Remove ads
Thomas Alan Waits (* 7. prosince 1949 Pomona, Kalifornie, USA) je americký písničkář, šansoniér, autor písní a herec. O jeho hlase americký kritik Daniel Durchholz napsal:
| „ | Jako kdyby byl naložený v sudu s bourbonem, potom pár měsíců visel v udírně a nakonec přes něj přejelo auto.[1] | “ |
| Tom Waits | |
|---|---|
.jpg) Tom Waits, cca 1974–1975 | |
| Základní informace | |
| Rodné jméno | Thomas Alan Waits |
| Narození | 7. prosince 1949 (75 let) Pomona, Kalifornie, USA |
| Žánry | rock, blues, jazz, folk, experimentální rock, blues rock, jazz blues |
| Povolání | hudebník, skladatel, herec |
| Nástroje | kytara, klavír, zpěv, celesta, varhany, harmonium, banjo, mellotron, syntezátory, optigan, perkuse |
| Aktivní roky | 1972–dosud |
| Vydavatelé | Asylum, Island, CBS, ANTI- |
| Příbuzná témata | Kathleen Brennan, Herb Cohen, Chuck E. Weiss |
| Ocenění | Rock and Roll Hall of Fame (2011) |
| Manžel(ka) | Kathleen Brennan (od 1980) |
| Web | www.tomwaits.com |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Na charakteristickém hlase a hudbě, která kombinuje šanson, blues, jazz a experimentální prvky, které někdy hraničící skoro až s industriální hudbou, si Waits vybudoval pověst výrazné hudební osobnosti.
Waits většinou skládá temné balady, které se nejčastěji zabývají bizarními lidskými osudy a charaktery. Waitsova hudba se stala kultovní, a to nejen ve Spojených státech, ovlivnil také celou řadu autorů. Coververze jeho písní mají ve svém repertoáru například: Bruce Springsteen („Jersey Girl“), Rod Stewart („Downtown Train“), nebo The Eagles („Ol' '55“).
Ačkoli se jeho desky setkávají ve Spojených státech se smíšenou odezvou, většinou se stanou zlatými v jiných zemích. Mnohokrát byl navržen na cenu Grammy, nominace v získání ale proměnil jen u dvou alb. V roce 2011 byl uveden do Rock and Roll Hall of Fame.[2] V žebříčku 100 nejlepších zpěváků všech dob časopisu Rolling Stone se umístil na 82. místě.[3]
Remove ads
Dětství a počátky kariéry (1949–1972)
Tom Waits se narodil v kalifornské Pomoně dne 7. prosince 1949 jako Thomas Alan Waits.[4][5] Jeho otec Jesse Frank Waits měl skotské a irské předky,[5] jeho matka Alma Waits měla kořeny v Norsku.[5] Otec pracoval jako učitel, matka byla v domácnosti. Rozvedli se v roce 1959, když mu bylo deset let.[6] V té době se s matkou a dvěma sestrami přestěhoval do San Diega.[7] Jeho otec stále žil v Los Angeles.[7] První koncert navštívil v roce 1962, kdy přestříhal dráty v plotu a šel tam bez placení.[8] Hlavní hvězdou koncertu byl James Brown se svou doprovodnou skupinou The Famous Flames.[8] Tento koncert ho ovlivnil natolik, že se následně stal členem školní skupiny s názvem The Systems, která hrála coververze instrumentálních skladeb od interpretů jako byli The Ventures nebo Link Wray.[8] Stejně tak jako koncert Jamese Browna ho ovlivnil i koncert Boba Dylana v prosinci 1964.[9] Zhruba v té době si jeho matka našla nového přítele jménem Jim, který se rovněž zajímal o hudbu.[10] Waitsovými vzory byli mimo Dylana někteří beatníci, jako byli Jack Kerouac a Allen Ginsberg. Od svých čtrnácti let prostřídal spousty zaměstnání.[11] Pracoval například jako zmrzlinář, taxikář, barman, prodavač pizzy, dále myl nádobí a auta, živil se jako vyhazovač a pracoval i v nakladatelství encyklopedií.[11] Pracoval například v Napoleone's Pizza House, kde částečně pracoval řadu let. V roce 1965 navštívil koncert Lightnin' Hopkinse v kavárně Heritage.[12]
.jpg)
V roce 1968 se rozhodl ukončit vzdělávání na střední škole.[13] V roce 1969 začal pracovat v Heritage jako dveřník.[14] Po nějakém čase stráveném jako dveřník se odhodlal a zeptal se, zda by mohl v kavárně občas zahrát.[15] Hrál převážně coververze známých hudebníků, jakými byli Bob Dylan, Elvis Presley nebo Ray Charles.[15] Při koncertech hrál na kytaru a zpíval, později si tam přivezl i klavír.[16] Mezi písněmi vyprávěl různé historky a vtipy. Mladý Waits se chtěl stát více slavným, a proto se chtěl přestěhoval do Los Angeles. Město několikrát navštívil a dostal šanci hrát v klubu Troubadour. Psal se rok 1971 a Waits začal shánět manažera. Jeden z jeho koncertů navštívil Herb Cohen, který v té době dělal manažera Franku Zappovi a jeho skupině The Mothers of Invention. Po koncertě se spolu Waits a Cohen setkali a Cohen mu nabídl, že by mohl být jeho manažerem. Za koncerty dostával již o něco více peněz, a tak mohl přestat pracovat v Napoleone's.[17]
První a druhé album (1972–1974)
Počátkem roku 1972 se Waits rozhodl, že se natrvalo přestěhuje do Los Angeles.[18] Usadil se v malém bytě ve čtvrti Silver Lake.[18] Jeho otec Frank v té době učil na belmontské střední škole a bydleli kousek od sebe, proto spolu udržovali kontakt.[19] V první polovině roku 1972 Waitse kontaktoval David Geffen, ředitel vydavatelství Asylum Records.[20] Poté, co koncert skončil, Geffen se s Waitsem setkal a nabídl mu smlouvu.[21] Waits Geffenovi řekl, že je jeho manažerem Herb Cohen. Protože byl Cohen Geffenův kamarád, nechtěl mu Geffen kazit jeho práci.[21] Druhý den se Cohen s Geffenem spojil a řekl mu, že pokud chce, může s Waitsem natočit desku.[21] Na jaře 1972 začal Waits nahrávat své první album. Nahrávání probíhalo v sestavě John Seiter (bicí), Tony Terran (trubka), Shep Cooke (kytara) a Bill Plummer (kontrabas) ve studiu Sunset Sound Recorders.[22] Poslední skladbou, kterou skupina nahrála, byla instrumentální „Closing Time“. Na kontrabas zde hraje Arni Egilsson a na violoncello Jesse Ehrlich, doplňuje je Waits s pianinem a Terran na trubku.[23] Producentem alba byl Jerry Yester.[24] Album Closing Time vyšlo v březnu 1973.[25]
.jpg)
Po vydání alba přišel nápad, že by Waits mohl udělat turné na jeho podporu.[25] Cohen mu zajistil několik koncertů ve východní části Spojených států. Na turné měl menší doprovodnou skupinu, ve které hráli trumpetista Rich Phelps a kytarista John „Funky Fingers“ Forscha.[26] Problém se vyskytl, když potřebovali najít kontrabasistu. Basisté, kteří se podíleli na nahrávání alba, neměli čas. Role kontrabasisty se tedy ujal Waitsův starý přítel Bob Webb.[26] Na prvním koncertě ve Washingtonu dělal předskokana Tomu Rushovi.[26] Následně hráli v Massachusetts, tentokrát jako předkapela pro Dannyho O'Keefea.[27] Následoval New York, kde hlavní hvězdou koncertu byl Charlie Rich, hrálo se v klubu Max's Kansas City, který často navštěvovali obdivovatelé Andyho Warhola.[27] Později předskakovali například „Buffalo Bob“ Smithovi, Martě Reeves a její skupině The Vandellas nebo Johnu Hammondovi III.[28] V květnu 1973 vydal Tim Buckley album Sefronia, na kterém nahrál vlastní verzi skladby „Martha“. Jednalo se o vůbec první coververzi Waitsem napsané skladby.[28] Ve stejném roce ji však nahrál i Lee Hazlewood na album Poet, Fool or Bum, kde byla pojmenována jako „Those Were Days of Roses (Martha)“.[28]
Koncem roku 1973 byl Waits připraven na nahrávání druhého alba. Cohen mu však místo toho nabídl, že by mohl předskakovat Franku Zappovi.[29][30] Waits se zděsil, protože během koncertu Zappovy skupiny před několika lety opustil sál, kde se koncert odehrával.[29] Turné nakonec proběhlo v sestavě Waits–Webb. Odehráli několik koncertů v menších klubech ještě bez Zappy.[29] Poté odletěli do Kanady, kde se k Zappovi připojili, první společný koncert však odehráli až v Buffalu ve státě New York.[29] Turné skončilo v prosinci a Waits řekl, že už nikdy nechce hrát před Zappovou skupinou a jeho fanoušky. Počátkem roku 1974 odehrál několik samostatných koncertů, při jednom z nich potkal Chucka E. Weisse.[31] David Geffen Waitsovi nabídl, že by jeho další album mohl produkovat Bones Howe.[32] Howe sehnal nahrávací studio Studio 3 Wally Heidera, ve kterém se nakonec i album nahrávalo.[33] Nahrávání probíhalo v dubnu 1974.[34] Po dokončení nahrávání a následných úprav alba se rozhodl znovu předskakovat Zappovi, tentokrát byl na pódiu sám, bez doprovodné skupiny.[35] Album The Heart of Saturday Night vyšlo v říjnu 1974 a v té době zahájil vlastní turné, které pokračovalo až do prosince. Poté znovu odehrál několik koncertů v roli předskokana, jako hlavní účinkující zde byla skupina Little Feat.[36] Album se později umístilo na 339. pozici v žebříčku Rolling Stone: 500 nejlepších alb všech dob.[37]
První „koncertní“ a třetí studiové album (1975–1976)
Počátkem roku 1975 začal psát materiál pro své třetí album.[38] Následně znovu koncertoval, tentokrát zase jako předskokan hudebníkům, jakými jsou Melissa Manchester, Bonnie Raitt, The Flying Burrito Brothers nebo Gene Clark.[39] V březnu 1975 nabídl Herb Cohen Watsovi, že by mohl nahrát koncertní album.[40] Nemělo se jednat o klasické koncertní album, nahrávané při běžném koncertě, ale o speciální koncertní album. Nahrávání probíhalo poslední dva červencové dny v jedné ze zadních místností Record Plant Studios. Místnost byla kvůli nahrávání přestavěna tak, aby mohli přijít i diváci.[40] Jednalo se o malý koncert, převážně pro pozvané lidi, několik málo vstupenek bylo možno sehnat i v klubu Troubadour.[41] V srpnu odehrál dalších několik sólových koncertů.[42] Následovalo krátké turné po New Yorku.[43] Vydání se „koncertní“ album Nighthawks at the Diner dočkalo v říjnu 1975.[44] Na podzim 1975 vyjel na turné jako předskokan pro Bonnie Raitt.[45] Se zpěvačkou v roce 1975 také spolupracoval na jejím albu Home Plate. Turné skončilo počátkem prosince.[46] V březnu 1976 Waits postavil „bebopové“ trio, ve kterém hráli tenorsaxofonista Frank Vicari, bubeník Alan „Chip“ White a basista Fitzgerald Huntington Jenkins III.[47] Trio se pojmenovalo Nocturnal Emissions.[47] Se skupinou začal koncertoval, což trvalo až do dubna.[48] 7. dubna při koncertě na newyorské universitě mu dělal osvětlovače Hal Willner.[49] Tomu tehdy Waits vynadal kvůli špatně namířenému světlu.[49] S Willnerem se v pozdějších letech Waits spřátelil.[50]
19. května 1975 Waits s triem odletěli na své první evropské turné.[51] V Londýně také napsal několik písní na své následující album.[52] Z Londýna odletěl do New Yorku, odkud potom do Los Angeles. V té době se Waits přestěhoval do motelu Tropicana, kde bydlel i Chuck E. Weiss.[53] Následovaly první schůzky kvůli novému albu.[54] Při jedné například Waits Howeovi řekl, že by chtěl hrát na klavír on.[55] Ze sestavy z alba Nighthawks at the Diner se na nahrávání alba Small Change podílel pouze Jim Hughart.[55] Nahrávání začalo 15. července ve čtvrtém studiu u Heidera.[56] Nahrávání probíhalo během pouhých pěti dní v rozmezí dvou týdnů.[56] Album znovu produkoval Bones Howe a Waits zde opět spolupracoval s Jerry Yesterem, který pro něj složil smyčcové aranže.[55] Album Small Change vyšlo v říjnu 1976 a mělo úspěch u kritiků.[57] Rovněž se, jako první Waitsovo album, dostalo na seznam nejprodávanějších alb časopisu Billboard.[57] Hned počátkem října začal znovu koncertovat, a to opět s triem Nocturnal Emissions, jehož členové se v té době cítili dotčeni, že neměli možnost se zúčastnit i nahrávání alba.[58] Na turné hrál buď jako hlavní hvězda koncertu, nebo jako předskokan jiných umělců, jakými byli Flaco Jiménez a Ry Cooder.[58] Turné na podporu alba Small Change skončilo v prosinci 1976.[59]
Páté album a první filmová role (1977–1978)
V roce 1977 Waits absolvoval své první turné po Japonsku.[60] Hrál například v Tokiu nebo Ósace a dalších městech. Pro Waitse znamenalo japonské publikum úplnou změnu, oproti Američanům bylo o poznání uctivější a tišší.[60] Po ukončení turné začal pracovat na novém materiálu pro své, v pořadí již páté, album.[61] Producentských prací se měl opět ujmout Bones Howe a album mělo vyjít opět na značce Asylum. Howe oslovil Boba Alcivara (se kterým již dříve spolupracoval), aby složil aranže pro album.[62] Pracovní názvy pro album byly Ten Dollars a Stolen Cars.[63] Nahrávání začalo ve Filmway/Heider Recording koncem července 1977.[63] Nahrávání skončilo v polovině srpna. Ve skladbě „I Never Talk to Strangers“ spolu s Waitsem zpívala duet jeho tehdejší přítelkyně Bette Midler.[64] Autorem fotografie na obalu alba je George Hurrell.[65] Konečný název alba zněl Foreign Affairs a bylo o poznání méně úspěšné než předchozí.[65] Album vyšlo v září 1977. Na obalu je Waits spolu s zaměstnankyní Troubadouru jménem Marchiela.[66]
V polovině září odehrál v Troubadouru benefiční koncert, kde s Waitsem v jedné písni vystoupila i Midlerová.[66] Následující den Waits vystoupil na koncertě Midlerové. Byl to koncert za rovná práva homosexuálů v Hollywood Bowl.[66] Již v létě roku 1977 objevil Chuck E. Weiss v Troubadouru mladou zpěvačku jménem Rickie Lee Jones.[67] Weiss ji seznámil s Waitsem.[68] Počátkem října vyjel Waits na turné, a to opět s triem Nocturnal Emissions.[69] Hned počátkem turné skupina však musel opustit Fitz Jenkins,[69] kterého vystřídal dřívější člen skupiny Blood, Sweat & Tears jménem Danny Trifan. Ten se znal s Frankem Vicarim,[70] který hrál na albu Foreign Affairs na tenorsaxofon.[71] Během tohoto turné začal Waits používat kulisy, například pouliční lampu, o kterou se při koncertě opíral.[70] Koncem roku 1977 Waitse oslovil herec a režisér Sylvester Stallone, jestli by si nechtěl zahrát v jeho filmu Cesta k ráji.[72][73] Ve filmu hrál barového klavíristu jménem „Mumbles“ a rovněž byl požádán o napsání nějakých písní k filmu.[73] Na natáčení filmu se Waits podílel přibližně tři týdny, ale v jeho konečné verzi se jen krátce mihl.[73]
Šesté album a přestěhování do New Yorku (1978–1979)
V únoru 1978 Waits vyjel na turné po západním pobřeží Spojených států.[73] Následně, v březnu 1978, opět odletěl do Japonska, aby zde odehrál několik koncertů.[74] Po krátké návštěvě Japonska začal spolu s textařem Paulem Hamptonem pracovat na nikdy nedokončeném filmovém muzikálu, který dostal pracovní název Why Is the Dream Always So Much Sweeter than the Taste?.[75] V červenci 1978 začal nahrávat své další album, a to opět ve studiu Filmways.[76] Na tomto albu Waits hrál poprvé na elektrickou kytaru.[76] Nahrávání bylo následně zastaveno a pokračovalo až od 8. srpna v úplně odlišné sestavě.[77] Nahrávání skončilo 26. srpna.[78] Na přední straně obalu je sám Waits, na zadním obalu je spolu s Jonesonovu a v pozadí stojí Weiss.[79] Fotografie vytvořil Elliot Gilbert.[79] Album Blue Valentine vyšlo v září 1978. Poté, co proběhly poslední práce na albu, se Waits vydal na další turné.[80] Na turné si složil i novou skupinu, která se skládala z Herba Hardestyho (tenorsaxofon, trubka), Johna Evanse Thomassie, zvaného „Big John“ (bicí), Grega Cohena (kontrabas) a Arthura Richardse (kytara).[80] Tentokrát ke kulisám přibyla celá benzinová stanice, včetně náhradních pneumatik a benzinového stojanu.[80] Skupina si se všemi kulisami začala říkat The Tom Waits Experience.[80] Turné započalo v říjnu a jeho první část pokračovala do prosince.[81]
.jpg)
Druhá část začala v polovině dubna v Nizozemsku a pokračovala do Dánska, Rakouska, Belgie, Francie, Irska a Anglie.[82] Když hrál ve Vídni, oslovili ho Rudi Dolezal a Hannes Rossacher, že by o něm chtěli natočit krátký dokument.[83] Z Evropy se vrátil po dvou týdnech.[84] Odletěl do Austrálie, kde vystoupil v pořadu Dona Lanea.[85] Během australského turné zahrál v Melbourne, Sydney, Canbeře, Brisbane, Perthu a Adelaide.[85] Do svého bydliště, do motelu Tropicana, se Waits vrátil v květnu 1979.[86] Doma začal skládat nové skladby pro své další album, které provizorně pojmenoval Lucky Streak.[87] V té době stále ještě pracoval na Why Is the Dream Always So Much Sweeter than the Taste? a měl v plánu začít nahrávat nové album,[87] což se posunulo, když se Waits rozhodl, že bude dělat doprovod Jonesové na jejím prvním evropském turné.[88] Po návratu z turné, při kterém vystoupili například v Edinburghu, Amsterdamu, Manchesteru a dalších městech, se Waits s Jonesovou rozešel.[88] Koncem září se Waits po několika letech odstěhoval z Tropicany na Crenshaw Boulevard ve čtvrti East Hollywood, kde v té době bydlel i jeho otec.[89] Práce na muzikálu spolu s Hamptonem postupně opadla.[90] Koncem roku 1979 se Waits rozhodl, že se odstěhuje do New Yorku.[91] S Los Angeles se Waits rozloučil jedním novoročním večírkem v Troupers' Hall na La Brea Avenue.[91] Právě zde se seznámil se svou budoucí manželkou Kathleen Patricií Brennan, Waits si ale tehdy zapomatoval pouze její křestní jméno.[92] Následně se Waits přemístil o několik tisíc kilometrů, aby se usadil v newyorském hotelu Chelsea.[92] Po měsíci si našel vlastní byt na West 26th Street.[93] Waits chtěl začít prakticky vše od začátku, přestat kouřit a pít alkohol, kvůli čemuž vyhledal i psychiatra.[93]
Práce na soundtracku a další album (1980–1982)
30. dubna 1980 se Waits přestěhoval zpět do Los Angeles, kam ho pravděpodobně přilákal Francis Ford Coppola.[94] Coppola Waitsovi nabídl, jestli nechce složit hudbu k jeho novému filmu One from the Heart.[95] Waits dostal vlastní kancelář v Coppolově studiu Zoetrope.[96] Po několika týdnech strávených skládáním v kanceláři za ním přišla asistentka scenáristy pro film One from the Heart jménem Kathleen Brennan.[97] Následně spolu Waits s Brennanovou měli vztah.[98]
Počátkem léta 1980 Waits stále pracoval na filmu One from the Heart a už ho to přestávalo bavit, protože ani Coppola pořádně nevěděl, jakou hudbu pro film chce.[99] V té době také začal intenzivněji psát skladby pro své další album, dříve předběžně pojmenované Lucky Streak a nyní White Spades.[99] Nahrávání alba začalo 16. června, a to opět ve studiu Filmways/Heider Recording.[100] Na tomto albu se poprvé podílel i jeho pozdější dlouholetý spolupracovník a člen skupiny Canned Heat, baskytarista a kontrabasista Larry Taylor.[100] Sestavu doplnili bubeník Big John Thomassie, kytarista Roland Bautista a hráč na Hammondovy varhany jménem Ronnie Barron.[100] V této sestavě bylo nahráno celkem pět skladeb.[100] 23. června do studia přivedl nové hudebníky.[100] Smyčcové aranže opět pro album udělal Jerry Yester, se kterým od alba Closing Time nespolupracoval.[101] Album opět produkoval Bones Howe. Obal alba, nakonec pojmenovaného Heartattack and Vine a vydaného v září 1980, připomíná zažloutlé noviny a uprostřed je Waitsova fotografie.[102] Album se dostalo do první stovky nejprodávanějších alb časopisu Billboard.[102] Od alba Blue Valentine až po vydání alba Heartattack and Vine uběhly dva roky a byla to tak do té doby největší pauza mezi vydáními jeho alb.[90] Když bylo album kompletní, vrátil se Waits opět ke skládání písní pro film One from the Heart.[103]
V první polovině srpna se oženil s Brennanovou.[103] Zajímavostí je, že při večírku na oslavu jejich svatby se Greg Cohen setkal se sestrou Brennanové jménem Marguerite a po dvou letech se vzali.[103] Nahrávání skladeb pro soundtrack začalo po půl roce skládání, v říjnu 1980.[104] V sestavě hrál například Greg Cohen, kterého doplnili mnohem starší hudebníci, jako jsou klavírista Pete Jolly, bubeník Shelly Manne, trumpetista Jack Sheldon a tenorsaxofonista Teddy Edwards.[105] Sestavu měla doplnit ještě nějaká zpěvačka. Nápadů bylo několik, nakonec se jí stala Crystal Gayle.[105] Práce na filmu ho začala zase unavovat, proto se rozhodl vydat na turné propagující album Heartattack and Vine.[106] Na turné ho doprovázeli Greg Cohen, Teddy Edwards a Ronnie Barron.[106] V listopadu strávil tři týdny koncertováním po Severní Americe a turné následně pokračovalo na jaře v Evropě.[106] V únoru 1981 se začal natáčet film One from the Heart.[107] Nahrávání soundtracku probíhalo roztrhaně několikrát během roku 1981, skončilo až počátkem září.[108] Film jako takový byl dokončen v prosinci 1981.[108] Problém však nastal ve chvíli, když film odmítla společnost Paramount Pictures.[108] Nakonec se ho však filmu společnost Columbia Pictures a dne 11. února 1982 měl premiéru.[108] Z filmu se stal propadák a Coppola ho byl donucen stáhnout z kin.[108] Během roku 1982 také hudba k filmu vyšla jako album One from the Heart a mělo mnohem větší úspěch než celý film.[109]
První potomek a odchod z Asylum (1982–1984)
V roce 1982 Waits za pomocí své ženy podal trestní oznámení na Herba Cohena kvůli tomu, že Waitse připravil o velké množství peněz z prodeje jeho alb a podobných záležitostí.[110] Stejně tak to udělal už Frank Zappa v roce 1976, kterému Cohen taktéž dělal manažera.[111] Na jaře 1982 absolvoval krátké turné v sestavě Teddy Eddwars, Greg Cohen a Jim Nichols.[112] V srpnu 1982 začal Waits ve studiu Sunset Sound nahrávat další album. Základní obsazení tvořili hráči na různé perkusní nástroje Victor Feldman a Stephen Hodges, kytarista Fred Tackett a Larry Taylor.[112] Do studia se při nahrávání dostavilo ještě více hudebníků, jmenovitě například Ronnie Barron, Francis Thumm, Bill Reichenbach Jr. nebo Greg Cohen. Waits se rozhodl, že si album bude produkovat sám.[113] Když bylo album nahrané, Waits byl vyhozen z Asylum.[114] O jeho vyhazovu se doslechl Chris Blackwell, majitel vydavatelství Island Records.[115] Počátkem roku 1983 Waits a Brennanová podepsali smlouvu s Island Records.[115] V létě 1983 se Waits podílel na natáčení dvou Coppolových filmů.[116] Ve filmu Dravé ryby hraje roli Bennyho a ve filmu Outsideři potom Bucka Merrilla.[117] Jednalo se pouze o malé role. Koncem září se mu narodila první dcera Kellesimone[117] a přibližně v té době také vyšlo, po více než roce od jeho nahrání, album Swordfishtrombones. Koncem října odletěl do Londýna, kde měl odehrát několik koncertů.[118] Po návratu z krátkého turné, při kterém vystoupil i v televizním vysílání, se znovu objevil na natáčení dalšího Coppolova filmu s názvem Cotton Club, ve kterém hraje roli Irvinga Starka.[118]
V roce 1984 se Waits s manželkou a dcerou přestěhovali na Manhattan.[119] Stejně jako o pár let dříve, opět se mu zde nelíbilo, ale tentokrát se setkal s dalšími zajímavými umělci. Mezi nimi byl například i John Lurie, který byl saxofonistou a kapelníkem avantgardní skupiny The Lounge Lizards a byl hercem.[120] Společně si pronajali podkrovní byt v Greenwich Village.[120] Dalším, se kterým se zde Waits setkal, byl nezávislý režisér Jim Jarmusch.[50] Dále třeba Hal Willner. Přesně ten, se kterým se před několika lety pohádal kvůli špatně namířenému světlu.[50] Willner se živil jako poradce pořadu Saturday Night Live a také sestavováním kompilačních alb věnovaných určitým interpretům.[121] Na jedno z nich zařadil, vedle Lou Reeda, Chrise Speddinga a Johna Zorna, i Waitse. Ten nahrál vlastní verzi skladby „What Keeps Mankind Alive?“ na albu Lost in the Stars: The Music of Kurt Weill věnovaném Kurtu Weillovi.[121] Ve skladbě „Ballad of the Soldier's Wife“ zpívala Marianne Faithfull. Willner Waitsovi nabídl, zda by nechtěl produkoval její nové album, které nakonec dostalo název Strange Weather.[122] Waits nabídku odmítl, ale spolu se svou manželkou napsal na album skladbu „Strange Weather“.[24][122]
Rain Dogs a Franks Wild Years (1984–1987)
Na podzim 1984 začal psát skladby pro své další sólové album.[122] Pracovní název alba zněl Evening Train Wrecks.[123] Nahrávání probíhalo během tří měsíců v létě 1985.[124] Před Lurieho se Waits seznámil s dalším členem skupiny Lounge Lizards, kytaristou Marcem Ribotem.[124] Na albu se rovněž podíleli Waitsovi starší spoluhráči Stephen Hodges, Greg Cohen a Larry Taylor. Na perkuse zde hraje Michael Blair, po jedné skladbě na albu hrají i Chris Spedding, Robert Quine,[125] John Lurie, další. V několika skladbách hraje na kytaru Keith Richards ze skupiny The Rolling Stones.[126] Na albu jsou použity i různé netradiční nástroje, jako je oblouková pila ve skladbě „9th & Hennepin“ nebo plechový hrneček v „Gun Street Girl“.[125] Skladbu „Downtown Train“ původně nahrál v jiné sestavě, ale na konečné album se dostala zcela přepracovaná verze. Na kytaru zde hraje G. E. Smith, na baskytaru Tony Levin, na varhany Robert Kilgore a Mickey Curry na bicí.[127] Jedná o úplné vybočení od ostatních skladeb na albu, má silný popový nádech.[127] Později tuto skladbu nahrál například Rod Stewart a měl s ní velký úspěch. Album se rozhodl vydat na podzim a jeho konečný název zněl Rain Dogs. Umístilo se na 399. místě v žebříčku Rolling Stone: 500 nejlepších alb všech dob.[128]
30. září 1985 se mu narodil druhý potomek, první syn jménem Casey Xavier Waits.[129] Waits se tentokrát rozhodl absolvovat turné na propagaci nového alba.[129] Turné se uskutečnilo v sestavě Greg Cohen, Hodges, Ribot, Ralph Carney a Blair.[129] Turné zahájil koncertem ve Skotsku 12. října.[129] Následovalo několik vystoupení v televizi a poté sedm koncertů v Londýně.[129] Následně skupina odcestovala na sever Evropy, kde hrála v několika zemích, poté jela na jih přes Německo, Nizozemsko a Francii.[129] Poté odcestovali zpět do USA, kde odehráli koncerty v Los Angeles a New Yorku.[129] Po ukončení turné Waits odjel do New Orleans, kde probíhalo natáčení nového Jarmushova filmu.[130] Ve filmu Mimo zákon hrál Waits spolu s Luriem hlavní role.[131] Posléze se Waits s rodinou přesunul do Chicaga, kde začalo zkoušení muzikálu Frank's Wild Years, jež Waits napsal s Brennanovou.[132] Původně chtěli, aby muzikál vznikl v New Yorku, ale tam ho nikdo nechtěl přijmout.[132] Muzikál byl nakonec vytvořen s hereckou společností Steppenwolf Theatre Company.[132] Tříhodinové představení bylo hráno v létě 1986 a Waits v muzikálu hrál hlavní roli Franka.[132] O hudební doprovod se postarali Greg Cohen (basa, trubka), Carney (saxofon), Blair (bicí, perkuse, zvonkohra), Bill Schimmel (klávesové nástroje, akordeon) a Moris Tepper (kytara).[133] Ve stejném roce převzal cenu Premio Tenco.
Poté, co bylo odehráno poslední představení, Waits oznámil, že by chtěl nahrát i album složené z hudby k muzikálu.[134] Nahrávání alba Franks Wild Years probíhalo v Chicagu.[134] Na nahrávání se podílel hudební doprovod z muzikálu a Waits ještě přizval Ribota, Francise Thumma a Larryho Taylora.[135] Mezi nahráním a vydáním alba si stihl Waits ve filmu Candy Mountain Roberta Franka.[136] Ve filmu hrálo i několik dalších hudebníků jako Dr. John, Joe Strummer, David Johansen a další.[137] Dalším filmem, ve kterém Waits hrál, byl snímek s názvem Jako nepoddajný plevel.[138] Jeho natáčení probíhalo na přelomu let 1986 a 1987.[138] Album Franks Wild Years vyšlo v srpnu 1987 a hned na podzim téhož roku se Waits s rodinou vrátili zpět do Los Angeles.[139] Na přelomu podzimu a zimy 1987 Waits po dvou letech znovu vyrazil na turné.[140] Mimo stálic v podobě Grega Cohena, Carneyho, Blaira a Ribota přibyl do skupiny i nový akordeonista Willy „The Squeeze“ Schwartz.[140] První koncerty proběhly v Kanadě.[140] Turné pokračovalo směrem na jih po západním pobřeží USA.[141] Turné končilo několika koncerty v San Franciscu a Los Angeles.[141] Při tomto turné byl natočen koncertní film, provizorně pojmenovaný Crooked Time.[140] Nakonec však vyšel pod názvem Big Time v září 1988 a v žebříčku časopisu Rolling Stone: 100 nejlepších alb osmdesátých let se umístil na 21. místě.[142] Turné dále pokračovalo do Velké Británie, přes Skandinávii, Německo a Francii.[143]
1988–1990
V roce 1988 vymyslela reklamní agentura Tracy-Locke reklamu na nový produkt firmy Frito-Lay, v níž použije píseň „Steph Right Up“ od Toma Waitse.[144] Skladbu měl nazpívat Stephen Carter.[144] Reklamu začalo v září 1988 vysílat přes 200 rozhlasových stanic po celých Spojených státech.[144] V listopadu 1988 Waits podal za značné pomoci své manželky žalobu na firmy Frito-Lay a Tracy-Locke.[144] Převážnou část roku 1988 strávil Waits s rodinou, ale také na konečných pracích na albu Big Time a zároveň se připravoval na vydání svých alb na kompaktních discích.[145] Koncem léta se Waits podílel na natáčení filmu Strach režiséra Roberta Dornhelma.[145] Natáčení probíhalo v Montaně.[145] V témže roce Waits přispěl svou verzí písně „Heigh Ho“ na tribute album Stay Awake: Various Interpretations of Music from Vintage Disney Films, které opět sestavoval Hal Willner.[146] Dále se podílel na filmu Tajuplný vlak Jima Jarmushe, ve kterém se fyzicky ani neobjevil, ale namluvil zde hlas rozhlasového moderátora.[72][146]
V roce 1989 hrál v divadelní hře Demon Vine od Thomase Babea.[146] Spolupracoval také s Robertem Wilsonem na hře The Black Rider: The Casting of the Magic Bullets.[147][148] Ke hře The Black Rider Waits měl složit hudbu, přičemž texty spolu s Waitsem napsal William Burroughs.[149] V květnu 1989 odletěli Waits a Greg Cohen do Hamburku, kde měli hudbu skládat.[150] Tam se k nim připojil rovněž i Burroughs.[151] Koncem června se Waits přemístil do Anglie na natáčení filmu Bearskin: An Urban Fairytale režisérky Ann Guedes.[152] Waits se zde objeví například po boku dalšího hudebníka Iana Duryho.[152] V říjnu 1989 se účastnil filmového festivalu Corg, kde promítali jeho koncertní film Big Time.[153]
V roce 1990 hrál malou roli policisty ve filmu Dva Jakeové.[153] Hra The Black Rider měla premiéru 30. března 1990 v hamburském divadle Thalia.[152] Ve stejném roce se podílel na nahrávání alba Red Hot + Blue, kam přispěl svou verzí skladby „It's All Right with Me“.[154] Žaloba proti Frito-Lay a Tracy-Locke se dostala k soudu až v dubnu 1990, kdy se začalo v Los Angeles soudit.[144] Soud nad Frito-Lay a Tracy-Locke v roce 1992 vyhrál Waits a od firem tak dostal 2,6 milionu dolarů.[155] Dále také Herb Reed povolil firmě Levi-Strauss použít ve své reklamě skladbu „Heartattack and Vine“ přezpívanou Screamin' Jay Hawkinsem.[155] Tentokrát soud opět vyhrál Waits, ale druhá strana se mu pouze omluvila prostřednictvím časopisu Billboard.[155]
1991–1993
V roce 1991 hrál postiženého vojáka z vietnamské války ve filmu Král rybář Terryho Gilliama.[153] Ve stejném roce hrál také ve filmu Dospívání v Queens režiséra Stevea Rashe.[156] Hrál také ve filmu Hráči na vinici Páně, jehož režisérem byl opět Héctor Babenco (Jako nepoddajný plevel).[156] V tomto filmu hrál roli pilota v pralese.[156] V roce 1991 vyšla kompilace The Early Years složená z demonahrávek natočených v roce 1971 ještě s Herbem Cohenem.[157] Waitsovi se vydání kompilace vůbec nelíbilo, ale nemohl s tím nic dělat.[157] Ve stejném roce se také podílel na nahrávání alba Devout Catalyst od Kena Nordinea.[158] Rovněž přispěl i na nahrávání alba Mississippi Lad Teddyho Edwardse.[158] Podílel se na skladbě „Tommy the Cat“ z alba Sailing the Seas of Cheese svých oblíbenců, skupiny Primus.[158] V roce 1991 se Waits s dvěma dětmi a manželkou přestěhovali do Sonomy, kde se jim ale nelíbilo a přestěhovali se do Valley Ford, kde bydlí dodnes.[159] Ve stejném roce se rozhodl přestat pít alkohol[159] a složil hudbu k Jarmushovu filmu Noc na Zemi.[160] Soundtrack k němu vyšel v dubnu 1992 pod názvem Night on Earth a jednalo se o jeho první plnohodnotné album po pěti letech.[160] Mimo Ralpha Carneyho se nahrávání neúčastnil nikdo z předchozích alb. Na novém albu hráli kytarista Joe Gore, violoncellista Matthew Brubeck, basák Clark Suprynowitz, akordeonista Josef Brinckmann a perkusionista a klavírista Mule Patterson.[160] Ve stejném roce stihl vydat ještě album Bone Machine. Nahrávání Bone Machine probíhalo v Prairie Sun Recording.[161] Na albu se rovněž podíleli Les Claypool a Brain (oba z Primus), Larry Taylor, Joe Gore, David Phillips, David Hidalgo, Joe Marquez a nechyběl ani Ralph Carney.[162] Ve skladbě „That Feel“ zpívá a hraje na kytaru Keith Richards. Ve stejné skladbě hraje i člen Richardsovi doprovodné skupiny Waddy Wachtel. Přibližně v polovině nahrávání muselo být přerušeno, protože Waits měl jet na natáčení Copollova filmu Drákula.[162] Právě při natáčení tohoto filmu se Waits po deseti letech setkal s Bonesem Howem.[163]
Na jaře roku 1992 se Waitsovi opět ozval Wilson s nabídkou složení hudby k opeře pojednávající o Alence v říši divů.[164] Hra měla být opět hrána souborem Thalia v Hamburku[164] a premiéru měla 19. prosince 1992.[165] V roce 1992 šel Waits opět do studia Prairie Sun, aby zde vytříhal špatné původní nahrávky z alba The Black Rider.[166] Na albu nakonec zůstaly jak některé nahrávky z Hamburku z roku 1989, tak i nově nahrané skladby.[166] Nově nahrané skladby se nenahrávaly v Prairie Sun, nýbrž v Sunset Sound Factory.[167] Album Waits původně chtěl vydat už na jaře 1993, ale nakonec to odložil až na podzim.[167] Album Bone Machine vyšlo v srpnu 1992.[168] V žebříčku časopisu Rolling Stone: 100 nejlepších alb devadesátých let se umístilo na 53. příčce.[169] Autorem obalu k albu jsou Waits a Jesse Dylan.[168] Waitse později překvapilo, že mu album získalo jeho první cenu Grammy v kategorii Nejlepší alternativní album.[170] Ke skladbě „I Don't Wanna Grow Up“ byl natočen videoklip, jehož režie se ujal Jarmush.[171] Stejný režisér ho pozval i na natáčení filmu Kafe a cigára.[72][171] Waits byl na Jarmushe naštvaný, ale i přesto se ve filmu objeví při rozhovoru s Iggy Popem.[171] V roce 1993 hrál ve filmu Prostřihy roli Earla Piggota, řidiče limuzíny.[163] Na podzim 1993 absolvoval krátké turné na podporu alba The Black Rider.[172]
Odchod od Island Records a Mule Variations (1994–1999)
V roce 1994 se mu narodil třetí potomek, syn jménem Sullivan. V roce 1995 vyšlo album Step Right Up: The Songs of Tom Waits, na kterém různí interpreti nahráli své verze jeho písní.[173] Koncem roku 1997 se rozloučil s vydavatelstvím Island.[174] V červnu 1998 podepsal smlouvu s nezávislým vydavatelství Epitaph Records.[174] Ve stejném roce završil spolupráci s Island kompilací Beautiful Maladies.[174]
V roce 1999 vydal Chuck E. Weiss své nové sólové album s názvem Extremely Cool.[175] Waits s Brennanovou toto album produkovali a také Weissovi zaptatili vydání alba.[175] Waits na albu hraje v písních „It Rains on Me“ a „Do You Know What I Idi Amin“.[175] V té době také Waits už přemýšlel o svém dalším sólovém albu.[176] Na nahrávání se opět dostavili stálí Waitsovi muzikanti Larry Taylor, Ralph Carney, Greg Cohen, Stephen Hodges, Joe Gore a Marc Ribot, které doplnil Smokey Hormel.[177] Na nahrávání přibyli i noví hudebníci, jmenovitě Chris Grady (trubka), Christopher Marvin a Andrew Borger (bicí), DJ Ill Media a další.[177] Jako hosté se zde představili dva hráči na foukací harmoniku, John Hammond a Charlie Musselwhite.[177] Album Mule Variations vyšlo v březnu 1999, a to u nezávislného vydavatelství ANTI-, jehož mateřskou společností je právě Epitaph Records.[174] Album se dostalo na třicátou příčku časopisu Billboard,[178] čímž překoval všechna svá předchozí umístění.[179] Ještě před vydáním alba hrál ve filmu Mystery Men.[174] Na podporu tohoto alba Waits po dlouhých letech vyjel na turné.[179] Turné proběhlo v sestavě Taylor, Hormel a Borger, k nimž přibyl klávesista Danny McGough.[180] Turné zahájil v červenci 1999 a pokračovalo až do října.[180] Album Mule Variations Waitsovi získalo jeho v pořadí druhou cenu Grammy, a to tentokrát za Nejlepší současné folkové album.[170] V žebříčku Rolling Stone: 500 nejlepších alb všech dob se album umístilo na 416. příčce.[181]
Waits dostal nabídku od Johna Hammonda, zda by mu produkoval jeho nové album Wicked Grin.[182] Na albu se objevily převážně písně napsané Waitsem nebo ve spolupráci s jeho ženou.[182] Na albu hráli Waitsovi stálí spolupracovníci Larry Taylor a Stephen Hodges, které doplnili Augie Meyers ze skupiny Sir Douglas Quintet a na harmoniku zde hrál Charlie Musselwhite.[182]
2000–2006
Po ukončení nahrávání alba Wicked Grin Waits opět odcestoval do Německa, aby zde spolupracoval s Robertem Wilsonem. Ten mu nabídl, zda by udělal hudbu k jeho adaptaci hry Vojcek.[183] Vánoce 2000 a přibližně polovinu roku 2001 strávil doma s rodinou.[184] Jako host si zahrál například na Hammondově koncertě, kde s ním odehrál tři skladby z alba Wicked Grin.[184] Necelý rok po premiéře Vojceka se Waits rozhodl, že hudbu nahraje a vydá na svém dalším albu.[184] Rovněž chtěl nahrát i hudbu, kterou složil ke hře Alice.[184] Vojcek nakonec vyšel pod názvem Blood Money.[184] Alba Blood Money a Alice nakonec vyšla ve stejný den v květnu 2002. Stejně tak to dříve udělal i Bruce Springsteen s alby Human Touch a Lucky Town.[184] Alba se nahrávala prakticky souběžně a na jejich nahrávání se mimo stálic (Taylor, Gore, Phelps, Borger, Musselwhite) podíleli ještě basisté Matt Brubeck, Matthew Sperry a Eric Perney, hráč na dechové nástroje Colin Stetson, Ara Anderson (lesní rohy), Tim Allen (housle), Dawn Harms (stroh viola), Myles Boisen (banjo), Carla Kihlstedt (housle) a Dan Plonsey (klarinet).[185] K nim přibyli ještě dva hudebníci z původní verze představení z Kodaně, Bent Clausen a Bebe Risenfors.[185] Dále se v pár skladbách objevil Stewart Copeland a mladý Casey Waits.[185] Nahrávání probíhalo ve studiu In the Picket ve Forestville.[185] V době, kdy pracoval na albech Alice a Blood Money, vyšla kompilace Used Songs 1973–1980 mapující jeho tvorbu z doby, kdy byl pod Asylum.[186] V květnu 2001 spolu s Randy Newmanem a dvěma členkami skupiny Heart, sestrami Ann a Nancy Wilsonovými, zažaloval server MP3.com kvůli porušování autorských práv.[187] Ve stejnou dobu získal od ASCAP ocenění za celoživotní dílo.[187] Když alba Alice a Blood Money v květnu 2002 vyšla, okamžitě se dostala na 32. a 33. příčku žebříčku časopisu Billboard.[188]
Když obě alba z roku 2002 vyšla, rozhodl se, že vydá plnohodnotné studiové album.[189] Navázal by tak na album Mule Variations z roku 1999. Nahrávání neprobíhalo v klasickém nahrávacím studiu, nýbrž v opuštěné školní budově.[189] Na albu opět hrají hudebníci, kteří s ním v minulosti spolupracovali (Brain, Les Claypool, Marc Ribot, Larry Taylor a Casey Waits) doplněni o nové síly (Harry Cody, Mark Howard a Trisha Wilson). Album Real Gone vyšlo v říjnu 2004 opět u vydavatelství ANTI-. Následovalo turné na podporu alba, přičemž většina koncertů byla vyprodaná.[190] Hrálo se v sestavě Taylor, Ribot, Brain a Casey Waits.[190] Například v Londýně vystoupil po sedmnácti letech.[191] Ve stejném roce vydala zpěvačka Norah Jones album s názvem Feels Like Home, na němž použila i Waitsovu skladbu „The Long Way Home“ ve svém vlastním podání.[192] Za tuto cover verzi Waits opět dostal autorské tantiémy.[192] V roce 2005 si zahrál malou roli ve filmu Domino režiséra Tonyho Scotta.[193] Zahrál si roli Ralpha Knellera ve filmu Sebevrazi – Love story z onoho světa Gorana Dukiće.[193] Objevil se také ve filmu Tygr a sníh Roberta Benigniho.[193] Se svou manželkou rovněž začal pracovat na albu Orphans.[193] Na albu se objevily jak nově nahrané, tak i starší raritní skladby. Materiálu se nakonec dostalo takové množství, že musel vyjít na třech CD. Aby se skladby rozdělily podle jejich typu, disky pojmenovali Brawlers (drsnější skladby), Bawlers (něžnější) a Bastards (ostatní, které se nehodily do předchozích dvou).[194] Obsahuje například i různé coververze, které původně vydali umělci jako jsou Ramones, Leadbelly nebo Kurt Weill a Bertolt Brecht.[195] V létě 2006 se vydal na americké turné a zahrál i ve městech, kde do té doby ještě nehrál.[196] Trojalbum vyšlo v listopadu 2006.[197] V prvním týdnu se prodalo celkem 21 000 kusů alba.[198]
Po roce 2008
V roce 2008 vydala herečka a zpěvačka Scarlett Johansson album s názvem Anywhere I Lay My Head.[199] Mimo jedné vlastní obsahuje skladby od Waitse. Od června do srpna 2008 absolvoval další turné,[200] přičemž se poprvé a naposledy dvakrát zastavil i v Česku, aby v Praze odehrál dva koncerty v Kongresovém centru.[201] Na turné hráli mimo Caseyho Waitse zcela noví hudebníci. Vincent Henry, Omar Torrez, Patrick Warren, Seth Ford-Young a další člen jeho rodiny, Sullivan Waits.[202] Záznam z tohoto turné později vyšel na albu Glitter and Doom Live. V roce 2009 se podílel na písni „Spacious Thoughts“ z alba The Spirit of Apollo hiphopové skupiny N.A.S.A. Ve stejném roce si zahrál ve filmu Imaginárium dr. Parnasse.[203] V roce 2010 hrál roli inženýra ve filmu Kniha přežití.[204]
V roce 2011 vydal svou první knihu básní s názvem Seeds on Hard Ground.[205] Koncem roku 2010 bylo oznámeno, že bude Tom Waits uveden v březnu téhož roku do Rock and Roll Hall of Fame.[2][206] Ceremoniál se konal v hotelu Waldorf‑Astoria 14. března. Předání se ujal Neil Young. V únoru 2011 oznámil, že pracuje na novém studiovém albu. V srpnu oznámil název alba, který zněl Bad as Me[207] a vyšlo v říjnu 2011.[208] Na albu hrají Waitsovi dlouholetí spolupracovníci (Les Claypool, Marc Ribot, Casey Waits, Charlie Musselwhite, Keith Richards, Larry Taylor a další), ale i nováčci (Clint Maedgen, Zack Sumner nebo Flea). Autorem obalu je opět Jesse Dylan. Album se umístilo na 23. příčce v žebříčku 50 nejlepších alb roku 2011 časopisu Rolling Stone.[209] Ve stejném roce si zahrál ve skladbách „Fadin' Moon“ a „Ghost to a Ghost“ na albu Hanka Williamse III. s názvem Ghost to a Ghost/Gutter Town.[210] V červenci 2012 vystoupil v pořadech Noční Show Jimmyho Fallona a Noční show Davida Lettermana.[211] Šlo o první koncertní představení skladeb z alba Bad as Me. Tom Waits rovněž bude hostující osobností v dílu „Konec světa za dveřmi“ ve 24. řadě seriálu Simpsonovi.[212][213]
V květnu 2013 vystoupil jako host při koncertě skupiny The Rolling Stones v písni „Little Red Rooster“ v kalifornském Oaklandu.[214][215] V únoru téhož roku spolupracoval s kytaristou skupiny Keithem Richardsem, se kterým nahrál skladbu „Shenandoah“ a vyšla na kompilaci Johnnyho Deppa nazvané Son of Rogue's Gallery: Pirate Ballads, Sea Songs and Chanteys.[216] V říjnu 2013 vystoupil na benefičním koncertu Bridge School Benefit.[217] Roku 2014 složil se svou manželkou hudbu k Shakespearově hře Bouře.[218] Roku 2015 vystoupil s novou písní v jednom z posledních dílů pořadu Davida Lettermana.[219]
Remove ads
Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Toma Waitse.
- Closing Time (Asylum, 1973)
- The Heart of Saturday Night (Asylum, 1974)
- Small Change (Asylum, 1976)
- Foreign Affairs (Asylum, 1977)
- Blue Valentine (Asylum, 1978)
- Heartattack and Vine (Asylum, 1980)
- One from the Heart (CBS, 1982) – soundtrack k filmu One from the Heart
- Swordfishtrombones (Island, 1983)
- Rain Dogs (Island, 1985)
- Franks Wild Years (Island, 1987) – soundtrack k vlastní hře Franks Wild Years
- Night on Earth (Island, 1992) – soundtrack k filmu Noc na Zemi
- Bone Machine (Island, 1992)
- The Black Rider (Island, 1993) – soundtrack ke hře The Black Rider Roberta Wilsona
- Mule Variations (ANTI-, 1999)
- Blood Money (ANTI-, 2002) – soundtrack ke hře Vojcek Roberta Wilsona
- Alice (ANTI-, 2002) – soundtrack ke hře Alice Roberta Wilsona
- Real Gone (ANTI-, 2004)
- Bad as Me (ANTI-, 2011)
Remove ads
- Cesta k ráji (1978) – Mumbles
- One from the Heart (1980) – trumpetista; hudba
- On the Nickel (1980) – hudba
- Vlci (1981) – barman
- The Stone Boy (1982) – muž na karnevalu
- Poetry in Motion (1982) – sám sebe
- The Outsiders (1983) – Buck Merrill
- Dravé ryby (1983) – Bennie
- Cotton Club (1984) – Irving Stark
- Streetwise (1984) – hudba
- Mimo zákon (1986) – Zack; hudba
- Jako nepoddajný plevel (1987) – Rudy
- Candy Mountain (1987) – Al Silk
- Bearskin: An Urban Fairytale (1989) – Punch & Judy Man
- Strach (1989) – Kenny the Hitman
- Tajuplný vlak (1989) – rozhlasový moderátor Lee Baby Sims (pouze hlas)
- Sea of Love (1989) – skladatel
- Dva Jakeové (1990) – policista v civilu
- Hráši na vinici Páně (1991) – Wolf
- Král Rybář (1991) – žebrák, veterán
- Noc na Zemi (1991) – hudba
- Dospívání v Queens (1991) – Monte
- Až na konec světa (1991) – barový klavírista
- American Heart (1992) – hudba
- Drákula (1992) – Renfield
- Prostřihy (1993) – Earl Piggott
- Na rybách s Johnem (1993) – sám sebe
- Mrtvý muž přichází (1996) – hudba
- Konec násilí (1996) – hudba
- Mystery Men (1999) – Dr. A. Keller
- Big Bad Love (2001) – hudba
- Kafe a cigára (natočeno 1993; vydáno 2003) – sám sebe
- Shrek 2 (2004) – kapitán Hook (pouze hlas)
- Domino (2005) – kazatel
- The Secret Life of Words (2005) – podíl na hudbě
- Tygr a sníh (2005) – sám sebe
- Sebevrazi – Love story z onoho světa (2006) – Raphael Kneller
- Imaginárium dr. Parnasse (2009) – pan Nick[72]
- Kniha přežití (2010) – inženýr
- Sedm psychopatů (2012)
- Balada o Busterovi Scruggsovi (2018) – Prospector
Remove ads
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
Remove ads