závodní vůz F1 From Wikipedia, the free encyclopedia
Tyrrell P34 označován také jako Projekt 34, byl typ vozu Formule 1, který měl jako jediný v historii závodění F1 podvozek se šesti koly. Autorem tohoto projektu byl Derek Gardner, hlavní designer stáje Tyrrell.
 | |
| Kategorie | Formule 1 |
|---|---|
| Konstruktér |  Tyrrell Racing Organisation |
| Designér | Derek Gardner |
| Technická specifikace | |
| Šasi | Hliníková a Samonosná karoserie (od 1977 Kevlar) |
| Motor | Ford Cosworth DFV 395 kW 3,0 litru V8 S atmosférickým turbem uložen uprostřed podélně |
| Převodovka | Hewland FG400, |
| Počet stupňů | 5 stupňů (od 1977 6 stupňů) |
| Druh převodovky | sekvenční manuální, |
| Diferenciál | diferenciál ZF Friedrichshafen |
| Palivo | Elf Aquitaine |
| Pneumatiky | Goodyear |
| Závodní historie | |
| Tým | Elf Team Tyrrell |
| Jezdci |  Jody Scheckter Patrick Depailler Ronnie Peterson |
| První start | Velká cena Španělska 1976 |
| Závody | 30 |
| Vítězství | 1 |
| Pole position | 1 |
| Nej. kolo | 3 |
| Tituly | 3. místo (1976), 6. místo (1977) |
| Mistr světa | 3. místo Jody Scheckter (1976) 4. místo Patrick Depailler (1976) 8. místo Patrick Depailler (1977) 14. místo Ronnie Peterson (1977) |
Od konce 60. let většina týmů Formule 1 používala třílitrový osmiválcový motor Ford Cosworth DFV o maximálním výkonu 295 kW při 9000 otáčkách za minutu.[1] Jednou z mála automobilek, která vyvinula vlastní motor, byla stáj Ferrari s dvanáctiválcem Ferrari 3000cc s výkonem přesahujícím 370 kW.[2] Zbytek startovního pole se chtěl rudým italským vozům vyrovnat, ale neměli dostatek financí na vývoj vlastního motoru, proto přicházeli s nápady, jak zlepšit jízdní vlastnosti vozu.[3] Roku 1968 Derek Gardner a stáj Lotus přišli s nápadem udělat monopost poháněný všemi čtyřmi koly, ale toto řešení neosvědčilo. Vůz se špatně ovládal a ani modernizace ani celý nový monopost Lotus 63 tyto problémy nevyřešily.[4] O rok později se rozhodl Derek Gardner spolupracovat se stájí Matra na vývoji čtyřkolky s turbínovým motorem, ale objevily se stejné potíže.[4] Proto Derek z vlastní iniciativy začal přemýšlet, jak tento problém vyřešit. Jedna z myšlenek byla nahradit přední poháněná kola dvěma menšími koly, které by lépe rozložila váhu monopostu a jejichž malá stopa by poskytovala další výhody.[4] To skutečně vedlo k lepšímu vedení auta v zatáčkách, ale vůz byl těžší.[5] Tuto konstrukci chtěl Derek Gardner spojit s již vyvinutým turbínovým motorem. Spolu s Andym Granatellim, který se také podílel na návrhu Lotusu 56, nakreslili návrh monopostu vozu Indy car se šesti koly poháněný 6x6 a turbínovým motorem. USAC (tehdejší řídící rada závodů Indy car) nepovolila start vozu s turbínovým motorem.[4] Později se Derek Gardner stal šéfdesignérem stáje Tyrrell, kde potřebovali nahradit rychle stárnoucí monopost Tyrrell 007. V roce 1974 představil Derek Gardner Kenu Tyrrellovi koncept monopostu Formule 1 se šesti koly a turbínovým motorem a vysvětlil mu výhody této konstrukce. Po prvotním šoku se Ken Tyrrell rozhodl udělat prototyp vozu.[4] Firma Goodyear, jediný výrobce pneumatik pro Formuli 1, se rozhodla vyhovět tomuto projektu a zajistila výrobu malých desetipalcových předních kol.[3]
Prvním prototypem tohoto vozu byl standardní Tyrrell 007 s pozměněnou přední částí. Od roku 1975 se začalo plně pracovat na tomto projektu a nikdo, kromě nejužšího okruhu vývojářů, nevěděl nic o tom, co se chystá.[4] Na konci října tohoto roku byl již projekt hotový a byl oficiálně představen motoristickým novinářům, ti nemohli věřit, že něco takové může jezdit, ba dokonce závodit. Mysleli si, že je to žert a projektu se vysmívali.[4] Ken Tyrrell jim k tomu pouze řekl, že jde o experimentální designový koncept monopostu Formule 1. První testování P34 bylo tajné, nikdo z novinářů se nedozvěděl, jaké časy Tyrrell zajel. Fakt byl ten, že čas, který vůz zajel na okruhu v Silverstone byl pomalý.[4] Vůz potřeboval řadu aerodynamických úprav, ale i tak se Ken a Derek rozhodli vyrobit tento vůz pro sezónu 1976.[4]
Kvůli technickým problémům nemohla auta Tyrrell P34 nastoupit do prvních tří závodů a jezdci museli jet ve starých 007. První vůz Tyrrell P34 vyjel ve čtvrtém závodě v Jaramě, ve Španělsku, pilotovaný Patrickem Depaillerem.[4] Byl rychlý a kvalifikoval se jako třetí, zatímco jeho týmový kolega Jody Scheckter ve voze Tyrrell 007 se kvalifikoval jako 14. Patrick Depailler se držel v závodě na třetím místě do doby, kdy mu ve 26. kole odešly brzdy a musel odstoupit, ale i tak zanechal dojem.[5] Tato závada provázela vůz i v testech, brzdy kol se nestačily chladit kvůli vysokému přednímu přítlačnému křídlu a málo kvalitním pneumatikám, které Goodyear nevyvíjel tak intenzivně jako ty klasické.[4] Tyrrell soustředil veškeré příjmy do vývoje těchto vozů a jezdci v nich závodili až do konce sezóny. Nejsvětlejší okamžik tohoto vozu přišel na švédské Grand Prix, kde se povedlo Jodymu Scheckterovi vyhrát závod a Patrick Depailler dojel na druhém místě, čili zaznamenali takzvaný double.[5] Oba jezdci zajížděli slušné výsledky i po zbytek sezóny. Například ve famózním posledním závodě sezóny za deštivého počasí na trati v Japonsku, kde Niki Lauda odmítl závodit, Jody Scheckter dojel na 2. místě.[4] Přes všechny možné problémy bylo toto vozidlo jedno z nejúspěšnějších v sezóně. V celkovém pořadí byl Scheckter třetí a Patrick Depailler čtvrtý. Tyrrell získal 3. místo v Poháru konstruktérů.[5]
Tyrrell získal nového sponzora First National City Travellers Checks a získané peníze využil na výstavbu nového výzkumného a vývojového centra v Ockhamu, kde se tým snažil na maximum vylepšit P34.[4] Výsledkem bylo, že vyvinuli nové šasi ze skleněných vláken a kevlaru, které bylo lehké a aerodynamické. Do formule nainstalovali plno nových elektronických prvků. Hodně se od tohoto monopostu očekávalo, ale vyskytla se řada nových problémů, hlavně s elektronikou.[4] V prosinci roku 1976 se objevila první dobrá zpráva Depailler zajel při testování na okruhu Paul Richard nové nejrychlejší kolo o více než sekundu.[4] Z týmu odešel Jody Scheckter do nově vzniklého týmu Wolf, nahradil ho švédský závodník Ronnie Peterson.[5] Sézóna začala závodem v Argentině Patrick Depailler se kvalifikoval na slibném 3. místě a Peterson, který se ještě plně nezžil s šestikolkou, se kvalifikoval na 14. místě, ale ani jeden z jezdců závod nedokončil. Depaillermu se přehřál motor a Ronnie Peterson vyletěl z trati ve 28. kole.[4] P34 měli každý závod nějakou závadu. Ken Tyrrell a Derek Gardner dělali maximum pro dobré výsledky týmu, každý závod na monopostu něco pozměnili, ale nevedlo to k úspěchu. Z tohoto důvodu Derek Gardner opustil tým a nahradil ho Maurice Phillippe.[4] Ten také dělal různé změny vozu, ale kýžený výsledek to nepřineslo. Na konci sezóny byl Ronnie Peterson celkově 14. v pořadí jezdců a Patrick Depailler byl 8., Tyrrell byl 6. v Poháru konstruktérů.[5]
Po této sezóně se firma Goodyear rozhodla nevyrábět malé pneumatiky pro přední kola, čímž éra šestikolek skončila. Na sezónu 1978 Tyrrell přešel zpět ke klasickým formulím typem 008. Ken Tyrrell se s tím smířil a P34 postupně prodal soukromým sběratelům.[4]
Kompletní výsledky týmu Tyrrell za rok 1976 a 1977, tedy období vozů P34.
| Rok | Stáj | Motor | Pneu | Jezdci | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | Body | Pk |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1976 | Elf Team Tyrrell | Cosworth DFV V8 NA |
G | BRA | RSA | USW | ESP | BEL | MON | SWE | FRA | GBR | GER | AUT | NED | ITA | CAN | USA | JPN | 71* | 3rd | ||
| Jody Scheckter | 4 | 2 | 1 | 6 | 2 | 2 | Ret | 5 | 5 | 4 | 2 | Ret | |||||||||||
| Patrick Depailler | Ret | Ret | 3 | 2 | 2 | Ret | Ret | Ret | 7 | 6 | 2 | Ret | 2 | ||||||||||
| 1977 | Elf Team Tyrrell | Cosworth DFV V8 NA |
G | ARG | BRA | RSA | USW | ESP | MON | BEL | SWE | FRA | GBR | GER | AUT | NED | ITA | USA | CAN | JPN | 27 | 5th | |
| Ronnie Peterson | Ret | Ret | Ret | Ret | 8 | Ret | 3 | Ret | 12 | Ret | 9 | 5 | Ret | 6 | 16 | Ret | Ret | ||||||
| Patrick Depailler | Ret | Ret | 3 | 4 | Ret | Ret | 8 | 4 | Ret | Ret | Ret | 13 | Ret | Ret | 14 | 2 | 3 |
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
