český architekt, designer, filmový režisér, profesor, scénograf, vysokoškolský pedagog a výtvarný pedagog From Wikipedia, the free encyclopedia
Josef Svoboda (10. května 1920, Čáslav – 8. dubna 2002, Praha) byl český scénograf, jevištní výtvarník a pedagog. Josef Svoboda byl jedním z tvůrců Laterny magiky.
| Prof. Josef Svoboda | |
|---|---|
 | |
| Narození | 10. května 1920 Čáslav |
| Úmrtí | 8. dubna 2002 (ve věku 81 let) Praha |
| Alma mater | Pražská konzervatoř (od 1945) Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (do 1951) |
| Povolání | divadelní režisér, pedagog, herec, architekt, učitel, scénograf a fotograf |
| Děti | Šárka Hejnová |
| Ocenění | národní umělec (1968) Cena Sikkens (1969) čestný královský průmyslový designér (1989) Artis Bohemiae Amicis (2000) Řád práce Řád umění a literatury Řád čestné legie |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
V letech 1931–1934 studoval na reálném gymnáziu v Čáslavi, vyučil se truhlářem u svého otce a pokračoval dvouletou Mistrovskou školou pro truhláře v Praze na Žižkově. Později studoval na Ústřední škole bytového průmyslu v Praze.
Od roku 1945 studoval jevištní výtvarnictví na Konzervatoři Praha a později na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (u prof. Pavla Smetany), specializaci vnitřní architektura. Školu ukončil roku 1951.
O scénografii přednášel na mnoha univerzitách po celém světě, mj. v Brazílii, USA, Kanadě, Itálii, Francii.[1][2] V roce 1990 vydal ve spolupráci s dr. Milenou Honzíkovou knihu s názvem Tajemství divadelního prostoru.
Již v roce 1945 byl angažován jako šéf výpravy ve Velké opeře Divadla 5. května. Současně spolupracoval i s Divadlem satiry a se Studiem Národního divadla. Od roku 1948 působil v Národním divadle v různých funkcích, nejdříve jako jevištní výtvarník, od roku 1951 jako šéf umělecko-technického provozu a od roku 1966 jako scénický výtvarník a šéf výpravy, později jako šéfvýtvarník (od roku 1970) a scénický hlavní výtvarník (1980).
V roce 1958 připravil společně s bratry Radokovými (Alfrédem a Emilem) v rámci Laterny magiky pro československý pavilón na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu představení a realizoval pro něj scénu (viz též promítací systém polyekran). Od roku 1973 byl uměleckým šéfem Laterny magiky (do roku 1992). Po jejím osamostatnění v roce 1992 se stal jejím ředitelem.[1]
Od roku 1958 často hostoval v zahraničí. Jeho první zahraniční scénou byla Rusalka v Teatro La Fenice v Benátkách v režii V. Kašlíka. Pracoval také pro newyorskou Metropolitní operu (Carmen, 1972; Sicilské nešpory, 1974; Prodaná nevěsta, 1978)[3], v Kennedyho centru ve Washingtonu, ve Slovinském národním divadle v Lublani, v Grande Opéra v Paříži (1974 Sicilské nešpory; 1976 Fantastická symfonie, v Německu na Hudebních slavnostech v Bayreuthu (1969 Bludný Holanďan; 1974 Tristan a Isolda), ve Velkém divadle v Ženevě, v Londýně (1974 Wagner: Prsten Nibelungův; Čechov: Tři sestry), v Staatsoper v Mnichově (Mozart: Kouzelná flétna), v Miláně (1988 Goethe: Faust), v Deutsche Oper v Berlíně (Hoffmannovy povídky, 1969; R. Strauss: Ariadna na Naxu, 1970; Z mrtvého domu, 1981; M. Constant: Profesor Neřád, 1985; Salome, 1990) a v Komische Oper v Berlíně (Trubadúr, 1966).
Podílel se na přípravě scény pro EXPO 67 v kanadském Montrealu (projekt Polyvize) a pro EXPO 70 v japonské Ósace.
V letech 1975 – 1980 byl technickým poradcem Velkého divadla v Ženevě.
Za život vytvořil výpravu pro více než 700 inscenací. Z toho jen pro Stavovské divadlo navrhl přibližně šedesát pět prací.[4]
Například jen scénu pro Dona Giovanniho navrhl celkem devětkrát – Ostrava 1949; ND Praha 1950, 1956, 1962, 1969, 1984; Theater am Goetheplatz v Brémách 1966; Staatsoper ve Stuttgartu 1971; Teatro Giuseppe Verdi v Trieste 1990.
Spolupracoval s řadou významných českých divadelních režisérů, mj. s Alfrédem Radokem, Václavem Kašlíkem, Jindřichem Honzlem, Otomarem Krejčou, Miroslavem Macháčkem, Františkem Salzerem, Karlem Jernekem a Evaldem Schormem.
Ze zahraničních režisérů a divadelních osobností se jednalo např. o sira Petera Ustinova, Leonarda Bernsteina, Friedricha Dürrenmatta, Armanda Delcampa, Johna Drextera, Laurence Oliviera aj.
Svým originálním přístupem výrazně ovlivnil scénografii jako jednu ze součástí dramatického díla. Při tvorbě scénografie pro konkrétní inscenaci mu vždy šlo o rovnováhu všech tvůrčích složek a celkové vyznění díla. Příkladem jsou jeho scénická provedení operních představení v Londýně, Hamburku, New Yorku nebo Praze. Vytvářel na scéně atmosféru, ve které různé objekty v kombinaci se scénickými prvky byly povýšeny do zcela nové kvality. Důležité pro něho bylo formování inscenačního prostoru nejen na jevišti, ale současně i v hledišti.
Využíval moderní technologické postupy, stál u vzniku světelného designu a multimediálních projektů. V inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny v Mnichově použil jako první scénograf na světě laser.[5] V průběhu své profesní dráhy Svoboda představil mnoho technologických inovací v oblasti světla, speciálních materiálů a jevištní kinetiky. Neustále také promýšlel a zdokonaloval propojení audiovizuálních technologií a divadla.[1]
V roce 2020 uvedla Státní opera v Praze slavnou inscenaci Pucciniho Toscy režiséra Karla Jerneka, která měla premiéru ve stejném divadle pod taktovkou Jindřicha Bubeníčka dne 4. května 1947. Scénografii připravil Josef Svoboda a kostýmy Jan Kropáček. Jako základní spojovací element použil J. Svoboda prvky barokní architektury kombinovaných s plastickými modely původních stavebních prvků, vše využívalo optických iluzí, převrácené ptačí perspektivy a podobných efektů. Trojrozměrné objekty přecházely přibližně v polovině scény do malovaných.[6]
V roce 2013 započala péčí o.p.s. Josef Svoboda – scénograf digitalizace rozsáhlého scénografova archivu, jejíž cílem je postupně zpřístupnit Svobodovo dílo studijním účelům nejen odborné, ale i širší veřejnosti.[1]
O Josefu Svobodovi byl v roce 2011 natočen jeho vnukem, režisérem Jakubem Hejnou dokumentární film Divadlo Svoboda.[8][9] Otevřeně jsou v něm popisovány i jeho problematické postoje v období komunistického režimu včetně spolupráce s StB.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
