fotografický žánr From Wikipedia, the free encyclopedia
Fotografie krajiny nebo krajinářská fotografie zahrnuje širokou škálu fotografie snímané venku a obsahuje snímky krajiny. Tvorbou takových obrazů se zabývá fotograf specialista, takzvaný krajinář. Osvojuje si postupy a techniky, které vycházejí z krajinomalby. Je součástí fotografie přírody vedle podžánrů divoká příroda, zvířata, rostliny, detailní záběry a makrofotografie přírodních scén a textur. Fotografie krajiny klade větší důraz na estetickou hodnotu snímku, než má například žurnalistická fotografie nebo dokumentární fotografie. Její historie se píše od samotného vynálezu fotografie a jejími průkopníky byli cestovatelští dobrodruzi, biologové, etnografové a objevovatelé. Byla pojímána jako edukativní, poznávací i vědecká. Dnes kromě toho přesahuje do ochrany životního prostředí.[4]
Fotografie tohoto typu byly a jsou publikovány ve vědeckých, cestovatelských a kulturních časopisech jako jsou například National Geographic Magazine, Audubon Magazine, Koktejl a v mnoha dalších specializovaných časopisech jako například Outdoor Photographer nebo Nature's Best Photography. V České republice se krajinářské fotografii věnují časopisy Photolife, Digitální Foto nebo Foto Video.
Fotografie krajiny je jeden z nejstarších fotografických žánrů. Mezi lety 1841 a 1844 pořídil stovky daguerrotypických snímků krajin ve východním středomoří francouzský fotograf Joseph-Philibert Girault de Prangey.[5] Jedná se o jedny z nejranějších dochovaných fotografií Řecka, Palestiny, Egypta, Sýrie a Turecka.
Mokrý kolodiový proces z roku 1851 rychle nahradil předešlé postupy – daguerrotypii a především kalotypii. Poskytoval kvalitní obraz s bohatším podáním polotónů a přesnější vykreslení podrobností a negativní skleněné desky ho umožnily kvalitně reprodukovat a také výrazně zkrátili expoziční čas na jednotlivé sekundy.[6] Nevýhodou tohoto procesu bylo, že po celou dobu musely desky zůstat vlhké až do momentu expozice. Vzhledem k tomu, že kolodium schne rychle, musely se desky připravovat těsně před fotografováním – jejich vysušováním se totiž výrazně snižovala citlivost – a fotograf tak musel na cestě za pořízením snímků nosit celou příruční laboratoř a temnou komoru. Váha celého příslušenství dosahovala přibližně 50 kilogramů.[6]
Někteří krajináři fotografovali jenom ve svých zemích, jiní se vydávali na daleké cesty do oblastí, o kterých měla společnost té doby málo obrazových informací.[6] Uskutečňovaly se expedice do dalekých neznámých krajin, které poskytovaly neobyčejné záběry. Evropa, Asie, Dálný východ a Afrika poskytovaly fotografům nepřeberné množství námětů, které zachycené na fotografiích byly považovány za „autentické“, rozšiřovaly vzdělání a obohacovaly lidské vědění.[7] Od padesátých let 19. století se začala psát historie takzvané cestovatelské fotografie.[8] Jedni fotografovali pro své potěšení, druzí své snímky prodávali příznivcům s populárně vědeckými zájmy, další čerpali význam pro archeologii nebo etnologii. Po roce 1860 se vznikala na odlehlých místech fotografická studia, která prodávala pohlednice přímo turistům.[7] Mezi průkopníky se řadí například Francis Bedford, George Bridges, Maxime Du Camp, Solomon Nunes Carvalho nebo Francis Frith.[8]
Jedním z cestovatelských fotografů byl Brit Roger Fenton. Kromě průkopnických reportážních snímků z Krymské války[7] nasnímal celou řadu krajinářských fotografií. Protože v té době neexistoval příliš citlivý materiál na světlo, mohl Fenton snímat pouze nepohyblivé objekty, většinou pózy. Expoziční doba byla 3–20 sekund.[7] Fotografoval však také krajinu, včetně oblastí blízko Light Brigade popsaném v proslulém Tennysonově snímku "Útok na Light Brigade" (The Charge of the Light Brigade) byl příznačně nazván tzv. Údolím smrti (The Valley of Death). Fenton pojmenoval své fotografie podobně: Údolí stínu smrti (The Valley of the Shadow of Death). Proslul také snímky z Anglie, celé řady katedrál a opatství.
V roce 1855 převzali po Rogeru Fentonovi reportáž z Krymské války James Robertson a Felice Beato. Oba dva pak společně podnikli výpravu do Asie a oblasti Středozemního moře – Palestiny, Sýrie a Indie.[6] Firma Robertson & Beato vyprodukovala řadu vynikajících obrazů – včetně několika pozoruhodných panoramat Malty, Řecka, Turecka, Damašku, Jeruzaléma, Egypta, Krymu a Indie.
V norské fotografii zapustila kořeny krajinářská fotografie asi kolem roku 1860. Za jednoho z prvních krajinářů je považován Marcus Selmer, ale nejsystematičtější úsilí cestování a fotografování krajiny věnovali Knud Knudsen a Švéd Axel Lindahl.
Prvním Evropanem, který v letech 1863–1866 fotografoval Himálaj, byl Angličan Samuel Bourne. Bourne dokázal vyjádřit hloubku prostoru tím, že plochy dělil na popředí a pozadí.[6] Společně s Charlesem Shepherdem založili společnost Bourne & Shepherd, která existuje dodnes. Soustředili se na oblast Indie, Barmy (dnešního Myanmaru) a Cejlonu.
Dlouhé cesty do Libanonu, Egypta, Palestiny a Turecka podnikal také Francis Frith, který pracoval se třemi různými formáty fotoaparátů. Standardní ateliérovou komorou pro desky 20 × 25 cm, přístrojem se dvěma objektivy pro pořizování stereoskopických snímků a velkoformátovým fotoaparátem z mahagonu na desky o velikosti 40 × 50 cm.[6] V roce 1859 založil fotografický závod F. Frith and Company, který produkoval originální fotografické kopie, pohlednice a ilustrované knihy.[6]
Nejenom Frith, ale i další fotografové museli za horkého počasí řešit technické problémy s mokrým kolodiovým procesem. Kolódium se při nanášení před fotografováním z desek rychle odpařovalo, snímek se navíc musel za vlhka ještě vyvolat.
V roce 1872 se jako náhradník za Sullivana zúčastnil fotograf William Bell (1830 Anglie – 1910 USA) průzkumné expedice George Wheelera, jejíž úkolem bylo mapování americké země na západ od 100. poledníku. Během výpravy pořídil celou řadu velkoformátových snímků a stereofotografií krajin v poměrně neprozkoumané oblasti poblíž řeky Colorado River ve státech Utah a Arizona. Během expedice experimentoval se suchým želatinovým procesem, na který se stal velkým odborníkem. Používal dva fotoaparáty – velkoformátový fotoaparát o rozměrech desky 28×20 cm a kameru o rozměrech 20×13 cm pro stereofotografie.[11] Krajinářské fotografie v jeho díle zastupují například: Grand Canyon, Marble Canyon, řeka Paria River, Mount Nebo a stará mormonská sídla v Mona v Utahu.[12]
Průkopníky modernistických krajinářských kompozic ve 20. století v zahraničí byli Edward Weston, Alfred Stieglitz nebo Ansel Adams.[17]
V duchu secesní a symbolistické poetiky fotografoval krajiny Američan Edward Steichen. Jeho gumotisk Měsíční svit na rybníku, který pořídil v roce 1904 byl o sto let později v aukci Sotheby's prodán za 2.928.000 dolarů.[1] Jedná se o jednu z prvních skutečně barevných fotografií vytvořených ušlechtilým gumotiskem.
William Eggleston fotografoval na americkém jihu, Jeff Wall krajinu využíval jako místo pro inscenaci různých konceptuálních výjevů.[17]
Italské prostředí bohaté na malebné městské veduty a přírodní scenérie přímo vybízelo k fotografování romantických záběrů.
Studio Sommer and Behles (aktivní 1867–1874) vlastnili němečtí fotografové Giorgio Sommer (1834–1914) a Edmund Behles (1841–1924). Studio se nacházelo v Římě a pobočku mělo v Neapoli, Sommer byl jmenován oficiálním fotografem Viktora Emanuela II. – prvního krále sjednocené Itálie. Zapojil se do všech možných aspektů fotografického podnikání. Vydával své vlastní fotografie, které prodával ve svých studiích a zákazníkům v celé Evropě. V pozdějších letech fotografoval vlastní obrazy pro knižní ilustrace, tiskl svá vlastní alba a pohlednice. Využíval všechny populární formáty své doby: carte de visite, stereofotografie a velké pohlednice na albuminovém papíře.
Auguste Maure a Marius Maure patřili k průkopníkům fotografie, kterým učarovala Biskra – atmosféra nadčasové oázy v alžírském stylu, kde se zdálo, že zůstala zmrazena od starověku. Jeho fotografie ukazují fascinovaný a uctivý pohled na toto místo a jeho obyvatele. Augustus přišel do Biskry ve svých patnácti letech a rozhodl se zde usadit. Byl aktivní v období 1860–1907 během kterého pořídil mnoho fotografií z jižního Alžírska. Portrétoval členy kmene Ouled Naïl, berberské tanečníky oblečené v tradičních kostýmech a ozdobených šperky. Tyto exotické snímky velmi oceňovali turisté přijíždějící do Alžírska.
Ueno Hikoma (1838–1904) byl průkopníkem japonské fotografie. Je známý svými jemnými portréty, často významných japonských a zahraničních osobností a svými krajinářskými fotografiemi z Nagasaki a okolí. Ueno byl vůdčí postavou japonské fotografie devatenáctého století jak komerčně tak i umělecky úspěšný fotograf a instruktor.
Dalším průkopníkem byl Japonec Jokojama Macusaburó, který se věnoval také litografii a výuce fotografie.
Frank S. Matsura (1873–1913) byl japonský fotograf působící na počátku dvacátého století, který v roce 1901 odcestoval z Japonska do Ameriky, kde pořídil více než 1800 fotografií a skleněných desek.[29][30]
| „ | Celkem jsem fotografoval tuto horu více jak 150 000 krát, ale obávám se, že jsem dosud nevyužil všechny možnosti.[32] | “ |
| — Kójó Okada | ||
Na přelomu 80. a 90. let minulého století došlo k velké obrodě krajinářské fotografie. Vznikly velké barevné zvětšeniny postindustriálních krajin například německých autorů Andrease Gurského, Thomase Ruffa a dalších. Velký formát umožňuje divákovi na výstavě do krajiny „téměř vstoupit“. Fotografie přestala být jenom kompozicí, tonalitou nebo pouhou náladou jaká je obvyklá u Edwarda Westona, Ansela Adamse, ale i u Josefa Sudka.[17] Snímky začaly být velké, plné barev, detailů a netradičních pohledů na objekt a prostor jako takový.
Nemělo by být zapomenuto na krajináře jako jsou například žák „düsseldorfské školy“ Lewis Baltus, Japonec Hiroši Sugimoto[37] Edward Burtynsky, fotografové „helsinské školy“ a další.
Od té chvíle se fotografování krajiny vyvíjelo v mnoha směrech. Například Margherita Spiluttini zobrazovala velkoformátové fotografie lidí v prostředí lomů nebo Alpy změněné dopravními cestami a vodními díly. Způsob snímání lidského zásahu v krajině nebo dokumentace současných událostí přesahovala do dokumentární fotografie.
Zatímco Spiluttini a mnoho dalších zástupců se zabývalo konkrétní krajinářskou fotografii, někteří moderní fotografové, jako například Fin Miklos Gaal snímá aranžované scény s posunutou rovinou ostrosti, jakoby používal speciální fotoaparát. Vznikají tak surrealistické scény připomínající makro snímky z modelové železnice.
Finská autorka Elina Brotherus do krajinářské fotografie vkládá své osobní mytologie a ženská témata převážně ve druhé polovině 90. let 20. století. Rukopis jejích děl ovlivnilo finské prostředí a severské podmínky, které vytvářejí pocit chladného světla a ocelové barevnosti s důraznými teplými akcenty.[38]
Člen agentury Magnum Photos Stuart Franklin se zabývá dokumentací krajin, které jsou nějakým způsobem ohrožené nebo zdevastované člověkem. Například odlehlá část Řecka zvaná Arcadia by za starých Řeků zemí hojnosti a dnes, o 5000 let později místo zeleného ráje tu zůstala krajina zdevastovaná po těžbě fosilních paliv.[4]
.jpg)
Česká fotografie se vyvíjela v souladu s evropským myšlením a trendy, do roku vzniku samostatného státu roku 1918 v propojení s dalšími národy v rakouských zemích. Celkem obvyklé bylo studium ve Vídni, v Mnichově a dalších německy mluvících městech. Po vzniku První republiky se pak orientace přes Německo rozšířila i na Paříž.[39] Fotografická tvorba (stejně jako ostatní výtvarné umění) však byla také několikrát hermeticky uzavírána: v protektorátu za okupace německými vojsky, v období stalinismu nebo po vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 během normalizace. Konec dvacátého století přinesl revoluční předěl v technice snímání směrem k digitálnímu záznamu a jeho počítačové manipulace.[39]
Celou řadu snímků zejména českého venkova, ale také záběry z Holandska, Francie a Istrie pořídil na počátku 20. století Karel Kruis.[40]
Jindřich Eckert kromě místopisných fotografií z Prahy dokumentoval přírodní krásy Čech. V letech 1802–1884 vytvořil významné soubory fotografií ze Šumavy a z Krkonoš. V letech 1891 a 1894 vydal publikaci s názvem Krajinné obrazy z Čech fysionomicky a geologicky zajímavé.[41] Ve stejném období Šumavu fotografoval také Adolph Alphons, pyšnící se titulem královský bavorský dvorní fotograf.[42] nebo Wilhelm Georg Bendel a P. Franz Fischer[43] fotografové Českého Švýcarska a Šluknovského výběžku. Jan Benda se s fotoaparátem pohyboval ve středních Čechách v okolí Berouna a Rakovníka, kde se zaměřoval na železnice, hrady a zámky.[44] Ve Slaném působil profesionál František Duras[45] a pohlednice středního Povltaví, dolního Posázaví a širokého okolí Davle pořizoval Josef Dvořák,[46] v okolí Třebíče se pohyboval Eduard Josef Ehrlich.[47] Pohlednice Krkonoš pořizoval technikou pigmentového tisku nebo gumotisku lékař Jaroslav Feyfar, který si bral fotoaparát s sebou při cestách za pacienty.[48] Nelze zapomenout také na cestovatele Alberto Vojtěcha Friče, který fotografoval na svých zahraničních cestách.[49]
Významným krajinářem byl také Vladimír Jindřich Bufka, v jehož díle vedle portrétů zaujímají nejdůležitější místo právě krajiny; zvláště pozoruhodná jsou jeho nokturna, považovaná za jeho specialitu.[50][51]
Významným fotografem byl Josef Sudek, který fotografoval zrcadlovkou 9 × 9 cm[52] kolínskou krajinu okolo Labe, za kterou získal první cenu na členské výstavě v Českém klubu fotografů amatérů v Praze. Vyhledával světelné nálady, čitelný byl vliv romantismu a pokud jde o zobrazování dění v krajině, Sudkovou specialitou byla příroda ve větru (Vítr, 1923–1924, Před bouří, 1924) a znázornění mraků (Dítě a mrak, 1924–1929).[52] Jeho práce jsou ve světě uznávány pro svoji poetičnost, romantiku a průzračnou čistotu.[53] Josef Sudek však dokázal nalézt křehkou a pomíjející krásu i v mostecké krajině zničeném těžbou uhlí. Tento cyklus nasnímaný v letech 1957–1962 a nazvaný Smutná krajina přesahoval z výtvarné dokumentární krajinářské fotografie do tématu ochrany životního prostředí. Tyto snímky jsou považovány za jedno z prvních ekologicky významných děl v české fotografii. Jeho následovníkem, který snímal podobné téma na stejném místě, byl Josef Koudelka.[54]
Fotografie Eugena Wiškovského, který patří k předním českým fotografům 30. let, jsou zaměřeny na tvar a estetiku fotografovaného předmětu, ať už se jedná o průmyslovou architekturu, krajinu nebo geometrické detaily.
V Čechách se v druhé polovině dvacátého století zabýval panoramatickou krajinou Jiří Toman a Ivo Přeček. Dalšími autory, kteří významně zasáhli do krajinářské fotografie byli ještě nejmenovaní Karel Kuklík, Jiří Poláček, Ján Rečo nebo Bohumír Prokůpek.
Umělecký tandem Lukáš Jasanský a Martin Polák na krajinu hledí s jistou ironií[17] a z úhlu městského pohledu.[56]
Sudkův dřevěný deskový fotoaparát zdědil Jan Reich, který v publikaci Bohemia představil českou krajinu. Na této publikaci, která obdržela literární cenu Magnesia Litera – 2006 – Kniha roku,[57] Reich pracoval v letech 1994–2004.
Jako volnou uměleckou tvorbu krajinu a land-art fotografuje Jan Pohribný. Klade důraz na nezvyklé až absurdní propojení fotografovaného předmětu či člověka s reálným prostorem anebo imaginární realitou.[58] S pomocí metody luminografie a vícenásobné expozice vytváří v exteriéru předem připravené komponované scény.
Technice luminografie se věnoval také Jiří Šigut, který zaznamenával světelné situace svých nočních procházek na kontrastních černobílých snímcích.[59] V devadesátých letech se věnoval technice fotogramu, kdy fotocitlivý papír rozmísťoval a nechával ležet v krajině. Papír po několikadenní expozici ustálil.
| „ | Jsem fascinován možností fotopapírů věrně zobrazit a následně uchovat pomíjivé. Zaznamenat procesy a živly trvající miliony let, které vnímal i první člověk. Mým pocitům často chybějí slova, ale zůstávají papíry s nepatrnými záznamy pohybu větru, plynutím vody, spadnutým listem - s otiskem světa.[60] | “ |
| — Jiří Šigut | ||
Oživením v tomto oboru byly pokusy konceptualistů v 70. a 80. letech, kdy záznamy jejich akcí v plenéru často přinášely nové objevy pro krajinářskou fotografii. Cílem autorů však nebyly fotografie, ty byly původně jen dokumentem akce.[17] Koncem 60. let začal Jan Ságl společně se svou ženou Zorkou Ságlovou organizovat akce v přírodě, které měly svůj původ v happeningu. Zcela dominantní úlohu ve velké řadě akcí sehrála krajina. Například při uskutečnění akce Házení míčů do průhonického rybníka Bořín v dubnu 1969 byli součástí hry také diváci. V roce 1970 se uskutečnily ještě dvě land-artové akce: Pocta Gustavu Obermanovi na Bransoudově – u Humpolce a Kladení plín u Sudoměře. Jan Ságl se akcí své ženy účastnil v roli aktéra a dokumentárního fotografa. Snímek v těchto případech byl jediným trvalým „výsledkem“ činnosti a stal se později součástí knih a má své místo v galeriích současného umění.[61] Ságl sám vydal několik knih s krajinářskou tematikou – Jihočeská krajina, Severozápadní Čechy a po Sametové revoluci vyšly ještě dvě knihy s názvy Krajina a Art cult. Dokumentuje krajinu proměněnou člověkem a zaznamenává jeho stopy.[61]
Velmi osobní vztah ke krajinářské fotografii má Pavel Baňka, pro kterého není krajina jen příroda a její záznam, ale vstupují do ní i další elementy, člověka nevyjímaje.[17]
| „ | Krajinu můžeme vnímat jako scenérii toulek při úniku z měst, jako postindustriální prostor pro záznamy soudobých hledání vazby mezi novými civilizačními vrstvami a původními romantickými představami, jako přírodní divadlo pro naši sebeprojekci.[62] | “ |
| — Pavel Baňka, 2006 | ||
Člen agentury Magnum Photos Josef Koudelka se od osmdesátých let dvacátého století zabývá zásahy člověka do krajiny a zachycováním stop, které člověk v krajině zanechá. V roce 1994 na objednávku ministerstva zemědělství vypracoval studii české krajiny v Podkrušnohoří zdevastované industrializací a přírodními katastrofami s názvem Černý Trojúhelník.[63][64] Koudelka se nezabývá pouze destrukcí krajiny průmyslem, ale také životností přírody – bojem o přežití. Na panoramatický formát zachycoval divokou krajinu plnou močálů a mokřin ponechanou po mnoho let sobě samé, aby zachytil sebeobnovující sílu přírody.[64]
Vilém Heckel snímal zejména hory, například se zúčastnil expedice do Kavkazu, Hindúkuše v Afghánistánu, velehor v Pákistánu nebo Peru. Své fotografie vydal v obrazových knihách, za všechny například Naše hory, Království slunce a ledu, Hindúkuš nebo Krásy Československa.
Multimediální umělkyně Magdalena Jetelová zasáhla do krajinářské fotografie konceptuálními projekty Island a Atlantický val, ve kterých do krajiny zasahuje promítáním laserových paprsků.[17][65]
Na výstavě Prague Biennale Photo v roce 2009 představila svůj cyklus Slovenská krajina? autorka velkoformátových aluminiových tisků 70×100 cm Petra Bošanská.[66]
_1908.jpg)
Fotografové, kteří se hlásili k piktorialismu byli zastánci uznání fotografie jako uměleckého výrazového prostředku a usilovali o přiblížení fotografie malbě nebo grafice. Charakteristickým znakem piktorialismu bylo zhotovování fotografií procesy ušlechtilých tisků a používání měkce kreslících objektivů a předsádek. To jim umožňovalo tvůrčí vliv na obraz a barevnou manipulaci. Výsledné tisky měly bohatou a zajímavou texturu a dávaly dojem prostorové hloubky. Pro jejich díla je často typická malířská neostrost, měkké světlo, struktura papíru nebo barevné tónování. Fotografové snižovali ostrost svých fotografií použitím nekorigované optiky nebo speciálních objektivů nebo předsádek vytvářejících neostrou kresbu, případně neostrosti dosahovali nanesením vazelíny na objektiv, záměrně nepřesným zaostřením nebo pohybem fotografického přístroje během expozice. Ručními zásahy do snímků vytvářeli fotografie obtížně rozeznatelné od malby.[2] Chtěli zobrazit nejen prostou realitu, ale také světlo, náladu, pocity a atmosféru. První impresionistickou fotografii Cibulové pole bez ostrých kontur na drsném papíře podobnou malbě pořídil George Davison v roce 1890.[2][3]
Jako protipól piktorialismu vznikla takzvaná přímá fotografie, což je fotografický směr, který prosazoval realistickou fotografii bez jakékoliv manipulace nebo technického zkreslení. Fotografie nejsou rozmazané, objekty jsou zobrazené ostře, s přirozenými barvami (tóny) a světlem. Jedni z prvních přímých fotografů byli Alfred Stieglitz a Paul Strand na počátku 20. století. Za propagátora přímé fotografie se považuje Skupina f/64 založená v roce 1932 v Kalifornii. Jméno skupiny vzniklo z fotografického termínu pro clonu f/64, se kterou se dosahuje mimořádně vysoké ostrosti. Terminus technicus f/64 označuje nejmenší clonu nastavenou na velkoformátové kameře, díky které se dosahuje maximální hloubky ostrosti, a která dělá fotografii ostrou od popředí do pozadí. Spoluzakladatelé skupiny se podíleli například na vývoji zonálního systému, což je fotografická metoda pro optimální zobrazení celého rozsahu jasů ve snímané scenérii.
Kompozice fotografie krajiny vychází z malířství a rozděluje snímek do tří plánů. V prvním plánu se nachází zajímavé nebo výrazné popředí, detail nebo prvek, který zajímavě otevírá pohled do krajiny. První plán navozuje hloubku prostoru. Do druhého plánu fotograf umísťuje hlavní prvky snímku. Jedná se o nejobsažnější část snímku. Fotograf může využít vzdušnou nebo barevnou perspektivu, zobrazení perspektivy pomocí sbíhajících se linií, zobrazení diagonály, rozdílné velikosti různě vzdálených objektů nebo křivky "S" tekoucí vody nebo silnice. Snímek uzavírá třetí plán vzdálenějším obzorem (hory, lesy). Nejméně je působivé umístění horizontu uprostřed snímku. Posunutím horizontu na horní okraj snímku (vysoký horizont) potlačíme vzdálenější objekty a zvýrazníme blízké objekty a popředí. Umístění horizontu v dolní části snímku (nízký horizont) zdůrazňuje prostor a dálky. Přítomnost a charakter mraků musí odpovídat a dokreslovat náladu snímku.
Klasické krajinářské fotografie by měly být dokonale ostré. Proto se krajina snímá obvykle objektivem s maximální hloubkou ostrosti (s clonou 11 – 22) a detailní kresbou. Fotografové v přírodě mají obvykle dostatek času na postavení a zafixování stativu, proto je vhodné nalézt optimální kompozici a úhel pohledu. Mnoho fotografů stále používá střední nebo velký formát filmu, aby zaznamenali co nejvíce detailů. Pomoc nabízí také odrazná deska nebo přídavný blesk.[67]
Pro optimální světlo se často fotografuje v době východu nebo západu slunce – světlo není „tak těžké“ jako během poledne. Jistotu správné expozice dodá bracketing v kombinaci se sériovým snímáním.
Chce-li fotograf získat optimální ostrost a plnost detailů, zvolí následující parametry:
Využití v krajinářské fotografii najdou následující fotografické filtry:
Celá řada triků s digitálními filtry je možná také v grafickém editoru na počítači.
K fotografii krajiny má blízko krajinné umění (tzv. land-art), které uplatňuje přechod z ateliérů do přírody. I tento druh umění má svůj předobraz v historii. Od visutých zahrad královny Semiramidy, přes parky s keřovými bludišti, skrze přísně vymezené francouzské zahrady, k čínským nebo japonským klášterním zahradám. U nás byl průkopníkem Ladislav Novák, dnes ho následují například Jan Šimek, Jiří Šigut nebo Jan Pohribný. V zahraničí tvoří od roku 1973 Jacek Tylicki, který se bezprostředním způsobem (bez zásahu člověka) snaží využívat přírodu jako tvůrčí médium. Tímto způsobem vytvořil celou řadu děl z oblasti land artu a takzvaného přírodního umění.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
