví španělsky a myslí si, že jsou Francouzi“.[146]
Literatura
.jpg)
Nejslavnějším argentinským spisovatelem všech dob je Jorge Luis Borges, který je řazen k literatuře fantastické, nebo bývá považován za vrcholného představitele magického realismu, jenž je nejvýraznějším jihoamerickým kulturním fenoménem 20. století.[147] Roku 1976 obdržel Borges Cervantesovu cenu, nejprestižnější ocenění pro španělskojazyčné spisovatele, a to jakožto první Argentinec. Druhým se stal v roce 1984 Ernesto Sábato, jenž proslul zejména svými eseji a románem Tunel, dávaným do souvislosti s existencialismem a psychoanalýzou.[148] V roce 1990 si pro tuto cenu přišel Adolfo Bioy Casares, blízký Borgesův přítel a představitel sci-fi (zejm. Morelův vynález).[149] Dosud posledním oceněným Argentincem je Juan Gelman (2007), jehož velkým tématem se stal exil, k němuž byl donucen politickými okolnostmi, a věnoval se také tématu dětí odebraných svým rodičům během špinavé války.[150][151]
Neméně významným autorem byl však i Julio Cortázar, který je spolu s Borgesem a Casaresem často označován za zakladatele nové jihoamerické fantastické literatury a iniciátora „jihoamerického kulturního boomu“ v 2. polovině 20. století.[152] Do jejich okruhu patřila i spisovatelka Victoria Ocampová, zakladatelka a vydavatelka slavného literárního časopisu Sur.[153] Stejně jako její sestra Silvina Ocampová. Prozaik Manuel Puig analyzoval především vliv populární kultury a šoubyznysu na společnost.[154] Ricardo Güiraldes se zapsal do dějin argentinské literatury zejména románem ze života gaučů Don Segundo Sombra.
K nejvýraznějším představitelům argentinské poezie patřili José Hernández, Alfonsina Storniová, Leopoldo Lugones a Alejandra Pizarniková. Hernández proslul národním eposem Martín Fierro. Knihami pro děti se proslavila María Elena Walshová.
Hudba
Hudební skladatel Gustavo Santaolalla získal Oscara za hudbu k filmům Zkrocená hora a Babel.[155] Luis Bacalov získal stejné ocenění roku 1996. Lalo Schifrin je autorem proslulého hudebního motivu ze seriálu Mission: Impossible.[156] O originální spojení divadla a hudby se pokoušel Mauricio Kagel.[157] K významným klasickým skladatelům patří i Alberto Ginastera, Ariel Ramírez či Erich Kleiber.
Slavnou klavíristkou se stala Martha Argerichová, dirigentem pak Daniel Barenboim. Na poli jazzové hudby se prosadil Gato Barbieri, ve folku Facundo Cabral, Mercedes Sosa či Atahualpa Yupanqui, v rocku Gustavo Cerati, v opeře tenor José Cura.
Nejznámějším argentinským tancem je pravděpodobně tango. Je to taneční a hudební styl, který se zrodil na předměstí Buenos Aires, je silně spojen s Argentinou a Uruguayí, nejvíce však s argentinským hlavním městem. Titul krále tanga je připisován Carlosi Gardelovi.[158] Mistry tanga jsou také Ástor Piazzolla, Aníbal Troilo nebo Osvaldo Pugliese. Tzv. elektrotango přinesla skupina Gotan Project. Argentinský folklor se sbírá většinou z oblastí ve vnitrozemí. Z folklóru vycházejí styly jako zambas, cuecas, chacarerar, chamarritas, chamamés nebo malambo.
Vizuální umění
Malířka Leonor Finiová přispěla k rozvoji surrealismu. K němu nějaký čas náležel i Antonio Berni. Proslulým kreslířem a karikaturistou byl Quino, který se proslavil komiksem Mafalda.[159] Významným avantgardním sochařem byl Lucio Fontana.[160]
Architekt César Pelli se proslavil výškovými stavbami, jako jsou Petronas Twin Towers v Kuala Lumpur, nebo Carnegie Hall Tower v New Yorku.[161]
Velkým filmovým provokatérem je režisér Gaspar Noé, na festivalech jsou ceněny filmy Lucrecie Martelové. Argentina si odnesla dva Oscary za nejlepší cizojazyčný film, roku 1985 ho získal režisér Luis Puenzo, v roce 2009 Juan José Campanella.[162] K hereckým hvězdám latinské Ameriky patřila v minulosti Libertad Lamarqueová či Norma Aleandrová, v současnosti například Martina Stoesselová nebo Bérénice Bejová, držitelka Césara za rok 2012 a ceny pro nejlepší herečku na festivalu v Cannes roku 2013.[163][164]
Kuchyně
Podrobnější informace naleznete v článku Argentinská kuchyně.
Mezi základní pilíře argentinské kuchyně patří hovězí maso a ryby. Argentinci spotřebují nejvíce červeného masa na světě.[165] Mezi jeho populární úpravy patří grilování, zejména jeho specifická argentinská verze zvaná asado.
K nejoblíbenějším jídlům patří steak, plněné taštičky empanada, omáčka z jemně nasekané petrželky, mletého česneku, olivového oleje, oregana a z červeného vinného octa zvaná chimichurri nebo řízku podobná milanesa.
Argentina je rozmanitá země, takže některé oblasti se vyznačují gastronomickými specifiky. Tradiční kuchyní kmene Guaraní je ovlivněna zejména oblast Argentinského meziříčí. Typickým jídlem zde je chipá, chléb z manioku a sýra. V Patagonii je místní specialitou zase curanto, kotlík z masa a mořských plodů, připravovaný na horkém kameni.
Rozvinuté je argentinské vinařství, mezi nejpěstovanější odrůdy vína patří Syrah a Malbec.[166][167] Specifickým argentinským nápojem je maté, obsahuje kofein a vyrábí se z lístků cesmíny paraguayské.[168]
K oblíbeným dezertům patří dulce de leche, alfajor nebo sopaipilla.
Sport
Samotní Argentinci za svůj národní sport považují pro Evropany celkem neznámé pato (v doslovném překladu „kachna“).[169] Hrají dvě mužstva jezdců na koních, často mezi sousedními ranči, a vítězí družstvo, které dopraví svoji kachnu do soupeřova sídla. V roce 1941 byla založena argentinská federace tohoto sportu, v roce 1953 pak byl prohlášen za sport národní.
Největší popularitě se ovšem těší fotbal. Argentinská fotbalová reprezentace se zúčastnila osmnácti z jednadvaceti fotbalových světových mistrovství, třikrát jej dokonce vyhrála, v roce 1978 na domácí půdě, roku 1986 v Mexiku – s pověstným Maradonovým gólem rukou, kterým vyřadila Anglii a roku 2022 v Kataru. Kromě toho třikrát došla do finále (1930 v Uruguayi, 1990 v Itálii a 2014 v Brazílii). Dvakrát také Argentinci kralovali fotbalovému turnaji olympijských her (2004 v Aténách, 2008 v Pekingu) a celkem šestnáctkrát ovládli turnaj Copa América (1921, 1925, 1927, 1929, 1937, 1941, 1945, 1946, 1947, 1955, 1957, 1959, 1991, 1993, 2021, 2024). Za nejlepší argentinské fotbalisty historie jsou považováni nejlepší střelec argentinské ligy všech dob Ángel Labruna, brankář-inovátor Amadeo Carrizo, držitelé Zlatého míče Alfredo di Stéfano a Omar Sivori, brankář mistrů světa z roku 1978 Ubaldo Fillol, nejlepší střelec mistrovství světa roku 1978 Mario Kempes, čtyřnásobný vítěz Poháru osvoboditelů Ricardo Bochini, hlavní tahoun týmu světových šampionů z roku 1986 Diego Armando Maradona, dvojnásobný mistr světa Daniel Passarella, Gabriel Batistuta, Hernán Crespo, trojnásobný fotbalista roku Jižní Ameriky Carlos Tévez, Javier Zanetti a v posledních letech Sergio Agüero, Ángel Di María a především Lionel Messi, jedna z největších hvězd dějin sportu: čtyřnásobný vítěz Ligy mistrů UEFA, vicemistr světa z roku 2014, mistr světa z roku 2022, olympijský vítěz z roku 2008, osmkrát vyhlášen nejlepším fotbalistou světa, nejlepší střelec argentinské reprezentace a španělské ligy v historii, druhý nejlepší střelec Ligy mistrů. Nezřídka bývá označován za nejlepšího fotbalistu všech dob.[170]
Více než třicet argentinských boxerů již dosáhlo na světové tituly, mimoto získali dalších sedm zlatých olympijských medailí, sedm stříbrných a deset bronzových. Carlos Monzón držel titul profesionálního mistra světa ve střední váze sedm let. Luciana Aymarová vyhrála osmkrát anketu o nejlepší pozemní hokejistku světa, což je rekord. Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byl uveden Hugo Conte.[171]
Svou bohatou minulost má v Argentině také basketbal, vždyť se Argentinci stali v roce 1950 i mistry světa. V 60. a 70. letech však popularita košíkové upadala. Zašlou slávu jí vrátilo až založení Národní ligy (Liga Nacional de Básquet) v roce 1984. Dalším impulsem byl první argentinský basketbalista v NBA, Manu Ginóbili. Kromě titulu mistrů světa se jihoamerická země může pochlubit finálovou účastí na MS 2002 v Indianapolis, čtvrtým místem z Japonska 2006 a zlatou medailí z athénské olympiády, která je ceněna nejvýše.[172] Oscar Furlong a Ricardo Primitivo González jsou členy síně slávy Mezinárodní basketbalové federace.
.jpg)
Hlavními hvězdami argentinského tenisu jsou Guillermo Vilas (vítěz Australian Open, Paříže i US Open) a Gabriela Sabatini (vítězka US Open 1990). Úspěšnými reprezentanty Argentiny v tenise jsou též David Nalbandian (vítěz Turnaje mistrů z roku 2005)[173], Juan Martín del Potro (vítěz US Open 2009)[174], Gastón Gaudio (vítěz Roland Garros 2004)[175] a také argentinští debloví zabijáci Guillermo Coria a Paola Suárezová (triumfy z OH 2004 a čtyři z Roland Garros). Argentinci byli celkem pětkrát ve finále Davis Cupu, z toho jedno – v roce 2016 – vyhráli.[176]
Ač je ragby v Argentině ještě amatérským sportem, má už přes sedmdesát tisíc registrovaných hráčů. Reprezentaci, která je mezi šestkou nejlepších na světě se přezdívá Los Pumas. Jediným cenným kovem je ale bronz z francouzského MS 2007, kde Argentina překonala domácí Francii. O bronz si poté neúspěšně zahrála ještě v letech 2015 a 2023. Hugo Porta byl jako první zástupce amerického kontinentu uveden do mezinárodní ragbyové síně slávy.[177]
Nejznámějším argentinským pilotem formule 1 je Juan Manuel Fangio, který se v letech 1951–1957 pětkrát stal mistrem světa, což bylo překonáno až roku 2003.[178]
Věda
Argentinci získali dosud tři Nobelovy ceny za vědu. Bernardo Houssay byl první, obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství v roce 1947, za objevy mechanismů hormonální regulace hladiny cukru v krvi.[179] Argentinský biochemik Luis Federico Leloir získal v roce 1970 Nobelovu cenu za chemii, a to za objev aktivačních cukrů a jejich funkce v biosyntéze polysacharidů.[180] Jeho oborový kolega César Milstein je nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1984, za výzkum imunitního systému a monoklonálních protilátek.[181] Florentino Ameghino byl významným paleontologem, objevil okolo šesti tisíc prehistorických živočichů. Jiný argentinský paleontolog José F. Bonaparte objevil pozůstatky desítek jihoamerických dinosaurů. Do oblasti herpetologie a entomologie zasáhl Hermann Burmeister. Teoretický fyzik Juan Maldacena popsal tzv. AdS/CFT korespondenci, jež je důležitá v teorii strun. René Favaloro vynalezl aortokoronární bypass a v roce 1967 provedl jeho první úspěšné voperování do těla pacienta.[182]
.jpg)
K významným představitelům humanitních a sociálních věd patří filozof vědy Mario Bunge.[183]
V roce 1957 Argentina postavila jako první jihoamerická země jaderný reaktor a v roce 1974, znovu jako první v latinské Americe, otevřela jadernou elektrárnu: Atucha. Druhá elektrárna, Embalse, byla dokončena roku 1983. Argentina má také svůj vlastní kosmický program a vyslala do vesmíru již několik satelitů: LUSAT-1 (1990), Víctor-1 (1996) či PEHUENSAT-1 (2007). K roku 2013 měla Argentina 43 veřejných univerzit. Největší z nich je Univerzita v Buenos Aires, je také druhou největší v jižní Americe. QS World University Rankings ji roku 2017 označil za 85. nejlepší na světě. Nejstarší univerzitou v zemi je Národní univerzita v Córdobě (Universidad Nacional de Córdoba), založena byla roku 1613. Národní univerzita v La Plata (Universidad Nacional de La Plata) má největší paleontologickou sbírku v zemi.
Území argentinské Patagonie je také po desetiletí známé jako pokladnice objevů dinosauřích fosilií. K červenci 2020 je Argentina díky tomu třetím nejbohatším státem světa v počtu popsaných druhů druhohorních dinosaurů. Těch bylo k tomuto datu stanoveno 147, přičemž Argentinu v tomto směru překonává pouze Čína (308 druhů) a USA (280 druhů).[184]
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads