Václav Butta (26. listopadu 1888[1] – 25. října 1968 Praha) byl strojní inženýr a majitel firmy Ing. Butta a Götzl, mecenáš a sběratel umění.
| Ing. Václav Butta | |
|---|---|
| Narození | 26. listopadu 1888 Praha  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 25. října 1968 (ve věku 79 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Povolání | strojní inženýr, sběratel umění |
| Choť | Aloisie Meisslerová |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Narodil se v Praze na Novém Městě v rodině lékaře MUDr. Richarda Butty (†1912)[2]) a jeho manželky Františky, rozené Strnadové.[1]
Po absolvování Vyšší průmyslové školy v Praze (strojního a elektrotechnického oddělení) a Obchodní školy Na Poříčí (také 3měs. voj. služby, po níž byl branné povinnosti zproštěn) nastoupil v roce 1911 do Škodových závodů, kde pracoval na projektování, stavbě a rekonstrukcích cukrovarů na různých místech mocnářství. Na podzim 1917 mu bylo uděleno oprávnění užívat označení "inženýr".
Dne 18. února 1917 se v Praze u sv. Jiljí oženil s Aloisií Meisslerovou (*1897).[3]
Václav Butta byl majitelem velkoobchodní firmy Ing. Butta a Götzl (roku 1948 znárodněné pod názvem n.p. Technomat, od roku 1988 v likvidaci).[4] Kromě své sběratelské činnosti získal část uměleckořemeslné sbírky z rodinného majetku své ženy Aloisie, rozené Meisslerové (rodina vlastnila až do asanace Starého Města pivovar U Zlaté štiky a od josefinských reforem do r.1866 statek a pivovar Práče). Již ve 30. letech se podílel na činnosti Společnosti sběratelů a přátel umění a na Sdružení přátel Moderní galerie. Jako člen Obchodní živnostenské komory a Kuratoria Uměleckoprůmyslového muzea věnoval v letech 1934 a 1947 UPM významnou sbírku skla.
Butta byl skutečným znalcem umění. Během své dovolené roku 1935 objevil na zámku v Zákupech dosud neznámou pozdně gotickou malbu Bernharda Strigela Ukřižování a upozornil na ni Antonína Matějčka[5] (nyní Národní galerie Praha[6]). Korespondoval si mj. s kunsthistorikem Kroměřížské obrazárny A. Breitenbacherem.[7]
V letech 1941–1948 byla nejcennější část jeho sbírky, čítající kolem 30 obrazů starého nizozemského a českého umění, deponována a vystavena v Národní galerii. Zbylou část sbírky, zejména soudobé umění a umělecké řemeslo, rodina přesunula do svého domu v Ratajích nad Sázavou, aby ji chránila před bombardováním. Od roku 1945 Butta usiloval získat pro sbírku zvláštní ochranu. Díky přímluvě Antonína Matějčka i vedení Národní galerie požívala sbírka poválečný status zvláštní památkové ochrany.[8] Část sbírky zůstala po roce 1948 v Buttově znárodněném podniku Technomat, než se mu po dvou desetiletích podařilo alespoň její část převést do Národní galerie. O zbylou část kolekce, kterou měla rodina ve své vile v Ratajích, přišla v procesu komunistického "omezování a zatlačování vykořisťovatelských tříd" v 50. letech.
V srpnu 1959 byl Václav Butta, tehdy již 71letý a zdravotně postižený po mozkové mrtvici, spolu se svou ženou Aloisií a dcerou Helenou obviněn, že ukrýval svůj movitý majetek před znárodněním a vyhýbal se zaplacení daně 436 600 Kč. Butta ani neměl z čeho tuto tzv. milionářskou daň zaplatit, protože jeho podnik byl znárodněn a jemu jako jediný majetek zbyla sbírka obrazů. Za jeho další provinění byly považovány prodejní a zápůjční smlouvy s různými institucemi. Souběžně s ním byl souzen i ředitel Uměleckoprůmyslového muzea Emanuel Poche, údajně za předražený nákup předmětů z Buttovy sbírky.[9] Butta byl obviněn z "rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a spekulace" a odsouzen k pěti letům vězení nepodmíněně a propadnutí majetku. Jeho manželka dostala trest 3,5 roku a dcera 2,5 roku nepodmíněně. Zároveň dostal jednoroční nepodmíněný trest referent národního výboru Jan Vyčichlo, který údajně Buttu varoval před domovními prohlídkami, a pro tento zvláště společensky závažný zločin si trest odpykal v Jáchymovských uranových dolech.
Václav Butta strávil trest ve vězeňské nemocnici Ministerstva vnitra v Ilavě a roku 1963 byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Když se v domácím prostředí částečně zotavil, již roku 1965 nabídl Národní galerii poslední zbylou sochu ze svých sbírek – sádrový originál autoportrétu Josefa Václava Myslbeka, deponovaný u jeho švagrové Jany Buttové.[10] V závěru života Butta ještě usiloval o převod části své sbírky, která byla znárodněna spolu s jeho firmou a zůstala v národním podniku Technomat. Jednalo se o kresbu Jana Zrzavého, obraz Rudolfa Kremličky, obraz Václava Špály a soubor grafických listů Maxe Švabinského (z nich Národní galerie nepřevzala portrét T.G. Masaryka a E. Beneše a ani obraz V. Špály). Zemřel v Praze a byl pohřben do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech[11]
Konfiskované obrazy z Buttovy sbírky byly převedeny do Národní galerie, předměty uměleckého řemesla, jako keramika, sklo a kovy jsou ve sbírce Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. V restitučním řízení roku 1993 byla sbírka navrácena dědicům – dceři a vnukovi Václava Butty. Ti se zachovali velkoryse a část sbírky institucím věnovali nebo tam díla ponechali jako dlouhodobou zápůjčku.[12]
Těžištěm sbírky byla díla evropského malířství, zejména nizozemské školy 16. a 17. století (Lucas Gassel, Pieter Brueghel ml., Salomon van Ruysdael, Jan Fyt, Joos de Momper), dále Jan Kupecký nebo pozdně gotické české deskové malby. Poradcem při budování Buttovy sbírky 19. století a soudobých malířů byl Antonín Matějček, který mu dedikoval i výbor svých textů a přednášek z let 1931–1947. Butta získal díla Augusta Piepenhagena (8 obrazů), Rudolfa von Alt nebo Adolfa Kosárka. Z moderních malířů měl kolekci osmi děl Jana Zrzavého (Přítelkyně, Antikrist, Dáma pod závojem, Vdova), 5 obrazů Otakara Kubína a dále díla Maxe Švabinského, Václava Špály, Rudolfa Kremličky nebo Emila Filly,[13] ze zahraničních díla Paula Signaca, Diaze, Bergereta.[8]
Nejcennějším dílem ve sbírce byl obraz Žně Jacopa Bassana, který po konfiskaci převzala Národní galerie a do své pracovny si ho zapůjčil Jaromír Neumann. Rámování děl starých mistrů Butta zadával pražské nebo vídeňské firmě Františka Kračka, který měl původně dílnu v Mnichově a později ve Vídni a rámoval pro Alte Pinakotek a Kunsthistorisches Museum.[10]
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
