Pákistán
stát v jižní Asii From Wikipedia, the free encyclopedia
Pákistán (urdština پاکستان, pakistan), plným názvem Pákistánská islámská republika (urdština اسلامی سیاست پاکستان, islami siasatdaan e pakistan) [2], je federativní republika ležící v jižní Asii. Na jihovýchodě hraničí s Indií, na severovýchodě s Čínou, na severozápadě s Afghánistánem, na jihozápadě s Íránem. S téměř 227 miliony obyvatel je pátou nejlidnatější zemí světa a druhou nejlidnatější muslimskou zemí na světě. Při svém vzniku v roce 1947 měla země přitom jen 32 milionů obyvatel. Populační boom trvá, takže se očekává, že okolo roku 2045 bude mít Pákistán 400 milionů obyvatel. Z hlediska rozlohy je 33. největší zemí planety.
| Pákistánská islámská republika اسلامی جمہوریۂ پاکستان Islámí džamhúri-ye Pákistán | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Pak sarzamin shad bad | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Islámábád | ||
| Rozloha | 803 940 km² (34. na světě) z toho 3,1 % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Čhokori (K2) (8611 m n. m.) | ||
| Časové pásmo | +5 | ||
| Poloha | 30° s. š., 71° v. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel | 219 290 153 (5. na světě, 2020) | ||
| Hustota zalidnění | 197 ob. / km² | ||
| HDI | ▲ 0,562 (střední) (139. na světě, 2007) | ||
| Jazyk | urdština, paňdžábština, paštština, sindhština, balúčština, angličtina a další jazyky | ||
| Náboženství | islám | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | federativní parlamentní republika | ||
| Vznik | 1947 (nezávislost na Velké Británii) | ||
| Prezident | Ásif Alí Zardárí | ||
| Premiér | Šáhbáz Šaríf | ||
| Měna | pákistánská rupie (PKR) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 5 011[1] USD (135. na světě, 2015) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 586 PAK PK | ||
| MPZ | PK | ||
| Telefonní předvolba | +92 | ||
| Národní TLD | .pk | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
.svg)
Hlavním městem je Islámábád. Největším městem je přístav Karáčí, který byl až do roku 1960 hlavním městem. Karáčí má téměř 15 milionů obyvatel, tedy zhruba stejně jako bývalé Československo. I druhé největší město Láhaur má více obyvatel než Česko, asi 11 milionů. Pákistán je etnicky a jazykově různorodá země.
Již před 9000 lety fungovala na území Pákistánu vyspělá kultura, kterou archeologové nazývají Méhrgarh. Následná Harappská kultura byla první známá městská kultura na Indickém subkontinentu. Poté území spadalo pod různé říše, aby se v 19. století dostalo pod kontrolu Britů. Současný stát vznikl roku 1947 rozdělením Britské Indie na hinduistickou část (Indii) a muslimskou část (Pákistán). Zpočátku si ponechal britského panovníka v čele, ale roku 1956 se stal republikou. V roce 1971 se Východní Pákistán po devět měsíců trvající občanské válce odtrhl a vyhlásil samostatnost jakožto Bangladéš. V následujících čtyřech desetiletích se v Pákistánu střídaly vlády civilní i vojenské, demokratické i autoritářské, relativně sekulární i islamistické. V roce 2008 Pákistán zvolil civilní vládu a v roce 2010 přijal parlamentní systém s pravidelnými volbami. Islám zůstává státním náboženstvím.
Pákistánská ekonomika je jednou z nejvíce rostoucích na světě a očekává se její brzké zařazení mezi dvacet největších světových ekonomik. Pákistán je regionální velmoc a má šesté největší stálé ozbrojené síly na světě. Ty disponují jadernými zbraněmi. Silnou armádu buduje Pákistán zejména kvůli napjatým vztahům se sousední Indií. Je členskou zemí Commonwealthu a Organizace islámské spolupráce. Bývá označován za hlavního spojence Spojených států mimo NATO.
Etymologie
Označení tehdejší severozápadní části britské Indie obývané muslimským obyvatelstvem jako Pákistán bylo vytvořeno v roce 1933 Choudharym Rahmatem Alim, muslimským aktivistou. Jedná se o akronym Pakstan z počátečních slov tehdejších provincií, které zahrnovaly pozdější Pákistán: Paňdžáb, Afghánská provincie, Kašmír, Sindh a Balúčistán. Písmeno „i“ bylo přidáno pro usnadnění výslovnosti.[3] Zároveň v perštině a urdštině znamená „země čistých“ (od perského slova پاک pâk „čistý“), tento význam je však až druhotný.[4]
Historie
Rané dějiny
V paleolitu, před 500 až 125 tisíci lety, se na území Pákistánu rozvíjela kultura, kterou archeologové nazvali sóánskou, a jejíž industrii lze přiřadit k acheuléenu.[5] Neolitické osídlení je doloženo již v 7. tisíciletí př. n. l., významným jeho pozůstatkem je především Méhrgarh.[6] Počátky rozvinuté civilizace na území Pákistánu lze vypozorovat už ve 3. tisíciletí př. n. l., zejména v oblasti kolem řeky Indus. Zde se rozvíjela harappská kultura, jejímiž nejvýznamnějšími centry byly Harappa a Mohendžodaro.[7][8]
Okolo roku 1500 bylo území začleněno do široké indoárijské kultury, obvykle zvané védská. Tehdy se začal šířit hinduismus, jehož nejvýznamnějším centrem na území Pákistánu byl zprvu Multán. K důležitým státním útvarům patřila Gandhára, rozvíjející se asi od 6. století př. n. l. Jejím významným duchovním centrem byla Taxila, v jejíž proslulé škole dlouho působil i známý učenec Čánakja. Zde se začaly do náboženských představ přimíchávat buddhistické příměsi, jak dosvědčuje i gandhárské umění.
Území Pákistánu bylo ovšem ovládáno velkými říšemi, okolo roku 519 př. n. l. Achaimenovskou, roku 326 př. n. l. ho dobyl Alexandr Veliký, později území ovládla Maurjovská říše. Helenizace nebyla však jednorázová a krátkodobá, v oblasti se dlouho držely dva helenistické státní útvary, nejprve Řecko-baktrijského království (256–125 př. n. l.) a posléze Indo-řecké království (185 př. n. l.–10).[9][10][11] Tyto helénské útvary pěstovaly kulturu někdy nazývanou řecko-buddhistická.[12] Důležité bylo, že i lokální dynastie, které převzaly moc po pádu helénského světa (sídlily v Sindhu), byly buddhistické, takže nedošlo ke znovuetablování hinduismu.
Roku 711 pak území dobyl umajjovský válečník Muhammad ibn al-Kásim ath-Thakaff a začal se šířit islám.[13] Současnou pákistánskou politickou elitou je tento okamžik stále více vnímán jako klíčový historický zlom, v němž hledá počátek Pákistánu.[14][15] Zajímavostí je, že první islámští misionáři v Pákistánu byly z velké části súfisté (islámští mystici). Od 10. století oblast Pákistánu ovládaly různé muslimské říše. První z nich byla Ghaznovská říše (975–1187), jejíž turkičtí vládci nejprve sídlili v Afghánistánu, ale roku 1151 za své sídlo zvolili Láhaur.[16] Poté byl Pákistán připojen kulturně k Indii, když se stal součástí dvou mohutných indických muslimských říší: Dillíského sultanátu (1206–1526) a Mughalské říše (1526–1857). Mughalové přinesli perskou kulturu. Klíčovými městy se v té době staly Láhaur a Thatta, kde lze nalézt nejvíce pozůstatků mughalské architektury (Bádišáhova mešita, Láhaurská pevnost).
Britská nadvláda nad územím Pákistánu má zárodek v roce 1839, kdy Britové obsadili tehdy malou rybářskou vesničku Karáčí a učinili z ní svou vojenskou základnu pro potřeby svých bojovníků v první anglo-afghánské válce. V roce 1893 již Britové ovládali celé území dnešního Pákistánu. Učinili ho součástí Britské Indie.
Nezávislost a konflikty s Indií
Spojení s převážně hinduistickými indickými oblastmi však vyvolávalo četné konflikty. Prvním signálem napětí byl jazykový spor z roku 1867, který řešil, zda hindština a urdština jsou jedním jazykem.[17] Výraznou roli poté sehrál Sajjid Ahmad Chán, muslimský intelektuál, který založil tzv. alígarhské hnutí, které prosazovalo evropský způsob vzdělávání a vyzývalo indické muslimy k loajalitě vůči britské správě. To budilo nevoli hinduistických Indů, kteří v tom viděli podvracení svých emancipačních snah. Sajjid Ahmad Chán zpočátku viděl muslimy a hinduisty v Britské Indii jako jeden národ dvou konfesí. Rostoucí napětí mezi představiteli obou náboženství ho však přivedlo k teorii dvou národů, která se stala jádrem pákistánského nacionalismu (či též náboženského nacionalismu).[18][19]
Tato koncepce se stala základem ideologie Muslimské ligy, politické strany založené roku 1906 v Dháce. V roce 1913 do této strany vstoupil Muhammad Alí Džinnáh, roku 1916 se stal jejím předsedou.[20] Další výraznou postavou strany byl Muhammad Iqbal. V roce 1940 strana přijala tzv. Láhaurskou rezoluci, která žádala rozdělení Indie a vznik samostatného muslimského státu.[21][22] Přitom, na rozdíl od Indického národního kongresu, strana podporovala Brity ve druhé světové válce a získávala u nich podporu pro ideu rozdělení Indie po náboženské linii. V roce 1944 Džinnáh vedl v Bombaji rozsáhlá jednání s Mahátmou Gándhím o podobě poválečné Indie, ale shodu nenalezli.[23]
Po válce Britové oznámili, že se v krátké době z Indie stáhnou. Debaty o novém uspořádání nabraly na obrátkách. Indický národní kongres dlouho argumentoval tím, že Muslimská liga nereprezentuje většinu indických muslimů, avšak když ve volbách v roce 1946 Liga získala 90 procent parlamentních křesel vyhrazených pro muslimy, tento argument padl. Poslední pokus, jak zabránit rozdělení Indie, učinili Britové roku 1946, ale ztroskotali.[24] Poté již poslední místokrál Britské Indie Louis Mountbatten souhlasil s rozdělením. O půlnoci 15. srpna 1947 tak vznikly dva nezávislé státy, Dominium Indie a Dominium Pákistán, a to z rozhodnutí parlamentu Spojeného království (Zákon o nezávislosti Indie). Džinnáh se stal prvním generálním guvernérem Pákistánu. Prvním premiérem byl jmenován Líákat Alí Chán.
Rozdělení vedlo k obrovským přesunům obyvatelstva. 10–15 milionů lidí muselo opustit své domovy, buď dobrovolně, aby nebyli menšinou v cizím státě, anebo byli vyhnáni. Z Indie do Pákistánu odešlo asi 6,5 milionu muslimů. Opačným směrem mířilo asi 5 milionu hinduistů. Šlo o největší migrační vlnu v lidské historii. Proces nebyl poklidný. Řada násilných střetů byla nepřehledná a dodnes historici tento jev s obtížemi mapují. Někde bylo násilí organizováno a mělo povahu etnických čistek (v podezření jsou zvláště sikhští mahárádžové). Počet obětí násilností je nejasný, odhady se pohybují mezi několika stovkami tisíc až dvěma miliony. Vyhánění i migrační příval byly rovněž doprovázeny mimořádnou vlnou násilí na ženách.[25][26] Vzápětí vznikl mezi Indií a Pákistánem spor o hranice, jak je Britové narýsovali. Nejznámějším je spor o Kašmír, s většinovou muslimskou populací. Ten přerostl v první válku v Kašmíru (1947-1948). Skončila ustavením tzv. linie kontroly, kompromisní hranice, s níž ale ani jedna strana není spokojena.[27]
Východní a západní Pákistán v roce 1956 vytvořily po přijetí ústavy Islámskou republiku Pákistán. Prvním prezidentem se stal Iskandar Mírza. O dva roky později byl po vojenském převratu vedeném generálem Ajubem Chánem zaveden výjimečný stav.[28] Chán zemi vedl až do roku 1969. V roce 1960 byl za hlavní město Pákistánu zvolen Islámábád.[29]
V roce 1965 vypukl opět ozbrojený konflikt mezi Pákistánem a sousední Indií o území Kašmíru. Tzv. indicko-pákistánská válka či též druhá válka v Kašmíru byla ukončena Taškentskou deklarací roku 1966.[30] Definitivní mír však nepřinesla, k největším návratům násilí došlo během třináctidenní eskalace roku 1971 a v roce 1999, kdy vypukla tzv. kárgilská válka.[31] Konflikt tehdy vzbudil velké obavy po celém světě, protože Indie i Pákistán v té době již vlastnily jaderné zbraně.[32] Konflikt trvá dodnes a hraniční přestřelky mezi pákistánskými a indickými vojáky jsou i dnes zcela běžné. Počet mrtvých civilistů od roku 1991 překročil již desetitisícovou hranici.[33]
Odtržení Bangladéše
Moc v roce 1969 uchopil generál Jahjá Chán.[34] Vzápětí čelil bengálskému povstání ve východním Pákistánu. Ještě více napětí do východního Pákistánu přinesl v roce 1970 cyklón Bhola, na nějž podle bengálských separatistů centrální vláda nebyla schopna adekvátně zareagovat. Přinesl půl milionu až milion obětí.[35][36]
V roce 1970 byly uspořádány první demokratické prezidentské volby v historii Pákistánu. Uspěl v nich však vůdce východopákistánských rebelů Mudžíbur Rahmán a jeho Lidová liga. Jahjá Chán odmítl pověřit Rahmána úřadem premiéra a vypukla bangladéšská válka za nezávislost. Bangladéš byl 26. března 1971 vyhlášen samostatným státem a Rahmán se stal jeho prezidentem.[37] Vzápětí byl však zatčen a uvězněn ve Faisalábádu. Útok centrální vlády na povstaleckou provincii přinesl krveprolití. Počet obětí se odhaduje až na tři miliony (toto číslo obvykle uvádí Bangladéšané) a hovoří se někdy o bangladéšské genocidě.[38][39]
Separatistické jednotky Muktí Bahíní si však zajistily podporu Indie (výše zmíněná třináctidenní válka s Indií byla součástí tohoto konfliktu) a válku nakonec vyhrály. 16. prosince 1971 Pákistán uznal bangladéšskou nezávislost. 9. ledna 1972 byl Rahmán propuštěn a vrátil se do vlasti. Jahjá Chán po porážce předal vládu Zulfikáru Alí Bhuttovi.
Rodina Bhutto, Hako a Mušaraf
Bhutto roku 1972 obnovil demokracii, která vydržela až do roku 1977. Spustil ambiciózního plán na výrobu vlastní jaderné zbraně. Projekt byl urychlený v reakci na první jaderný test Indie v roce 1974. Dokončen byl v roce 1979.[40]
Volební vítězství Bhuttovi Pákistánské lidové strany v roce 1977 vyvolalo bouřlivé protesty. Ty vyústily ve vojenský převrat vedený generálem Zijáluem Hakem.[41] Bhutto byl uvězněn, odsouzen a popraven. Pod Hakovou vládou Pákistán pomáhal financovat a vyzbrojovat mudžahedíny bojující proti sovětské intervenci v Afghánistánu.[42] Za jeho vlády posilovaly též konzervativní tendence. A ovšem také byl zaznamenán masivní ekonomický růst.[43]
Po smrti Haka v roce 1988 se konaly volby a opět vyhrála Pákistánská lidová strana, která byla vedená Bhuttovou dcerou Bénázir Bhuttovou. V roce 1990 byla její vláda sesazena ve prospěch vlády usilující o striktní uplatňování islámských tradic. Důvodem bylo také podezření z korupce. V roce 1993 byla Bhuttová opět zvolena. Napomohla finančně nástupu Talibanu v sousedním Afghánistánu, od kterého si slibovala stabilizaci oblasti.[44][45] V roce 1996 musela opět odstoupit, protože byla znovu obviněna z korupce. Bhuttová odešla do exilu do Spojených arabských emirátů v roce 1998.
V roce 1999 provedl generál pákistánské armády Parvíz Mušaraf puč a chopil se moci.[46] Začal se prezentovat jako spojenec USA a bojovník proti terorismu. Sám přežil několik pokusů o atentát. Západem mu bylo vyčítáno, že jako prezident Pákistánu je i vrchní velitel vojsk. Po 11. září 2001 se angažoval jako spojenec USA při svržení afghánského Talibanu.[47] Parvíz Mušaraf se v roce 2007 vzdal velení armády a dokonce povolil Bénázir Bhuttové návrat do vlasti z exilu. Bhuttová se vrátila do Pákistánu 18. října 2007. Hned po příjezdu se stala terčem neúspěšného atentátu. Zahájila kampaň před nadcházejícími parlamentními volbami, ale 27. prosince 2007 byl na ní spáchán úspěšný atentát.[48] Pákistánská vláda obvinila z útoku teroristickou organizaci Al-Káida. Ta se k atentátu i přihlásila.[49] Pákistánská lidová strana byla ale přesvědčena, že Bhuttová byla zavražděna na příkaz Mušarafovy vlády.
22. listopadu 2007 bylo Pákistánu pozastaveno členství v Commonwealthu. Prezident Parvíz Mušaraf nesplnil požadavky na ukončení výjimečného stavu a rezignování na funkci velitele armády. Avšak po demokratických volbách na začátku roku 2008 se Pákistán opět stal členem Commonwealthu.
Dnešní situace
Související informace naleznete také v článku Válka v severozápadním Pákistánu.
Země se potýká se sílící mocí islámských radikálů. Velice časté jsou srážky vojska s radikály a protivládní demonstrace. Po těchto událostech vláda velice často vyvolává výjimečný stav, který někdy trvá až nepřirozeně dlouho. Centrální vláda nemá žádnou kontrolu nad územím při hranici s Afghánistánem, kde kvete obchod se zbraněmi a drogami. Toto území je pod kontrolou místních kmenových vůdců, kteří většinou podporují svržený Taliban a teroristickou organizaci Al-Káidu. Ukrýval se zde i terorista Usáma bin Ládin, kterého 1. května 2011 zabila americká armáda v jeho sídle v Abbottabádu.[50][51] Pákistánská armáda začala naplno bojovat s radikály na severozápadě země na začátku roku 2008. Své útoky provádí hlavně v oblasti severního a jižního Vazíristánu, není však dobře vyzbrojena a radikálové se mohou opřít o podporu místních obyvatel, kteří s nimi většinou sympatizují.
Dalším už méně známým problémem Pákistánu je snaha jihozápadní provincie Balúčistánu vytvořit nezávislý stát. Boj za nezávislost v této největší a nejméně zalidněné provincii vypukly v 70. letech 20. století pod vedením Akbara Bugtiho a Balúčistánské osvobozenecké armády (BLA). Ozbrojené střety v malé míře trvají dodnes.
Dolní komora parlamentu na návrh prezidenta Zárdarího a premiéra Kíláního schválila 8. dubna 2010 změnu ústavy. Touto změnou se výkonná moc vrátila do rukou parlamentu a předsedy vlády, jak to platilo do roku 1973, prezident zastává reprezentativní roli. Už nemůže odvolat premiéra, rozpustit parlament ani jmenovat náčelníka generálního štábu a předsedu volební komise. Větší pravomoci získaly provincie.[52]
V roce 2012 tajná zpráva NATO obvinila pákistánskou zpravodajskou službu ISI, že ve válce v Afghánistánu tajně podporuje militantní islamistické hnutí Talibán.[53] Spojené státy obvinily pákistánskou ISI z napojení na teroristické skupiny i v roce 2017.[54]
Státní symboly
Vlajka
Podrobnější informace naleznete v článku Vlajka Pákistánu.
Pákistánská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma svislými pruhy, bílým a zeleným (barva má tartanový odstín), o poměru šířek 1:3. Ve středu zeleného pole je bílý půlměsíc s bílou pěticípou hvězdou (pootočené přibližně ve směru k hornímu cípu vlajky).
Hymna
Podrobnější informace naleznete v článku Pákistánská hymna.
Pákistánská hymna je píseň Qaumi Taranah (česky Národní hymna). Autorem hudby je pákistánský skladatel Ahmad G. Chagla a text napsal urdský básník Hafeez Jullundhri.
Geografie
Pákistán má velice různorodý terén. Nejdůležitější řekou Pákistánu je řeka Indus, která odvodňuje celou zemi. Nejvyšší horou je známá K2 místně zvaná Čhogori. V severní části země se rozprostírá Himálaj. Západ země a především hranice s Afghánistánem je velice hornatý. Rozprostírá se zde pohoří Hindúkuš. Na jihu země se rozprostírají úrodné nížiny Paňdžábu, které jsou zavodňovány řekou Indus. Jihozápad je pokryt plošinami Balúčistánu. Pákistán má především vnitrozemské subtropické klima, které se vyznačuje horkými léty a mírnými zimami. Velký teplotní rozdíl je mezi dnem a nocí.
V posledních letech vzhledem k postupnému odlesňování Himálají, zemi postihují záplavy a povodně, které mají kvůli vysoké hustotě zalidnění dopad na velké množství obyvatel. V roce 2005 připravilo silné zemětřesení v oblasti severního Pákistánu a Indie o život přes 80 000 lidí.[55] Humanitární pomoc sem distribuovala například organizace Člověk v tísni, byla též založena veřejná sbírka SOS Pákistán. V červenci 2010 postihly území Pákistánu katastrofální povodně, které bezprostředně usmrtily 2000 lidí a dalších 20 milionů, což je asi desetina obyvatel, připravily o domov.[56]
Podnebí je s ohledem na různou nadmořskou výšku různorodé, obecně má Pákistán horká léta, kdy teploty mohou vystoupit nad 50 °C a chladné zimy, které jsou v horách i kruté. Naopak, přímořská oblast u Perského zálivu má roční průměrné teploty nad 25 °C, a klima vyváženější. Například průměrná teplota nejteplejšího července v Karáčí je 34 °C, kdy noční teploty neklesají pod 30 °C, resp. zhruba 20 °C v nejstudenějším lednu.
Politika
Pákistán je federální parlamentární republikou, jejímž státním náboženstvím je islám. Podle pákistánské ústavy je prezident nepřímo volenou hlavou státu a také vrchním velitelem pákistánských ozbrojených sil. Prezidentské období a jmenování je dle ústavy nezávislé na premiérovi. Volené instituce (skládající se ze Senátu a Národního shromáždění a čtyř Provinčních shromáždění) vybírají vedení země reprezentované prezidentem v pětiletém období. Premiérem je obvykle vůdce největší strany v Národním shromáždění, sestavuje kabinet ministrů, který následně schvalují obě komory federálního parlamentu. Guvernéři provincií jsou jmenováni prezidentem.
Vliv armády na politiku země je značný. Přesto, že je Pákistán od svého vzniku demokratickou socialistickou republikou, vystřídal již několik vojenských vlád. Poslední byla vláda generála Parvíze Mušarafa v letech 1999–2008. Během této vlády došlo k úspěšnému atentátu na předsedkyni Pákistánské lidové strany Bénazír Bhuttovou. Premiérem se stal v červnu 2012 Rádža Parvíz Ašraf z Pákistánské lidové strany. Krédo strany je: "Islám je naše víra, demokracie je naše politika, socialismus je naše ekonomie; všechnu moc lidu" [57].
Po volbách v roce 2013 vykonával funkci předsedy celostátní vlády Naváz Šaríf z konzervativní Pákistánské muslimské ligy, dlouholetý rival rodiny Bhuttů. Pákistánský premiér Naváz Šaríf rezignoval 25. 8. 2017 poté, co nejvyšší soud rozhodl, že musí odejít z funkce kvůli korupčnímu jednání, na které upozornily dokumenty uniklé v kauze panamských dokumentů, které odkrývají praktiky převádění peněz do daňových rájů.[58] Jeho dočasným nástupcem byl jmenován dosavadní ministr pro ropu a přírodní zdroje Šahíd Chakan Abbásí, který měl stát v čele kabinetu, dokud se premiérského úřadu nebude moci ujmout Šarífův bratr Šahbáz, vybraný za trvalého zástupce.[59]
Ve volbách v roce 2018 však došlo k vítězství Hnutí za spravedlnost a obě dosavadní tradiční strany (Pákistánská muslimská liga a Pákistánská lidová strana) utrpěly porážku. Premiérem se stal předseda Hnutí za spravedlnost a bývalý reprezentační hráč kriketu Imran Chán, doposud nevykonávající žádnou významnou státní funkci.[60]
Lidská práva
Mužská homosexualita je v Pákistánu nezákonná a trestá se až doživotním vězením.[61][62] Reportéři bez hranic ve svém Indexu svobody tisku za rok 2021 zařadili Pákistán až na 145. místo ze 180 zemí - situace médií je tak hodnocena jako lepší než například v Číně, Rusku, Turecku, Saúdské Arábii či Kazachstánu, ale horší než v Indii, Spojených arabských emirátech, Malajsii nebo Indonésii.[63] Pákistán oproti minulým letům v žebříčku klesá (v roce 2018 byl 139.), takže situace se zhoršuje. Televizní stanice a noviny jsou běžně zakazovány pro zveřejnění jakýchkoli zpráv kritických vůči vládě nebo armádě.[64] Problémem jsou i ženská práva. Malála Júsufzajová získala v roce 2014 Nobelovu cenu za mír, za svůj boj za lidská práva, zejména právo dívek na vzdělání.[65] Známou pákistánskou aktivistkou je rovněž Sabatina Jamesová. Oceňována je její angažovanost při pomoci pronásledovaným křesťanům a ženám nuceným k sňatku.
Zahraniční politika
Zahraniční politika země je do velké míry určována sporem o Kašmír, o nějž svedl se sousední Indií čtyři války. Od čínsko-indické války v roce 1962 je jeho nejbližším strategickým spojencem Čína, která ho vyzbrojila pro další války. Jako anti-sovětská mocnost dostával významnou pomoc od Spojených států zejména v době Sovětské války v Afghánistánu, kdy Pákistán i Spojené státy podporovaly afghánské mudžáhedíny. Intenzivní spolupráce probíhala i v počátcích amerického tažení proti terorismu. Pak se vztahy ale zkomplikovaly, zejména proto, že vzhledem k mnoha nábožensko-politickým souvislostem má Pákistán jisté vazby na hnutí Tálibán v Afghánistánu - Američané nakonec v roce 2012 obvinili pákistánskou zpravodajskou službu ISI z tajné podpory Tálibánu.[66] Pákistán má též úzké vazby s Tureckem a Íránem, naopak nikdy nenavázal diplomatické vztahy s Izraelem[67] a je také jedinou zemí světa, která neuznala Arménii.[68]
Administrativní dělení
Pákistán se skládá ze čtyř autonomních provincií respektujících historická území a tří teritorií, z nichž dvě jsou částí Kašmíru.
Provincie
- 1. Balúčistán
- 2. Chajbarsko-Paštunsko
- 3. Paňdžáb
- 4. Sindh
Teritoria
Ekonomika
Související informace naleznete také v článku Ekonomika Pákistánu.
V 1. tisíciletí patřilo území Pákistánu k nejproduktivnější oblasti na světě. Podobně jako v případě Číny a Indie se tento náskok ztratil v 18. století ve prospěch Evropy. Ve 2. polovině 20. století ale Pákistán ztrátu znovu dohání. Je rapidně rozvíjející se zemí[69][70][71] a jednou ze zemí skupiny Next Eleven, jedenácti států, které spolu se zeměmi BRICS, mají velký potenciál se v 21. století stát největšími ekonomikami.[72] K roku 2021 byla pákistánská ekonomika 23. největší na světě z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly, s předpokladem dostat se do roku 2030 do první světové dvacítky. V roce 2014 Goldman Sachs předpověděl, že pákistánská ekonomika vzroste v příštích 35 letech 15krát a do roku 2050 se stane 18. největší ekonomikou na světě.[73] Je to druhá největší ekonomika jižní Asie, představuje 15 procent jejího HDP.
To ale neznamená, že pákistánská ekonomika nemá své problémy. Vyvíjí se značně nerovnoměrně, ve skocích, které střídají propady (nezřídka související s politickými turbulencemi). Globální ekonomická krize roku 2008 způsobila v Pákistánu inflaci 25 procent a hrozil státní bankrot, který musela odvracet pomoc Mezinárodního měnového fondu. Také v roce 2013 vyvstaly závažné nedostatky v makromanagementu a nevyvážené makroekonomii v základních službách, jako je železniční doprava nebo dodávky elektrické energie.[74]
Ekonomika Pákistánu je považována za poloprůmyslovou, s centry růstu nacházejícími se tradičně podél řeky Indus. S nimi kontrastují méně rozvinuté oblasti, zejména v Balúčistánu. Motorem růstu je populační boom. Zatím má Pákistán jen relativně malou střední třídu, která by mohla vytvořit spotřební trh (odhadem 40 milionů občanů). Předpokládá se nicméně, že do roku 2050 vzroste počet příslušníků střední třídy na 100 milionů.[75] Pákistán je jedním z největších producentů přírodních komodit a jeho trh práce je 10. největší na světě. Významně zemi pomáhají remitence, tedy prostředky, které do země posílá šestimilionová pákistánská diaspora. Jen v roce 2016 remitence činily 20 miliard amerických dolarů.[76] Hlavním zdrojem remitencí do Pákistánu jsou Spojené arabské emiráty, Spojené státy, Saúdská Arábie, Bahrajn, Kuvajt, Katar, Omán, Austrálie, Kanada, Japonsko, Británie, Norsko a Švýcarsko.[77]
Podle Organizace spojených národů Pákistán v roce 2005 vyprodukoval 21 591 400 tun pšenice, tedy více než celá Afrika a téměř tolik jako celá Jižní Amerika. Podíl zemědělství v pákistánské ekonomice ale setrvale klesá, je již jen 24 procent HDP.[78] Zabírá si ovšem stále ještě 43,5 % zaměstnané pracovní síly a je největším zdrojem devizových příjmů. Země je také pátým největším producentem bavlny a čtvrtým největším producentem mléka na světě. Průmysl je druhým největším sektorem ekonomiky, tvoří 19,74 % HDP a 24 % celkové zaměstnanosti. V roce 2012 a 2013 se nejziskovějším odvětvím ekonomiky stal cementářský průmysl. Jinak ovšem dominuje tradiční textilní průmysl, který přispívá 9,5 % k HDP a poskytuje zaměstnání přibližně 15 milionům lidí.[79] V Asii je Pákistán osmým největším vývozcem textilních výrobků. Čína je druhým největším odběratelem pákistánského textilu. Na rozdíl od západních zemí, kam se dováží převážně textilie s přidanou hodnotou, Čína nakupuje z Pákistánu pouze bavlněné příze a tkaniny. Sektor služeb již tvoří 58,8 % HDP a zajišťuje asi třetinu zaměstnanosti. V květnu 2020 měl Pákistán asi 82 milionů uživatelů internetu, což z něj činilo zemi s devátou největší komunitou uživatelů internetu na světě.[80]
K roku 2021 měl Pákistán šest jaderných elektráren.[81] Přesto to představovalo jen 5,8 % produkce elektrické energie. 64,2 % se získávalo spalováním fosilních paliv, 29,9 % zajišťovaly vodní elektrárny.
Obyvatelstvo
Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Pákistánu.
| Populace Pákistánu[82] | |||
|---|---|---|---|
| Rok | Miliony | ||
| 1950 | 39 | ||
| 2000 | 141 | ||
| 2015 | 204 | ||
Podle odhadů amerického úřadu pro sčítání lidu byl počet obyvatel asi 199 085 847 (199,1 milionů) v roce 2015, což je ekvivalent 2,57 % světové populace.[83] Země je také známá jako šestá nejlidnatější na světě a růst obyvatelstva byl ~2,03%, což je nejvyšší ze zemí SAARC a dává meziroční nárůst 3,6 milionu. Do roku 2020 se předpokládá dosažení 210,13 milionů obyvatel a ke zdvojnásobení by mělo dojít v roce 2045.
V době rozdělení Indie v roce 1947 měl Pákistán 32,5 milionu obyvatel[84], ale počet se mezi lety 1990 a 2009 zvýšil o 57,2 %.[85] Do roku 2030 se očekává, že překoná Indonésii jako největší převážně muslimskou zemi na světě.[86] Pákistán je také klasifikován jako "mladý národ" s průměrným věkem okolo 22 let. V roce 2010 zde žilo 104 milionů lidí ve věku do 30 let. Pákistánská porodnost činí 3,07 – vyšší než má jeho soused Indie (2,57). Přibližně 35 % lidí má pod 15 let.
Drtivá většina žije v jižním Pákistánu podél řeky Indus, a Karáčí je nejlidnatějším městem.[87]
Etnika
Pákistán obývají čtyři hlavní etnika; Paňdžábci (44,70 %), Paštunové (15,42 %), Sindhové (14,1 %), Saraikiové (8,4 %) a Balúčové (3,57 %). Kromě stálého obyvatelstva žije v zemi asi 2 miliony uprchlíků ze sousedního Afghánistánu. Početná je také celosvětová pákistánská diaspora, čítající více než sedm miliónů lidí na celém světě.[88].[89] Pákistánská diaspora ve světě se odhaduje na sedm milionů a jde tudíž o šestou největší diasporu na světě.[90]
Jazyky
V Pákistánu se celkem hovoří asi 60 jazyky, včetně spousty nářečí. Urdština je jakási lingua franca, symbol muslimského nacionalismu a národní jednoty – jde o národní jazyk, jemuž rozumí přes 75 % Pákistánců, a je hlavním zdrojem celostátní komunikace.[91] Prvním jazykem je ovšem jen pro sedm procent populace. Angličtina je vedle urdštiny druhý úřední jazyk v Pákistánu a je používána hlavně v obchodu, vládě a právních smlouvách.[92] Nejužívanějším jazykem v zemi je ovšem paňdžábština, kterou má jako první jazyk asi 39 % populace, soustředěných především v provincii Paňdžáb. Druhým nejužívanějším jazykem je paštština, jež je prvním jazykem asi pro 18 procent Pákistánců. Mluví se jí hlavně na severu, v provincii Chajbar Paštúnchwá. Zhruba 14 procent obyvatel má jako mateřský jazyk sindhštinu. Tou se mluví hlavně na jihu, v provincii Sindh. K pěti velkým jazykům, kteří mají více než 10 milionů mluvčích, patří ještě saraiki, jazyk užívaný hlavní v jižním Paňdžábu.[93]
Náboženství
_During_Yanglaj_Yatra_2017_Photo_by_Aliraza_Khatri.jpg)
Pákistán je druhou nejlidnatější zemí s muslimskou většinou (po Indonésii)[99] a po Íránu má druhou nejvyšší ší'itskou populaci.[100][101] Žije v něm 10,5 % světové muslimské populace. Karáčí je největším muslimským městem světa. Okolo 97 % Pákistánců jsou muslimové. Většina jsou sunnité a odhadem asi 5–20 % šíité.[102][103] Islám je v Pákistánu státním náboženstvím. Roku 1949 parlament schválil rezoluci, která deklarovala, že budoucí ústava musí být, stejně jako celý stát, islámská. Všichni zástupci náboženských menšin hlasovali proti rezoluci. Ta se nicméně stala integrální součástí pákistánské ústavy. Její první věta zní: „Svrchovanost nad celým vesmírem náleží pouze Alláhovi Všemohoucímu. Autorita, kterou delegoval státu Pákistán, prostřednictvím jeho lidu, je udělena za to, že dodržuje zákony, které On stanoví jakožto svatou pravdu.“ Pákistán je tak jediným státem na světě založeným čistě ve jménu islámu. Od počátku pákistánského státu byl pákistánský nacionalismus de facto panislamismem, tedy ideou, že všichni muslimové jsou jeden národ a měli by se sjednotit do jednoho státu Islamistánu.[104][105] Byl to jeden z důvodů odtržení Bangladéše, protože bengálští muslimové toto pojetí odmítali.[106] Tradice se udržuje dodnes, průzkumu Pew Research Center zjistil, že Pákistánci mají tendenci se více ztotožňovat se svým náboženstvím než se svou národností, na rozdíl od muslimů v jiných zemích, jako je Egypt, Indonésie nebo Jordánsko. Přetrvávající panislamismus je také příčinou pákistánského důrazu na činnost Organizace islámské spolupráce.
Po vůbec prvních svobodných volbách v Pákistánu byla vytvořena ústava z roku 1973, která prohlásila Pákistán za islámskou republiku a islám za státní náboženství. Rovněž se v ní uvádí, že všechny zákony musí být uvedeny do souladu s příkazy islámu, jak jsou stanoveny v Koránu a Sunně, a že žádný zákon odporující takovým příkazům nemůže být přijat. Existují silné politické skupiny usilující o to, aby Pákistán překročil poslední hranici k dosažení statusu plně islámského státu, tedy nadřazení práva šaría nad všechny ostatní zákony nebo omezení zákonodárství jen na právo šaría. Nejblíže k tomu bylo za vlády generála Zia-ul-Haka v letech 1978-1988, kdy deobandisté (specifická jihoasijská verze islámského fundamentalismu, poněkud vyhraněná vůči známějšímu salafismu) získali velké postavení v armádě i jiných státních institucích. S Hakovou protišíitskou politikou v zemi také vzrostlo sektářské napětí.[107] Fundamentalisté mají zázemí v širokých masách. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného v roce 2016 společností Pew Research Center většina Pákistánců podporuje, aby se šaría stala oficiálním zákonem země. Pákistán a Jordánsko jsou země, kde nejvíce muslimů na světě věří, že šaría je čistou vůlí Boha (81 procent - v Albánii je to například 24 %, v Turecku 49 %, v Indonésii 54 %, v Bangladéši 65 procent).[108]
Pronásledována je muslimská sekta ahmadíja. Zákony o rouhání (§ 298B a § 298C pákistánského trestního zákoníku) zakazují ahmadíjcům označovat se za muslimy a mohou být uvězněni na 3 a více let za pouhé vyřčení islámského pozdravu „salaam“ či za nazvání jejich místa uctívání mešitou. Výraznou roli v Pákistánu sehrává též islámská mystika, tedy súfismus, zejména na venkově. To však nenechává chladným řadu bigotních imámů a súfisté se stali nejen terčem jejich kritiky, ale i obětí islámských fundamentalistů a teroristů.[109][110]
Největší náboženskou menšinou jsou hinduisté (2,14 %). Pákistán tak má pátou největší hinduistickou populaci na světě.[111] V okrese Umerkot vyznává hinduismus přes 50 procent obyvatel. Ač hinduistům ústava přiznává práva a rovnost s muslimy, řada z nich se cítí znerovnoprávněna a migruje do sousední Indie.[112]
Třetím největším náboženstvím v zemi je křesťanství, 1,27 % vyznavačů v populaci. Nejvíce jsou zkoncentrováni v Láhaurském okrese, kde tvoří asi 5 procent obyvatel. Unikátní verzi pohanství si uchovali Kalašové.[113] Podle různých odhadů a výzkumů jsou 1-2 procenta Pákistánců ateisté.
Kultura
Za největšího pákistánského spisovatele je považován Muhammad Iqbal. Inspiroval vznik pákistánského hnutí a rozdělení Indie na dva národy - muslimský a hinduistický. V Pákistánu získal titul "národní básník" a den jeho narození je státním svátkem. Jako levicový básník byl znám Faiz Ahmad Faiz. K nejznámějším prozaikům patřil Saadat Hasan Manto.
K nejvýznamnějším architektonickým památkám patří Bádišáhova mešita ve městě Láhaur. Postavena byla v letech 1671-1673 a je příkladem tzv. mughalské architektury. V době svého otevření byla největší mešitou na světě, dnes je pátou největší.[114] Další památkou je Láhaurská pevnost. Od roku 1981 je spolu se Šalimarovymi zahradami na seznamu světového dědictví UNESCO. Tam byla zapsána i pevnost Rohtas, buddhistický klášterní komplex Takht-i-Bahi, zbytky starověkého města Mohendžodaro, starobylé město Thatta a archeologické lokality Sehri-Bahlol a Taxila. Moderní architekturu reprezentuje například Faisalova mešita v Islámábádu postavená v letech 1976—1986 nebo národní památník Minar-e-Pakistan dokončený roku 1968.
Významnou kulturní institucí je Pákistánské národní muzeum. Vzniklo v roce 1950 jako nástupce předchozího Viktoriina muzea. To založil Artur Sasko-Koburský roku 1887. Jeho hlavním cílem je sbírání, prezentace a konzervace artefaktů pákistánské kulturní historie. Péšávarské muzeum bylo otevřeno v roce 1907. Nejdůležitější částí muzejní sbírky jsou předměty (mince, sochy atd.) z gandhárské kultury, včetně relikviáře z Kanišky s jedním z nejstarších známých zobrazení Buddhy, který pochází z doby kolem roku 150.
Sport
Pákistán se samostatně zúčastnil olympijských her poprvé v roce 1948. Od té doby získal tři zlaté medaile a všechny v pozemním hokeji, který v Pákistánu patří k nejpopulárnějším sportům. Krom tří míst prvních (1960, 1968, 1984) získal mužský hokejový tým ještě tři stříbra a dva bronzy. Krom těchto medailí získal Pákistán již jen dva bronzy: Muhammad Bašír v zápase ve volném stylu na olympiádě v Římě roku 1960 a Husajn Šáh v boxu v Soulu 1988. Pákistánští pozemní hokejisté mají na svém kontě krom tří olympijských titulů též čtyři triumfy na mistrovství světa (1971, 1978, 1982, 1994), což je rekord.
Nejpopulárnějším sportem v Pákistánu je ovšem kriket. Kriketisté dosáhli na stříbro na mistrovství světa roku 1999 a zvítězili ve světovém poháru roku 1992. Úspěšným kriketistou byl i současný premiér Pákistánu Imran Chán, byl dokonce uveden do mezinárodní kriketové síně slávy. Svoje domácí zápasy hraje pákistánská reprezentace a 2 láhaurské kluby na Stadionu Muammara Kaddáfího v Láhauru. Má kapacitu 60 tisíc diváků. V roce 1996 Pákistán spolupořádal Mistrovství světa v kriketu a na stadionu se odehrála celkem 4 utkání včetně finále mezi Srí Lankou a Austrálií.
Jahangir Khan je patrně nejúspěšnějším hráčem squashe v jeho dějinách, byl mistrem světa v letech 1982 až 1988. Po dobu pěti let nenašel na kurtu přemožitele a vyhrál ve více než pěti stech utkáních v řadě. Tenista Ajsám Kúreší si zahrál finále US Open ve čtyřhře.
Kuchyně
Podrobnější informace naleznete v článku Pákistánská kuchyně.
Pákistánská kuchyně je v mnoha ohledech podobná indické kuchyni, byla ale ovlivněna také perskou kuchyní nebo kuchyní střední Asie. Mezi nejdůležitější suroviny používané v pákistánské kuchyni patří rýže (především basmati), luštěniny, zelenina, maso, jogurt, ghí a koření. Mezi používané suroviny patří také meruňky, kterých se pěstuje mnoho druhů a které se často suší. V pákistánské kuchyni se využívají i meruňková jádra.[115] Mezi používaná koření patří nepálský kardamom, zelený kardamom, skořice, hřebíček, muškátový oříšek, pepř, římský kmín, chilli, kurkuma, zázvor nebo bobkový list. Velmi populární je také kořenící směs garam masála.[116] Typické jsou nekvašené druhy chleba jako naan nebo roti.[117] K nejoblíbenějším jídlům patří biryani, kořeněný pikantní rýžový pokrm se zeleninou a masem[118], dále z arabské oblasti proniknuvší různé druhy kebabu nebo naopak z Indie převzatá čočková kaše dal. Typickým dezertem je chalva nebo gulab jamun, smažený tvarohový dezert kulatého tvaru.[119] Populárním nápojem je čaj, který se pije velmi silný a slazený, nebo lasí, studený nápoj z jogurtu nebo mléka, který existuje jak ve sladké, tak ve slané verzi. Konzumace alkoholických nápojů je v Pákistánu zakázaná, výjimkou mají některé licencované bary a hotely. Existují i dosti specifické regionální kuchyně, k nejosobitějším patří kuchyně Paštunů (národa žijícího na severu Pákistánu), která na rozdíl od většiny ostatních regionálních kuchyní v Pákistánu není pikantní. Mezi nejpopulárnější paštunské pokrmy patří kábulské pulao (varianta rýžového pilafu s rozinkami a mrkví) nebo mantu (knedlíčky plněné masem).[120]
Věda
Některá vědecká odvětví jsou v Pákistánu na vysoké úrovni. Fyzik Abdus Salam předpověděl existenci „intermediálních částic elektroslabé interakce“, včetně jejich vlastností, za což obdržel Nobelovu cenu za fyziku v roce 1979. Stal se prvním pákistánským a také prvním islámským držitelem této ceny. Pákistán se v roce 1998 stal sedmou zemí světa, která vyvinula atomovou bombu. "Otcem pákistánské atomové bomby" bývá nazýván jaderný vědec a metalurg Abdul Kádir Chán.[121]
V roce 1990 se Pákistán stal první muslimskou zemí, která vypustila satelit na oběžnou dráhu.
V rámci paleontologie obratlovců je zhruba od roku 2000 významnou osobností paleontolog a geolog Muhammad Sadiq Malkani, který již formálně popsal několik druhů pákistánských dinosaurů (například rod Vitakrisaurus). Většina těchto taxonů (vědeckých jmen) ale není paleontologickou majoritou přijímána jako platná a oficiální.[122]
Odkazy
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
