Bergmannovo pravidlo

Bergmannovo pravidlo je biologické adaptační pravidlo, které říká, že teplokrevní (endotermní) živočichové v teplých oblastech – blíže rovníku, dosahují rozměrů menších než jejich příbuzní v oblastech s chladným podnebím – ve vyšších zeměpisných šířkách. Ve studených oblastech se totiž vyplatí mít malý poměr povrchu k objemu, aby nedocházelo ke ztrátám tepla. Velké těleso má tento poměr menší.^[2]

Bergmannovo pravidlo – Výška h a hmotnost m tučňáků v závislosti na podnebí planety Země (tučňák galapážský, tučňák magellanský a tučňák císařský)^[1]

Dobrým příkladem Bergmannova pravidla je strnadec zpěvný (Melospiza melodia). Jedinci z severu Ameriky jsou výrazně větší než jejich příbuzní z amerického jihozápadu

Tuto poučku vyslovil v roce 1847 německý vědec Christian Bergmann.

Nicméně Bergmanovo pravidlo není absolutně platné, protože vyjadřuje statistický trend přírody (tj. platí ve většině případů).^[1] Bergmannovo pravidlo popisuje pouze celkovou velikost zvířat, ale nezahrnuje části těla jako Allenovo pravidlo říkající, že teplokrevní (endotermní) živočichové v oblastech s chladnějším podnebím – ve vyšších zeměpisných šířkách, budou mít kratší a silnější končetiny. Obě pravidla platí u endotermů obecně. U hmyzu ale různé druhy téhož rodu na zeměpisnou šířku mohou reagovat způsobem nepředvídatelným.^[2]

V souvislosti s globálním oteplováním by se podle Bergmannova pravidla dalo předpokládat, že průměrná velikost živočichů obývající oblasti s rostoucími teplotami se bude zmenšovat. I když u řady živočichů skutečně byla zaznamenána snižující se velikost, bývá spíše dávána do souvislosti s fenotypovou plasticitou než s geneticky řízenou adaptací.^[3][4]