Jaromír Neumann

Jaromír Neumann (15. srpna 1924 Městec – 26. října 2001 Praha) byl český historik umění a pedagog, specializující se převážně na barokní umění, člen korespondent ČSAV.

prof. PhDr. Jaromír Neumann, DrSc.
Narození	15. srpna 1924 Městec
Úmrtí	26. října 2001 (ve věku 77 let) Praha
Povolání	historik umění, učitel, redaktor a kurátor
Ocenění	Státní cena Klementa Gottwalda
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Život

Po maturitě na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval od roku 1945 na FF UK v Praze dějiny umění u profesora Antonína Matějčka, docenta Jana Květa a estetiku u profesora Jana Mukařovského. Doktorát složil roku 1949 a roku 1951 se habilitoval. V letech 1960–1970 byl ředitelem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Do roku 1970 a externě také později přednášel na FF UK dějiny umění.

Jeho manželka byla redaktorkou nakladatelství Odeon.

Politické postoje

Po únoru 1948 se projevoval jako militantní marxista a zničil kariéru dvou prominentních historiků umění. Profesor Václav Mencl musel odejít z Prahy a ztratil na deset let možnost přednášet na univerzitě, prof. Josefu Cibulkovi na Neumannův podnět odebrali profesuru, musel odejít ze všech vědeckých a pedagogických funkcí a zprvu nedostal ani důchod.^[1] V padesátých letech Neumann zastával pozice striktně marxistického pojetí dějin umění.

Později své marxistické postoje značně zmírnil. Velké uznání i mezinárodní ohlas získal svými objevy zapomenutých děl velikánů evropské malby (Tintoreta, Veronesa aj.) v obrazárně Pražského hradu v šedesátých letech. Práce o těchto objevech publikoval i v zahraničí. V období tzv. pražského jara zastával reformní kurs a začal pohlížet na své minulé postoje kriticky,^[zdroj?] za což byl v průběhu normalizace postižen. S výjimkou několika výstavních katalogů nemohl publikovat nové práce (za normalizace vycházely reedice jeho děl, např. České baroko, Karel Škréta, Pieter Bruegel), ztratil možnost přednášet na univerzitě i pracovat v ČSAV. Už připravená sazba knihy o M. L. Willmannovi a J. K. Liškovi byla roku 1971 rozmetána. Po vynuceném odchodu z univerzity i ČSAV pracoval jako odborný pracovník pražské Národní galerie. Aby mohl jezdit na zahraniční cesty, podepsal pod nátlakem StB^[zdroj?] spolupráci pod reg. číslem 20795 a krycím jménem Korespondent nebo Hudek (evidován v letech 1980–1986). Dne 17. 11. 1986 byl jeho spis skartován. Od počátku 80. let začal externě přednášet na FFUK, příležitostně také jinde, například v Klubu výtvarných umělců Mánes.

V letech 1985–1987 byl za spolupráci na ilegálním obchodu se starožitnostmi odsouzen na pět let nepodmíněně.^[2]

Po roce 1990 byl rehabilitován.^[zdroj?] Z publikace Kapitoly z českého dějepisu umění, kterou připravilo pracoviště Ústavu dějin umění ČSAV v redakci Rostislava Šváchy a Rudolfa Chadraby (Praha: Odeon, 1987), bylo pojednání o jeho díle vypuštěno.

Politické změny roku 1989 znamenaly pro profesora Neumanna nový impuls, ovšem publikovaných prací z následujících let není mnoho (např. Pocta Tizianovi, Caravaggio). Dokončil však svoji životní mnohosvazkovou práci o Petru Brandlovi, která se dočkala vydání posmrtně, a to díky Národní galerii (2016).

Dílo

Jaromír Neumann byl především znalcem disponujícím zcela mimořádnou schopností vnímat a bezprostředně reflektovat estetickou a uměleckou kvalitu uměleckých děl. Disponoval i mimořádnou vizuální pamětí, která se znásobila jeho na tehdejší dobu rozsáhlými zahraničními studijními cestami. Náležel mezi nejvýznamnější znalce českého a evropského baroka. Specializoval se na českou barokní malbu, Především Karla Škréty (výstavní katalog Karel Škréta 1610–1674, 1974; kniha Škrétové, 2000), Petra Brandla (výstavní katalog Petr Brandl 1668–1735, nedokončená Brandlova monografie), M. L. Willmanna a J. K. Lišky (nevydaná kniha o Expresivních tendencích v české barokní malbě; dílčí studie vydané v odborných časopisech). Vedle Karla Škréty se věnoval také dalším, spíše opomíjeným malířům 17. století (Malířství XVII. století v Čechách, 1950). V šedesátých letech objevným způsobem zpracoval do té doby nepoznané a neutříděné sbírky a posléze i katalog Obrazárny Pražského hradu (výstavní katalog Obrazárna Pražského hradu, 1965).

Kromě prací k těmto specializovaným tématům publikoval také syntetičtěji pojaté souborné práce, především knihu Český barok (1969, 1974, 1970 německy), dodnes nejlepší z hlediska propojení architektury, sochařství a malířství, a dále uměleckohistorický cestopis Itálie (1969, dvousvazkové vydání 1978 a 1979). Dále se podílel na kolektivní publikaci Renaissance Art in Bohemia (Jiřina Hořejší et al., ISBN 0-600-37573-0), kterou vydalo nakladatelství Hamlyn v Londýně, Sydney a Torontu roku 1979.

Po roce 1989 publikoval několik spíše drobnějších prací. Nepublikováno je doposud i roku 1971 rozmetané dílo o expresivních tendencích v české barokní malbě (M. L. Willmann a J. K. Liška).

Bibliografie

• Malířství XVII. století v Čechách, Praha, Orbis, 1951
• Mikoláš Aleš, Praha, Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, 1952
• Leonardo da Vinci: renesanční umělec a myslitel, Praha, Osvěta, 1952
• Mikoláš Aleš: cykly, Praha, Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1957
• Itálie: z cesty za uměním, Praha, Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1959
• Umění a skutečnost: úvahy o realismu a uměleckém vývoji, Praha, Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1963
• Auguste Renoir, Bratislava, Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry; Praha, SNKLU, 1963; Praha, Odeon, 1975
• Pieter Bruegel, Bratislava, SVKL, 1965; Praha, Odeon, 1975, 1979
• Český barok, Praha, Odeon, 1969, 1971, 1974 (též německy)
• a STECKEROVÁ, Andrea, ed. Petr Brandl, Praha, Národní galerie, 2016, 2 svazky, ISBN 978-80-7035-631-9

Ocenění

Jaromír Neumann byl poctěn řadou ocenění.

• 1960 Laureát státní ceny Klementa Gottwalda^[3]
• 1981 Cena Humboldtovy nadace
• 2010 Byla mu dedikována monumentální výstava Karla Škréty, probíhající v letech 2010–2011 (Národní galerie v Praze).^[zdroj?]
• Vysoká škola uměleckoprůmyslová uspořádala v září roku 2017 vědeckou konferenci o jeho životě a díle Historik umění Jaromír Neumann.^[4]

Přes své rozporuplné působení v padesátých letech a také problematické, eticky nepřijatelné jednání při obchodu s uměleckými předměty v letech sedmdesátých a osmdesátých je Jaromír Neumann dodnes odbornou veřejností hodnocen jako přední znalec české barokní malby.

Odkazy

Reference

1. DVOŘÁK, František a JANEČKOVÁ, Bronislava, ed. Můj život s uměním. Praha: Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006, s. 103. ISBN 80-7106-793-8.
2. RUSINKO, Marcela. Jaromír Neumann a Jiří Frel. Případy profesního a morálního selhání dvojice českých humanitních vědců v období pozdní normalizace. Československo v letech 1978–1985, Konference ÚSTR ČR a Jihočeského muzea, 30.–31. 5. 2018 České Budějovice [online]. České Budějovice: [ÚSTR ČR a Muzeum České Budějovice], 2018 [cit. 16.9.2023]. Anotace dostupná z: https://is.muni.cz/publication/1419284/cs.
3. Přehled výtvarných umělců: Nositelé čestného titulu národní a zasloužilý umělec, řádů, státních vyznamenání a cen. Praha: SČVU Praha, 1988.
4. Archivovaná kopie. www.umprum.cz [online]. [cit. 2017-09-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-26.

Literatura

• DVOŘÁK, František a JANEČKOVÁ, Bronislava, ed. Můj život s uměním. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 287 s. ISBN 80-7106-793-8.
• SLAVÍČEK,Lubomír, ed., ve spolupráci s Polanou Bregantovou, Andělou Horovou a Marií Platovskou. Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008). 2. svazek, N–Ž. Praha: Academia, 2016. Strana 979–1807. ISBN 978-80-200-2094-9.

Konference

• Historik umění Jaromír Neumann. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 26. září 2017. [Příspěvky: BARTLOVÁ Milena. „Příběh Jaromíra Neumanna“; JOHANIDESOVÁ Tereza. „Mezi strukturou a významem. Příspěvek k Neumannově metodologii“; OPATRNÁ Marie. „Neumannovo hledání raného baroka“; RUSINKO Marcela. „Jako Anděl žalostné smrti. Trestní stíhání a proces s Jaromírem Neumannem v letech 1985–1988“; STECKEROVÁ Andrea. „Otazníky před obrazy – Neumannovo znalectví“; ŠTĚPÁNEK Pavel. „Jaromír Neumann a španělské umění“; VYBÍRAL Jindřich. „Jaromír Neumann a ikonologie architektury“.]

Externí odkazy

• Osoba Jaromír Neumann ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaromír Neumann
• Seznam prací v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
• Jaromír Neumann v informačním systému abART
• VŠUP-konference: Archivováno 26. 1. 2020 na Wayback Machine.

Portály: Česko | Komunistický režim v Československu | Lidé | Umění