ruský malíř a grafik From Wikipedia, the free encyclopedia
Vasilij Vasiljevič Kandinskij také Wassily Kandinsky nebo Kandinský, rusky Василий Васильевич Кандинский (4. prosincejul./ 16. prosince 1866greg. Moskva – 13. prosince 1944 Neuilly-sur-Seine u Paříže) byl ruský malíř, grafik a teoretik umění, který později žil a pracoval v Německu a ve Francii. Spolu s Františkem Kupkou, Kazimirem Malevičem, Mikolajusem Čiurlionisem a Pietem Mondrianem patří k průkopníkům abstraktního malířství.
| Vasilij Kandinskij | |
|---|---|
 Kandinskij přibližně v roce 1913 | |
| Narození | 16. prosince 1866 Moskva |
| Úmrtí | 13. prosince 1944 Neuilly-sur-Seine |
| Příčina úmrtí | cévní mozková příhoda |
| Místo pohřbení | Neuilly-sur-Seine New Communal Cemetery |
| Národnost | Rus |
| Vzdělání | Královská akademie výtvarných umění Mnichov (2 semestry) |
| Alma mater | Akademie výtvarných umění v Mnichově Právnická fakulta Lomonosovovy univerzity Oděská umělecká škola M. B. Grekova |
| Povolání | malíř, grafik, pedagog |
| Manžel(ka) | Nina Nikolajevna Andrejevskaja (1917–1944) |
| Partner(ka) | Gabriele Münter (1903–1916) |
| Hnutí | Phalanx; Neue Künstlervereinigung; Der Blaue Reiter; Bauhaus (výtvarná škola) |
| Významná díla | Gabriele Münter při malování v Kallmünz (1903); Obraz s lučištníkem (1909); Snová improvizace (1913) |
| Ovlivněný | Paul Cézanne, Henri Matisse, fauvismus |
| Vliv na | abstraktní expresionismus, Joan Miró, Hans Arp |
| Podpis |  |
| Webová stránka | www |
| Citát 'Dílo je dobré, když je schopné vyvolat rozechvění duše, jelikož umění je řeč duše, a to jediná.' | |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kandinský se narodil v zámožné rodině obchodníka s čajem, která se v roce 1871 odstěhovala z Moskvy do Oděsy. Rodiče se rozvedli a o Vasilije pečovala teta. Po maturitě na gymnáziu v Oděse studoval v letech 1886–1892 na univerzitě v Moskvě právo, národohospodářství a etnologii. Roku 1889 podnikl v rámci výzkumného programu Společnosti pro přírodní vědy výpravu do Vologdské oblasti, kde studoval právní systém syrjanských kmenů, jejich náboženství a kulturu.[1] Neobyčejně ho zaujaly geometrické a abstraktní malby na jejich bubnech, což se zřetelně projevilo na jeho obrazech. Ještě během studií se v roce 1892 oženil se svou sestřenicí Annu Šemjakinovou. Žil s ní ale jen do roku 1902, kdy poznal malířku Gabriele Münterovou. Manželství s Šemjakinovou bylo rozvedeno teprve roku 1911. Poté, co obhájil disertační práci na téma O zákonnosti dělnické mzdy, začal od roku 1893 učit jako asistent právo na moskevské univerzitě.[2]
Pro jeho rozhodnutí ukončit akademickou dráhu a zcela se věnovat malířství byly určující dva zážitky: zhlédnutí Wagnerovy opery Lohengrin a moskevská výstava francouzských impresionistů, kde ho uchvátil Monetův obraz Kupky sena.[3] V roce 1896 odešel do Mnichova, který byl v té době po Paříži druhým uměleckým centrem v Evropě. Začal studovat v soukromé škole malíře Antona Ažbe, kde poznal krajany Alexeje Jawlenského a Marianne Werefkinovou.[4] V roce 1900 byl na druhý pokus přijat na tamní akademii do třídy renomovaného malíře Franze von Stucka. Po roce ale školu opustil a založil s přáteli skupinu Phalanx, zaměřenou proti akademickému způsobu malby. Do roku 1904, kdy byla rozpuštěna, uspořádala Phalanx celkem 12 výstav, na nichž byli mnichovskému publiku představeni i jiní než němečtí umělci, např. Claude Monet.[5] V rámci Phalanx otevřel Kandinskij vlastní malířskou školu, kde poznal svou pozdější dlouholetou družku Gabriele Münterovou.
Roky 1905–1907 byly ve znamení cest. Spolu s Münterovou navštívili Nizozemsko, Rusko, Francii, Švýcarsko, Tunisko a Itálii. Do Německa, konkrétně do Berlína, se vrátili v září 1907. V té době měl už Kandinskij za sebou účast na několika kolektivních výstavách v Paříži. Roku 1908 pozvali Münterovou s Kandinským Javlenský a Werefkinová ke společnému malířskému pobytu do města Murnau v jižním Bavorsku v podhůří Alp. Oběma malířům se zde natolik zalíbilo, že zde Münterová zakoupila dům (žila zde po rozchodu s Kandinským) a pravidelně sem oba jezdili. Seznámil se také s teosofem Rudolfem Steinerem, který ho silně ovlivnil.
Roku 1909 založil společně s Javlenským, Alfredem Kubínem a dalšími 11 osobnostmi spolek Neuer Künstlerverein München (Nové umělecké sdružení Mnichov). Druhá výstava sdružení v září 1910 natolik uchvátila malíře Franze Marca, že počátkem roku 1911 s Kandinským navázal osobní kontakt a stal se členem spolku.[6] Na začátku roku 1911 Kandinskij z funkce předsedy sdružení odstoupil. Když pak v prosinci téhož roku jury výstavy, kterou Neuer Künstlerverein pořádal, odmítla jeho obraz Kompozice V, Kandinský ze spolku vystoupil a vzápětí založil skupinu Der Blaue Reiter (Modrý jezdec), jejíž název byl odvozen od jednoho jeho obrazu. Existence skupiny byla ukončena vypuknutím první světové války. Jejím členem se zprvu stal i August Macke. Ke tvorbě většiny malířů z okruhu skupiny včetně Kandinského však měl vážné výhrady a společenství brzy opustil.[7] Roku 1912 vydal Kandinský velice vlivnou knihu „O duchovnosti v umění“ (Über das Geistige in der Kunst). Dokazoval v ní, že zdrojem umělecké tvorby je vnitřní svět člověka a její řídící silou je „vnitřní nutnost“.[8]
V témže roce vyšla ještě jedna publikace, na jejímž vzniku a obsahu se Kandinskij podílel a která měla zásadní význam pro dějiny umění: Almanach Der Blaue Reiter.[9] Texty ho opatřili Kandinskij, Macke a Marc, autory hudebních kompozic byli Arnold Schoenberg, Alban Berg a Anton Webern. Almanach obsahoval rovněž reprodukce soudobých malířů spřízněných s názory osobností sdružených kolem Der Blaue Reiter, např. Roberta Delaunaye, Oskara Kokoschky či Hanse Arpa.
_-_Google_Art_Project.jpg)
Když vypukla první světová válka, musel Kandinskij jako občan nepřátelského státu Německo opustit. Spolu s Münterovou uprchl počátkem srpna 1914 do Švýcarska a odtud v listopadu téhož roku už sám odjel do Ruska, zatímco Münterová do neutrálního Švédska. V zimě 1915/1916 se oba sešli ve Stockholmu, jednalo se o jejich poslední setkání. Kandinskij se usadil v Moskvě, kde se počátkem roku 1917 oženil s dcerou generála Ninou Andrejevskou. Narodil se jim syn, který však v roce 1920 zemřel.
Podobně jako další avantgardní umělci dal se i Kandinskij do služeb nového bolševického režimu, ačkoliv jej Říjnová revoluce připravila o značný zděděný majetek. Hned v roce 1918 se stal členem Lidového komisariátu pro výtvarné umění, který vedl Vladimir Tatlin, a začal vyučovat ve Státních uměleckých dílnách. V letech 1919–1921 byl ředitelem Muzea malířské kultury v Moskvě. V listopadu 1919 byl jmenován ředitelem všeruské nákupní komise pro muzea výtvarného umění. V roce 1920 spoluzakládal Státní umělecko-technické dílny a Institut umělecké kultury. Pro něj vypracoval pedagogický program, který však v tehdejším prostředí, zcela zahleděném do programu konstruktivismu, nebyl přijat.[10] Od podzimu 1920 se prohlubovaly jeho neshody s vedoucími představiteli sovětské umělecké scény, zejména s Alexandrem Rodčenkem, který zodpovídal za reorganizaci uměleckých škol a muzeí. V důsledku toho Kandinskij opustil jak Institut umělecké kultury, tak umělecko-technické dílny.
Přesto byl ještě v roce 1921 u založení Akademie věd a umění a byl jmenován jejím viceprezidentem. Vypracoval program pro její fyzio-psychologické oddělení, ani ten ale nebyl přijat.[11] Na konci roku 1921 Kandinskij spolu s manželkou Rusko natrvalo opustil a odjel do Berlína. Zde se v březnu 1922 seznámil s architektem Walterem Gropiem. Neměl zajištěnou další existenci, proto rád přijal jeho pozvání a stal se učitelem v Bauhausu ve Výmaru.[12]
Kandinskij zde přednášel o teorii formy a vedl malířský ateliér. V Bauhausu se sblížil s Paulem Klee, kterého znal už z dob mnichovských studií u Stucka. V roce 1924 spolu s ním, Lyonelem Feiningerem a Alexejem Jawlenským založili skupinu „Modrá čtyřka“ (Die Blauen Vier), odkazující názvem na uskupení Der Blaue Reiter. V Bauhausu působil i po přestěhování školy do Desavy a Berlína až do jejího definitivního uzavření v roce 1933.
Na začátku 20. let navázal kontakty s Marcelem Duchampem. Výsledkem byla roku 1923 samostatná výstava v newyorské galerii Société Anonyme. Galerii založili Duchamp spolu se svojí mecenáškou Katherine Dreier a Manem Rayem.[13] V ediční řadě monografií vydávaných Bauhausem vyšla v roce 1926 Kandinského druhá zásadní teoretická kniha: Bod – linie – plocha (Punkt und Linie zu Fläche). U příležitosti malířových šedesátin mu bylo v evropských městech uspořádáno několik retrospektiv. V roce 1928 získal německé občanství. Roku 1930 se v Desavě setkal s americkým milionářem Guggenheimem, který právě zakládal sbírku „ne-objektivního“ malířství, základ pozdějšího Guggenheimova muzea, kde postupně shromáždil více než 150 Kandinského obrazů. Ve stejné době navázal v Paříži kontakty s malíři sdruženými do skupiny „Cercle et Carré“ (Kruh a čtverec). Když nacisté roku 1933 Bauhaus uzavřeli, odešel Kandinskij v prosinci 1933 do Francie, kde roku 1939 získal občanství. Na radu Marcela Duchampa se usadil na západním předměstí Paříže, v Neuilly-sur-Seine.
V Paříži se Kandinskij stýkal s umělci jako byli Robert Delaunay, Piet Mondrian, Joan Miró nebo Hans Arp. Nadále maloval a vystavoval, v roce 1936 se podílel na velkých výstavách v New Yorku a Londýně věnovaných abstraktnímu umění. V roce 1937 zabavili nacisté v německých muzeích 57 jeho obrazů a řadu z nich vystavili na výstavě tzv. „zvrhlého umění“. V roce 1939 dokončil svůj poslední velký obraz s názvem Kompozice X. V těžkých dobách okupace našel podporu zejména u galeristky Jean Bucher, která mu uspořádala tři výstavy.[14] I když v posledních měsících života trpěl aterosklerózou, stále maloval maloformátové oleje na kartonu. Kandinskij zemřel ve svém bydlišti 13. prosince 1944.
Kandinskij byl jedním z aktérů největší revoluce v malířství od dob renesance.[15] Spočívala v opuštění předmětného zobrazení a přechodu k abstrakci. Do tohoto stádia ale Kandinskij dospěl až ve středním věku. Jeho první dochované olejomalby pocházejí až ze začátku 20. století. Tematicky často vycházejí z ruského folklóru, s nímž se Kandinskij seznámil během studijní cesty v roce 1889. Často maloval také náměty z rodné Moskvy. Formou mají některé z nich (např. „Jezdci“) blízko k Signacovu pointilismu.
Pro Kandinského byl vždy důležitý duchovní rozměr jeho tvorby. Na rozdíl od malířů drážďanské expresionistické skupiny Die Brücke nešlo Kandinskému a Markovi, vůdčím duchům sdružení Der Blaue Reiter, o revoluční společenské změny: Tvořili kvůli umění samotnému. Jejich obrazy z doby existence Der Blaue Reiter (před vypuknutím Velké války) jsou často lyrické a nalezneme v nich romantické prvky.
K definitivnímu příklonu k abstrakci u Kandinského došlo v roce 1913, i když obrazy z předchozích dvou let již tento vývoj intenzivně předjímaly. Podle Kandinského došlo k obratu jednoho večera, kdy se vrátil domů a spatřil mezi svými obrazy dílo někoho cizího, které se mu však líbilo. Po chvíli zjistil, že jde o jeho vlastní výtvor, otočený o devadesát stupňů. Na obraze ho zaujaly barvy a tvary, prodchnuté vnitřním žárem.[16] První ryze abstraktní akvarel „Bez názvu“ sice Kandinskij antedatoval do roku 1910, pochází však z roku 1913. Rok předtím vydal svůj zásadní teoretický spis „O duchovnosti v umění“. Rozvedl v něm Goethovu nauku o barvách a kromě toho pojednal také o geometrických formách: kruhu, polokruhu, trojúhelníku, čáře.
Kandinskij věřil, že hudba a malířství jsou si blízké. Barvy a formy podle jeho pojetí vystupují z hloubi duše stejně jako hudba. Proto také pro názvy svých obrazů používal termínů z oblasti hudby: Improvizace, Imprese, Kompozice. Byl přesvědčen, že podobně jako hudební skladby mají i obrazy svůj rytmus. Velice si cenil Skrjabina, který naopak usiloval o vyjádření barev prostřednictvím tónů. Mezi soudobými skladateli měl i mnoho blízkých přátel, zejména Arnolda Schoenberga.
Přibližně od roku 1920 se na Kandinského obrazech začínají objevovat geometrické prvky jako výseče kruhů a pravoúhelníků, tečky a zalomené linie, mající funkci významových znaků.[17] Sovětští malíři ovšem Kandinského tvorbě vyčítali formalismus a přílišné podřízení subjektivním pocitům. Duchovní složka skutečně nikdy z Kandinského tvorby nevymizela; vyplývalo to z jeho psychického zakotvení a zájmů: zajímal se o teosofii, hudbu, fascinovaly ho ale také nové objevy ve fyzice. Právě v atomizaci obrazové plochy lze spatřovat jeden z důsledků jeho zájmu o fyziku a matematiku.
V posledních deseti letech života ve Francii namaloval Kandinskij téměř 150 olejomaleb a asi 200 akvarelů. Posledním z nich je olejomalba na kartonu s názvem „Zmírněný elán“ z léta 1944. V obrazech z posledních pěti let malíř ryzí abstrakci opouští. Rozmísťuje na ně různé hravé biomorfní tvary odvozené ze světa flóry a fauny. Přiblížil se tak dílům surrealistů a Joana Miró.
Nejvíce Kandinského obrazů je umístěných v městské galerii Lenbachhaus v Mnichově. U příležitosti svých 80. narozenin věnovala Kandinského dlouholetá přítelkyně Gabriele Münterová městu Mnichov přes 80 děl Kandinského vzniklých před rokem 1914 a mnoho obrazů ostatních příslušníků hnutí Der Blaue Reiter. Kolekce Kandinského díla vlastní rovněž Centre Georges Pompidou v Paříži, Guggenheimovo muzeum v New Yorku a Benátkách, Ermitáž a další prestižní galerie.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
