český malíř From Wikipedia, the free encyclopedia
Josef Mánes (12. května 1820 Staré Město[2] – 9. prosince 1871 Nové Město[3]) byl český malíř, ilustrátor, grafik a designér , jeden z nejvýznamnějších představitelů českého romantismu. Výtvarně činný otec i strýc k malířství vychovali a vyučili jeho i jeho sourozence Quida a Amálii. Je považován za mistra české figurální malby i krajinomalby v období romantismu a realismu. Patřil k nejplodnějším tvůrcům své generace, zejména v oboru portrétů. Soupis jeho díla čítá téměř 500 položek, z toho 130 olejomaleb, kolem 150 akvarelů, studií a kreseb[4]. Duševní chorobě podlehl 9. prosince 1871.
| Josef Mánes | |
|---|---|
 | |
| Narození | 12. května 1820 Praha-Staré Město  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 9. prosince 1871 (ve věku 51 let) Praha-Nové Město  Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Alma mater | Akademie výtvarných umění v Praze |
| Povolání | malíř, ilustrátor a grafik |
| Rodiče | Antonín Mánes a Magdaléna |
| Příbuzní | Quido Mánes[1] a Amalie Mánesová (sourozenci) Václav Mánes (strýc) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jeho osobní život byl zaslíben výtvarnému umění a ženám. Byl šťastný v období studií, konjunktury svých prací, bohémské nezávislosti a obrozeneckých ideálů. Stal se nešťastným v soužití se sourozenci v rodném domě Na Starém Městě (U obecního dvora čp.798/5),[5] při nedostatku zakázek po roce 1848: člověk nepraktický a plachý byl sestrou nucen zříci se své tehdejší lásky, služky Františky Šťovíčkové.[6]
Narodil se jako prostřední ze tří sourozenců v rodině proslulého malíře Antonína Mánesa, profesora krajinomalby na Pražské malířské akademii, a Magdalény Kristiny, která pocházela z rodiny pražského truhláře Schwindtnera. Otec své tři výtvarně nadané děti Amálii, Josefa a Quida bral na studijní cesty do přírody, například na Říp nebo do Podkrkonoší. Josefův strýc Václav Mánes s rodinou bydlel, na téže škole učil figurální malbu, a také dvakrát zaujal místo prozatímního ředitele.
Josef po absolvování obecné školy a nižší reálky v patnácti letech nastoupil ke studiu malířství na pražskou malířskou akademii k profesoru Františku Tkadlíkovi. V roce 1844, nespokojen s akademickým charakterem výuky podle sádrových modelů odešel studovat na akademii do Mnichova, kde pobýval tři roky bez jakéhokoliv hmotného zajištění z domova. Později podnikl i několik studijních cest, mj. do Drážďan, Polska, či Slezska. Jeho osobní život se poněkud zkomplikoval v době, kdy už žil opět v Praze. Tehdy ve svých dvaceti sedmi letech, navázal intimní vztah s Františkou Šťovíčkovou, která byla u Mánesů zaměstnána jako služka. V roce 1850 Františka otěhotněla, ale pod silným nátlakem rodiny se Františky musel vzdát. V té době už vedla domácnost u Mánesů Josefova starší sestra Amálie, která oba své bratry existenčně zajišťovala. Ta také těhotnou Františku propustila ze služby. Dceru Josefinu, která se v roce 1850 narodila, poté vychovávala sama.[6]
V roce 1854 na pozvání svého přítele, hraběte Bedřicha Silva-Tarouccy odjel na zámek Čechy pod Kosířem, kde mu poskytl přístřeší. Během následujících dvaceti let zde vytvořil sérii rodinných portrétů Silvy Tarroucy, dále žánrové novorokokové obrázky, a také některé ze svých nejlepších prací (např. Ukolébavka, Líbánky na Hané, Život na panském sídle). V Čechách pod Kosířem se také zlepšil jeho duševní stav, rozvíjel i své přírodovědné zájmy, velmi jej upoutala botanika. Vyhledával zde lidové krojované postavy, opět se zamilovával do Hanaček i cikánek, zajímal se o moravské kroje. Silva Taroucca mu doporučil i pobyt na bílovickém zámku, jehož majitelem byl hrabě Hugo Jakob Josef Logothetti. Hrabě Hugo jej požádal, aby namaloval jeho milou Verunu. Namaloval Verunu Čudovou ve slováckém kroji, později její sestru zvanou Babušu ve slováckém kožichu a jako jejich mužský protějšek namaloval portrét mladíka z obce Březolupy Jana Postavu v lidovém kroji. Vznikl i menší obrázek Verunky Čudové v městském oblečení. Na Moravě vznikl také cyklus Moravský rok, ve formě kalendáře.
Společenskou angažovanost v národním obrození (ač jeho rodným jazykem byla němčina a česky se naučil teprve v dospělosti) projevoval zejména jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj, četné sokolské a jiné spolkové prapory, insignie a diplomy. Posledním umělecky bohatým obdobím byla 60. léta 19. století. Do roku 1865 pobýval na pozvání Kristiána Koce z Dobrše na zámku v Újezdu Svatého Kříže, kde portrétoval členy jeho rodiny. Prostřednictvím rodinných kontaktů pak získal mimořádnou zakázku na vytvoření 12 medailonů pro Staroměstský orloj. Kalendářní deska orloje byla odhalena 18. srpna 1866. V té době se jeho zdraví opět začalo horšit.
Od roku 1866 se u něj projevovaly příznaky duševní choroby, která sice postupovala velmi pomalu, ale neléčena měla pro něho devastující důsledky. Během následujícího období ztrácel na váze, měl přechodné obtíže s vyslovováním, propadal trudnomyslnosti a jeho chování bylo občas velmi podivné a zmatené. V jeho myšlení se postupně objevovala zvláštní posedlost vlčí růží. Tehdejší mecenáš umění, průmyslník Vojtěch Lanna mladší, mu poskytl peníze na studijní cestu do Říma, kde se mohl zotavit, ale neznalost italštiny a město Řím, kde byl v hotelu okraden, jeho stavu ještě přitížily. Amálie si proto pro svého bratra urychleně přijela. V Římě ho objevila zhrouceného na schodech proslulé Fontány di Trevi ve skupině smějících se lidí. Traduje se, že po nocích obcházel staroměstský orloj s rozsvícenou svící. Ke konci života upadal Mánes do hlubší a hlubší letargie. Předpokládá se, že chorobou, která jej postihla, byla progresivní paralýza, tj. pokročilá forma syfilisu napadající mozek, nebo tuberkulóza mozkových blan. Lékařská zpráva o jeho úmrtí určuje nejasnou diagnózu, ochrnutí mozku. Zemřel po několika letech utrpení ve věku jedenapadesáti let. Pohřbu se zúčastnila i jeho nemanželská dcera Josefina.
Mánesova tvorba vychází z romantismu, byla inspirována studiem portrétní malby mnichovské, rodným prostředím Starého Města pražského a životem venkovského lidu na Hané, který pro něj představoval ideál čistoty a lidství. K nejznámějším pracím patří cyklus portrétů pražských obyvatel, žánrové novorokokové scény z pobytu u šlechtických mecenášů na zámku rodiny Silvy-Tarroucy v Čechách pod Kosířem na Hané a krajinomalby.
Pro výzdobu Žofína k oslavám stého výročí narození Friedricha Schillera roku 1859 vytvořil rozměrná tonda s alegoriemi: Poesie a Historie (nezvěstné), Lyrická Poesie (průměr 161,5 cm, které jsou ve sbírce Národní galerie), v nichž poprvé použil neutrální zlaté pozadí.[7] Stejné pozadí později užil i pro kalendářní desku z roku 1865 na Staroměstském orloji (kopie, originál je vystaven v Muzeu hl. m. Prahy), která zobrazuje alegorii 12 měsíců v roce v námětech zemědělských prací. Navrhl také hrot žerdi praporu tělocvičné jednoty Sokol a řadu praporů (Prapor Jednoty Říp v Roudnici nad Labem, 1863-4, Národní galerie v Praze).[8] V době vrcholícího národního obrození navrhl reliéfy pro vchodová vrata kostela v Karlíně, které modelovali Ludvík Šimek a Karel Dvořák.[9]
Po celé tvůrčí období se zabýval portréty. Jeho podobizny přátel i osobností z pražského kulturního a společenského prostředí vynikají psychologickou hloubkou, citem a barevnou kultivovaností. Zejména ženské portréty svým silným citovým zaujetím překonávají význam pouhé zakázkové práce.[10] Takový je např. portrét Luisy Bělské, který vyjadřuje malířův obdiv a cit ke krásné ženě.[11] Nejznámějším Mánesovým dílem je Josefina (1855) - smyslný portrét dívky s odhalenými ňadry, který až do Mánesovy smrti nikdy neopustil jeho ateliér. Kolem obrazu, v novinách označovaného jako "česká Gioconda", se spekulovalo o jeho ženské předloze, ale podle typologie tváře, která se v Mánesově díle opakuje, jde spíše o idealizovaný ženský portrét. Pro jemné gesto ruky a bílou pleť mohla být inspirací Hellichova podobizna Boženy Němcové.[12]
Dva Mánesovy ženské akty, vytvořené jako alegorie Jitro a Večer roku 1857, byly patrně objednány pro nevěstinec na pražském Josefově a jsou proto signovány falešným monogramem L.G.[13]
V ilustracích vytvořil přesvědčivý obraz dávných Slovanů, když inspiraci k jejich oděvům čerpal ze středověkých památek a kombinoval románské a stylizované a archaizované prvky lidových krojů. Jeho ilustrace, zdobící Bellemannovo vydání Rukopisu královedvorského, vyšly až po umělcově smrti.[14]
_-_Portrét_Aloisie_Taschkové,_rozené_Doudlebské_ze_Sternecku.jpg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
