druh ptáka rodu Passer From Wikipedia, the free encyclopedia
Vrabec domácí (Passer domesticus) je malý pták z čeledi vrabcovití s kosmopolitním rozšířením. Dosahuje délky kolem 16 cm a hmotnosti v rozmezí 24–39,5 g. Opeření nedospělých jedinců a samic je převážně matně šedohnědých barev, samec má výrazné tmavě hnědé, černé a bílé vzorce. Původní domovinou druhu je patrně Střední východ, odkud se od neolitické revoluce začal spolu s člověkem a zemědělstvím rozšiřovat po celém světě. Introdukován byl mj. do Severní i Jižní Ameriky, Afriky, Australasie a na četné oceánské ostrovy. To z vrabce dělá jednoho z geograficky nejrozšířenějších, ne-li zcela nejrozšířenějšího ptáka na světě.[2][3]
 Vrabec domácí | |
|---|---|
.jpg) Samec | |
 Samice | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | pěvci (Passeriformes) |
| Čeleď | vrabcovití (Passeridae) |
| Rod | vrabec (Passer) |
| Binomické jméno | |
| Passer domesticus (Linné, 1758) | |
 Původní rozšíření
Nehnízdící populace
Introdukován (rozšířený)
Introdukován (patrně rozšířený)
Introdukován (patrně vyhynulý) Rozšíření vrabce domácího: Původní rozšíření
Nehnízdící populace
Introdukován (rozšířený)
Introdukován (patrně rozšířený)
Introdukován (patrně vyhynulý) | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Žádný jiný druh ptáka nepřispěl tak zásadně k invazní ornitologii jako vrabec domácí. Naprosto výjimečná je i jeho evoluce v původním areálu.[4]
Vrabec domácí po tisíciletí provází člověka, přičemž plachost ztratil téměř jistě již v pravěku, koncem doby kamenné. Hnízda si staví i v místech s vysokou mírou rušení.[5] Výskyt je silně vázán na člověka a jeho venkovská i městská sídla. Vrabci se vyznačují vysokou biotopovou flexibilitou a nevyskytují se pouze v hustých rozsáhlých lesích, polárních oblastech, vysokohorské otevřené krajině a na vyprahlých stanovištích mimo lidská sídla. Živí se hlavně semeny obilnin, avšak pro samice v době snášení vajec i pro ptáčata na hnízdě tvoří klíčovou složku potravy bezobratlí. Jedná se nicméně o oportunistického všežravce a může pozřít i měkkýše, korýše, květy, pupeny nebo dokonce i menší obratlovce. Ve středoevropských podmínkách hnízdí mezi dubnem a červencem, nejčastěji koloniálně v 10–20 párech. Hnízdo z rostlinného materiálu staví ve škvírách budov, za okapy nebo na stromech. Samice klade nejčastěji 3–6 vajec a může vynést až 5 snůšek ročně, v tropech i více. Inkubace trvá 11–14 dní, ptáčata dosahují vzletnosti ve stáří 12–18 dní, avšak jsou nadále potravně závislá na rodičích po dalších 10–14 dnů.
Vzhledem k vysoké početnosti, jejich relativní krotkosti a stanovištím úzce spojeným s lidmi se vrabci často objevují v literárních i dalších uměleckých dílech. Zmínky o nich lze nalézt u starořeckých autorů i v Bibli. V řadě oblastí jsou považováni za škůdce z důvodu pojídání zemědělských plodin. Mezinárodní svaz ochrany přírody druh hodnotí jako málo dotčený, nicméně zhruba od 70. let 20. století dochází přinejmenším u evropských, severoamerických a některých asijských populací k poměrně dramatickým úbytkům, které mají spojitost hlavně s úbytkem bezobratlých živočichů, ale také predací nebo šířením nemocí.
Druh formálně popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 v desátém vydání svého díla Systema naturae pod binomickým jménem Fringilla domestica. Typový exemplář pochází ze Švédska.[6] Rod Fringilla, kam Linné nově popsaný druh původně zařadil, začal být časem využíván hlavně pro pěnkavu obecnou (Fringilla coelebs) a jí příbuzné druhy, zatímco vrabec domácí se začal řadit do rodu Passer, který formálně vytyčil francouzský přírodovědec Mathurin Jacques Brisson v roce 1760.[7]
Rodové jméno Passer pochází z latiny, ve které jednoduše znamená „vrabec“. Druhové jméno domesticus znamená „domácí“.[8] K lidovým českým názvům druhu patří brabec, brablec, brabčák, brabčík, vrabčák, vrabčík, štilip, štilipec, čtilipec, čtilipák, štěrabec, šťarabec, švihlík, šviholec, šprcek, šprlec, špelec, špelc, škudlan, škudlivec, šimek, šimčík a taškář.[9]
Rod Passer zahrnuje kolem 28 druhů vrabců.[10] Systematika zástupců rodu ani jejich fylogenetické vztahy k ostatním vrabcovitým (Passeridae) dosud nebyly uspokojivě objasněny.[11] Vrabec domácí je úzce příbuzný s vrabcem pokřovním (Passer hispaniolensis), nicméně jejich vzájemný vztah není jednoznačný; situaci totiž komplikuje oblast Středomoří, kde se oba druhy běžně vyskytují a občas i kříží.[12] V Itálii oba druhy nahrazuje vrabec italský (Passer italiae), jehož taxonomický status není zcela vyjasněn,[12][13] avšak podle recentních genetických analýz se zdá, že vrabec italský vzešel z křížením vrabce pokřovního a domácího.[14] I když řada autorit považuje vrabce italského za samostatný druh,[10] někdy bývá považován za poddruh nebo konspecifický taxon vrabce italského nebo domácího.[13]
U vrabce domácího je rozeznáváno 12 poddruhů.[10][15] Ty se dají rozdělit do dvou skupin, a sice na palearktickou skupinu reprezentovanou P. d. domesticus a orientální skupinu reprezentovanou P. d. indicus.[16][15] Každá z nich zahrnuje 6 poddruhů. Poddruhy palearktické skupiny domesticus jsou větší s šedším opeřením, a obývají západní část druhového areálu, konkrétně severní Afriku, Evropu a Přední Asii. Skupina indicus sdružuje menší poddruhy s opeřením spíše do hnědobíla; tato skupina obývá jižní a východní areál druhu.[17] Následující přehled zobrazuje všechny rozeznávané poddruhy vrabce domácího spolu s jejich areálem výskytu.[10][15][18]
Skupina P. d. domesticus
Skupina P. d. indicus
Vrabec domácí má kosmopolitní typ rozšíření. Obývá všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy, a také řadu oceánských ostrovů.[22] V Severní Americe se vyskytuje ve většině oblastí s výjimkou Aljašky a severní Kanady,[23] v Jižní Americe chybí v severních a severovýchodních oblastech (tropické deštné lesy, Andy). Ve Střední Americe je rozšířen včetně Karibiku. V Evropě se vyskytuje prakticky všude, nicméně na Apeninském poloostrově, Krétě, Sicílii, Korsice a Sardinii vrabce domácího nahrazuje vrabec italský. V Asii areál výskytu sahá po východní Sibiř. Vrabec domácí nežije v arktickém Rusku, ve východní Číně a v částech jihovýchodní Asie. V Africe obývá hlavně severní části kontinentu, údolí Nilu a africký jih, kapsovitě se však vyskytuje i ve střední, západní i východní Africe.[24] Vrabec domácí je jedním z vůbec nejúspěšnějších ptačích druhů, a to jak do početnosti, tak do rozsahu areálu rozšíření.[25]
Celková globální populace vrabců domácích se rámcově odhaduje na 0,9–1,3 miliard dospělých jedinců.[24]
Výskyt i rozšíření vrabce domácího je silně spojováno s činností člověka, kterého tento pták doprovázel při osidlování nových končin. Jádro původního areálu rozšíření se nachází na Středním východě.[26][27] Předpokládá se, že tito předci dnešních vrabců se toulali v seminomádních skupinách a společně hledali semena.[28] Od neolitické revoluce se však vrabec domácí začal spolu se zemědělstvím postupně rozšiřovat po celém světě coby komenzál člověka.[26][27] Řadu velkých oblastí přitom osídlil až v 19. a 20. století během účelových introdukcí evropských kolonistů, kteří si chtěli zdomácnět nově osídlené území známými druhy rostlin a ptáků. V případě vrabce domácího se přitom často věřilo, že pomáhá zemědělcům chytáním škodlivého hmyzu.[29]
Do Severní Ameriky byl nejprve dovezen do New York City v roce 1850. Tito vrabci se nicméně neuchytili a v roce 1852 byli proto podpořeni dalšími introdukcemi.[30] Následovala vypuštění do téhož města i do Nové Anglie, Utahu, Texasu a dalších států. Koncem 19. století byl vrabec domácí rozšířen ve všech státech USA. Počátkem 20. století se již sám šířil do Mexika a dále do střední Ameriky (v Guatemale poprvé zaznamenán v roce 1966, v Salvadoru roku 1972, v Kostarice 1975). V 90. letech 19. století došlo k introdukci na Kubu, v roce 1903 na Jamajku. Do Jižní Ameriky byl zavezen nejdříve do argentinského Buenos Aires (1872), následovalo chilské Santiago (1904), brazilské Rio de Janeiro (1905) a perské Callao (1953).[31] Do Austrálie ho lidé přivezli mezi lety 1863–1870,[32] na Nový Zéland někdy kolem roku 1865.[33] V jižní Africe byl vypuštěn někdy na přelomu 19. a 20. století a dnes je zde k nalezení v řadě států.[34][35] Relativně recentní rozšíření se týká i Evropy. Do severní Evropy i severní a západní Británie se rozšířil až v 19. století a Faerské ostrovy kolonizoval až po roce 1930. Sibiř osídlil až ve 20. století, a to s rozšířením zemědělství a lodní dopravou.[36] Na Kanárských ostrovech zahnízdil poprvé až v roce 1998.[37]
V Česku vrabec domácí hnízdí na veškerém území od nížin po vysoké hory. Hnízdění bylo zaznamenáno i nad 1000 m n. m., mimo jiné v chatě na vrcholu Klínovce (1244 m n. m.) nebo na krkonošských Pomezních boudách (1040 m n. m.). Mimo hnízdění byl zaznamenán až na Luční boudě v 1410 m. V drtivé většině případů hnízdí v lidských sídlištích, v jejichž blízkosti se i zdržuje. Obecně se dá říci, že v synantropním prostředí dosahuje nejvyšších hustot výskytu. Podobně jako v dalších evropských (i některých mimoevropských) státech, i v Česku se jeho stavy snižují.[38] Důvodů je mnoho a jsou podobné jako v řadě dalších zemí. Patří k nim úbytek vhodných biotopů, především pak zánik neupravované městské zeleně, která poskytovala vrabcům vhodný úkryt, místo pro hřadování, vodní a prachové koupele i vhodný biotop pro hledání hmyzu v době hnízdění.[38][39][25] Zanikly i přirozeně se formující parkové kaluže, jelikož voda je odváděna hned pryč do kanalizace, nebo zaplevelené okraje parků. Často je dokonce i trávník do parku dovezen již vzrostlý. Moderní městské parky tak představují biologicky chudá, nepřirozeně strukturovaná a intenzivně upravovaná stanoviště, kde vrabci nenacházejí vhodné hnízdní příležitosti, úkryt ani potravu. Podobně vymizely i neupravené proluky mezi domy nebo dvory s popelnicemi.[25]
K dalším důvodům úbytku českých vrabců patří ztráta hnízdních stanovišť, developerské projekty zastavující okraje města, zvýšený dopravní ruch, nárůst prosklených ploch aj.[38] Svůj podíl mělo i snižování živočišné výroby a pokles počtu drůbežích malochovů. Pokles vrabců byl zaznamenán již v Praze ve 30. let 20. století v souvislosti s výměnou koňských povozů za automobily.[39] Díky koním totiž vrabci měli přístup k velkému množství potravy v podobě nestrávených zrn ovsa v koňském trusu.[25] V letech 1985–1989 byla populace českých vrabců odhadnuta na 3–6 milionů hnízdících párů, v letech 2001–2003 to bylo již jen 2,8–5,6 milionu párů.[38] Podle dat z Jednotného programu sčítání ptáků je od té doby početnost českých vrabců víceméně stabilizovaná.[40]
Stanoviště vrabce domácího je úzce spojováno v člověkem, jeho sídly a zemědělsky obdělávanou krajinou.[41][42] Nicméně nejedná se o obligátního komenzála člověka. Např. středoasijský poddruh bactrianus žije úplně mimo lidská sídla,[36] stejně jako i některé místní populace jiných poddruhů včetně subsp. domesticus.[43][44] Většina ostatních populací je však dobře adaptována na soužití s lidmi. Vrabci nezřídka hnízdí i přímo uvnitř lidských sídel, jako jsou továrny, skladiště, pivovary, železniční stanice nebo zoologické zahrady.[45][42] Jsou dokonce známy případy vrabců, kteří tráví veškerý čas uvnitř budov, jako je např. případ malého hejna z londýnského letiště Heathrow, jehož členové trávili většinu času sbíráním drobků u letištního bufetu. V anglickém hrabství Yorkshire byl zaznamenán pár hnízdící v uhelném dole 640 m pod zemí; jeho potravu zajišťovali místní horníci.[45] V urbánním prostředí jsou pro vrabce důležité budovy s otvory a škvírami, ve kterých lze dobře zahnízdit (např. za okapními svody, v průduších, ve škvírách po odpadlých dlaždicích aj.), a blízkost zelených ploch, kde lze nalézt potravu.[46]
Vrabec domácí toleruje takřka veškeré typy habitatů s výjimkou tundry, hustého lesa, polárních oblastí a vysokohorské otevřené krajiny. I když se může vyskytovat v tropech s vysokou mírou srážek, preferuje sušší klima.[42] Na to je patřičně adaptován vysokou tolerancí k salinnímu prostředí[47] nebo schopností přežít bez přístupu k vodě, kterou může získávat z pouhých bobulí.[48] Může se vyskytovat od úrovně moře, kde hledá potravu v přílivových zónách a na dunách, až po vysokohorská pohoří do 4500 m n. m.[42]
.jpg)
Vrabec domácí je robustně stavěný s širokým tělem, velkou kulatou hlavou, krátkým ocasem a silným širokým zobákem. Peří bývá načepýřené a často působí poněkud neupraveně.[49][23] Jedná se o jeden z větších druhů vrabců. Délka těla dosahuje typicky kolem 16 cm. Ve shodě s Bergmannovým pravidlem, vrabci ze severnějších oblastí dorůstají až k 18 cm, vrabci z jižních, teplejších lokací měří ke 14 cm.[50] Váha se pohybuje kolem 24–39 g, v Evropě nejčastěji kolem 30 g.[51] Rozpětí křídel je kolem 19–25 cm.[23] Zobák je dlouhý 1,1–1,7 cm.[52] Ocas měří 5,2–6,5 cm.[53]
Zobák je u kořene žlutý, zbytek zobáku je v létě tmavý až černý, v zimě šedý. Nohy jsou hnědé, drápy šedé, duhovka tmavě hnědá.[54] U různých poddruhů se vedle zmíněných rozdílů ve velikosti vyskytují relativně malé rozdíly v opeření.[55] Následující popis je pro evropskou subsp. domesticus. Samcovo čelo a šíje jsou hnědošedé, boční strany hlavy kaštanově šedé, tváře a příuší šedobílé, brada je výrazně černá. Přes oko se táhne nevýrazný bílý proužek. Pera na horní části hřbetu jsou černá s rezavým lemováním, na spodním hřbetu jsou šedá, kostřec a svrchní ocasní krovky jsou hnědošedé. Hrdlo je černé s šedými lemy, spodina je jinak světle šedá. Malé křídelní krovky jsou svrchu rezavé, střední křídelní krovky jsou u tělní poloviny černé a poté bílé, velké křídelní krovky jsou černošedé s rezavým lemováním. Letky jsou tmavě šedé s rezavými lemy. Křídla jsou zespodu světle šedá. Samice jsou podobné samcům, avšak nemají černé hrdlo, šíje je spíše hnědá až olivová, nadoční proužek je světlejší než u samců. Střední křídelní krovky jsou u tělní poloviny tmavohnědé a spodina je hnědošedá. Nedospělí jedinci jsou podobní samicím, avšak střední křídelní krovky jsou u tělní poloviny tmavě hnědé a poté přechází do hnědobílé. Mladí jedinci mívají hnědošedý zobák a modrošedé nohy.[54]
Ve středoevropských podmínkách hrozí záměna hlavně s vrabcem polním, který má na rozdíl od vrabce domácího kaštanově hnědé temeno, černou skvrnu na lících a bílý krční límec.[25]
Vrabec domácí je velmi společenský pták.[56] Často zahnizďuje v méně čí více jednotných koloniích,[57] společně hřaduje a během krmení i námluv se sdružuje do hejn. Preference krmení v hejnu je natolik silná, že může formovat hejna i s jinými druhy ptáků, se kterými společně shání potravu.[56] Vrabec domácí vykazuje celou řadu komfortního a sebepečujícího chování, které jsou zároveň sociálními aktivitami.[58] S oblibou pořádá prachové a vodní koupele; v obou případech se jedná o formu čištění peří.[59] Během prachové koupele vrabec vytvoří v jemném prachu na zemi mělkou prohlubeň, kterou brání stejnými vizuálními prvky jakou při bránění potravních zdrojů. Vrabci se přihrbují se vztyčeným ocasem a s křídly od těla podnikají výpady na ostatní vrabce kolem.[58] Vzácně dochází i k mravenčení.[60] Jak u potravních zdrojů tak na hnízdištích samice dominují samcům.[61][62] Vrabec hřaduje se zobákem zastrčeným mezi peří raménka.[63]
K přepeřování dochází u nedospělých vrabců 4–6 týdnů po vylétnutí z hnízda. Postupné přepeřování trvá 2–3 měsíce, během kterých nedospělci vymění celý šat včetně letek a rýdovacích per. Dospělci přepeřují bezprostředně nebo již těsně před skončením hnízdění, což v oblastech mírného pásu odpovídá přelomu července a srpna. Dospělým vrabcům zabírá přepeření zhruba 2 měsíce.[64]
.jpg)
Evropští vrabci jsou stálí a po celý rok zůstávají v blízkém okolí hnízdiště. Koncem léta a na podzim sice mohou zalétat do míst s bohatou potravní nabídkou (např. obilná pole) o něco dále, i tak se však zpravidla jedná o vzdálenosti do 3 km. Ani pohnízdní disperze mladých jedinců není nijak velká a pohybuje se typicky maximálně do 2 km. Přelety nad 20 km jsou vzácné a nad 100 km ojedinělé.[65] Najdou se však i výjimky. Poddruhy bactrianus a parkini jsou tažné.[66] Tah byl zaznamenán i u místních populací z Dánska, Německa nebo Anglie.[65][67] Vrabec okroužkovaný v Anglii byl nalezen ve Španělsku.[67] Zbloudilí jedinci z Nového Zélandu byli zaznamenáni na některých subantarktických ostrovech jako jsou ostrovy Protinožců, Snárské, Capmbellovy nebo Aucklandovy ostrovy.[33] Populace z vysokých hor nezřídka sestupují na zimu do nížin. V Česku a na Slovensku bylo do roku 2002 okroužkováno 9618 vrabců, z čehož se podařilo získat zpětná hlášení o 254 z nich. Žádný z těchto vrabců přitom nepřeletěl více než 100 km.[65]
Vrabec létá třepotavým letem s velmi rychlým máváním křídel, které působí poněkud pracně až neohrabaně.[49] Létá rychlostí 29–55, nejčastěji 46 km / h.[68] Po zemi se pohybuje hopsáním, pouze výjimečně chůzí.[69]
Ozývá se širokou škálou švitořivých zvuků, „pravý“ zpěv ve smyslu zpěvu ostatních zpěvných ptáků postrádá. Tokající samci švitoří na jaře takřka nepřetržitě, ve středoevropských podmínkách nejintenzivněji mezi březnem a červnem, poté ještě hlavně v říjnu. Zatímco na jaře švitoří po celý den, na podzim hlavně zrána.[37] Švitoření samce bývá jednoslabičné, jasně oddělené čilp čev čilp čelp čirp.... Při vyrušení vydává drnčivé čer'r'r'r'r...[49]
Vrabec domácí je potravní oportunista. V některých oblastech je komenzálem, jinde potravním konkurentem.[70] Dospělci se nejčastěji krmí semeny obilnin (oves, pšenice, ječmen, kukuřice, čirok, proso, rýže[71]) a plevele, avšak jsou značně přizpůsobiví místní a aktuální potravní nabídce.[72] Z výsledků řady studií potravních návyků vrabců vyplývá, že rostlinná složka představuje kolem 85–90 % vrabčího jídelníčku, přičemž zbývající část zabírá živočišná část. V rostlinné složce lze vypozorovat silnou preferenci k semenům obilnin, která v případě dostupnosti u venkovských populací zabírají až 75 % rostlinné složky, zbytek je doplňován semeny dostupných druhů plevele, ale i listy, pupeny a zbytky z domácností. Hlavně u urbánních vrabčích populací je nedostatek obilných semen nahrazován pečivem. Poměr živočišné složky v jídelníčku vrabců je sezónně proměnlivý. Zatímco na jaře a v létě, kdy vrabci hnízdí a přepeřují, představuje typicky kolem 15–30 % jídelníčku, na podzim, kdy bývá dostatek obilných semen a semen jiných rostlin, to bývá pouze kolem 5 %. V zimě podíl živočišné složky klesá na minimum. V oblastech sadů jsou vrabci nechvalně proslulí požíráním čerstvých pupenů a bobulovitého ovoce.[73]
Co se týče živočichů, dospělí vrabci nejsou příliš vybíraví a loví jakékoliv dostupné malé živočichy jako jsou malé druhy měkkýšů, korýšů, hmyzu, žížal a dokonce i obratlovců jako jsou plazi či nedospělé myši.[74] Vrabec může kořist sbírat z povrchu země i z korun stromů, létající hmyz může lovit přímo přímo za letu.[73] Vrabci dovedou i vysbírávat hmyz z pavoučích sítí.[75] V urbánním prostředí nezřídka vyzobávají hmyz zachycený na poznávacích značkách aut nebo z předních masek kamionů.[76] Ptáčata jsou krmena takřka výhradně bezobratlými živočichy v dospělém nebo larválním stádiu. K nejdůležitějším skupinám bezobratlých v jídelníčku ptáčat patří nosatci, mšice, rovnokřídlí a motýlí housenky. Jak se ptáčata vyvíjí, podíl živočišné složky v jejich potravě klesá a ptáčata postupně přechází na rostlinnou stravu. V době vzletnosti v jejich jídelníčku již zcela převažuje rostlinný materiál.[73]
V blízkosti lidských sídel vrabec často hledá jídlo na smetištích nebo u odpadkových košů, na venkově s oblibou navštěvuje velkochovy hospodářských zvířat, drůbežárny nebo sklady obilí, které pro vrabce představují bohaté zásobárny potravy.[75] Vrabec dokáže být při shánění potravy značně vynalézavý. Na Novém Zélandu se vrabci dokázali naučit otevírat posuvné automatické prosklené dveře prolétáváním kolem pohybových čidel.[77] Podobně jako někteří jiní ptáci, i vrabec vyžaduje pro rozmělňování potravy grit. Ten mohou představovat buď kamínky nebo vápenité kousky skořápek nebo plžích ulit.[78] Průměrná velikost kamenných gastrolitů v žaludcích vrabců z americké Iowy byla 0,5 mm (interval 0,1–2,4 mm) vrabčí žaludek jich v průměru obsahoval 462 (0–3204). Počet gastrolitů byl ovlivněn typem potravy; vrabci pojídající převážně živočišnou stravu mívali více gastrolitů než vrabci na převážně rostlinné stravě.[79] V oblastech mírného pásu je vrabec znám uzobáváním okvětních lístků, zejména těch žlutě zbarvených. Důvody tohoto chování nejsou zcela vyjasněny.[80]
Vrabci zahnizďují již v prvním roce života během prvního hnízdního období po narození.[81] Hnízdící vrabci v prvním roce však nevykazují velkou míru hnízdních úspěchů a vrabci ve druhém roce mívají větší snůšky a vyvádějí více ptáčat než vrabci jednoroční. Velká míra jejich úspěchů spočívá v časnějším zahnízdění.[82] Doba zahnízdění se liší podle širší geografické lokace, místních environmentálních podmínek a může se lišit i rok od roku. Na počátek doby zahnízdění má vliv hlavně teplota, resp. změna teploty vzduchu indikující končící zimu a tím nárůst počtu bezobratlých živočichů. Ti poskytují samicím dostatek živin pro energeticky náročnou tvorbu vajec a ptáčatům potřebné živiny pro jejich růst.[83] V Česku k zahnízdění dochází nejčastěji mezi dubnem a červencem.[84] Pokud vrabci hnízdí na stanovištích s celoročním přísunem tepla (např. uvnitř budov nebo velmi teplých stájích), může k zahnízdění dojít i v zimě.[85]
Hnízdní občas jednotlivě, častěji v koloniích o 10–20 párech. Mladí samci zabírají hnízdní stanoviště již dlouho před hnízděním, v Česku mezi říjnem a prosincem. Samec po nalezení vhodného hnízdního stanoviště (např. škvíry ve zdivu) často usedá na jeho okraj a hlasitě švitoří. Později během námluv natáčí hlavu dozadu, vypíná hruď, uklání se a spouští křídla, to vše za náruživého bránění hnízdiště před ostatními samci. Jakmile dojde k utvoření páru, vrabci spolu typicky zůstávají celý život, často na stejném hnízdě. Vrabec domácí však není jednoznačně monogamní druh. Běžné jsou mimopárové kopulace, kterých se typicky účastní starší samci (2 a více let). Zhruba 10–20% narozených ptáčat bývá výsledkem těchto extrapárových aktivit. K samotnému pářícímu aktu dochází nejčastěji mimo hnízdo někde na bidle (větev stromu, střecha domu aj.), občas i na zemi nebo přímo na hnízdě.[86]
V urbánním prostřední bývají hnízda umístěna na střechách domů, za okapy, v různých škvírách a otvorech ve zdivu budov, na stožárech, v budkách aj.[86] Zvláště populární hnízdní stanoviště se nachází ve škvírách u žárovek pouličního osvětlení, což patrně souvisí s teplem, které tyto žárovky vydávají.[87] Flexibilita vrabců jde však mnohem dále. Z povodí Nilu je znám případ vrabce hnízdícího na hausbótu, který se běžně pohyboval po Nilu až 30 km od místa svého kotviště. V Kansasu zase byli zaznamenáni vrabci hnízdící na povrchové ropné pumpě, takže se hnízdo vrabců každé 3–4 vteřiny pohnulo o 60 cm nahoru nebo dolů.[88] Občas hnízdí i na stromě. Mimo lidská sídliště zahnizďuje v přirozeně se vyskytujících skalních škvírách, ve stromových dutinách atp. Nezřídka obsazuje hnízda jiných pěvců jako jsou břehule, jiřičky nebo vlaštovky.[86] Jindy své hnízdo vklíní do spodních částí masivních hnízd jiných ptáků včetně čápa bílého, havrana polního nebo dokonce některých dravců (zaznamenáni byli mj. iktinie mississippská, luňák hnědý, káně lesní, bělohrdlá a rudochvostá).[89] V případě smrti jednoho z partnerů je zesnulý partner rychle nahrazen jiným, nezadaným vrabcem, což se může opakovat i několikrát během téhož hnízdního období.[90]
Hnízdo v podobě kopule s postranním otvorem stavějí oba partneři.[91] Samostatně stojící hnízdo bývá zastřešeno, stejně jako hnízda v dostatečně velkých otvorech. Hnízda vklíněna do menších krytých škvír nemusí mít horní část dostavěnu.[88] Stavebním materiálem jsou stonky rostlin, občas i kořínky, mech, listy a různý materiál vzniklý lidskou činností jako jsou kousky papíru a textilu, vata. Výstelku tvoří hlavně peří.[91] Typické vnější rozměry hnízda jsou kolem 20 × 30 cm.[88] V Československu měla hnízda zvenku v průměru 22,8 cm a byly vysoké 16,5 cm.[91] Ve vrabčí kolonii je vzdálenost jednotlivých hnízd dána dostupnými možnostmi; typicky to je přes metr,[33] avšak může to být pouze 20–30 cm.[92]
Samice typicky vytváří několik snůšek za rok. Počet snůšek závisí na délce hnízdní sezóny. V oblastech mírného pásu samice typicky kladou kolem čtyř snůšek, avšak v tropech, kde je hnízdní sezóna značně prodloužená, se může pokusit i o sedm snůšek ročně.[93] Naopak za polárním kruhem hnízdí pouze jednou či dvakrát za rok. V Česku hnízdí dvakrát až pětkrát ročně, přičemž samice může začít snášet novou snůšku již po dvou dnech od vyvedení mláďat z předchozí snůšky. V Česku nejčastěji klade 3–6 vajec (rozptyl 2–7). Vejce mívají typicky vejčitý tvar, avšak objevují se i takřka kulatá nebo výrazně protáhlá, elipsovitá vejce. Mívají různá zbarvení od špinavě bílé po nazelenalé nebo namodralé s tmavšími skvrnami různých odstínů a hustot. Typická hmotnost vejce se pohybuje kolem 2,8 g, rozměry kolem 22,2×15,6 mm. Samice snáší vejce v denních intervalech, od 2. snůšky dále může občas snášet obden.[85]
.jpg)
Inkubace začíná typicky po snesení posledního vejce, občas po snesení předposledního vejce.[85] Inkubují oba rodiče, avšak pouze u samice se vyvíjí hnízdní nažina, takže samec vejce spíše zakrývá než inkubuje. V případě smrti samce je nicméně hnízdní úspěšnost nižší, takže jeho funkce je v době inkubace důležitá. Délka inkubační směny samice je pouze kolem 10 minut, u samce kolem 7 minut. Hřadování samice v době hnízdění probíhá na hnízdě. Množství denní aktivity strávené inkubací se liší podle teploty; v chladnějších oblastech samice tíhnou k delší inkubaci. Inkubace trvá typicky 11–14 dní, avšak v závislosti na podmínkách může trvat 10–17.[94] Altriciální ptáčata se rodí v průběhu 1–2 dní. Nejmenší mládě často uhyne na hnízdě a bývá vytlačeno z hnízda ven. Samice zahřívá své potomky po 2–6 dní. Jejich potravu zajišťují oba rodiče po dobu kolem 12–18 dní, načež dochází k vylétnutí z hnízda. Během dalších 10–14 dnů však mláďatům rodiče i nadále shání potravu. Typicky pouze samec, protože samice pracuje na další snůšce.[95]
K intraspecifickému (vnitrodruhovému) i interspecifickému (mezidruhovému) hnízdnímu parazitismu dochází pouze vzácně. Důvodem nízké frekvence mezidruhového parazitismu je u vrabců patrně jejich ekologie hnízdění. Vrabci hnízdní často v rušném prostředí v blízkosti člověka a nezřídka na místech, která jsou jen velmi těžko přístupná větším ptačím druhům.[96] K zaznamenaným hnízdním parazitům vrabců patří hlavně kukačky a vlhovci.[97]
Slovy amerického biologa Teda Andersona, „takřka všechno požírá vrabce domácí“.[98] K predátorům vrabců patří nejrůznější druhy místních ptáků (krkavcovití, sovy, dravci, flétňáci, straky, vlhovci aj.) i savců (hlavně kočka domácí, ale i např. kusu liščí nebo veverka obecná).[99] V Česku byla zaznamenán hnízdní úspěšnost 43–69 %. Největší ohrožení během hnízdění představovala predace (krahujec, straka, potkan, lasice kolčava, kočka) a špatné počasí (dlouhotrvající deště, nízké teploty). Vrabec může být proti predátorům značně agresivní a vetřelce mohou společně mobbovat.[95] Samci přitom vykazují v přítomnosti vetřelců riskantnější chování, což může signalizovat, že se jedná o signál sexuální kvality i dominance samce v rámci hejna.[100] Míra přežití se u dospělých vrabců pohybuje kolem 45–65 %, přičemž nejvíce v ohrožení jsou vrabci v prvním roce života.[101] Může se dožít až 19 let,[102] v zajetí až 23 let.[103] Nejvyšší zjištěný věk prokázaný kroužkováním (k roku 2003) je 19 let a 9 měsíců (♀).[104]
Vrabec domácí hostí stovky různých virů a parazitů.[105][106] I přes velkou spoustu těchto zaznamenaných organismů je jejich efekt na vrabčí populace v zásadě neznámý.[107] K parazitům patří např. motolice, tasemnice, kokcidie,[108] všenky, ploštěnci nebo vrtejši. Na kůži, v kůži, v perech, brcích a v nosních dutinách parazitují různé druhy roztočů.[106] Vrabci představují přirozený rezervoár arbovirů, které se mohou přenášet i na člověka a jeho domestikovaná zvířata.[109] Příkladem takového viru může být virus Západního Nilu (WNV).[110] V Chile bylo odhaleno, že řada parazitů byla do této země introdukována spolu s vrabci.[111] V severozápadní Číně byl zaznamenán výskyt parazitického prvoku Toxoplasma gondii, který ohrožuje i místní populace lidí, kteří vrabce s oblibou jedí a tento cizopasník se tak na ně může přenést.[112] K častým nemocem vrabců patří ptačí malárie[113] nebo ptačí chřipka.[114]
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí vrabce domácího jako málo dotčený druh. Důvodem je hlavně jeho extrémně velká populace s obrovským areálem výskytu.[24] Někdy od 70. let 20. století však dochází ke snižování stavů vrabce domácího.[37] Úbytek vrabců byl zaznamenán nejprve ve Spojených státech, kde byl dáván do souvislosti s šířením hýla mexického (Haemorhous mexicanus), který byl kolem roku 1940 vypuštěn ve východní části Spojených států, odkud se začal rychle šířit podél pobřeží, do vnitrozemí i do Kanady.[115] Brzy se však začalo ukazovat, že úbytek početnosti vrabců nastává i v Evropě a mimo ni (např. v Indii).[116][117][118] Dobře zdokumentován je pokles vrabčí populace ve Spojeném království, kde jen mezi lety ~1975–2005 došlo k poklesu početnosti venkovských vrabců o 47 % a u (pří)městských populací dokonce o 60 %.[119] V Nizozemsku stavy vrabců domácích od 80. let poklesly natolik, že je tam vrabec domácí považován za ohrožený druh.[120][121] Podle studie z roku 2021 zabývající se populačním stavem ptáků Evropské unie došlo mezi lety 1980–2017 k poklesu početnosti vrabce domácího o 27 %, což představuje pokles o cca 247 milionů vrabců.[122][123]
Důvody snižování početnosti vrabců nejsou jednoznačné a bude se jednat spíše o kombinaci mnoha faktorů. Za hlavní příčinu bývá často považováno snížení potravní nabídky bezobratlých,[124][125] ze které hlavně na venkově může změna zemědělských praktik, mj. rozšíření používání pesticidů.[126][127] V městském prostřední to je pak hlavně úbytek křovinaté vegetace.[128] Z dalších důvodů uváděných v literatuře lze jmenovat zvýšenou predaci (hlavně krahujcem obecným,[129][130][131] ale také strakami nebo kočkami[125]), nemoci jako je ptačí malárie,[132] snížení počtu vhodných hnízdních stanovišť[133] a znečištění ovzduší.[134][133] Zmíněno bylo dokonce elektromagnetické záření.[135]
Podobně jako v tehdejším Československu, i v ostatních zemích byly ve 20. a 30. letech 20. století urbánní populace vrabců zasaženy výměnou koňských povozů za automobily. Vrabcům vymizela snadno dostupná potrava v podobě nestrávených semen ovsa v kobylincích (v koňském trusu).[136] Upozornit na úpadek vrabčích populací se snaží Světový den vrabců, který se od roku 2010 každoročně slaví 20. března.[137]
Vrabec domácí má blízký vztah se člověkem, kterého provází již od neolitické revoluce.[27] Vrabci jsou dokonce několikrát zmíněni v bibli. Jak v Matoušově,[138] tak v Lukášově evangeliu[139] se o vrabcích hovoří v souvislosti s jejich nízkou prodejní cenou – ani ta nezpůsobila, že by na ně Bůh zapomněl. Vrabci v tomto kontextu představují rozsah Boží lásky.[140] Vrabec je dokonce jedním z egyptských hieroglyfů.[141]
O vrabci lze nalézt zmínky ve velké řadě literárních děl a je předmětem četných uměleckých vyobrazení.[142] Vrabec se objevuje i v českých příslovích, k tomu nejznámějšímu patří „Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše.“ V českém překladu Brehmova Života zvířat (1888) se k druhu lze dočíst mimo jiné následující:[143]
Významné je při vrabci, že všude tam, kde se vyskytuje, jeví velikou přítulnosť k člověku. Obývá ve hlučném městě hlavním jako v osamocené vesnici, je-li obklopena žírnými poli, scházeje jen v některých vesnicích lesních, jde za postupujícím osadníkem po všech zemích asijských, ve kterých dříve nebydlíval, usazuje se, vyletuje z lodí, na ostrovech, na nichž byl dříve neznámým, a zůstává a ssutinách zbořených dědin jakožto živý svědek uplynulých sťastnějších časův.Alfred Brehm, Život zvířat, 1988
Karel Kněžourek v roce 1910 popsal vrabce domácího mj. takto:[144]
Vrabčák brzo poznal, že z blízkosti člověka, hospodáře, rolníka, kyne mu prospěch a proto se jej po staletí přidržuje, jako ta Bída v pohádce, a pošinuje s ním i svoje bydliště, stávaje se tak obtížným „parasitem“, spíše samozvancem. Kde se zemědělství daří, ať na severu ať na jihu, všude se s ním šíří také vrabčí kultura.Karel Kněžourek, Velký přírodopis ptáků, 1910
Hlavně v minulosti byli vrabci s oblibou konzumováni lidmi. V Evropě a na Blízkém Východě bývala po staletí v oblibě vrabčí polévka nebo vrabčí koláč (naslano).[98] Od počátku 16. století je v severozápadní Evropě doloženo používání tzv. vrabčích hrnců. Jednalo se o pórovinovou hrncovou nádobu s malým vchodem tak akorát pro vklouznutí lidské ruky, která se zavěsila na zeď domu. Pokud v ní vrabci zahnízdili, člověk snadno mohl z nádoby vytáhnout ptáčata nebo vejce ke konzumaci (předpokládané). Z Velké Británie tyto nádoby vymizely někdy před první světovou válkou.[145] V některých oblastech, jako je Čína, jsou vrabci stále konzumováni,[112] stejně jako patrně v některých oblastech Středomoří.[98]
Česká společnost ornitologická v roce 2003 vrabce domácího vyhlásila ptákem roku 2003, aby tak mj. upozornila na jeho ubývající počty.[146] Z podobných důvodů byl vrabec domácí zvolen ptákem roku 2002 v Německu.[147] Vrabci byli v minulosti také chováni, nicméně jejich odchov není snadný.[148]
Všudypřítomnost, vysoká početnost a rychlé rozšíření vrabce nejednou postavilo do konfliktu s lidmi, kteří jej vinili z konzumace zemědělských produktů nebo z přenosu nebezpečných patogenů na lidi a dobytek. Kromě konzumace zrní mohou hejna vrabců způsobit i škodu v sadech, kde požírají květy, pupeny a občas i ovoce. Někdy mohou působit škodu na zelenině požíráním hrachu, sladké kukuřice nebo oždibováním salátu. Množství ztraceného zrní se může výrazně lišit podle oblasti; může sice sahat i k desítkám procent, ale v Česku ztráty dosahovaly pouze 0,005 % až 0,01 % na velkých polích a 0 % až 12,5 % na menších polích. V průměru došlo ke ztrátám 2–4 % obilné úrody, nejčastěji pšenice a ječmene.[149]
V některých oblastech, kam se vrabci v nedávné minulosti[kdy?] rozšířili, bylo rozšíření vrabců dáváno do souvislosti s vytlačením místních ptačích druhů. Nejvýrazněji to je patrné u místních sekundárních hnízdičů, tzn. ptáků, kteří využívají k hnízdění hnízda jiných druhů ptáků, což s oblibou dělají i vrabci. Agresivní vrabci často místní populaci vytlačí. V Severní Americe byl pozorován negativní vliv vrabců na salašníky rodu Sialia. Proto došlo v řadě oblastí ke snaze redukovat vrabčí populaci, nejčastěji zrním otráveným strychninem, také odchytem do pastí nebo odstřelem. Tyto pokusy však nebyly zcela úspěšné a vrabci prokázali vysokou odolnost vůči snaze člověka kontrolovat jejich stav.[150][151] V roce 2012 došlo k pokusu zcela vyhubit vrabce na Ostrově Robinsona Crusoea pomocí odstřelu a pastí. Populace byla redukována, ale navzdory odstřelu pokračujícímu v následujících letech se vrabce vyhubit nepodařilo.[152]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
