ruský prozaik a básník From Wikipedia, the free encyclopedia
Ivan Alexejevič Bunin (Иван Алексеевич Бунин; 10. říjnajul./ 22. října 1870greg., Voroněž – 8. listopadu 1953, Paříž) byl ruský prozaik a básník, autor meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikající povídkář a novelista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1933.[1]
| Ivan Alexejevič Bunin | |
|---|---|
 Ivan Alexejevič Bunin v roce 1933 | |
| Narození | 22. října 1870 Voroněž,  Ruské impérium |
| Úmrtí | 8. listopadu 1953 (ve věku 83 let) Paříž,  Francie |
| Příčina úmrtí | infarkt myokardu |
| Místo pohřbení | Ruský hřbitov v Sainte-Geneviève-des-Bois |
| Povolání | spisovatel, překladatel, básník, prozaik, dramatik a Nobel Prize winner |
| Témata | román, povídka, poezie a deník |
| Významná díla | Proklaté dny, Proces korneta Jelagina, Život Arseněvův, Lika |
| Ocenění | Puškinova cena (1903, 1909 a 1901) Nobelova cena za literaturu (1933) |
| Manžel(ka) | Anna Tsakni (od 1898) Vera Nikolajevna Muromceva-Bunina (od 1922) |
| Příbuzní | Yuly Bunin (sourozenec) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ivan Bunin se narodil roku 1870 ve Voroněži jako potomek starého šlechtického, ale ne příliš bohatého statkářského rodu. Rodina se sem přestěhovala ze svého venkovského sídla v roce 1867, aby poskytla vzdělání svým nejstarším synům. V roce 1874 se rodiče s mladšími dětmi vrátili na rodinné panství Butyrki v jeleckém okrese. Ivan měl domácího učitele, který v něm vzbudil lásku k literatuře. V roce 1881 nastoupil na gymnázium v Jelci, ale během vánočních prázdnin roku 1886 se rozhodl, že se už do školy nevrátí a studium předčasně ukončil. Jeho domácím učitelem se stal starší bratr Julius (1857–1921), který měl velký vliv na Ivanův duchovní vývoj a podporoval jeho literární ambice.[2][3] Ivan už na gymnáziu psal básně a pokusil se o román. V roce 1889 dostal nabídku na místo redaktora v novinách ve městě Orel. Před nástupem absolvoval cestu na Krym, kde navštívil Jaltu a Sevastopol. Cestování se stalo jeho celoživotní zálibou. Roku 1891 mu vyšla první básnická sbírka, která byla zdarma zasílána předplatitelům Orelského věstníku.[3] Během svého působení v místních novinách se sblížil s Varvarou Paščenkovou, která tam pracovala jako korektorka. Jejich vztah byl poznamenán existenční nejistotou a po několika letech skončil rozchodem. [2] V roce 1892 se Ivan přestěhoval do Poltavy, kde s bratrovou pomocí získal práci knihovníka. [3]
V roce 1895 Bunin opustil službu v Poltavě a odjel do Petrohradu, kde se setkal s místními literáty, novináři a publicisty a brzy se zapojil do kulturního života. Stal se členem literárního kroužku Středa, jehož členy byli i Maxim Gorkij, Leonid Andrejev nebo Boris Zajcev. Bunin byl společenský člověk, který neustále vyhledával nové podněty a zážitky. Na svých cestách po ruských městech poznal Lva Nikolajeviče Tolstého, Antona Pavloviče Čechova, Valerije Brjusova, sblížil se s Alexandrem Kuprinem.
V Oděse se seznámil s Annou Cakniovou, dcerou spisovatele a vydavatele řeckého původu Nikolaje Cakniho. V září 1898 se vzali, ale manželství po dvou letech skončilo. Jejich jediný syn Nikolaj zemřel na spálu v roce 1905.[3]
Svou literární činnost začal jako symbolistický básník a jako překladatel. Od vydání své první povídky Taňka roku 1893 se však Bunin věnoval stále více prozaické tvorbě. V roce 1897 byla v Petrohradě vydána jeho druhá kniha Na konec světa a jiné příběhy. Jeho práce zpočátku nevzbudily velký zájem. Roku 1899 se připojil k realistickým autorům kolem Gorkého nakladatelství Znanie (Vědění) a pokračoval ve psaní povídek zejména z vesnického prostředí. Jedna z nich, Antonovská jablka (1900) mu vynesla přídomek „pěvec šlechtických hnízd“.
Určitého uznání se Buninovi dostalo po vydání básnické sbírky Listopad, vydané symbolistickým nakladatelstvím Škorpion v roce 1901. Za překlad z Longfellowa a za básnickou sbírku Listopad byl roku 1903 vyznamenán Puškinovou cenou. Buninovy verše na pozadí dojmů z ruské krajiny zachycují obecný soumrak doby na přelomu století. Do přírodních obrazů a obrazů osamocených míst i hřbitovního prostředí jsou promítány pocity loučení, míjení, stesku i vzpomínek na uprchlou, prožitou lásku s podtextem neopakovatelnosti, nenávratna, míjení a zániku. Puškinova cena posílila Buninovu pověst spisovatele, ale jen málo přispěla ke komerčnímu úspěchu jeho děl.
Při návštěvě Moskvy se Bunin v říjnu 1906 seznámil s Věrou Muromcevovou a na jaře příštího roku spolu podnikli společnou cestu na Blízký východ. Jejich svazek mohl být legalizován až v roce 1922, protože první Buninovo manželství nebylo oficiálně rozvedeno.
V říjnu 1909 získal společně s Alexandrem Kuprinem znovu Puškinovu cenu, tentokrát za svou třetí básnickou sbírku vydanou v roce 1906 a překlad Byrononova Kaina. O dva týdny později byl Bunin jmenován čestným členem Ruské akademie věd. Velký úspěch Buninovi přinesla sociálně kritická novela Vesnice (1910). [2]
Na začátku 20. století navštívil Bunin během několika let Egypt, Palestinu, Indii, Cejlon, Turecko a Řecko. Hluboký zájem o východní nauky, zejména o taoismus a buddhismus, se pak výrazně odrazily v jeho filozofických alegoriích, ve kterých nastínil nebezpečí rozkladu morálně labilní civilizace.
K bolševickému převratu v Rusku, který ho zastihl v Moskvě, se Bunin postavil odmítavě. Uprchl na Krym a v bělogvardějské armádě generála Wrangela se věnoval protisovětské publicistice. Deník, který vedl v letech 1918–1920, se stal základem pro jeho knihu Proklaté dny, svědčící o jeho smýšlení.
V lednu roku 1920 odjel spolu s Věrou Muromcevovou do Francie, kde setrval v dobrovolném exilu po celý zbytek svého života. Usadili se v Paříži, letní měsíce trávili v pronajaté vile Belvedere v Grasse,[3] kde jim byli častými společníky Galina Kuzněcovová a spisovatel Leonid Zurov.
V prvních letech svého života ve Francii se Bunin málo zabýval literární činností. Na počátku roku 1920 byly v Paříži, Berlíně a Praze vydány sbírky jeho povídek napsaných v předrevolučním období. Po roce 1924 nastalo nové období jeho tvůrčí práce. Jeho tvorba však zůstala i nadále tematicky spojena s Ruskem a přinesla mu uznání jako nejlepšímu spisovateli první vlny ruské emigrace. Během let ve Francii napsal a vydal deset knih, ale kromě deníkových Proklatých dnů se v žádné z nich neodrazila revoluce, jeho útěk ani exilová zkušenost.
Ve svých dílech Bunin nostalgicky a s melancholickým steskem zachytil nenávratně ztracený život patriarchální Rusi včetně postupného rozkladu její svébytné staré kultury v důsledku změn v okolním světě. Otázky ruského sebeuvědomění a osudu Ruska tvořily jeden z centrálních motivů Buninovy tvorby. Klasickou vypravěčskou techniku, navazující na tradice Turgeněva, Gončarova a Lva Nikolajeviče Tolstého Bunin obohatil o modernistické a raně existencialistické motivy. Nezaměřoval se na dějovou stránku svých prací, nýbrž se snažil předávat čtenáři pocity a dojmy, a stal se tak opravdovým mistrem impresionistického detailu. Ve svém vrcholném díle, lyrickém autobiografickém románu Život Alexeje Arseněva, vydaném roku 1930, vyslovil Bunin epitaf klasické ruské kultury a monarchistického zřízení. Především díky tomuto dílu mu byla roku 1933 udělena jako prvnímu ruskému spisovateli Nobelova cena za literaturu „za přísně umělecké ztvárnění, v němž uplatnil klasickou ruskou tradici prozaické tvorby“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).[1]
Druhou světovou válku Bunin prožil s manželkou a přáteli v Grasse. Jejich situace byla obtížná, Bunin neuměl hospodařit s penězi a neměl žádné úspory. Žádal o materiální pomoc, několikrát uvažoval o návratu do rodné země. Cítil se však již příliš spojen s Francií. V té době začal psát cyklus milostných povídek s názvem Temné aleje, které vycházely postupně v malých nákladech, nejprve v New Yorku. Na jejich definitivní podobě pracoval až do své smrti.[2]
V roce 1947 mu byla diagnostikována rozedma plic a podstoupil léčbu v Juan-les-Pins na jihu Francie. Finanční podpora amerického filantropa Franka Atrana mu pomáhala překonat existenční starosti. V roce 1950 si francouzská kulturní veřejnost připomněla Buninovy osmdesáté narozeniny. Ivan Bunin zemřel 8. listopadu 1953 na srdeční záchvat. [2] Pohřben byl na hřbitově Sainte-Geneviève-des-Bois, kde spočívá mnoho ruských emigrantů.
Sovětská literární kritika se dlouho chovala k Buninově tvorbě odmítavě. Jeho knihy začaly být v Sovětském svazu vydávány až po jeho smrti. Buninovy sebrané spisy vycházely v letech 1965–67. Avšak díla, ve kterých se stavěl kriticky ke komunistickému režimu (například jeho deník z dob říjnové revoluce Proklaté dny), byla po dlouhá desetiletí zakázána a vydána až po roce 1988 v období perestrojky. [4]
V roce 2000 natočil ruský režisér Alexej Učitěl životopisný film Deník jeho ženy.[5]
Ruská pravoslavná církev přišla v roce 2016 s požadavkem, aby některá Buninova díla byla vyloučena ze školních osnov, protože dle mínění církevních hodnostářů propagují volnou lásku.[6][7]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
