rod rostlin From Wikipedia, the free encyclopedia
Meruzalka neboli rybíz (Ribes) je jediný rod čeledi meruzalkovité (Grossulariaceae), jež náleží do řádu lomikamenotvaré (Saxifragales) vyšších dvouděložných rostlin. Zahrnuje zhruba 190 druhů jednodomých či dvoudomých, opadavých nebo ojediněle i stálezelených, trnitých nebo netrnitých keřů většinou s dlanitými listy. Jejich květy jsou tvořeny srostlým, často nápadně barevným kalichem a volnou, nenápadnou, někdy i chybějící korunou; plody jsou bobule. Rod je rozšířen především v mírných a chladných oblastech Evropy, Asie a Severní Ameriky a také v Jižní Americe v Andách až po Patagonii; největší diverzita zástupců je na západě Severní Ameriky a v Číně. V české květeně jsou původní 3 nebo 4 druhy, některé další pěstované zde zplaňují.
 Meruzalka | |
|---|---|
 Rybíz klasnatý (Ribes spicatum) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | rostliny (Plantae) |
| Podříše | cévnaté rostliny (Tracheobionta) |
| Oddělení | krytosemenné (Magnoliophyta) |
| Třída | vyšší dvouděložné (Rosopsida) |
| Řád | lomikamenotvaré (Saxifragales) |
| Čeleď | meruzalkovité (Grossulariaceae) DC., 1805 |
| Rod | meruzalka (Ribes) L., 1753 |
 Mapa světového rozšíření rodu | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Černý a červený rybíz, angrešt či josta patří k oblíbeným ovocným dřevinám, neboť jejich plody obsahují množství vitamínů (zejména vitamínu C), minerálů, flavonoidů i dalších látek a mají široké využití v gastronomii. Černý rybíz a řada dalších jsou léčivé rostliny s dlouhou tradicí užívání v mnoha kulturách. Poskytují též dobrou pastvu včelám. Jako okrasné keře jsou často pěstovány americké druhy meruzalka krvavá (Ribes sanguineum), meruzalka zlatá (Ribes aureum), meruzalka nádherná (Ribes speciosum) nebo evropský rybíz alpínský (Ribes alpinum). V Evropě jsou rybízy kulturně pěstovány již minimálně od 16. století.
V češtině má rod Ribes tři jména – rybíz, meruzalka a srstka, která však již neodpovídají aktuální taxonomii.
_(7899783270).jpg)
Meruzalky (rybízy) jsou jednodomé nebo dvoudomé, vzpřímené nebo poléhavé keře. Jsou převážně opadavé, jen málo druhů je stálezelených (například čínský Ribes laurifolium nebo kalifornský R. viburnifolium). Část druhů je vybavena trny vyrůstajícími v uzlinách větví, popřípadě též osténky v internodiích; případné odění je z jednoduchých, někdy i žláznatých trichomů. Krátké postranní větve mívají charakter brachyblastů, poléhavé přízemní větve mohou zakořeňovat. Listy jsou jednoduché, střídavé, dlanitě členěné, méně často celistvé, s dlanitou žilnatinou, celokrajné nebo zubaté, většinou bez palistů. U některých druhů, zejména černých rybízů sekce Coreosma, jsou listy aromatické díky přítomnosti siličných žlázek. Listy opadavých druhů se na podzim zbarvují většinou žlutozeleně či žlutě, u meruzalky americké, zlaté a několika dalších jsou v různých odstínech červené.[1][2][3]
Květy jsou pravidelné, pětičetné (vzácně čtyřčetné, např. u meruzalky nádherné), s nápadnou češulí, v převislých nebo vzpřímených hroznech, řidčeji v chocholičnatých latách, případně jednotlivé. Kališní lístky jsou srostlé v miskovitý útvar či dlouhou trubku s rozevřenými, vztyčenými nebo nazpět přehrnutými cípy a svým zbarvením přebírají funkci koruny; u některých druhů jsou i velmi nápadné, růžové, červené nebo zlatožluté. Korunní lístky jsou naproti tomu volné, zpravidla drobné a nenápadné, někdy i zcela chybějí. Suché kališní lístky vesměs vytrvávají i na plodu. U většiny druhů jsou květy oboupohlavné; funkční dvoudomost, kdy jsou v květech orgány jednoho z pohlaví sterilní a pouze rudimentárně vyvinuté, se vyskytuje u jihoamerických druhů podrodu Parilla, striktně dvoudomé jsou rybízy podrodu Berisia (například meruzalka alpínská vyskytující se i v Česku).[4] Dvoudomost se u zástupců vyvinula buď vícekrát nezávisle na sobě, nebo je ancestrálním znakem.[4]
Tyčinky jsou v počtu 5 nebo 4, na jejich bázi jsou laločnatá nádržkovitá nektária či nektáriový disk.[5] Gyneceum je spodní, složené ze dvou plodolistů, jednopřehrádkové, se 2 volnými nebo jednou dvojitě rozeklanou čnělkou. Plodolisty jsou volné nebo částečně až téměř zcela srostlé, s několika až mnoha vajíčky. Plodem je dužnatá, šťavnatá bobule, která je kulatá nebo podlouhle vejčitá, barvy červené, černé, bílé, žluté či zelené, vzácně i modré. U některých druhů je sivě ojíněná, u angreštů (podrod Grossularia) bývá štětinatě chlupatá. Obsahuje 10–100 semen s olejnatým endospermem.[1]
Meruzalky jsou zásadně diploidní, s počtem chromozomů x=8 (2n=16); polyploidie není známa ani u hybridů, kterých ostatně není mnoho a jsou vesměs kulturního původu.[6]
Rod je nejvíce rozšířen v mírném a chladném pásu severní polokoule, jen zřídka zasahuje do subtropů a výjimečně do tropů. V Eurasii jeho areál zahrnuje převážnou většinu Evropy (s prolukami ve Středomoří), Kavkaz, téměř celou Sibiř, východní Asii, Himálaj a Pamír; chybí na Arabském a Indickém poloostrově, v malajských tropech, ve stepích a polopouštích Střední Asie i v suchých a chladných oblastech kontinentální Číny (Tibet, Sin-ťiang). Dále roste ve většině Severní Ameriky (mimo arktické ostrovy Kanady a subtropický jihovýchod a jih USA) a v Kordillerách Střední Ameriky; v Jižní Americe jeho areál kopíruje hřeben And od severu až po Patagonii a Ohňovou zemi na jihu. Dva druhy rostou v severoafrickém pohoří Atlas, izolované arely jsou v Anatolii a na Blízkém východě. Nejvíce druhů roste ve východní Asii (jen v samotné Číně 54 původních druhů), v Severní Americe (53 druhů) a v Andách; největší fylogenetické diverzity rod dosahuje na západě Severní Ameriky.[7][8][2]
V uvedených oblastech se meruzalky vyskytují převážně v keřovém patře smíšených, jehličnatých i listnatých lesů, na zastíněných suťových svazích a ve vlhkých skalních soutěskách, na lesních okrajích a pasekách či v křovinách podél vodních toků. Menší část druhů roste v subalpínských podmínkách kosodřeviny a lavinových drah nebo v močálech mokřadních a boreálních lesů. Některé se objevují i na stromech jako epifyty.[9] Jen málo meruzalek preferuje sucho a plné slunce – takoví jsou především severoameričtí zástupci podrodu Calobotrya rostoucí v kalifornském chaparralu, suchých skalních a prérijních křovinách či v otevřených borových a jalovcových lesích horského stupně. V tropických oblastech Střední a Jižní Ameriky je výskyt rybízů omezen na horské až alpínské biotopy, například andské páramo.[10] Mnohé rostou též synantropně.[8][11]
V české květeně jsou původní 3 nebo 4 druhy (u rybízu černého je původnost sporná). Rybíz alpínský a srstka angrešt převážně rostou na čerstvě vlhkých, humózních půdách v roklinových a suťových lesích či na stinnějších křovinatých a skalnatých svazích, často též synantropně. Rybíz skalní se vyskytuje pouze v karech, na subalpínských svazích a v potočních roklích Vysokých Sudet a patří ke kriticky ohroženým druhům české flóry. Rybíz černý je vlhkomilným druhem mokřadních olšin a lužních lesů. V ruderalizovaných lesoparcích, humózních křovinách, akátinách a podobně běžně zplaňuje rybíz červený.[1] Jako pozůstatek kultury mnohde vytrvávají keře meruzalky zlaté, zřídka lze najít zplaňovat i jiné, okrasně pěstované druhy.[12]
.jpg)
Rybízy jsou opylovány primárně hmyzem, především dlouho- i krátkojazyčnými včelami a motýly, kterým většina druhů nabízí hojnost nektaru a menší množství pylu. Některé velkokvěté americké druhy jsou opylovány kolibříky. Menší množství druhů je anemogamní. Plody jsou konzumovány ptáky a dalšími živočichy (včetně medvědů, lišek apod.), kteří tak přispívají k šíření diaspor; pěstované druhy jsou rozšiřovány též lidmi (antropochorie).[8] Kořeny formují vztahy arbuskulární mykorhizy.[13]
Některé druhy meruzalek jsou mezihostiteli houbových chorob, především rzí, z nichž nejvýznamnější je rez vejmutovková (Cronartium ribicola), zavlečená spolu s černým rybízem z Evropy do Severní Ameriky a působící zhoubně na pětijehličné borovice, na kterých dokončuje svůj vývoj; z toho důvodu podléhá pěstování rybízů v mnoha oblastech USA a v Kanadě zákonným omezením. Počátkem 20. století probíhaly dokonce programy k jejich plošné likvidaci v důsledku obrovských škod na lesních porostech.[8] Dalšími častými škůdci z říše hub jsou pakustřebka rybízová (Drepanopeziza ribis), která způsobuje antraknózu, nebo americké padlí (Podosphaera mors-uvae). Přestárlé, odumírající a odumřelé dřevo různých druhů meruzalek vyhledává dřevorozkladná houba ohňovec rybízový (Phellinus ribis).[14] Z hmyzu jsou rostliny napadány například rybízovými vlnovníky, nesytkami, zavíječi nebo pilatkami.[1][15]
Rod Ribes popsal Carl Linné v knize Species plantarum v roce 1753, a to s osmi druhy. Brzy nato byli jinými autory zástupci angreštů vyděleni do samostatného rodu Grossularia, jehož pojetí posléze variovalo na pomezí rodu a podrodu. Čeleď Grossulariaceae navrhl De Candolle roku 1805. Taxonomické zařazení rodu i celé čeledi se v minulosti několikrát měnilo: například v Cronquistově systému je čeleď meruzalkovité řazena do řádu růžotvaré (Rosales) a je pojata velmi široce – kromě rodu rybíz (Ribes) jsou do ní řazeny ještě rody Brexia, Itea, Pterostemon, Escallonia či Tetracarpaea. Pozdější molekulární výzkumy však prokázaly heterogenitu takové skupiny. Často býval rybíz řazen též do čeledi lomikamenovité (Saxifragaceae).[16] V systémech APG jsou nejblíže příbuznou čeledí právě lomikamenovité; společně s čeledí Iteaceae formují monofyletický klad v jádrové skupině řádu lomikamenotvaré (Saxifragales). Evoluční stáří skupiny se odhaduje na 90 milionů let, tedy do období svrchní křídy; vyvinula se pravděpodobně v Severní Americe.[7]
Též vnitřní uspořádání rodu doznalo v čase mnohých proměn. Byly popisovány různé taxonomické skupiny na základě pohlavnosti květů, trnitosti, morfologie listových řapíků, pupenových šupin a dalších kritérií; z těch obecně přijímanějších lze uvést dělení Bergerovo (1924) na dva rody (Ribes a Grossularia) a celkem 12 podrodů nebo přístup polského biologa Edwarda Jancewského (1907) se 6 podrody a 11 sekcemi.[17] Pozdější molekulární studie byly vesměs pouze dílčí a regionální; moderní ucelená struktura rodu není doposud k dispozici. Rozdělení jednotlivých zástupců do sekcí, sérií atd. se sice jeví již jako relativně stálé, vyřešeny však nejsou jejich vzájemné fylogenetické vztahy ani taxonomická hodnota jednotlivých skupin.[18][4] Zřejmé je nicméně to, že fylogeneticky nepřirozené je klasické dělení meruzalek na „angrešty“ a „rybízy“; podrod Grossularia se sice ukazuje jako monofyletický, ovšem vydělený uvnitř mezi ostatními větvemi fylogenetického stromu rodu.[18][19]
Co do celkového počtu druhů, databáze Plants of the World uvádí v roce 2023 192 druhů včetně kříženců.[20] Typovým druhem je rybíz červený (Ribes rubrum).[21]
V přehledu použito v zásadě Bergerovo pojetí upravené dle výše citovaných moderních studií, které jistě nelze považovat za závazné a definitivní (viz výše), především co se týče taxonomické hodnoty jednotlivých skupin.[4] České názvy jsou převzaty ze stránek BioLib[22] a z Praktické dendrologie Karla Hieka.[3]
Podrod Ribes (též Ribesia)
.jpg)
Červené a bílé rybízy temperátní a chladné Eurasie, s jednou výjimkou rozšířenou cirkumboreálně i do subarktické Severní Ameriky
.jpg)
Podrod Coreosma (syn. Botrycarpum)
Černé rybízy s aromatickými žlázami na listech.
Podrod Symphocalyx
Jediný zástupce, v rámci celého rodu unikátní svými jasně žlutými květy s dlouhou kališní trubkou.
Podrod Calobotrya
Převážně suchomilné druhy Severní Ameriky s nápadně zbarvenými květy.
Podrod Berisia
Striktně dvoudomé druhy Starého světa.
Podrod Heritiera
Podrod Grossularia
Sekce Grossularia: trnité, pravé angrešty neboli srstky; cirkumboreální rozšíření[17]
Sekce Lobbia[17]: angrešty s lysou čnělkou; dle molekulárních výzkumů zahrnuje všechny zbylé morfologicky vymezované skupiny (Hesperia, Lobbia, Robsonia), všechny jsou domovem na západě Severní Ameriky[19]
Podrod Grossularioides
Cirkumboreální skupina druhů kombinujících významné znaky rybízů (hroznovitá květenství) a angreštů (trnité větve).
Podrod Parilla
Několik desítek blízce příbuzných, funkčně dvoudomých druhů rozšířených výhradně ve vysokých horách Střední a Jižní Ameriky, s přesahy na jih do regionů valdivijských a magellanských lesů; například:
Kříženci
Některé druhy jsou pěstovány jako ovocné dřeviny, především rybíz černý (Ribes nigrum), rybíz červený (Ribes rubrum), srstka angrešt (Ribes uva-crispa) a kulturní kříženec josta (Ribes ×nidigrolaria), v Severní Americe též meruzalka chloupkatá (tzv. americký angrešt, R. hirtellum).[23] Jsou oblíbené jak k přímé konzumaci, tak k výrobě kompotů, zavařenin, marmelád, sirupů, šťáv či ovocných likérů a vín. Využití mají při přípravě cukrovinek, dezertů, koláčů, zmrzlin, výtažky z plodů černého rybízu jsou využívány k aromatizaci a barvení.[24] Vzácně je k dostání druhový angreštový med.[25]
Plody obsahují značné množství vitamínu C a B, flavonoidy, antokyany, minerální látky (hlavně draslík, vápník, železo), organické kyseliny a pektin. Jejich kulturní pěstování se v Evropě datuje již do 15.–16. století, moderní odrůdy jsou výsledkem šlechtění a hybridizace.[24] Největším světovým producentem je Ruská federace, následovaná s velkým odstupem Ukrajinou, Velkou Británií a Polskem.[26][27]
.jpg)
Jako okrasné keře jsou v Česku nejčastěji pěstovány americké druhy meruzalka krvavá (Ribes sanguineum) a meruzalka zlatá (Ribes aureum), méně často pak jejich sterilní hybrid Ribes ×gordonianium; všechny jsou ceněny zejména ve stejnorodých i smíšených skupinových výsadbách pro krásné a příjemně vonící květy. Univerzálně využitelnou okrasnou dřevinou je pro svou odolnost a nenáročnost evropský rybíz alpínský (Ribes alpinum), který lze pěstovat jako podrost pod vyššími dřevinami, jako výplň a lemování vzrůstnějších skupin, jako půdní pokryv svahů i ve volně rostoucích nebo stříhaných živých plotech. Zakrslé druhy a kultivary lze pěstovat též v alpinech. Subtropické klima potřebuje velmi dekorativní meruzalka nádherná (Ribes speciosum) s nápadně ozdobnými květy připomínajícími fuchsii. Meruzalky se množí obvykle dřevitými řízky nebo hřížením, odnožující druhy též odkopky.[28] Stromkové varianty či hůře rostoucí druhy jsou roubovány na podnože z meruzalky zlaté (Ribes aureum).[3]
Řada druhů, především rybíz černý, červený, srstka angrešt, rybíz východní, rybíz východoasijský a některé patagonské druhy, mají dlouhou tradici využívání v lidovém léčitelství. Šťávy, odvary a čaje z listů, plodů, kořenů či kůry byly využívány k úlevě od bolesti kloubů, k prevenci a léčbě nachlazení, při kašli, revmatismu, zažívacích či menstruačních potížích. Moderní studie prokázaly jejich antioxidační, antimikrobiální, diuretický, neuroprotektivní a protizánětlivý účinek; obsahované látky mohou snižovat cholesterol, zlepšovat vidění, snižovat krevní tlak či zpomalovat stárnutí. Pro komplexnější využití jsou nicméně třeba další studie.[29]
Ze semen černého rybízu se lisuje olej použitelný v kuchyni, ale též v kosmetice a péči o pleť;[30] aromatická esence téhož druhu se uplatňuje i jako přísada do parfémů.[31]
_Porzeczka_(27606665824).jpg)
.svg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
