Vestfálský mír

Vestfálský mír, uzavřený 24. října 1648, byl soubor dvou smluv, Münsterské a Osnabrücké, ukončující třicetiletou a osmdesátiletou válku. První jednání byla započata už na začátku 40. let 17. století a byla vedena v zimě, zatímco v létě se bojovalo. Byl to jeden z nejvýznamnějších mezinárodních traktátů v historii novověké Evropy a první politicko-geografický mezník.

Vestfálský mír
Data
Podepsáno	24. října 1648
Místo podpisu	Münster a Osnabrück
Strany
Signatáři	Ferdinand III., Ludvík XIV., kardinál Jules Mazarin a delegáti Španělska, Spojených nizozemských provincií a Švédska.
Země	Svatá říše římská Svatá říše římská, Francouzské království Francouzské království, Španělská monarchie Španělská monarchie, Spojené provincie nizozemské Spojené provincie nizozemské, Švédská říše Švédská říše
Obsah
Cíl	ukončení třicetileté a osmdesátileté války

Dvě města

Jednání v Münsteru

Všechna jednání o míru byla vedena ve dvou německých městech, vzdálených padesát kilometrů od sebe: v Münsteru, který leží v dnešním Severním Porýní-Vestfálsku (odtud také vestfálský mír), a Osnabrücku, nacházejícím se v Dolním Sasku. Tato nejednotnost byla způsobena tím, že Švédsko upřednostňovalo protestantský Osnabrück, zatímco zástupci Francie katolický Münster, a vzhledem k neochotě katolických a protestantských vůdců se setkat došlo k oddělení táborů.

Strany dohody

Dohody byly uzavřeny mezi Svatou říší římskou, reprezentovanou císařem Ferdinandem III. a dalšími německými knížaty, Španělskem, zástupci Francie Ludvíkem XIV. a kardinálem Julesem Mazarinem, delegáty Republiky spojených nizozemských provincií a Švédskem.

Výsledek

Náboženské změny ve Svaté říši

• Byla výrazně omezena moc císaře nad celou říší. Vládcové jednotlivých částí Svaté říše měli nově právo vládnout na svém území podle „cuius regio, eius religio“, neboli vyznávat vlastní náboženství. Z toho vyplývá i poněkud paradoxní situace: ač v ostatních částech říše vzniká náboženská svoboda, v zemích Koruny české a Rakouských dědičných zemích dochází nadále k upevňování pozice katolické církve.
• Jako třetí náboženství byl ustanoven kalvinismus.
• Křesťanům, kteří žili na území, kde nebylo jejich náboženství panovníkem podporováno, bylo povoleno sloužit mši na určeném místě v určenou hodinu.

Územní změny

Mapa Svaté říše římské v roce 1648

Zjednodušená mapa Evropy v roce 1648

• Švýcarské spříseženství, které bylo dlouhodobě fakticky nezávislé na Svaté říši římské bylo formálně uznáno za nezávislé.
• Nezávislost severního Nizozemí, které se v roce 1581 odtrhlo od Španělska, byla uznána jak Španělskem, tak Svatou říší římskou.
• Největší územní zisky si odnesla Francie, a to hlavně zásluhou kardinála Mazarina, v této době skutečného vládce Francie z důvodu nezletilosti krále Ludvíka XIV. Francouzi získali Trojbiskupství (zahrnující métské biskupství, toulské a verdunské) a města tzv. décapolu v Alsasku (vyjma Mylhúz).
• Švédsko spolu s dalšími odškodněními získalo například západní Pomořansko a dohromady získalo tři hlasy sněmu kurfiřtů.
• Bavorsko získalo hlas za Falcké kurfiřtství. Naopak syn Fridricha Falckého Karel I. Ludvík získal osmý hlas na sněmu kurfiřtů.
• Braniborsko-Prusko získalo Zadní Pomořansko, biskupství Magdeburské, Halberstadtské, Kaminské a Mindenské.
• Bylo ustanoveno, že vláda v Osnabrücké diecézi bude střídavě připadat katolíkům a protestantům – za předpokladu, že protestantští biskupové budou voleni z rodu Brunšvik-Lünenburg.
• Byla uznána nezávislost města Brémy.
• Falc byla rozdělena na Horní a Dolní Falc. Dolní, u Rýna, získal syn Fridricha Falckého Karel I. Ludvík, tj. protestanti, a Horní si ponechal katolík Maxmilián I. Bavorský.
• Na Rýnu byl obnoven volný obchod, který byl z důvodu války blokován.
• Jednotlivé země Svaté říše římské získaly mezinárodní subjektivitu.

Citát

K události se váže ideologicky zatížený citát komunistického ministra kultury Zdeňka Nejedlého:

„	Co byl vlastně Vestfálský mír?... Byl to náš první Mnichov. A za účasti či neúčasti týchž herců.	“
— KOČÍ, Josef. Boje venkovského lidu v období temna: Povstání nevolníků v XVII. a XVIII. století. Naše vojsko, 1953. Str. 56