Rodinné foto Sušice 1927 – František Salzer sedící vlevo ve světlém obleku
Narodil se v Sušici na Šumavě v rodině vrchního komisaře finanční stráže I.tř. Františka Salzera (1854–1935) a jeho choti Žofie, rozené Mottlové (1865–1942), jako nejmladší dítě v rodině. Staršími sourozenci mu byli sestry Marie (1888–1969) a Amálie (1895–1977) a bratr Ladislav, narozený v roce 1898, který se stal později majorem československéarmády a tragicky zemřel v roce 1943.
Rok po smrti své manželky vstoupil v závěru života ještě do druhého manželství s Eliškou Novotnou. Manželství trvalo necelý rok a on zemřel izolován od svých přátel a původní rodiny, od svého divadla a školy, nečekaně den před Štědrým dnem roku 1974 ve svém domě na pražské Ořechovce. Je pochován na Vinohradském hřbitově.
Hrob na Vinohradském hřbitově
Kromě divadla, kterému se po celý život věnoval, byl i vášnivým filatelistou a rovněž sběratelem umění (obrazy, grafika, plastiky). Po II.světové válce prodal dva činžovní domy ve Škrétově ulici v Praze, které obdržela jako věnomanželka Eva, a získaný finanční obnos uložil do rozšíření své sbírky známek.
Od třicátých let již bydlel ve svém domě na pražské Ořechovce.
Léto často trávil mimo Prahu, na chatě v obci Felbabka, o kterou se dělil s hercem Otomarem Korbelářem.
V meziválečném období navíc často cestoval po Evropě (Vídeň, Paříž, italská města, aj.); při opakovaných cestách do Paříže s dalšími pražskými umělci (např.J.Štěpničková, Václav Wasserman) obdivovali mj.představení v divadle M. Chevaliera (v roce 1939). Na Ořechovce se scházela umělecká společnost, divadelní a filmové hvězdy meziválečného a válečného období. S některými z tehdejších ženských hvězd navázal i úzké soukromé vztahy (Zorka Janů[5][6], Adina Mandlová[7], Jiřina Štěpničková, aj.).
Chata na Felbabce (okr.Beroun), kterou Salzerovi užívali společně s rodinou Otomara Korbeláře (foto kolem roku 1944)
Městská divadla pražská měla kromě Vinohradského divadla od roku 1929 navíc i pobočnou scénu (Městské komorní divadlo) a od roku 1941 ještě dřívější divadlo D41 (přejmenované pak na Městské divadlo na Poříčí), jehož se František Salzer stal uměleckým šéfem poté, co byl nacisty uvězněn Emil František Burian a divadlo bylo přičleněno rozhodnutím Zemského úřadu k Městským divadlům pražským.[16] Jeho působení v období války byl následně přešetřováno disciplinární komisí odborové Rady divadelníků. Byla mu však vystavena dobrozdání herců a pracovníků divadla, mj. Jindřicha Plachty, přesto byl odsouzen k pokutě 10000 Kčs.[17] Po válce se stal členem KSČ.
Kromě režijní činnosti v Národním divadle vystupoval zde mezi lety 1918 až 1929 a pak znovu v letech 1947 až 1962 příležitostně v drobných rolích (po válce především ve hrách, které sám režíroval) [21].
Salzer je nejen režisér, Salzer je i výborný pedagog. Je nekompromisní, nesleví nic, a veškeré debaty, které jsou teď při zkouškách v módě, odbude důrazným poukazem na styl představení a kompozici vztahů jednotlivých postav, vzájemně žijících a jednajících v daných situacích dramatu. Rád vzpomínám na tyto práce. František, dokonale připraven, objasňuje nám tenkrát ještě neobvyklou metodou moderní dnešní přípravy se sborem dramaturgů, reálných odborníků a celým štábem, který zahajuje první čtenou zkoušku, sám styl komedie, zaměření a cíl. A vychází to. U Františka měl člověk naprosté spolehnutí.
1938Václav Kliment Klicpera: Divotvorný klobouk a Poslední prázdniny, Divadlo na Vinohradech (zajímavá Fučíkova recenze v Rudém právu, 16. červen 1938)
1938 Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů, Divadlo na Vinohradech, 9 repríz
1939W.Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Divadlo na Vinohradech (Fr.Salzer byl kromě režie podepsán i pod návrhem scény za Františka Zelenku, který nesměl z rasových důvodů v divadle oficiálně pracovat. Kostýmy, navržené rovněž Fr.Zelenkou kryl oficiálně svým jménem tajemník divadla Dr.Jan Port)[24]
1939 Oscar Wilde: Vějíř lady Windermerové, Komorní divadlo, 98 repríz
1939 Julius Zeyer: Doňa Sanča, Divadlo na Vinohradech, 8 repríz
1940Thornton Wilder: Naše městečko, Divadlo na Vinohradech (zajímavá kritika v Národní práci, 20. ledna 1940 od A.M.Píši)
1940 Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou, Komorní divadlo, 18 repríz
1940 Gerhart Hauptmann: Bobří kožich, Divadlo na Vinohradech (zajímavá kritika v Lidových novinách, 19. května 1940 od E.Konráda), 21 repríz
1940 K.R.Krpata: Mistr ostrého meče, Divadlo na Vinohradech, 12 repríz
To tehdy do našeho repertoáru vrostla Durchova hra Kvas na Boleslavi k svatováclavskému miléniu. František Salzer, poučený z hilarovských režií, dokázal představení úderné, v tempu, v rytmu až překotné. Nic takového jsem neviděl ani na Kladně, ani v Osvobozeném. Salzer se ve škole i mimo ni v Praze hodně naučil. Uměl se dívat, uměl i brát, a křivdil bych mu, kdybych nepřiznal, že, ač mladý, už také dával.[26]
Ve druhém ročníku přišel pan profesor František Salzer, režisér Národního divadla, ten mi velmi pomohl. Působil dříve také v Olomouci, mluvili jsme spolu o mém městě. Citlivě mě nasměroval, navigoval, setřásl ze mě pochyby. Vysvětlil nám, že temperament je předpoklad a jak důležitá je herecká představivost.[27]
Dodatečně jsem se soukromě dozvěděla od Fr.Salzera, šéfa divadla Na Poříčí, že mezi těmi, kdo mají být zbaveni vedoucích funkcí je šéf Městského divadla B.Stejskal, Fr.Salzer a dramaturg Dr.Frank Tetauer. Poněvadž všemi členy divadla byl Salzer považován za nejschopnějšího, a já sama jsem věděla přímo od něj – tehdy jsem se s ním soukromě stýkala – že by v divadle nezůstal, čímž bychom ztratili nejschopnějšího režiséra, pozvala jsem Dra Oehmkeho k sobě do bytu dne 10.XII.1942 večer. On přišel a já této návštěvy jsem použila k intervenci za Salzera a Tetauera.[28]
Na podzim 1942 si mě pozval František Salzer, tehdy šéf divadla Na Poříčí, a nabídl mi roli v kuse, kterou pro mne napsala Vlasta Petrovičová–Neffová, moje kdysi velmi dobrá přítelkyně. Neměla jsem tehdy žádné filmové závazky, tak jsem s velkou radostí přijala a hned jsme začali zkoušet. ...Byl to velký kasovní úspěch, a protože kritika mě opět přijala velmi vlídně, začalo se uvažovat o mém dalším pohostinském vystupování v některém z Městských divadel.[29]
Iniciátorem všeho byl František Salzer, režisér a po E.F.Burianovi šéf Divadla Na poříčí. Přes spojení této scény s Městskými divadly jí chtěl uchovat jistou nezávislost, aby Emil Burian, až se vrátí, nalezl soubor ve stavu, s nímž by mohl realizovat své zajímavé představy a nápady. Nicméně Salzer věděl, že musí soubor oživit a vyburcovat z útlumu po všech těch událostech kolem zatčení E.F.Buriana. Potřeboval proto nějakou populární osobnost. V té době jsem mu padl do oka a nabídl mi hostování, které nakonec způsobilo, že jsem odešel od Vlasty Buriana.[30]
No, a František Salzer se mnou sám začal zkoušet. Bylo pro mne svým způsobem vyznamenání, když jsem viděl, jaký má tenhle režisér zájem, aby představení dopadlo co nejlíp. Taky já jsem tušil, že by mi mohlo otevřít cestu do Městských divadel.[30]
Pan profesor Salzer patřil ke slavným režisérům Národního divadla a náš ročník měl to štěstí, že ho zažil jako profesora režisérů. Kromě již zmíněných Tomšovského a Hudečka patřili k jeho posluchačům např.Láďa Smoček, Míla Švarc, Honza Bartoš a my, všichni studující herectví.[31]
Možná, že si některý z tehdy přítomných diváků vzpomene ještě na naše blbnutí. Trvalo to jen ten jediný večer, ale my jsme se náramně bavili. Naštěstí se to pan profesor Salzer nikdy nedozvěděl. Byli jsme rádi, protože jsme ho milovali a protože jsme si ho vážili. Jeho velké režisérské srdce by bývalo asi velmi zklamáno a pohoršeno nad naší troufalostí.[32]
...František Salzer, úměrně vyvážený umělec, technicky bezpečný, osobitý svým sklonem k pointované režii dialogické i prostorové, dobře vyzbrojený svou hereckou minulostí, s živým smyslem pro uvolnění dramatických zdvihů, zřejmě se přiklánějící k oblasti soudobého dramatu civilního.[33]
Proto byl jmenován režisér František Salzer samostatným uměleckým šéfem tohoto divadla. František Salzer opravdu neobyčejně umělecky vyspěl, když mu byla dána příležitost plně se uplatnit, hned po nastoupení ředitele Jahna. Hlavně při „Literárním cyklu“ komorních her.[34]
Abych neodešel z Olomouce jako utržený od boudy, přemluvil jsem svého kolegu z konzervatoře a kamaráda Františka Salzera, aby šel do olomouckého divadla, že tam místo mne potřebují milovníka. Nejdřív nechtěl, že prý on není žádný „milas“, ale potom pochopil, že jako milovník začít musí. On však využil příležitost po svém – začal režírovat a udělal dobře.[36]
V třicátém roce se režisér František Salzer ujal režie hry amerických autorů Fultona Ourslera a Lowella Brentana „Pavouk“...Režisér Salzer přišel na nápad využít filmové projekce. Objednal techniku a pronajal na jeden den ateliér ve vinohradské pivovarské zahradě a tu scénu s kyticí a dítětem jsme tam velmi rychle natočili. Kritika i diváci nápad přijali s nadšením. Tak vidíte, předběhli jsme Laternu magiku o pěkných pár let...[37]
František Salzer byl mým věrným spolupracovníkem a nejlepším uměleckým rádcem.[38]
Režisér František Salzer byl v uznání své vynikající režisérské činnosti jmenován vrchním režisérem. Frant.Salzer působil v Městských divadlech od roku 1930 a při svých režijních kreacích kolísal z počátku mezi avantgardou a zjemnělým civilismem. Za mého ředitelství měl možnost umělecky se volněji vyvíjeti a vynikl zejména krásnou režií Shakespearova „Večera tříkrálového“, kteréžto představení pokládám režijně a umělecky nejdokonalejší z doby mého ředitelství...Vedle režie Shakespearova „Večera tříkrálového“ pokládám za jeho nejlepší umělecký výkon režii Wilderova „Našeho městečka“ v pátém literárním cyklu Komorního divadla, která jednomyslně celou divadelní kritikou byla uznána za umělecky nejhodnotnější.[38]
Národní divadlo angažovalo režiséra Františka Salzera. Po vystudování konzervatoře byl u nás Salzer krátký čas hereckým elévem, ale když viděl, že z toho jeho hraní moc slávy nekouká, odešel do Olomouce a tam se začal věnovat režii. Stal se z něho znamenitý moderní režisér. Později přešel do Vinohradského divadla, kde vytvořil představení vysoké úrovně. Národní divadlo si libovalo, že jeho získáním se vyplní mezera, která vznikla odchodem Jiřího Frejky. A první představení, které na našem jevišti inscenoval, nasvědčovalo, že tomu tak bude. Byla mu svěřena režie „Nocí hněvu“ Armanda Salacroua.[39]
„Noci hněvu“ citlivému, jemnému režisérovi Salzerovi přesně vyhovovaly...Inscenace se stala událostí. Salzer pronikl do dramatické a lidské plnosti díla, jevištně ji oslovil a dosáhl mistrovství, jak se to podaří jenom málokdy a málokomu. Divadlo mohlo být šťastno, že získalo takového režiséra. Škoda, že později – nikoli jen svou vinou – začal Salzer pracovat v duchu tehdejších, často schematických názorů na realistickou režii. Tato metoda už mu nebyla tak blízká, aby mohl vytvořit průkazná umělecká díla.[40]
J.L.Fischer: Olomoucká činohra, In: Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd.Dr.Ot.Štorch-Marien, Aventinum, Praha, 1929, str.110
Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, 2006, str.277–8 (Výslech Adiny Mandlové-Tůmové, Praha-Pankrác, 19.6.1945, Disciplinární komise Odborové rady divadelníků)
Z.Sílová, R.Hrdinová, A.Kožíková, V.Mohylová: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str.69
Z výslechu svědkyně Adiny Mandlové–Tůmové před Disciplinární komisí Odborové rady divadelníků ve věznici na Pankráci dne 19.VI.1945, In:Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd.Rybka Publishers, 2006, str.274–5, ISBN80-86182-51-7
Jan Bor: Režie a herectví v Městském divadle, In: Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král.Vinohradech, jubilejní sborník, vyd.Městské divadlo na Král.Vinohradech, Praha, 1932, str.56–7
Jan Port–Žuk: Inscenace sedmi sedmiletek, In: V.Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd.Ústřední národní výbor hl.m.Prahy, Praha, 1958, str.37
Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str.16, 28, 50–1, 88, 112,114, 131, 155–6, 159, 204, 211, 247–8, 290, 304, 307, 353, 408, 410, 413, 415, 454, ISBN978-80-200-1502-0
Jindřich Černý: Národní divadlo (1883 – 1983) – stručný průvodce sto lety jeho umělecké práce, vyd.Národní divadlo, Praha, 1983, str.47, 53
Divadelní zápisník, ročník I, 1945 – 1946, Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, 1946, str.201, 425
Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd.Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.469–470
Vladimír Dostál: Opona se zvedá, vyd.Blok, 1973, str.179–180
Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str.8, 12–3, 19, 22–3, 25–7, 31, 33–46, 48
Kabinet pro studium českého divadla: Pražský divadelní almanach – 230 let Stavovského divadla, Institut umění – Divadelní ústav, Praha, 2013, str.155, ISBN978-80-7008-293-5
Jan Kačer: Jedu k mámě, Eminent, Praha, 2003, str.60, 61
Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd.Divadelní ústav, Praha, 1975, str.168, 178–181, 184–6, 259
Jaroslav Pucherna a kol.: Přijelo divadlo, vyd.Orbis pro Státní zájezdové divadlo, Praha, 1961, str.15
Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král.Vinohradech, jubilejní sborník, vyd.Městské divadlo na Král.Vinohradech, Praha, 1932, str.21, 34, 44, 56, 89, 116, 135–7
Redakční rada: Jubilejní ročenka Kruhu solistů Městských divadel pražských 1946, Městské divadlo na Král.Vinohradech, Praha, 1946, str.29, 38, 145
Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd.Dr.Ot.Štorch–Marien, Aventinum, Praha, 1929, str.105, 109–110
Rakousko-Uhersko
Československo
Seznam děl v databázi Národní knihovny
