Národohospodářství

Národohospodářství (neboli ekonomika státu) je hospodářství celé země, všech jejích podniků, domácností a také státních institucí. Je to souhrn činností hospodářského charakteru uskutečňovaných na určitém státním území za účasti všech jejich výrobních faktorů. Je základem každého státu a zároveň je ve vztahu ke státnímu rozpočtu. Základními cíli jsou vysoký a rovnoměrný hospodářský růst, nízká nezaměstnanost, cenová stabilita, rovnováha v oblasti vnějších ekonomických vztahů.^[1]

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Termín je často shodný s pojmem politická ekonomie, který byl později nahrazen jednoduchým ekonomie. Za zakladatele národohospodářství jsou považováni představitelé klasické školy politické ekonomie, ačkoli stejnými otázkami se zabývali již antičtí filozofové, merkantilisté a fyziokraté. Hlavními oblastmi zájmu jsou kategorie jako bohatství, jeho distribuce, národní důchod, zdanění, rozpočtový proces, veřejné finance, nastavení hospodářské politiky aj.

Rozdíl mezi politickou ekonomií a národohospodářstvím lze hledat ve zvykovém označení, přičemž za „politického ekonoma“ se označuje teoretik, který systematicky rozvíjel výzkum na hranici ekonomie a politických věd, zatímco národohospodářem se většinou nazývá ekonomický „praktik“, který se podílel na tvorbě hospodářské politiky státu, např. ministr financí atp. Odlišnost je tak podobná jako u termínů ekonomie a ekonomika (hospodářství).^[2]

Struktura národohospodářství

Struktura národohospodářství je tvořena soustavou hospodářských subjektů, které se zabývají různorodou činností a jsou členěny podle různých hledisek na základě podobných znaků. Do národohospodářské sféry spadají dva sektory – neziskový a ziskový sektor.

Neziskový (netržní) sektor

V neziskovém sektoru jsou prostředky pro fungování subjektů získávány z veřejných financí, které jsou spravované veřejnou správou a podléhají veřejné kontrole (fondy, dotace,...). Cílem není finanční zisk, ale dosažení užitku, který mívá podobu veřejné služby. I když některé činnosti v tomto sektoru mohou být částečně ziskové, daná organizace je stále závislá na finančních prostředcích mimo tržní fungování. Celý neziskový sektor poskytuje veřejné služby a statky.^[3]

Neziskový veřejný sektor je financován z veřejných financí, a proto je řízen a spravován veřejnou správou. Podléhá veřejné kontrole a rozhoduje se veřejnou volbou. Cílem je poskytování veřejné služby. Tento sektor zabezpečuje výkon státní správy na úrovni státu, regionu, obce prostřednictvím tzv. organizačních složek státu a územních celků včetně některých příspěvkových organizací.

Neziskový soukromý sektor nemá za cíl zisk, ale přímý užitek. Je financován soukromými financemi ale i příspěvky z veřejných financí. Tento sektor se nachází mimo dosah veřejné správy.

• rozpočtové organizace – plně financovány z veřejných rozpočtů
• příspěvkové organizace – mají zákonný nárok na příspěvek z veřejného rozpočtu
• ostatní (nestátní) – nejsou financovány z veřejného rozpočtu

Sektor domácností je charakteristický výměnou služeb a statků v rámci ekonomických aktivit daného národního hospodářství.^[3]

Ziskový (tržní) sektor

V ziskovém sektoru jsou prostředky získávány z prodeje zboží, které sektor sám vytváří nebo distribuuje. Zboží se prodáva za tržní cenu, která je tvořená podle vztahu nabídky a poptávky. Tržní sektor je financován z prostředků, které subjekty pohybující se v této části hospodářství vytváří. Cílem celého sektoru je podnikání za účelem dosažení zisku, ale na svoji činnost si musí vydělat.^[3]

Do ziskového sektoru se řadí:

• Státní podniky
• Družstvo
• Obchodní společnost
• Veřejná obchodní společnost
• Komanditní společnost
• Společnost s ručením omezeným
• Akciová společnost
• Živnostník

Hospodářské sektory

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomický sektor.

Jednotlivé úseky národohospodářství se seskupují na základě podobných znaků do hospodářských sektorů.

• primární = prvovýroba
  • zahrnuje hospodářská odvětví, která získávají suroviny, např. zemědělství, myslivost, lesnictví, těžba nerostných surovin atd
  • s růstem ekonomické úrovně se snižuje podíl lidí zaměstnaných v zemědělství a celková produkce (nové stroje apod.)
• sekundární = druhovýroba
  • zpracovávaní produktů prvovýroby, výroba hmotných statků (zpracovatelský průmysl)
  • s růstem ekonomické úrovně se podíl sekundárního sektoru na celkové produkci i na celkovém počtu pracovníků zvětšuje
• terciární = činnosti s poskytováním služeb
  • doprava, kultura, bankovnictví, telekomunikace
  • čím je ekonomika vyspělejší, tím má větší podíl na HDP, neustále roste
• kvartérní = vzdělávání, věda, výzkum (může být i součástí terciárního sektoru)
  • čím vyspělejší stát, tím víc si může dovolit investovat^[4]

Hospodářské odvětví

Hospodářská odvětví jsou podniky s podobnými činnostmi.

• Výrobní = výsledkem je hmotný statek nebo věcná služba (strojírenství, zemědělství, průmysl, stavebnictví)
• Nevýrobní = výsledkem je služba nehmotné povahy nebo osobní služby (školství, zdravotnictví, sociální péče, doprava)

Úroveň národohospodářství

Výkonnost národního hospodářství spočíva v měření statků a služeb vytvořených společností za určitý čas, zpravidla za rok či jeho část. Výkonnost je charakterizovaná makroekonomickými ukazateli:

• tempo růstu
• míra nezaměstnanosti
• míra inflace
• vývoj obchodní a platební bilance
  • OB je dána poměrem exportu a importu = saldo zahraničního obchodu (pasivní nebo aktivní)
  • PB je buď kreditní nebo debetní (příjem nebo výdej)
• HDP
  • nejvýznamnější makroekonomický ukazatel

Dále je několik činitelů, které ovlivňují úroveň národohospodářství:

• přírodní bohatství – nerostné suroviny, zemědělská půda, voda, klima
• obyvatelstvo – počet, věk, vzdělání, struktura, kulturní úroveň
• politický a ekonomický systém – vláda, ministerstvo, zákony, vyhlášky, podmínky pro podnikání
• národní bohatství – vše, co bylo vytvořeno v minulosti (stavby, silnice, dálnice, vynálezy)
• stav životního prostredí – znečištění vody a ovzduší

Koloběh v národohospodářství

Pod koloběhem v národohospodářství je nutné si představit koloběh statků, služeb a práce, který probíhá mezi obyvatelstvem (domácnostmi), podniky (firmy) a státem.

Domácnosti

Domácnosti vydávají prostředky na nákup statků a služeb od podniku, a tím umožňují jejích činnost. Část obyvatelstva pracuje v organizacích, kterým dává peníze za činnost vláda. Část obyvatelstva pracuje v organizacích, které jsou zřizovány a finančně podporovány státem (vládou, místní správou), např. u policie, ve školství, na úřadech. Obyvatelé platí státu daně, kterými hradí možnost využít statky a služby. Obyvatelstvo v podnicích nejen pracuje, ale třeba i do nich vkládá peněžní majetek potřebný k podnikání a fungování.

Podniky

Podniky vyplácejí domácnostem odpracované mzdy, dodávají statky a službu. Podniky zároveň dodávají statky a služby organizacím, které zřizuje a finančně přispívá na činnost stát. Nejen domácnosti, ale i podniky platí státu daně za poskytované veřejné statky a služby.

Stát

Podniky platí obyvatelstvu odměnu za odvedenou práci, zároveň stát poskytuje obyvatelstvu tzv. veřejné statky a služby (např. osvětlení…) Stát platí podnikům za statky a služby (např. školám platí za dodávku energie, různé opravy,…)^[5]

Hospodářský růst

Společnost neustále roste a také její potřeby. Aby byly tyto potřeby naplněny tak hospodářství musí zvýšit produktivitu, výkonnost a počet výrobků a služeb. K porovnání národních hospodářství se používá HDP na jednoho obyvatele.

6 faktorů hospodářského růstu:

1. přírůstek nabídky pracovních sil
2. přírůstek fyzického kapitálu
3. zvyšování investic do lidského kapitálu
4. technický pokrok
5. řízení a organizace výroby
6. úspory z rozsahu výroby a specializace

Je důležité podotknout, že růst nemusí vést ke zvyšování kvality života.^[6]

Hospodářský cyklus

Podrobnější informace naleznete v článku Hospodářský cyklus.

Cyklický vývoj je charakteristickým znakem tržní ekonomiky. Jeden hospodářský cyklus je doba vzestupu a sestupu ekonomiky. Cyklus obsahuje 4 fáze:

1. expanze (konjunktura) – růst produktu, rozvoj, „boom“ efekt
2. vrchol – bod maxima produktu v daném cyklu, nabídka je vyšší než poptávka
3. recese/krize (při větší síle – deprese) – pokles nabídky a poptávky
4. sedlo/dno – produkt je na nejnižší úrovni v daném cyklu

Kolísání ekonomiky, střídaní vzestupu a sestupu, zpomalování či zrychlování tempa růstu je doprovázeno mnoha negativními ale i pozitivními jevy. Ovlivňuje to především úroveň nezaměstnanosti a inflace, ziskovost, výrobu, atd.^[7]

Česká hospodářská recese

V letech 1993 - 1995 česká ekonomika prožívala období expanze. Vysoké investice podněcovali růst ekonomiky a růst HDP se zrychlil z 0,6 % (1993) až na 6,4 % (1995). Potom však začal zpomalovat a nastala fáze recese. HDP pokleslo o 2,7 % (1998). Centrální banka v roce 1996 zvýšila bankám povinnou míru rezerv a zpomalila růst peněžní zásoby. Potom zvýšila své úrokové míry a dále zpomalila růst peněžní zásoby. To způsobilo rychlou změnu v ekonomice. Jestli by centrální banka zajistila rovnoměrný růst peněžní zásoby, průběh českého hospodářského cyklu by byl mnohem mírnější.^[8]

Přehled státních orgánů ČR, které se zabývají organizací hospodářské činnosti státu

Nejvyšší státní orgány:

• zastupitelské orgány (parlament)
• státní orgány, vláda ČR

Ústřední státní orgány:

• odvětvové – jednotlivá ministerstva
• účelové – statistický úřad, Nejvyšší kontrolní úřad

Místní státní orgány:

• okresní úřady
• magistráty (radnice, obecní zastupitelstva)

Hospodářské orgány:

• jednotlivé subjekty podnikání bez ohledu na právní nebo vlastnické formy

Český statistický úřad

ČSÚ je státní úřad, který má za úkol shromažďovat data z celého národního hospodářství. Činí tak pomocí statistických výkazů, které mají jednotlivé podniky, organizace či podnikající jednotlivci za povinnost pravidelně vyplňovat a zasílat ČSÚ. Tento úřad zpracovává každý rok Statistickou ročenku, kde se můžeme tabulkách a grafech dočíst o růstu či poklesu různých sektorů našeho hospodářství.^[9]

Významní čeští národohospodáři

• Albín Bráf (1851–1912)
• Alois Rašín (1867–1923)
• Karel Engliš (1880–1961)
• Josef Macek (1887–1972)