Antonín Matějček

Antonín Matějček (31. ledna 1889 Budapešť – 17. srpna 1950 Rataje nad Sázavou) byl český historik umění, profesor Karlovy univerzity. Zabýval se hlavně českým uměním gotické doby a 19. století.

PhDr. Antonín Matějček
Dr. Antonín Matějček
Narození	31. ledna 1889 Budapešť Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	17. srpna 1950 (ve věku 61 let) Rataje nad Sázavou Československo Československo
Povolání	pedagog, historik umění, malíř, učitel a kritik umění
Alma mater	Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a dílo

Busta Antonína Matějčka sochaře Josefa Klimeše v Praze na Senovážném náměstí

Šlo o výraznou osobnost dějin výtvarného umění. Dějiny umění studoval ve Vídni u Maxe Dvořáka, od něhož převzal i jeho metodu, totiž chápat umění jako obraz duchovní atmosféry určité doby. Od roku 1917 přednášel dějiny umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od roku 1920 na Akademii výtvarných umění a od roku 1930 byl profesorem Karlovy univerzity. V roce 1948 vstoupil do KSČ.^[1] Od roku 1949 byl také vysokým úředníkem ministerstva kultury.

Mnoho jeho žáků dnes patří k proslulým a uznávaným osobnostem, které se velkou měrou zasloužily o zprostředkování kulturních hodnot veřejnosti. Příkladem je Jaroslav Pešina, František Dvořák, Jaromír Neumann, Pavel Preiss a mnoho jiných.

Od roku 1922 vydával šestisvazkový „Dějepis umění“, knihy o středověkých rukopisech, roku 1931 knihu „Ilustrace“ a roku 1938 vydal dílo „Česká malba gotická“. Napsal také řadu studií a monografií o Josefu Mánesovi, Antonínu Slavíčkovi, Janu Kotěrovi, Janu Štursovi a dalších. Společně se Zdeňkem Wirthem redigoval časopis „Památky archeologické“, „Ottův slovník naučný nové doby“ a řadu dalších souborných publikací.^[2]

Knižně

• Jindřichův Hradec (1917) ^[3]
• Dílo Josefa Mánesa (1920) – Svazek I: Národní písně ^[4]
• Ant. Slavíček (1921) – ^[5]
• Dějepis umění (1922) – Díl první: Umění doby předdějinné a starého věku ^[6]
• Pasionál abatyše Kunhuty (1922) ^[7]
• Jan Štursa (1923) ^[8]
• Umění 19. století (1925) ^[9]
• Dějepis umění (1927) – Díl třetí: Umění nového věku I.^[10]
• Dílo Josefa Mánesa (1928) – Svazek I: Národní písně ^[11]
• Dějepis umění (1929) – Díl čtvrtý: Umění nového věku II.^[12]
• Votivní obraz rytíře z Všechlap (1930) ^[13]
• Hlasy světa a domova (1931) ^[14]
• Ilustrace (1931) – s 246 reprodukcemi ^[15]
• Dějepis umění (1932) – Díl pátý: Umění Nového věku III.^[16]
• Národní divadlo a jeho výtvarníci (1934) ^[17]
• Norbert Grund (1937) ^[18]
• Petr Pavel Rubens (1941) – ^[19]
• Tizian (1941) ^[20]
• Jindřich Prucha (1941) ^[21]
• O umění a umělcích (1948) ^[22]
• Václav Špála (1948) ^[23]
• Mánesové (1949) ^[24]
• Česká malba gotická: deskové malířství 1350-1450 (1950) – Rozkvět čes. malířství deskového spadá do doby vlády Karla IV. a Václava IV. O tom, jak rozsáhlá byla tehdejší činnost malířská, svědčí velký počet zachovaných deskových obrazů; z hist. uměleckého stanoviska v oné době zvláště vynikli: mistr oltáře vyšebrodského, mistr Theodorik, mistr oltáře třeboňského a mistr oltáře rajhradského. Dějepisci umění, kteří tuto dobu studovali, byli Němci - z Čechů se k nim přidružili Vincenc Kramář a Antonín Matějček, za jehož redakce vznikla i tato základní publikace, přinášející úvodní umělec. historický výklad, dále katalog a posléze soubor reprodukcí (i barevných). Katalog uvádí všechna zjištěná fakta o materiálu, technice, rozměru a stavu zachování obrazů i o jejich provenienci. Podává jejich ikonografický a barevný popis, pokud nejsou v knize reprodukovány barevně, shrnuje starší poznatky a uvádí poznatky nové; posléze odkazuje na přísluš. literaturu. Nové vyd. je proti 1. pozměněno v obsahu i tvaru. Přihlíží k bádání novému, jež zvláště obohatili P. Kropáček a J. Pešina.^[25]
• Jan Štursa (1950) – Studie, jež vznikla přepracováním a rozšířením autorovy knížky o J.Š., vyd. r. 1923, vykládá vývoj Myslbekova žáka od překonavání prvotního impressionismu a přeceňování živočišnosti k nazírání realistickému a umělecky typisujícímu.^[26]
• Jan Preisler (1950) – Figuralista, malíř-básník vytvořil podle Matějčka dílo neobyčejné jednoty; jako lyrik měl smysl pro "pohádkovost", pro ženu "střední polohy a pohody" a vyznačoval se živým vztahem k životu a přírodě. Vytvořil dílo vskutku české, ačkoliv se o tom za jeho života vyskytly pochybovačné hlasy. - Kniha Matějčkova byla napsána za války a podle intencí autorových chce přehlédnout umělcovo dílo, roztřídit a rozvrstvit jeho odkaz methodou kritickou s využitím literatury, sdělení Preislerových přátel, vlastního poznání a vlast. vzpomínek tak, aby byl položen základ k bádání o malířově díle a umění.^[27]
• Národní divadlo a jeho výtvarníci (1954) – Výtvarné dějiny stavby a výzdoby Národního divadla, napsané vynikajícím znalcem a po prvé vydané před 20 lety, "odvíjejí se přímo před čtenářovýma očima, na pozadí společenského, politického a kulturního vývoje národa vyvstávají tu jednotlivé osobnosti, vystupují umělci jako živí lidé, představují se jejich výtvory, tlumočí jejich díla. Jsou tu jasně rozlišena obě křídla generace Národního divadla, národní a kosmopolitické, podíl jednotlivých umělců je objektivně zvážen, jejich vývojová poloha přesně vytčena, jejich účast na výzdobě kriticky zhodnocena." Pro zanícené podání a bohatě odstíněný sloh autorův se obliba knihy rychle šířila; některé její části byly i přetiskovány v jiných publikacích.^[28]
• Vlast (1954) – Reprodukce vrcholného díla Alšova mládí, určeného za výzdobu Národního divadla.^[29]

Pamětní deska

Po mnoho let bydlel v Praze na Senovážném náměstí na Novém Městě v č.p. 1986, kde se dnes také nachází jeho pamětní deska s bustou na konzole, jejímž autorem je sochař Josef Klimeš.