německý skladatel, dirigent a zpěvák From Wikipedia, the free encyclopedia
Gustav Albert Lortzing (23. října 1801, Berlín – 21. ledna 1851, tamtéž) byl německý hudební skladatel, dirigent, herec a pěvec. Je považován za hlavního reprezentanta německého operního žánru singspiel, podobného francouzské Opéra comique. Jeho hlavními operními díly jsou dodnes uváděné opery Car a tesař (Zar und Zimmermann, 1837) a Pytlák (Der Wildschütz, 1842).
| Albert Lortzing | |
|---|---|
 Albert Lortzing (kolem roku 1830) | |
| Narození | 23. října 1801 Berlín |
| Úmrtí | 21. ledna 1851 (ve věku 49 let) Berlín |
| Příčina úmrtí | cévní mozková příhoda |
| Místo pohřbení | Friedhof II der Sophiengemeinde Berlin |
| Národnost | německá |
| Povolání | hudební skladatel, dirigent, herec a pěvec |
| Manžel(ka) | Rosine Regina Ahles (od 1823) |
| Příbuzní | Karl Krafft-Lortzing (vnuk z dceřiny strany) Albert Krafft-Lortzing (pravnuk) |
| Významná díla | Undine |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Lortzing se narodil v Berlíně Johannu Gottliebu Lortzingovi a jeho ženě Charlotte Sophii. Rodiče opustili svůj obchod s kůží a putovali po Německu jako kočovní herci. Po založení berlínské divadelní společnost Urania zaměnili svou nejprve amatérskou zálibu za trvalé zaměstnání. Mladý Lortzing se poprvé objevil na jevišti ve 12 letech ve Freiburgu, když během přestávky bavil obecenstvo komickými básněmi. Od roku 1817 byla Lortzingova rodina součástí souboru Josefa Derossiho z Porýní. Vystupovali na jevištích Bonnu, Düsseldorfu, Barmenu a Cáchách. Albert Lortzing hrál role mladého milence, venkovského mládence a bonvivána a se stal oblíbencem obecenstva. Občas i zpíval menší tenorové a barytonové role. Nezbytné hudební a kompoziční vzdělání získal jako žák berlínského skladatele, hudebního pedagoga a ředitele Pěvecké akademie Carla Friedricha Rungenhagena, v jehož sboru také jako tenor zpíval.
30. ledna 1824 se oženil s herečkou Rosinou Ahlesovou, s níž postupně zplodil 11 dětí. Od konce roku oba působili v divadle Hoftheater v Detmoldu, které zajíždělo do Münsteru a Osnabrücku. Připojil se k Svobodným zednářům, což bylo v této době jisté útočiště v Metternichově policejním státu. V Detmoldu zkomponoval oratorium Die Himmelfahrt Christi (Nanebevstoupení Krista), které mělo premiéru v Münsteru. Podle očekávání si vysloužil odsudek münsterského regionálního prezidenta, který prohlásil, že Lortzing jako skladatel je zcela bezvýznamný.
Rovněž zkomponoval scénickou hudbu pro drama Christiana Dietricha Grabbeho: Don Juan und Faust, ve kterém sám hrál roli Dona Juana a jeho manželka Donu Annu. Anonymní recenzent ve Frankfurtu mylně pochválil Lortzinga za vynikající text. Skutečný autor dramatu sice zuřil, ale aférka se stala pro představení dobrou reklamou.
3. listopadu 1833 mladý Lortzing debutoval v Městském divadle v Lipsku. Jeho rodiče byli členy společnosti Friedricha Sebalda Ringel Hardta již od roku 1832. Stal se také členem uměleckého klubu Tunnel unter der Pleisse" (Tunel pod Pleiße) a zednářské lóže Balduin zur Linde. Lortzing měl v Lipsku značný úspěch, zejména pak v komediích Johanna Nestroye. Pro svůj sklon improvizovat a odchylovat se od schváleného textu měl časté problémy s divadelní policií.
Problémy s cenzurou měla i jeho první komická opera Car a tesař. Premiéra se konala v Lipsku 22. prosince 1837. Lortzing sám zpíval roli Petra Ivanova a neměla při premiéře velký úspěch. Na ten si musela počkat až na představení v Berlíně v roce 1839.
V roce 1844 se stal kapelníkem Městského divadla v Lipsku. Po neshodách s vedením divadla byl v dubnu 1845 propuštěn ze „zdravotních“ důvodů. Po protestech publika se sice načas vrátil, ale zanedlouho byl propuštěn znovu. Podle otevřeného dopisu, který podepsala většina členů divadla byl hlavním důvodem odpor vůči nařízením městské rady.
V letech 1846–1848 byl Lortzing kapelníkem v Theater an der Wien ve Vídni. V revolučním roce 1848 napsal libreto i hudbu k politické opeře Regina, pojmenované podle své ženy. Jeho poslední celovečerní operou byla v roce 1849 pohádková satira na pruský vojenský stát nazvaná Rolands Knappen. Opakovaně v ní klade otázku: Und das soll eine Weltordnung sein? (A to má být světový řád.)
V roce 1848 byl funkce kapelníka opět zbaven a musel se vrátit k práci kočujícího herce aby uživil svou početnou rodinu. Nakonec se v roce 1850 stal kapelníkem v nově otevřeném Městském divadle Friedricha Wilhelma v Berlíně.
Pracoval pod obrovským stresem, neboť byl velice zadlužen. 20. ledna 1851, po představení své hudební komedie Die Opernprobe, utrpěl záchvat mrtvice a bez lékařské pomoci následujícího dne ráno zemřel. Pohřbu se zúčastnila řada hvězd tehdejšího hudebního života. Divadelní kolegové ozdobili rakev v barvách černé, červené a zlaté, což byly barvy po roce 1848 zakázané. Na podporu zchudlé rodiny byla později vypsána veřejná sbírka. Na počest skladatel byla postavena socha v berlínské Tiergarten.
Většina Lortzingova díla je určena pro jeviště. Nejznámější jsou jeho singspiely „Zar und Zimmermann“ (1837) a „Der Wildschütz“ (1842), ale zkomonoval i romantickou operu „Undine“ (1845), revoluční operu „Regina“ (1848) a oratorium „Die Himmelfahrt Christi“ (1828). Kromě oper napsal mnoho scénické hudby k činohrám a řadu písní a sborů. Velmi zřídka se v jeho díle vyskytuje hudba instrumentální.
Jeho tvorba byla silně ovlivněna dílem W. A. Mozarta. Je naopak pravděpodobné, že opera „Hans Sachs“ inspirovala Richarda Wagnera k opeře „Mistři pěvci norimberští“ a že Lortzingovy komické opery ovlivnily tvorbu Johanna Strause mladšího[1].
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
