reproduktivní struktura krytosemenných rostlin From Wikipedia, the free encyclopedia
Květ je orgánem krytosemenných rostlin. Je omezeného vzrůstu a jeho části se přímo nebo nepřímo podílejí na pohlavním rozmnožování. Nepřímou úlohu při rozmnožování mají květní obaly, které mohou lákat opylovače; rozmnožování se přímo účastní pohlavní orgány: tyčinky a pestíky.
Květy krytosemenných se skládají z těchto částí (ne všechny ale musejí být přítomné): nerozlišené květní obaly neboli okvětí, nebo květní obaly rozlišené na kalich a korunu. Dále se v květu může nacházet soubor tyčinek (andreceum) a pestíků (gyneceum). Součásti květu jsou umístěné na květním lůžku. Květ ke stonku připojuje květní stopka.
Tyčinky vytvářejí pyl, který se dostává na bliznu pestíku. Vyklíčí v pylovou láčku a oplodní vajíčko v semeníku, přesněji vaječnou buňku, která se ve vajíčku nachází. Z oplodněné vaječné buňky vznikne zárodek nové rostliny, z vajíčka vznikne semeno a ze semeníku (a případně dalších částí květu) se stane plod.
Květy obsahující pouze pestíky se označují jako samičí, květy se samotnými tyčinkami se popisují jako samčí. Pokud se v květu nacházejí tyčinky i pestíky, květ je oboupohlavný.
Květy jsou typické pro krytosemenné (kvetoucí[1]) rostliny. Květ může být definován jako „kompaktní, oboupohlavný rozmnožovací výhon omezeného vzrůstu obsahující megasporangia (plodolisty), mikrosporangia (tyčinky) a sterilní květní obaly, které obsahují aspoň jeden plochý neplodný orgán“. Tato definice nemůže zcela vystihnout všechny květy, protože druhotně může docházet ke ztrátě určitých částí.[2]
Některé definice (zvláště v německojazyčném prostředí) za květ považují i rozmnožovací orgány nahosemenných rostlin.[3][4] Ty je však přesnější označovat jako šištice. Tento článek květ popisuje pouze jako orgán krytosemenných rostlin.
Jednotlivé součásti květu jsou na zkráceném výhonu uspořádány odspoda nahoru tak, že výše umístěné orgány se nacházejí více uvnitř. Toto rozložení květních částí odpovídá pořadí jejich vývoje.
Květní obaly jsou sterilní ploché útvary, které jsou nedílnou součástí květu. Pokud všechny květní obaly vypadají stejně, jedná se o květ stejnoobalný (homochlamydeický) a jeho obaly se označují jako okvětí (například u tulipánu). Okvětí se může skládat z jednoho či dvou a více kruhů okvětních lístků (tepala), případně mohou být okvětní lístky uspořádané ve spirále.
Květní obaly mohou být i rozlišené (heterochlamydeické). V takovém případě jsou vnější lístky většinou zelené a označují se jako kališní lístky (sepala), které tvoří kalich (calyx). Vnitřní lístky jsou obvykle pestrobarevné, označují se jako korunní lístky (petala) a tvoří korunu (corolla). Květní obaly mohou být nesrostlé (volné), nebo mohou srůstat, a to sice kongenitálně (při samotném vzniku) nebo postgenitálně (druhotně). Květní obaly vznikly v průběhu evoluce z listů nebo tyčinek.[5]
Mikrosporofyly krytosemenných se označují jako tyčinky. Ty vytvářejí mikrospory neboli pyl. Tyčinka se skládá z prašníku, který je umístěný na nitce. Prašník se skládá obvykle ze dvou prašných pouzder, která jsou srostlá spojidlem (konektivem). Prašné pouzdro obsahuje obvykle dva prašné váčky. Soubor tyčinek v květu se označuje jako andreceum. V jediném květu se může nacházet až kolem 2000 tyčinek, ale může v něm také být tyčinka jediná.
U krytosemenných rostlin jsou vajíčka ukryta v semeníku, který je součástí pestíku. Soubor pestíků se nazývá gyneceum. Semeník obsahuje placenty, na nichž jsou umístěna vajíčka. Na semeník může navazovat čnělka, na jejímž vrcholu je blizna. Na bliznu usedá pyl. Blizna je s vajíčky spojena zvláštním pletivem, které dovoluje prorůstání pylové láčky. Pestík se může skládat z jediného plodolistu (apokarpní gyneceum), nebo může srůstat z více plodolistů (cenokarpní gyneceum). Pestíků vzniklých z jednoho plodolistu může být v květu větší množství. Květy některých rostlin mohou být sterilní (tedy mají redukované tyčinky a pestíky) a sloužit jen k lákání opylovačů na jiné květy, jako např. některé jazykovité květy v úborech hvězdnicovitých.
Na květním lůžku (receptaculum, torus) se nacházejí další součásti květu. Květní lůžko vzniká rozšířením vzrostného vrcholu stonku (květní stopky), může být ploché, miskovitě prohloubené či vyklenuté.[5]
Květní lůžko může být protažené od středu květu. Příkladem je trubkovitý květ hvězdnicovitých nebo květy mnoha tykvovitých. Rozšířený útvar tvořený květním lůžkem a bázemi dalších částí květu se označuje jako češule (hypanthium). Pokud se semeník nachází v češuli a zhruba v jeho polovině z okraje češule vyrůstají květní obaly a tyčinky, označuje se jako polospodní. Pokud je celý semeník vnořen do češule a květní obaly začínají nad ním, označuje se jako semeník spodní.
Květní lůžko může oddáleně od dalších částí květu nést určité orgány: gyneceum (poté se označuje jako gynofor, např. u kapary trnité), gyneceum a andreceum (androgynofor, např. u mučenek), nebo gyneceum, andreceum a korunu (anthofor, např. u čeledi hvozdíkovité).
Nektaria (medníky) jsou žlázy, které produkují nektar jako odměnu pro opylovače. Nektar obsahuje zejména cukry, ale může obsahovat také proteiny, aminokyseliny a vitamíny. Někdy je v něm i podíl olejů (např. u drchničky). Nektaria se mohou nacházet na květních obalech, tyčinkách, pestících, květním lůžku i vně samotného květu (pak se označují jako extraflorální nektária).
Květ či květenství může vyrůstat v paždí listenu. Na květní stopce se mohou nacházet i listence, často v počtu dvou. Listeny a listence vznikají metamorfózou listu; nejsou tedy přímo součástí květu, ale souvisejí s ním. U některých rostlin jsou květenství nebo květy nenápadné, kdežto listeny jsou výrazně zbarvené a přejímají funkci lákání opylovačů (např. u pryšce nádherného, toulec u árónovitých rostlin). U některých skupin rostlin listen chybí, jako např. u brukvovitých.[6]
Uspořádání součástí květu na květním lůžku se označuje jako fylotaxe. Části květu mohou být uspořádané ve spirálách (acyklické uspořádání) nebo v kruzích (cyklické uspořádání). Spirální uspořádání součástí květů se považuje za evolučně původnější a často se vyskytuje v květech, které sestávají z více částí. Úhel mezi dvěma sousedními orgány se blíží 137,5°, což odpovídá zlatému řezu.
Mnohdy jsou šroubovitě uspořádány jen vnější orgány, vnitřní orgány jsou uspořádány v kruzích (přeslenech). Takové uspořádání se označuje jako spirocyklické. Náznaky přechodu ze spirálního na cyklické uspořádání lze pozorovat např. u magnólie (Magnolia denudata), kdy po vytvoření třech okvětních lístků dochází k pozastavení růstu a lístky jsou tak uspořádány v kruzích po třech. I u cyklických květů se lístky někdy vyvíjejí ve spirále, ale jsou tak blízko sebe, že se jejich uspořádání považuje za kruhové.
V každém kruhu se nachází jenom jeden typ orgánů. Cyklické uspořádání květu je také spojeno se zmenšením počtu jeho částí. Většina cyklicky uspořádaných oboupohlavných květů obsahuje 5 kruhů orgánů: kruh kališních lístků, kruh korunních lístků, 1–2 kruhy tyčinek a 1 kruh plodolistů. U většiny krytosemenných je počet orgánů v kruhu pevně daný, poté se hovoří o dvou-, troj-, čtyř- či pětičetných květech. Četnost květu tak může sloužit jako určovací znak.
Orgány v sousedních kruzích jsou obvykle uspořádané střídavě, tedy orgán jednoho kruhu se nachází mezi orgány kruhu druhého. U pětičetných květů je někdy vnitřní kruh tyčinek vytlačen semeníkem směrem od středu květu. Tento jev se nazývá obdiplostemonie. Jedna součást květu se tak může nacházet přímo před jinou součástí náležící do sousedního kruhu.
Pokud lze květem proložit tři a více rovin souměrnosti, jedná se o květ pravidelný (aktinomorfní, např. u tulipánu). Květ se dvěma rovinami souměrnosti je bisymetrický (jako např. u srdcovky). Jednu rovinu souměrnosti mají souměrné (zygomorfní) květy. Tato rovina obvykle prochází středem květu (od listenu k mateřskému stonku), jako např. u hluchavkovitých, nebo poblíž středu (jako u dymnivky). Asymetrické květy (např. u některých třezalek) žádnou rovinu souměrnosti nemají, tak tomu je i u spirálně uspořádaných květů. Asymetrické květy někdy bývají uspořádané v symetrických dvojicích, což je pravděpodobně výhodnější pro lákání opylovačů.[7]
Stavba a souměrnost květu lze vyjádřit grafickými květními diagramy nebo textovými květními vzorci.
Větší množství květů bývá uspořádáno do květenství.
Pro krytosemenné rostliny jsou typické oboupohlavné květy. Přesto existují i květy jednopohlavné, v kterých jsou orgány druhého pohlaví buď zakrnělé, nebo zcela chybí. Jednopohlavné květy mohou být tyčinkové (samčí) nebo pestíkové (samičí). Rostliny mohou být jednodomé, tedy se u nich vyskytují oddělené samčí a samičí květy (v případě jiných skupin rostlin např. i šištice) na jedné rostlině. U dvoudomých rostlin se jednopohlavné květy nacházejí odděleně na různých rostlinách. Některé rostliny mohou mít jak oboupohlavné, tak jednopohlavné květy na jednom jedinci.
Indukce kvetení je jev, kdy meristémy vegetativních orgánů začnou vytvářet květy. To může být ovlivněno vnějšími (endogenními) či vnějšími (exogenními) faktory. Indukce kvetení je nevratná, nelze ji ani zastavit. Ovlivňují ji čtyři důležité typy signálů:
Díky heterochronním genům se z meristémů vegetativních orgánů začnou vytvářet orgány generativní, samotný vznik květu ovlivňuje více genů, které spolu interagují.
Tyto geny ovlivňují jak strukturu květu a jeho symetrii, tak počet květních orgánů a květů v květenství. Mutace těchto genů pozmění stavbu květu, tyto geny jsou často pojmenovány na základě toho, jak se jejich mutace projeví. Mutace genu Cycloidea (CYC) nebo Dichotoma (DICH) u hledíku dá vzniknout pravidelným květům místo obvyklých květů souměrných. Takové mutace se odehrávají i v přírodě; jev, kdy místo souměrného květu vznikne květ pravidelný se nazývá pelorie. Mutace genu Cauliflower (CAL) u huseníčku nebo brokolice vede k vytváření rozvětveného květenství bez funkčních květů. CAL inhibuje gen TFL1, který se podílí na rozvětvování květenství a stavbě výhonků. Jedinci se zmutovaným genem TFL1 vytvářejí květenství vždy jen s jedním květem.
Během rozvoje stonků květenství se vegetativní meristémy mění na meristémy vytvářející květy díky expresi genů Leafy (LFY) a Apetala1 (AP1). Oba nesou informaci o podobě transkripčních faktorů a náleží do skupiny genů, které integrují signály vedoucí ke kvetení. Funkce těchto a podobných genů se zkoumala na huseníčku, hledíku a křížencích petúnií. Nejdůležitější interakce jsou následující:
Dva poslední geny v této návaznosti jsou LFY a AP1, takzvané geny identity květního meristému. Ty spolu interagují. AP1 se aktivuje prostřednictvím LFY; sice vytvoří květ i v absenci LFY, ale ne se správnými orgány. Již zmíněný TFL1 na jedné a LFY a AP1 na straně druhé se navzájem potlačují. TFL1 se používá k zabránění předčasného kvetení.
Jednotlivé součásti květu se vytvářejí podle tzv. modelu ABC. Jsou tři skupiny genů, které ovlivňují interakci mezi květními orgány:
Geny A a C se navzájem potlačují, takže nedochází k překrývání jejich působení. Pokud jeden z nich chybí, druhý se projevuje v celém květu. Model ABC v roce 1991 navrhli E. Coen a E. Meyerowitz[10], od té doby byl mnohokrát potvrzen a rozšířen.
U huseníčku jsou známy následující geny:
Exprese těchto genů v orgánech neprobíhá jen na začátku růstu, ale celou dobu. AP1 neovlivňuje jen květní meristém, ale také identitu orgánů. V rané fázi vývoje květu se nachází v celém meristému, poté jen ve květních obalech. Mutace tohoto genu vedou ke změně identity orgánů. Pokud nefunguje gen A, místo okvětí se vyvíjí plodolisty a tyčinky (neboť probíhá exprese genu C). Pokud jsou zmutovány všechny třídy genů, vytvářejí se místo květních součástí listy. Květy jedinců se zmutovanými geny C neomezeně rostou.
Dodatečně byla objevena čtvrtá třída genů, E, která je u Arabidopsis zastoupena čtyřmi geny Sepallata1 až 4 (SEP). Jsou exprimovány při stavbě korunních lístků, tyčinek a plodolistů a pro podobu orgánů jsou taktéž nezbytné. Trojnásobní mutanti (SEP1 až 3) vytvářejí jen kalich, čtyřnásobní mutanti jen listy.[2]
Pátá třída genů, D, je zodpovědná za podobu vajíček. U petúnií se jedná o geny Floral Binding Protein (FBP) 7 a 11. Dvojnásobní mutanti vytvářejí místo vajíček struktury podobné plodolistům. U Arabidopsis podobnou úlohu mají geny Seedstick (STK), Shatterproof1 (SHP1) a SHP2.
Převládající část genů zodpovědných za podobu rostlinných orgánů patří do skupiny MADS-Box genů. U rostlin jsou MADS-Box geny značně rozšířeny. Mimo jiné jsou součástí rostlinných homeotických genů (jako AGAMOUS nebo DEFICIENS), které se podílejí na určování výstavby rostlinných orgánů včetně květu. Příkladem jejich funkce je uspořádání orgánů v květu. Pomocí vnější aktivace těchto genů se dosáhlo tvorby květů z vegetativních orgánů.
Úloha genů zodpovědných za identitu květu, jejichž exprese probíhá v celém květním meristému, se teprve začíná objasňovat. Zdá se, že k expresi genu třídy B (AP3) dochází kombinací LFY, AP1 a genu Unusual Flower Organs (UFO). LFY se aktivuje s dalším koaktivátorem, Wuchsel (WUS), a společně vedou k expresi genu AG, který náleží do třídy C. Po aktivaci gen AG zablokuje gen WUS. To zastaví růst květní stopky a vytvoří květní lůžko.
Další krok k pochopení problematiky přinesl Thießes (2001), který navrhl tzv. kvartet model. Podstata tohoto modelu spočívá v tom, pro vznik každého určitého orgánu je potřeba konkrétní komplex čtyř proteinů. Pro každý orgán existuje aspoň jeden specifický tetramer. Toto zatím bylo prokázáno u huseníčku. Zmíněný model slouží jako základ mnoha dalších prací.[2]
Srovnávací studie řady druhů rostlin ukázaly, že model ABC ve výše popsané podobě platí jen u vyšších dvouděložných rostlin. U vývojově původnějších skupin krytosemenných je stavba květu rozmanitější. U stulíků (Nuphar) se geny neprojevují zcela ohraničeně, takže přechod od okvětních lístků napodobujících kalich k okvětním lístkům, tyčinkám a pestíkům je pozvolný.[2]
Tulipán má okvětní lístky ve dvou kruzích. V rámci obou kruhů se projevují geny třídy B.[2]
Lipnicovité rostliny mají oproti dalším rostlinám dost pozměněnou stavbu květu, nicméně u nich funguje model ABC. Pluška je tvořena za účasti genů A a osiny prostřednictvím genů A a B, takže jsou homologické koruně a kalichu.[2]
Šťovík (Rumex) vytváří redukované a málo nápadné květní obaly. V jeho květech jsou geny skupiny B zodpovědné za tvorbu tyčinek, a na stavbě květních obalů se podílejí pouze geny skupiny A.
Jako kvetení je možné chápat dobu od otevření poupěte až do odkvětu, v této době dozrává pyl a vajíčka.
Před otevřením květu rostlina vytvoří poupě, které do určité míry připomíná listové pupeny. Poupě je chráněno kališními lístky či vnějšími částmi okvětí. Otevírání poupěte patří mezi tropismy. Mohou se na něm podílet tyto mechanizmy:
Důležitým faktorem pro rozvinutí korunních lístků je zvětšení turgoru, které je obvykle způsobeno nárůstem koncentrace jednoduchých cukrů vznikajících ze složitých sacharidů (škrob např. v růžích, fruktany např. v denivkách). To je doprovázeno napnutím buněčných stěn. O vlivu rostlinných hormonů na otevírání květu jsou v literatuře protichůdné informace.
Otevírání květů spouštějí vnější faktory. U druhů rostlin otevírajících se na noc je hlavním spouštěčem večerní vlhkost. Na změny teplot reagují hlavně rostliny kvetoucí brzy zjara, např. sněženka (Galanthus nivalis) nebo šafrán (Crocus spp.). Dále mohou rostlin reagovat na světlo, jako např. sedmikráska (Bellis perennis). Otevírání a zavírání vytrvalých květů ve dne a v noci probíhá stejnými mechanizmy a je řízeno vnitřními biorytmy. O buněčné fyziologii a genetickém základu otevírání a zavírání květů se dosud mnoho neví.
Zavírání květů může probíhat díky rozdílné rychlosti růstu květních částí nebo vratné změny turgoru. V takovém případně je možné opakované otevírání a zavírání. Ztráta turgoru při odkvětu je nevratná.
Opylení je přenos pylu na samičí pohlavní orgány. U krytosemenných rostlin se jedná o přenos pylu na bliznu. Opylení a oplození jsou rozdílné děje. Květ může být opylen vlastním pylem (samosprašnost, autogamie) nebo pylem jiného jedince (cizosprašnost, allogamie).
Samosprašnost vede ke snižování genetické variability. U rostlin se vyvinuly různé způsoby, jak samoopylení zabránit:
Dichogamie a herkogamie mohou fungovat pouze v rámci jedné rostliny, nikoli v rámci různých rostlin. Proto existují další přizpůsobení:
Existují tři hlavní způsoby opylení: opylení větrem (anemogamie), vodou (hydrogamie) a prostřednictvím živočichů (zoogamie). Původní krytosemenné byly opylované primárně živočichy. Až druhotně se uzpůsobily opylování větrem či vodou. Mezi hlavní charakteristiky jednotlivých druhů opylování patří:
Pylové zrno se dostane na bliznu pestíku. Začne klíčit v pylovou láčku, která prochází zvláštním pletivem ve čnělce a dostane se až k vajíčkům v semeníku. V některých případech pylová láčka z určité blizny může prorůst jen k určité části semeníku.
Jakmile pylové láčky, resp. spermatozoidy z nich vzniklé dosáhnou vaječných buněk, může dojít k oplození. U krytosemenných dochází ke dvojímu oplození: splynutím spermatické buňky a vaječné buňky (oosféry) vzniká zygota, druhá spermatická buňka se spojí s jádrem zárodečného vaku a vytvoří tak triploidní živné pletivo, které vyživuje zárodek v semeni.
Po oplození se ze zygoty stane zárodek, z vajíčka se stane semeno a z květu (zejména semeníku) se stane plod.
Rostliny na rozdíl od živočichů většinou dokážou vytvářet stále nové reprodukční orgány. Životnost jednotlivého květu je omezená, neboť květ spotřebovává množství zdrojů a blizny mohou být vstupní branou pro patogeny. Pokud by na rostliny vytrvávaly již opylené květy, vytvářela by se zbytečná konkurence ve spojitosti s opylovači.
Opylení proto vede k odkvětu (senescenci). Většina druhů rostlin dokáže zkrátit životnost jednotlivých květů. Opylení u mnoha rostlin spouští tvorbu hormonu ethylenu, který vyvolává stárnutí květních obalů. Některé druhy na ethylen nejsou citlivé, zde mechanizmus stárnutí květů není známý. Stárnou i další části květu: tyčinky a blizna se čnělkou, zatímco semeník se vyvíjí v plod. Před odkvětem se rostlina snaží vstřebat co nejvíce látek obsažených v květu, aby je mohla znovu využít – podobně jako se děje před opadem listů.[11]
Evoluce květů krytosemenných není dostatečně vyjasněná, protože neexistují fosilní důkazy předchůdců „moderních“ květů. Také nejsou zcela jasné vztahy krytosemenných a dalších semenných rostlin. Existují dvě různé hypotézy o původu květů. Důvodem pro vznik oboupohlavného květu krytosemenných bylo dost možná opylování hmyzem (brouky), uzavření vajíček do pestíku mohlo být ochranou proti jejich konzumaci.
Euanthiová teorie Arbera a Parkina (1907)[12] předpokládá, že předkové krytosemenných rostlin měli oboupohlavné květy, květ je tedy jednoosým útvarem s postranně uspořádanými mikro- a megasporofyly. Tyčinky a pestíky by tedy vývojově odpovídaly listům. Tato teorie je založena na analýze fosilního rodu Caytonia, který je považován za možného předchůdce krytosemenných. Caytonia měla zpeřené mikro- a megasporofyly, které byly uspořádané v oboupohlavných útvarech. Na megasporofylech byly výstupky s větším množstvím vajíček po stranách. I mikrosporofyly byly zpeřené, každý mikrosporofyl nesl více skupin prašných váčků. Plodolisty krytosemenných mohly vzniknout redukcí rozvětvených megasporofylů, tyčinky možná vznikly díky redukci na nitku se dvěma prašnými pouzdry, kde v každém jsou dva prašné váčky.
Pseudanthiová teorie od Richarda Wettsteina praví, že květ krytosemenných vznikl z květenství jednopohlavných květů. Tyčinky a plodolisty by tak pocházely z oddělených výhonů. Základem této teorie je předpoklad, že krytosemenné rostliny vznikly z rostlin obalosemenných. Plodolisty tak měly vzniknout z listenů, které u obalosemenných chrání vajíčka. Tuto teorii nepodporují molekulární a morfologické analýzy.
Ačkoli se preferuje euanthiová teorie, původ tyčinek, plodolistů a druhého obalu vajíček je stále nejasný.
Nejstarší květy krytosemenných byly oboupohlavné a měly nerozlišené okvětí uspořádané do spirály.[2]
Mimo skupinu semenných rostlin nejsou rozmnožovací orgány stejného původu (nejsou homologní). U nahosemenných rostlin jednopohlavné šištice odpovídají skupinám genů B a C. Jejich exprese je podobná jako u krytosemenných: C se projevují ve všech reprodukčních orgánech, B v samčích šišticích. Na základě tohoto vznikly další hypotézy o původu oboupohlavných květů krytosemenných rostlin:
V průběhu evoluce květu krytosemenných se musely odehrát čtyři klíčové události:
Soltis et al. (2007) uvažují o hypotéze, která vznik krytosemenných nezakládá na modelu ABC fungujícím u huseníčku, ale na modelu postupných přechodů jako např. u stulíku. Z toho by bylo možné odvozovat jak model ABC, tak jeho varianty (jako např. u tulipánu).[15]
Květy se konzumují méně často než plody. Květenství květáku a artyčoku se využívají jako zelenina, z květenství konopí setého lze vytvořit kuřivo. Z jednotlivých květů či květenství lze vyrobit kupříkladu salát, nebo jimi lze zdobit jídla (violky, sedmikrásky, lichořeřišnice). Květy, poupata, části květů nebo květenství se využívají jako koření: pelyněk (Artemisia vulgaris subsp. vulgaris), levandule (Lavandula spp.), hřebíček (Syzygium aromaticum), šafrán (Crocus sativus) či chmel (Humulus lupulus).[16]
Větší roli hrají květy u kulturních rostlin, které se někdy pěstují i k řezu.
Bohyně červánků (Aurora/Eós) se zobrazovala s rozházenými květy odkazujícími na sluneční paprsky nového dne. Květy jsou také atributem bohyně Flory. Ze čtyř ročních období jsou květy nejvíce spojovány s jarem, ze základních smyslů s čichem. Květy jsou již od dob antiky symbolem pomíjivosti krásy a života. V malbách a kresbách zátiší se jako symbol pomíjivosti objevují zvadlé květy nebo opadané květní obaly. Alegorické postavy Logiky a Naděje jsou často vyobrazovány s květinami v náručí, neboť z květů se vyvíjejí plody.[17] Různé druhy rostlin mají vlastní symbolické významy, které se v průběhu staletí mění. Růže byla a je atributem Venuše, Dionýsa a Marie, je symbolem pro pozemskou i boží lásku, pro mladé ženy, ale i pro prostituci.[18]
V umění jsou květiny a květy součástí florálních motivů, kterými se často symbolizuje mládí či radost.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
