Svatá říše římská

; vlajka	; znak
	; Vrcholná rozloha za vlády dynastie Štaufů, rok 1190
	; Územní vývoj Říše na pozadí současných států.
Hlavní město	žádné oficiální hlavní město:; Řím (de iure hl. město, kde byli císaři až do pol. 15. století korunováni); Cáchy (800–1562); Palermo (1194–1318); Praha (1346–1410, 1411–1437, 1583–1611); Brno (1410–1411); Innsbruck (1508–1519); Vídeň (1483–1806, dvorní rada); Řezno (1663–1806, sněm); Wetzlar (komorní soud od 1689);
	Obyvatelstvo
Počet obyvatel	5 000 000 (roku 1200); 16 000 000 (roku 1500); 21 000 000 (roku 1618); 16 000 000 (1648); 26 265 000 (1786)
Národnostní složení	Němci (tj. zemské národy Švábové, Bavoři, Sasové, Braniboři, Rakušané, Slezané a další, jejichž součástí byly i neněmecké národnosti), Italové, Češi (Čechové, Moravané, Slezané, Čeští Němci), Francouzi (Pikarďané, Valoni, Lotrinčané, Alsasané, Burgunďané, Provensálci), Nizozemci (Holanďané, Frísové, Vlámové), Slovinci, Lužičtí Srbové a Poláci (Poláci, Slezané, Kašubové), Židé
Jazyky	němčina, latina (hlavní úřední a liturgický jazyk), dolnoněmčina, italština, čeština, francouzština, nizozemština, slovinština, polština
Náboženství	západní katolické (800–1054); uznané konfese:; římskokatolické (1054–1806); luteránské (1555–1806); reformované (1648–1806); neuznané konfese:; novokřtěnecké, arminiánské atd.; ostatní: judaistické;
	Státní útvar
Státní zřízení	konfederační feudální volená monarchie (viz říšský sněm)
Závislé země; nebo území	království německé, italské a arelatské (tria regna)
Měna	různé: tolar (thaler), gulden (guilder), groš (groschen), říšský tolar (Reichsthaler)
Vznik	25. prosince 800 – Karel Veliký formálně obnovil císařství na Západě; 2. února 962 – Ota I. Veliký ho svou korunovací definitivně upevnil
Zánik	6. srpna 1806 – František II. se vzdal (na nátlak Napoleona) císařského titulu; Říše byla přeměněna v Rýnský spolek
	Státní útvary a území
	Východofranská říše
	Italské království
	Karolínská říše
	Německé království
	Burgundské království
	Bavorské vévodství
	České knížectví
	Obodrité
	Lutici
	Pomořanské vévodství
	Rýnský spolek
	Rakouské císařství
	Pruské království
	Švýcarská konfederace
	Sardinské království
	Savojské vévodství
	Spojené provincie nizozemské
	Francouzské království
	První Francouzská republika
	Spojené státy belgické
	Lichtenštejnské knížectví

Svatá říše římská (latinsky Sacrum Imperium Romanum, německy Heiliges Römisches Reich), do roku 1157 Říše římská (Romanum imperium), tj. římská říše, kdy císař Fridrich I. název rozšířil o přídomek „svatá“, je název zaniklého mnohonárodnostního státu a později velmi volného svazku mnoha politických útvarů, který se rozkládal ve střední Evropě v letech 962–1806. Říše se zprvu skládala ze tří velkých království (tzv. tria regna) německého, italského (od roku 951), arelatského (od roku 1032), dále německých kmenových knížectví, českého knížectví a dalších stovek menších knížectví, vévodství, hrabství, knížecích biskupství, svobodných říšských měst a jiných oblastí. Od 15. století se začal užívat rozšířený název Svatá říše římská národa německého (latinsky Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicæ, německy Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), ale spíše jen v částech říše s německým obyvatelstvem.

Stručná fakta

Zavřít

Říši roku 962 založil Ota I. Veliký, který tak navázal na starověkou římskou říši a na její obnovení Karlem Velikým roku 800 (karolínská říše). Císaře Svaté říše římské vybírali volitelé, kurfiřti, přesto se některým dynastiím ve středověku dařilo obhájit titul dědičně, byli to zejména Otoni, sálská dynastie, Štaufové a Lucemburkové. Od 15. století se říše stala prakticky dědičnou v dynastii Habsburků a její lotrinské linii, ač dědičně vládly jen v dědičných zemích. Zvolený panovník se musel nechat papežem korunovat na císaře. V 16. století byla povinnost korunovace papežem zrušena.

Říše byla zrušena římským a rakouským císařem Františkem I. v roce 1806 poté, co Napoleon Bonaparte založil Rýnský spolek.

Až do roku 1157 se říše označovala jen jako Říše římská, resp. římská říše. Přídomek „svatá“ byl přidáno toho roku císařem Fridrichem Barbarossou, který chtěl změnou názvu demonstrovat svrchovanost Říše nad územím Itálie včetně Papežského státu. Názvu Svatá říše římská se začalo široce užívat až ve 13. století. Do té doby existovaly ještě jiné pojmy jako například imperium christianum (křesťanská říše), universum regnum a stále také Romanum imperium, tj. římská říše.

Teprve na říšském sněmu konaném v roce 1512 v Kolíně nad Rýnem bylo rozhodnuto o ustanovení názvu, tentokrát na Svatou říši římskou národa německého. Tento název se ale začal objevovat v písemnostech již dříve, první zmínka se dochovala z roku 1474. Takto byla říše nazývána beze změny až do konce 18. století.

Dne 25. prosince 800 papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého na císaře říše římské, který se stal na území západní Evropy prvním císařem po více než 300 letech. Až do roku 899 (s menší přestávkou) tento titul získávali členové dynastie Karla Velikého, Karlovci. Poté je vystřídali členové různých italských dynastií až do roku 924. Pak byl trůn neobsazený do roku 962, kdy byl na císaře korunován Ota I. Veliký, který sám sebe označoval za pokračovatele Karla Velikého.

V kratší podobě Imperium Romanum, římská říše, byl tento název užíván již v dobách Karla Velikého, ale teprve od vlády východofranského krále Oty I. (936–973) lze hovořit o vzniku státního celku, který se s tímto názvem kontinuálně identifikoval. To, že se tak stalo právě ve východní části bývalé franské říše, souviselo především mimořádnou slabostí západofranské / francouzské monarchie v raném středověku. Oproti tomu východní část bývalé Franské říše disponovala silnou vládou Oty I. a jeho nástupců. Navíc Ota I. zahájil dlouho nepřerušenou tradici císařských korunovací v Římě. Již od panování Konráda II. ze sálské dynastie, konkrétně od roku 1034, se proto název Imperium Romanum stal oficiálním pojmenováním někdejší východofranské monarchie. Přívlastek sacrum, doložený až v listinách Fridricha I. Barbarossy (1152–1190), měl zdůraznit sakrální povahu středověké říše, zejména ve vztahu k církvi.

Od roku 1512 se užíval rozšířený název „Svatá říše římská národa německého“ (Imperium Romanum Sacrum Nationis Germanicæ, Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation), avšak pouze pro části říše s německým obyvatelstvem. Teprve od 17. století sílily tendence chápat název Svatá říše římská národa německého jako označení celého teritoria říše, včetně např. Itálie či Burgundska. Formálně říše zanikla 6. srpna 1806, kdy se Habsburk František II. po vojenské porážce Napoleonem v bitvě u Slavkova (viz Prešpurský mír) vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jenž přijal již roku 1804. O formálnosti lze hovořit proto, že od vestfálského míru (1648) byla Svatá říše římská pouze volným seskupením samostatných států (císař bezprostředně ovládal už jen své vlastní rodové državy).

V německé literatuře se místo názvu Svatá říše římská často používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). Sacrum Imperium Romanum mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ (jakkoli tam jeho nároky ne vždy uznávali). Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Moravané, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už jen vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů.

Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle německých zemí také státy, na nichž se rozkládají moderní Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko a Česko; dále pak části dnešního Polska (Slezsko, bývalé Zadní Pomořansko a Nová Marka), severní třetina Itálie (Piemont, Lombardie, Tridentsko, Toskánsko), většina pohraničí Francie (Artois, Lotrinsko, Alsasko, část Burgundska, Savojsko a JV část Okcitánie) a také jih Dánska (Šlesvicko). Nizozemsko a Švýcarsko přestaly být součástí říše po vestfálském míru, frankofonní kraje ovládla spolu s Alsaskem do konce 17. století Francie. Naopak někdejší německé Východní Prusko nikdy k říši nepatřilo.

České země v Říši

České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské, až na účast na říšských sněmech. Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Také je autorem Zlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení České koruny v rámci říše.

Boje mezi císaři a papeži o investituru

Roku 1073 byl zvolen papežem Řehoř VII. (1073–1085). Byl to ctižádostivý muž, který byl odhodlán získat pro církev výsadní postavení a podřídit její moci i moc světskou. Požadoval, aby jmenování opatů a biskupů bylo záležitostí pouze církve, tedy papeže. Velké války mezi císařem a papežem o jmenování říšských církevních hodnostářů vešly do dějin jako boje o investituru. Byly ukončeny až roku 1122 wormským konkordátem, dohodou mezi papežem Kalixtem II. a císařem Jindřichem V. Znamenalo to dočasné vítězství církve, neboť vliv císaře na jmenování opatů a biskupů byl značně omezen.

Úsilí o ovládnutí Itálie

Severní část Itálie byla od verdunského dělení součástí Středofranské říše. Pokusy o vytvoření úřední moci zde byly oslabovány stálými boji šlechticů, které vedly k feudální roztříštěnosti. Ve střední Itálii zaujímal významné postavení papežský stát. Za vlády Otonů se dostala severní Itálie do závislosti na Svaté říši římské, zůstávala ale i nadále rozdrobena na samostatné politické útvary, feudální panství, biskupství, města. Závislost na císaři byla pouze formální. Snaha posílit v Itálii císařskou moc je spojena především se jménem Fridricha I. Barbarossy z rodu Štaufů. Podnikl pět válečných tažení za Alpy a s pomocí českého knížete a poté i krále Vladislava II. dobyl Milán. Itálie se tak rozdělila na dva tábory: na příznivce římsko-německého krále (ghibellini) a na příznivce papeže (guelfové). Císař byl nakonec poražen v bitvě u Legnana r. 1176.

Další informace stará kmenová knížectví, kurfiřtství od 1356 ...

stará kmenová knížectví	kurfiřtství od 1356	kurfiřtství (později získaný hlas)
Franky (do 939) Švábsko (do 1268) Sasko (do 1296) Bavorsko Dolní Lotrinsko Dolní Lotrinsko Horní Lotrinsko	České království České království Rýnská Falc Sasko Braniborsko Mohučské arcibiskupství Trevírské arcibiskupství Kolínské arcibiskupství	Bavorsko (od 17. století) Hannoversko (od 17. století) Bádensko (od 1803) Hesensko-Kasselsko (od 1803) Württembersko (od 1803) Solnohradsko (1803–1805) Vircpurk (1805–1806) Řezno

Zavřít

Další informace říšské kraje vytvořené v roce 1500, sněm ve Špýru (1512) vytvořil tři další ...

říšské kraje vytvořené v roce 1500	sněm ve Špýru (1512) vytvořil tři další	celky mimo krajské zřízení
bavorský francký saský švábský hornorýnský dolnorýnsko-vestfálský	rakouský burgundský kurrýnský zároveň byl saský kraj rozdělen: dolnosaský hornosaský	Země Koruny české Země Koruny české Říšská Itálie Švýcarská konfederace kraje říšského rytířstva říšské kláštery drobná feudální panství panství s říšským stavovstvím území v majetku říše atd.

Zavřít

mapy Svaté říše římské:
Svatá říše římská v 11. století, Německé království s kmenovými vévodstvími (zelené odstíny), Arelatské království (žlutá) a Italské království (červené odstíny)
Svatá říše římská kolem roku 1400
Říšské kraje v roce 1512
Svatá říše římská v roce 1789

Poznámky

[1]
1555 – Augšpurský mír
[2]
1648 – Vestfálský mír

Literatura

DRŠKA, Václav. Das fränkische bellum civile – Entstehung der Reichstriade. Prague Papers on the History of International Relations. 2002, roč. 6, s. 5–40. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-042-7.
DRŠKA, Václav. Idea universalismu – osud Svaté říše římské? Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, Praha: Aleš Skřivan ml., roč. 3/1992, č. 12, S. 338–346
EVANS, Robert John Weston; WILSON, Peter. The Holy Roman Empire, 1495-1806 : a European perspective. Leiden: Brill, 2012. 401 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-20683-0.
HAAS, Julia. Die Reichstheorie in Pufendorfs „Severinus de Monzambano“: Monstrositätsthese und Reichsdebatte im Spiegel der politisch-juristischen Literatur von 1667 bis heute. Berlín: Duncker & Humblot, 2006. ISBN 978-3-428-12315-5.
HERBERS, Klaus; NEUHAUS, Helmut. Das Heilige Römische Reich – Schauplätze einer tausendjährigen Geschichte (843–1806). Kolín nad Rýnem ; Výmar: Böhlau-Verlag, 2005. 343 s. ISBN 3-412-23405-2.
KUBEŠ, Jiří. Trnitá cesta Leopolda I. za říšskou korunou (1657–1658). Volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku. České Budějovice: Veduta, 2009. 328 s. ISBN 978-80-86829-43-2.
MÜLLER, Helmut; KRIEGER, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna, a kol. Dějiny Německa. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 609 s. ISBN 80-7106-712-1.
RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.
RAAP, Christian: Zur rechtlichen Struktur des Heiligen Römischen Reiches. In: Horst Fischer, Ulrike Froissart, Wolff Heintschel von Heinegg, Christian Raap (Hrsg.): Krisensicherung und Humanitärer Schutz – Crisis Management and Humanitarian Protection: Festschrift für Dieter Fleck, Berliner Wissenschafts-Verlag, Berlin 2004. S. 477–487. ISBN 3-8305-0568-X.
VOREL, Petr. Říšské sněmy a jejich vliv na vývoj zemí Koruny české v letech 1526-1618. Pardubice: Východočeské muzeum, 2005. 207 s. ISBN 80-86046-74-5.

Související články