Česká literatura
From Wikipedia, the free encyclopedia
Česká literatura je literatura psaná příslušníky českého etnika a jiných etnik tvořících na území českého státu. Je psána nejen česky, ale též latinsky a německy (např. Kosmova Kronika Čechů, Kafkův Zámek). K české literatuře se počítá také literatura psaná Čechy v zahraničí nebo česky příslušníky jiných etnik (Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší či např. Eisnerova Chrám i tvrz). Tradičně se do literárních dějin zahrnují díla humanitních oborů (filozofie, historie, teologie) až do doby, kdy se v moderní éře tyto obory emancipovaly a včlenily plně do vědy.
Česká literatura (průřezové články) |
---|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V české literární tvorbě lze vystopovat několik významných period. Počátky české literatury jsou spojené s Velkomoravskou říší a misií slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, kteří vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako liturgický a literární jazyk. V 10. století začala na české území spolu s katolickou církví pronikat latina. Kněží v této době tvořili převážně duchovní literaturu a legendy, později i kroniky (zejm. Kosmas). Na počátku 13. století vznikala první česky psaná literární díla, rozšiřovala se také gramotnost a kromě duchovní literatury vznikala také světská tvorba (Dalimilova kronika, Mastičkář). Českou literaturu počátků 15. století výrazně ovlivnilo husitské hnutí, navazující na působení Jana Husa. Důležitými spisy tohoto bouřlivého období jsou především teologické traktáty a písně.
V 15. století začínaly do české literatury pronikat humanistické ideály a knihtisk, díky kterému se k literatuře mohly dostat širší vrstvy společnosti. Toto období, tzv. doba veleslavínská, je nazýváno zlatým věkem české literatury. Významným počinem tohoto období je bratrský překlad Bible: Bible kralická. Roku 1620 došlo k bitvě na Bílé hoře, která znamenala porážku protestantského stavovského povstání a nástup rekatolizace a s katolickou církví spojeného baroka, které se projevovalo i v literatuře. Čeština v této době ustupovala, na úkor latiny a němčiny. Protestantská literatura se stahovala do exilu (zejména Jan Amos Komenský).
Významnou etapou ve vývoji české literatury bylo národní obrození, důležité především znovuustavením češtiny jako jazyka rovnocenného s němčinou ve vědě, kultuře i politice. Významnými vědeckými osobnostmi tohoto období byli Josef Dobrovský, Josef Jungmann a František Palacký, prvními významnými literáty moderního národa byli Ján Kollár, Pavel Jozef Šafařík, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben a Karel Hynek Mácha. V druhé polovině 19. století se v české literatuře začínaly projevovat světové proudy jako romantismus, realismus (Alois Jirásek) a naturalismus. Básnické skupiny májovců (Jan Neruda), ruchovců a lumírovců rozvinuly českou poezii. Na konci 19. století vystoupili nejprve autoři kolem Manifestu české moderny, o málo později pak tzv. Generace anarchistických buřičů (Viktor Dyk). Po první světové válce vznikl avantgardní spolek Devětsil, jeho členem byl i dosud jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Devětsil vyznával nejprve proletářskou poezii (zejm. Jiří Wolker), posléze poetismus. Později řada jeho členů přešla k surrealismu. Mezinárodního věhlasu dosáhli spisovatelé Jaroslav Hašek a Karel Čapek. Ve druhé polovině 20. století pak Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Pavel Kohout a Josef Škvorecký. Nejvýznamnějším představitelem německy psané literatury v českých zemích, jejíž zlatá éra je datována od konce 19. století do začátku druhé světové války, byl Žid Franz Kafka.