sovětský bombardovací letoun From Wikipedia, the free encyclopedia
Tupolev Tu-22 (kód NATO „Blinder“) byl první nadzvukový bombardér, který v SSSR vstoupil do výroby. Vznikl v konstrukční kanceláři Tupolev a do služby v sovětské armádě se dostal v 60. letech.
| Tu-22 | |
|---|---|
 Tu-22 v muzeu v Moninu | |
| Určení | střední bombardér |
| Původ | Sovětský svaz |
| Výrobce | KAPO |
| Konstruktérská skupina | Tupolev |
| Šéfkonstruktér | S. M. Jeger |
| První let | 7. září 1959[1] |
| Zařazeno | 1962 |
| Vyřazeno | 1998 (Rusko) |
| Uživatel | Sovětské letectvo Ukrajinské letectvo Libyjské letectvo Irácké letectvo |
| Výroba | 1960–69 |
| Vyrobeno kusů | 311 |
| Další vývoj | Tupolev Tu-22M |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Letoun byl zklamáním, postrádal očekávanou rychlost i dolet. Byl obtížný na pilotáž i údržbu. Vznikl v relativně malých počtech, zejména ve srovnání s předchozím letounem Tupolev Tu-16, který měl nahradit. Později byl během své služby používán jako platforma pro sovětské protilodní střely Ch-22 a jako průzkumný letoun.
Tu-22 se dostaly do služby i v jiných státech včetně Libye a Iráku. Tu-22 byl také jeden z mála sovětských bombardérů použitý v boji; libyjské Tu-22 byly použity proti Tanzanii a Čadu, irácké Tu-22 se dočkaly použití během války s Íránem.
Letoun vznikl dle požadavku na stroj, který měl být náhradou za Tupolev Tu-16. Původně se začalo pracovat na dvou projektech, ovšem nakonec byl vyvíjen pouze projekt „105“. První prototyp 105 byl vyroben již v srpnu 1957. Poprvé vzlétl 21. června 1958, pilotoval ho zkušební pilot Jurij Alašejev.[2] Počáteční lety rychle ukázaly, že konstrukce neměla očekávanou rychlost ani dolet. Přibližně v této době v CAGI nezávisle objevili pravidlo ploch pro minimalizaci transsonického aerodynamického odporu a tento návrh byl aplikován na prototyp 105. Klíčovým problémem bylo, že kořen křídla byl příliš tlustý na to, aby mohl správně tento efekt využít a dále jej ztenčili. Stroj dostal i nový podvozek a došlo také k několika dalším změnám v uspořádání kabiny a ocasních ploch.
Výsledkem všech těchto změn byl prototyp „105A“, který vzlétl 7. září 1959. V této době byla vydána sériová výroba 20 exemplářů, ještě před dokončením testování. První sériový bombardér Tu-22B, postavený v továrně č. 22 v Kazani, vzlétl 22. září 1960. Při jednom ze zkušebních letů došlo ke katastrofě, kdy se stroj zřítil a zahynuli dva členové osádky. První tři sériové letouny byly dokončeny v létě roku 1960, přičemž zkoušky dále pokračovaly. Ukázalo se že stroj je za letu nestabilní. Došlo k další havárii, ovšem i přesto bylo rozhodnuto o výrobě 12 bombardérů Tu-22 a 30 průzkumných letadel Tu-22R. Veřejnosti byl představen na přehlídce na letišti v Tušinu 9. července 1961 s průletem 10 letadel.[3]
Letové zkoušky dále pokračovaly až do září 1962, kdy byl stroj oficiálně zaveden do výzbroje, a to i přesto, že nedosahoval požadovaných parametrů. Nakonec bylo vyrobeno pouhých 15 kusů letounů Tu-22 (Blinder-A), které byly používány k přípravě prvních osádek. Bylo však pokračováno v produkci průzkumných letounů Tu-22R, kterých bylo vyrobeno 127 kusů. Dále byla vyrobena cvičná varianta Tu-22U, přičemž první stroj vznikl přestavbou z varianty Tu-22R. Též bylo vyprodukováno 47 letounů ve variantě Tu-22P, což byly letouny-rušiče. Od roku 1961 začaly probíhat zkoušky dalšího typu pod označením Tu-22K, resp. komplexu K-22, který zahrnoval letoun-nosič Tu-22K, raketu Ch-22 a radiolokátor PN. Tu-22K měl napadat důležité cíle v hloubce území protivníka a americké letadlové lodě. Letouny se v počtu 76 kusů sériově vyráběly od roku 1965 do roku 1969. Počátkem 70. let vzlétly nové stroje Tupolev Tu-22M, což však byla prakticky jiná letadla.
Tu-22 nebyl oblíbeným strojem pro piloty ani osádku. Letouny trpěly poruchami a vysokou pádovou rychlostí. Náročná byla i údržba stroje. Do roku 1975 bylo při různých nehodách odepsáno 70 letounů, tedy víc než pětina vyrobených kusů. Kromě SSSR stroje užívala i Libye, která je několikrát v boji použila a Irák, kde se zúčastnily války s Íránem, nicméně všechny přeživší stroje byly zničeny během války v Zálivu.
V sovětském letectvu se bojů zúčastnily jen roku 1988 v Afghánistánu, v době odchodu sovětských jednotek. Elektronické rušičky Tu-22P Blinder-E dostaly za úkol pokrýt ústupovou cestu zpět do Sovětského svazu. Letouny Tu-22PD rušící radary kryly bombardéry Tu-22M3 Backfire-C operující z letiště Mary-2 v Turkmenské SSR na misích v Afghánistánu poblíž pákistánských hranic. Chránily úderný letoun proti aktivitě pákistánských F-16 a potlačovaly radarové systémy, které mohly pomoci pákistánským F-16 k útoku na sovětské bombardéry v pohraniční oblasti.[4] Posádky Tu-22PD byly také pověřeny fotoprůzkumnými misemi, které měly kromě svých primárních úkolů elektronického boje hodnotit poškození pumou.[4]
Během rozpadu SSSR bylo ve službě cca 154 ks, ale všechny již byly během 90. let postupně vyřazeny. Během různých havárií bylo ztraceno asi 70 letounů. Tu-22 byl postupně ze sovětských služeb vyřazován ve prospěch pokročilejších Tu-22M. V době rozpadu Sovětského svazu zůstávalo ve službě 154 letounů, v součastosti se předpokládá, že jsou již všechny vyřazeny.
Irák nasadil Tu-22 v íránsko-irácké válce v letech 1980 až 1988. Ofenzivní operace začaly první den války, kdy Tu-22 na letecké základně H-3 zasáhly íránské skladiště paliva na mezinárodním letišti Mehrabád v Teheránu, což ve spojení s dalšími iráckými útoky mělo za následek nedostatek leteckého paliva pro Íránce v raném období války. Jinak byly tyto rané útoky relativně neúčinné a mnoho náletů bylo zrušeno kvůli íránské protivzdušné obraně a operace byly narušeny těžkými íránskými leteckými údery proti iráckým letištím. Írán tvrdil, že během října 1980 byly sestřeleny tři Tu-22, jeden 6. října nad Teheránem a dva 29. října, jeden poblíž Nadžafabadu střelou AIM-54 Phoenix odpálenou stíhačkou F-14 a jeden nad Qomem.
Dále Irák nasadil své Tu-22 během Války měst (spolu s Tu-16, Su-22 a MiGy-25), náletům proti Teheránu, Isfahánu a Šírázu, přičemž tyto útoky byly doplněny iráckými střelami Scud a Al Hussein. Írán oplatil iráckým městům vlastními Scudy.[5] Irácké letectvo bylo obzvláště nadšenými uživateli obří 9 000 kg (20 000 lb) univerzální pumy FAB-9000, kterou zkušení piloti Tu-22 mohli nasadit s působivou přesností za použití nadzvukových bombardovacích technik na vzdálenosti a umožňujících letadlům uniknout odvetné protiletadlové palbě. Použití FAB-9000 bylo tak silné, že Iráčanům došly dovezené sovětské zásoby a uchýlili se k výrobě vlastní verze nazvané Nassir-9.
Irácké Tu-22 byly také nasazeny v posledních fázích „tankerové války“. 19. března 1988 provedly čtyři Tu-22 společně se šesti Mirage F1 nálet proti íránským ropným tankerům poblíž ostrova Charg. Tu-22 potopily jeden supertanker a zapálily další, zatímco střely Exocet z Miragí poškodily další tanker. Druhý útok na ostrov Charg později toho dne tak úspěšný nebyl, narazil na varovanou íránskou obranu, přičemž byly sestřeleny dva Tu-22. Jednalo se o poslední operace prováděné iráckými Tu-22 během íránsko-irácké války. Irák během války ztratil sedm Tu-22, několik dalších bylo vážně poškozeno a zbývající irácké Tu-22 byly zničeny americkými leteckými útoky během války v Zálivu v roce 1991.
Libyjské letectvo použilo Tu-22 v boji proti Tanzanii v roce 1979 jako součást ugandsko-tanzanské války na pomoc svým ugandským spojencům, přičemž jediný Tu-22 letěl 29. března 1979 na zcela neúspěšnou bombardovací misi proti městu Mwanza.
Libyjská letadla byla také použita proti Čadu jako součást čadsko-libyjského konfliktu s nálety na západní Súdán a Čad. Libyjské Tu-22 podnikly svou první misi nad Čadem 9. října 1980 proti silám Hissène Habrého poblíž čadského hlavního města N'Djamena. Občasné bombardovací nálety malého počtu Tu-22 proti cílům v Čadu a Súdánu, včetně náletu na Omdurman v září 1981, který zabil tři civilisty a zranil 20 dalších, pokračovaly až do uzavření příměří v listopadu 1981.
Boje byly znovu zahájeny v červenci 1983, přičemž libyjské letectvo nasadilo Tu-22 při útocích proti silám loajálních Habrému, dokud nebylo vyhlášeno další příměří. Libyjské síly zahájily novou ofenzívu na začátku roku 1986. 17. února 1986, v odvetě za francouzskou operaci Épervier (která zasáhla ranvej libyjské letecké základny Ouadi Doum o den dříve), jediný Tu-22B zaútočil na letiště v N'Djameně. Zůstal pod francouzským radarovým pokrytím tím, že letěl nízko nad pouští na více než 1 100 km (700 mil), zrychlil na více než 1 Mach, vystoupal do 5 000 m (16 500 stop) a shodil tři těžké pumy. Přes značnou rychlost a výšku byl útok extrémně přesný; dvě pumy zasáhly ranvej, jedna zdemolovala pojezdovou dráhu a letiště zůstalo v důsledku toho několik hodin uzavřeno. Bombardér se na zpáteční cestě dostal do technických problémů. Americké průzkumné letouny včasného varování se základnou v Súdánu monitorovaly nouzová volání vysílaná pilotem Tu-22, který pravděpodobně havaroval před dosažením své základny v Aouzou (možná zasažen protiletadlovými děly, která střílela na letišti N'Djamena).[6] Dne 19. února se další libyjský Tu-22 pokusil znovu bombardovat N'Djamenu. Libyjské zdroje tvrdily, že tento pokus byl zmařen poté, co byl Tu-22 detekován, když se blížil k N'Djameně, a dvě Mirage F1 ho měly zachytit. Francouzští důstojníci přítomní v Čadu si však nevzpomínají na žádný kontakt s libyjskými letadly toho dne. Jeden bombardér byl sestřelen ukořistěnými střelami země-vzduch 2K12 Kub (SA-6) během bombardovacího útoku na opuštěnou libyjskou základnu v Aouzou dne 8. srpna 1987. Jedna zpráva očitého svědka naznačuje, že se pilot katapultoval, ale jeho padák byl spatřen v plamenech.
Další Blinder byl ztracen ráno 7. září 1987, když dva Tu-22B provedly úder proti N'Djameně. Francouzská baterie MIM-23 Hawk 402. pluku protivzdušné obrany sestřelila jeden z bombardérů a zabila tak východoněmeckou posádku. Tento nálet byl posledním zapojením Tupolev Tu-22 do čadsko-libyjského konfliktu.
Poslední let libyjského Blinderu byl zaznamenán 7. září 1992. V současnosti jsou už nejspíš neprovozuschopné kvůli nedostatku náhradních dílů, ačkoliv sedm bylo viděno na letecké základně Al Jufra 29° s. š., 11° v. d.. Údajně byly nahrazeny stroji Su-24.
Celkem bylo vyrobeno 311 Tu-22 všech variant, poslední v roce 1969. Konkrétně: 15 v bombardovací verzi (B), asi 127 v průzkumné verzi (R, RD, RK, RDK a RDM), 47 ve verzi ELINT (P a PD), 76 nosičů raket (K, KD, KP a KPD) a 46 ve cvičné verzi (U a UD).
Všechny sovětské Tu-22 přešly na nástupnické země: Rusko a Ukrajinu.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
.svg){kind=small}
;_Flag_of_Syria_(1963-1972).svg){kind=small}
