František Voborský jako Dr. Falke a Dagmar Rosíková jako Rosalinda v operetě NetopýrDagmar Rosíková jako Laura v operetě Žebravý student
Narodila se v rodině bankovního úředníka. Uměnímilovní rodiče ji od dětských let vedli k hudbě. Po vážném úrazu ruky musela zanechat hry na klavír a školila se v sólovém zpěvu u Václava Ševčíka na Masarykově ústavu hudby v Ostravě. Po válce pokračovala ve studiu zpěvu na Pražské konzervatoři a soukromě u Louise Kadeřábka a Roberta Rosnera. Zároveň byla posluchačkou hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Když se zastala pronásledovaného profesora Josefa Huttera, byla krátce před dokončením studia z fakulty vyloučena. Rehabilitace a udělení titulu doktorky filozofie se dočkala až po roce 1989. Dráhu operní zpěvačky nastoupila v roce 1952 v amatérském souboru Pražské zpěvohry. První stálé profesionální angažmá získala roku 1954 v Městském oblastním divadle v Kladně. Roku 1955 se stala v Praze sólistkou Státního (později Hudebního) divadla v Karlíně, kde setrvala do roku 2002. Kromě častého účinkování v Krušnohorském divadle v Teplicích a zájezdů s Pražskou zpěvohrou, Rakovnickou operou a s divadly v Kladně a v Karlíně hostovala v různých divadlech v Československu a v zahraničí ve Francii, Rumunsku, Německu, Rakousku a Japonsku. Mimo operu a operetu se věnovala koncertnímu zpěvu a duchovní hudbě v kostelích, což jí za komunismu ztěžovalo uměleckou kariéru. Zpívala s orchestry FOK a Čs. rozhlasu, Karlovarským symfonickým orchestrem, s Brixiho akademickým souborem, Pražským Hlaholem, se soubory Cantores Pragenses, Camerata nova di Praga, Canticum camerale aj. Na jevišti vytvořila 105 rolí ve 22 operách a v 60 operetách a muzikálech.[1] Její koncertní repertoár obsahoval více než 60 oper, oratorií, kantát a dalších vokálních skladeb. V Supraphonu natočila tři desky, v rozhlase dvě opery[2] a 17 operet, účinkovala v několika televizních přenosech a inscenacích operet.[3] Roku 2005 získala od Herecké asociace cenu Senior Prix a v roce 2013 byla poctěna Cenou Thálie za celoživotní mistrovství.[4]
ČERNUŠÁK, Gracian; ŠTĚDROŇ, Bohumír; NOVÁČEK, Zdenko. Československý hudební slovník osob a institucí. 1. vyd. Svazek II. M-Ž. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. S.434.
HRADIL, František Míťa; STEINMETZ, Karel; HURNÍK, Ilja. Hudebníci a pěvci v kraji Leoše Janáčka. Paměti a dokumentace. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1981. S.188–189, 191.
multimediální obsah na Commons
