Zdeněk Štěpánek

český dramatik, herec, režisér a scenárista From Wikipedia, the free encyclopedia

Zdeněk Štěpánek
Remove ads
O vrchním státním zástupci v Praze pojednává článek Zdeněk Štěpánek (státní zástupce).

Zdeněk Štěpánek (22. září 1896 Tvoršovice[2] u Benešova – 21. června 1968 Praha[3][p 1]) byl český herec, dramatik, režisér a scenárista, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze, československý legionář, otec herců Jany, Martina a Petra Štěpánkových a divadelní režisérky Kristiny Taberyové.

Stručná fakta Narození, Úmrtí ...
Remove ads

Bývá považován za jednu z nejvýraznějších a nejznámějších českých hereckých osobností 20. století; proslul mnoha svými rolemi v divadle i ve filmu a dodnes patří mezi nejlepší české herce všech dob. Byl to herec robustní postavy a bouřlivácké povahy, jenž oplýval zvláštním charakteristicky něžným i drsně chraplavým hlasem, který našel své uplatnění nejen při herecké práci, ale i jako výborný recitátor poezie, předčitatel krásné literatury i příležitostný rozhlasový hlasatel. Z celé řady divadelních rolí jeho nejmilejší byla role Cyrana z Bergeracu nebo v roli vodníka v televizní inscenaci Jiráskovy Lucerny, kterou hrál i v Národním divadle. Ztvárnil několik postav české historie, v husitské trilogii režiséra Otakara Vávry, kde ztvárnil hlavní postavy Jana Husa i Jana Žižky z Trocnova, v Císařově pekaři – Pekařově císaři maršála Russworma či Mikuláše Dačického z Heslova v Cechu panen kutnohorských, toho ztvárnil jak ve filmovém, tak divadelním zpracování.

Remove ads

Mládí

Narodil se předčasně, po sedmi měsících těhotenství; jako zajímavost některé prameny[zdroj?] uvádějí, že prý jej matka „dopékala“ v troubě (namísto inkubátoru), aby vůbec přežil. Jeho tatínek byl po svém otci hudbymilovný a široce kulturně založený člověk. Mladý Zdeněk absolvoval v Rakovníku hospodářskou školu, nastoupil do práce v lihovaru u otce a četl (z otcovy knihovny zejména dramata). Těsně před vypuknutím první světové války utekl k divadlu, kde zpočátku hrál v různých kočovných společnostech, nicméně již v roce 1915 dobrovolně narukoval do Rakousko-uherské armády.

Remove ads

V legiích

Na východní frontě upadl do ruského zajetí, kde v zajateckém táboře řídil táborové divadlo, nakonec přešel k československým legiím v Rusku, kde působil jako herec, režisér a scenárista Divadla Československé armády na Rusi.[4] S legiemi se pak dlouhou cestou přes Vladivostok (tzv. legionářská nebo sibiřská anabáze) dostal v roce 1920 zpět domů do nedávno vzniklého Československa.

Meziválečné období

Po válce krátce působil v divadle v Kladně, odkud pak přešel v roce 1921 do pražského Divadla na Vinohradech,[5] od roku 1934 působil coby člen činohry Národního divadla v Praze.[6] V té době působil také jako divadelní autor, režisér a scenárista, přičemž psal a inscenoval zejména hry s legionářskou tematikou. Je například autorem dramatu Nezbedný bakalář a spoluautorem scénáře ke stejnojmennému filmu, kde si zahrál hlavní postavu bakaláře Jana.

V roce 1937 a 1938 hrál jedny z hlavních rolí ve dvou filmech, které měly podporovat český národ. Prvním byla Čapkova Bílá nemoc, která byla silně protiválečná a protitotalitní, zde ztvárnil hlavní zápornou postavu, maršála. Druhým byl Cech panen Kutnohorských, kde ztvárnil hlavního hrdinu Mikuláše Dačického z Heslova, který kritizoval a odsuzoval německou „roztahovačnost“ v Čechách a že Češi si své záležitosti dokáží spravovat sami.

Po druhé světové válce

Po válce, 28. června 1945, začala disciplinární komise prověřovat Zdeňka Štěpánka kvůli jeho činnosti za protektorátu.[7] Byl obviněn z toho, že:

  1. 18. června 1942 četl na manifestační schůzi Národní rady české rezoluci, v níž byl schválen nacistický okupační režim a tupen prezident Edvard Beneš.
  2. 10. března 1943 promluvil v Rudolfinu na večírku pořádaném K. H. Frankem, kde Frankovi poděkoval za přijetí.
  3. Při návštěvě Josepha Goebbelse v Praze ho uvítal ve filmových ateliérech na Barrandově.
  4. Stýkal se s představiteli okupačního režimu.
  5. Účinkoval na dobročinných představeních ve prospěch Německého červeného kříže.
  6. Po premiéře Gygova prstenu obdržel od K. H. Franka koš s květinami a alkoholem.

Disciplinární komise vyloučila Zdeňka Štěpánka z jakéhokoliv vystupování na všech koncertních a divadelních scénách Československé republiky a předala ho lidovému soudu.[7] Zdeněk Štěpánek měl během války mezi veřejností mimořádnou autoritu a právě toho se snažili nacisté využít.[8] Většiny údajných „zločinů“ se tak dopustil pod silným tlakem ze strany okupační moci. V poválečné atmosféře bylo jeho úsilí o obhajobu marné. Na rozdíl od dalších umělců se mu podařilo dosáhnout očištění již po dvou letech.[9] Následně se zapojil on i jeho děti do budovatelské kinematografie komunistického režimu.

Dlouhou dobu také působil v hnutí svobodných zednářů.[10]

Zemřel na infarkt 21. června 1968, přesně dva měsíce před okupací Československa, v malostranském hostinci U Tří pštrosů, kam zašel po představení v Redutě, kde vystupoval s přednesem veršů ze Starého zákona.[11]

Remove ads

Děti

Z prvního manželství s Elenou Hálkovou (vnučkou českého básníka Vítězslava Hálka) pocházela jeho první dcera, česká herečka Jana Štěpánková (1934–2018), z druhého manželství se Soňou Grossovou[12] pak měl tři syny, Zdeňka mladšího (9. 2. 1946 – 28. 5. 1946) a dva budoucí herce, Martina (1947–2010) a Petra (* 1948), a svoji druhou dceru Kristinu, provdanou Taberyovou (1951–2023), která byla divadelní režisérkou, pracovnicí České televize a spoluzakladatelkou a dlouholetou členkou správní rady humanitární organizace Člověk v tísni.

Remove ads

Ocenění

Divadelní režie, výběr

Remove ads

Divadelní role, výběr, Vinohradské divadlo

Remove ads

Filmografie, výběr

Televize

Rozhlas

Citáty

„ Štěpánek byl herec mimořádného osobního kouzla. Nesl v sobě něco z démonismu a titanismu velkých romantických tragédů. Dovedl si vždy diváka k sobě bezpečně připoutat. Ne náhodou se říkávalo, že při hře "čaruje". “
—  František Černý [13]
„ Měl jsem štěstí, že jsem mohl Zdeňka Štěpánka poznat zblízka; býval jsem u Štěpánků často hostem a navštěvovali jsme se někdy i o prázdninách. Jezdíval jsem na Šumavu zprvu do Železné rudy a pak do Horní Vltavice, anebo jsme zajížděli do Velhartic... Přečasto se vracím s úctou a láskou ke Zdeňkovi, k jeho (také už zesnulé) ženě Soně, k rodině, kde jsem strávil tolik hezkých chvil. Štěpánek byl velký herec i člověk, prostý jako kytice polního kvítí, kterou k jeho rakvi položila tak symbolicky Vlasta Fabianová. Obě Štěpánkovy podoby by měly zářit jako světlo na cestu příštím hereckým pokolením. “
— Bohumil Bezouška[14]
Remove ads

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads