nejstarší známá civilizace v historické oblasti jižní Mezopotámie From Wikipedia, the free encyclopedia
Sumer (sumersky Ki-EN/EME-GIR15, Země místních pánů, Země pánů jasu či Země sumerského jazyka), akkadsky také Šumeru, je nejstarší známá civilizace v historické oblasti jižní Mezopotámie (nyní jih středního Iráku), která se objevila během eneolitu a rané doby bronzové mezi šestým a pátým tisíciletím před naším letopočtem. Stejně jako nedaleký Elam je to jedna z kolébek civilizace spolu s Egyptem, údolím Indu, kulturou Erligang v údolí Žluté řeky, kulturou Norte Chico a Mezoamerikou. Sumerští zemědělci, kteří žili podél řek Eufrat a Tigris, pěstovali množství obilí a dalších plodin, což jim umožnilo vytvářet městské osady. Nejstarší známé texty na světě pocházejí ze sumerských měst Uruk a Džemdet Nasr a datují se mezi cca 3350 až cca 2500 př. n. l., které následovaly po období před objevem písma cca 4000–2500 před naším letopočtem.
| Sumer 𒆠𒂗𒂠 (summersky) ki-en-gil 𒋗𒈨𒊒 (akkadsky) Šumeru
| |||||||
Geografie
| |||||||
různá | |||||||
| Obyvatelstvo | |||||||
Národnostní složení |
|||||||
| Státní útvar | |||||||
nejednotné drobné monarchie | |||||||
| Státní útvary a území | |||||||
| |||||||
Jeho obyvateli byli krom později příchozích semitsky hovořících Akkadů hlavně Sumeřané, kteří se ve vlastním jazyce označovali za „Černohlavce“ (un san gi ga).[1]
Sumerové do Mezopotámie pravděpodobně přišli nejpozději kolem roku 4000 př. n. l. a hovořili sumerštinou, jazykem, který se dosud nepodařilo přiřadit k nějaké ze známých jazykových rodin.[1] Existují poměrně věrohodně hovořící důkazy o tom, že Sumeřané pokračovali ve většině místních tradic. Po předsumerském obyvatelstvu zůstalo krom toho i několik jazykových stop, hlavně v topografii a v názvech některých řemesel a nástrojů. Avšak slova týkající se plavby po moři jsou zcela sumerská. Urucká kultura osídlovala Mezopotámii z jihu od moře, což nasvědčuje příchodu po moři. Taktéž existují souvislosti mezi sumerštinou a austronéskými nebo indoevropskými jazyky, proto je pravděpodobné, že Sumerové připluli z oblasti povodí Indu a asimilovali s obeidskou kulturou.[2] Předsumerského původu jsou patrně názvy měst Ur, Sippar atd. a řek Eufrat a Tigris, původně Buranunna a Idigna. Oblast byla mimořádně úrodná, ale vyžadovala stálé a vydatné zavlažování, jelikož je to oblast aridní. Vynález umělého zavlažování je mnohem staršího data (asi 5000 př. n. l.) a první zavlažovací kanál se podařilo vykopat v íránské Čóga Mami. V kultuře obeidské a urucké se kanály také používaly a k jejich managementu nebylo, na rozdíl od dřívějších domněnek, zapotřebí státní organizace. Oblast Sumeru se skládala již na počátku z několika desítek relativně malých, navzájem nezávislých městských států. První písemné památky především ekonomického rázu pocházejí z konce 4. a počátku 3. tisíciletí př. n. l. Nejednalo se ovšem o písmo použitelné k záznamu složitějších abstraktních pojmů. Sumerové po několika staletích z tohoto obrázkového písma vyvinuli klínopis, které bylo dobře vymyšleno pro zápis jejich velmi specifického jazyka.
Sumerové vytvořili v Mezopotámii civilizaci, která používala rozvinuté formy zemědělství; sumerští zemědělci do značné míry využívali propracovaný systém zavlažování – kanály, průtoky, rezervoáry. Sumerové dále vynalezli kalendář o 12 měsících, šedesátkovou číselnou soustavu[3], vůz s koly, hrnčířský kruh a v architektuře využívali obloukové klenutí.
V jižní Mezopotámii začala vznikat první města již během předsumerské obeidské kultury. Stejně jako starověké Řecko se i Sumer skládal z městských států: Eridu (nejjižnější sumerské město, pahorek Abú Šahrajn), Nippur (dnešní Niffar, od 13. století neobývaný), Šuruppak (dnešní Fára), Uruk (pahorek al-Warká), Kiš (nejsevernější sumerské město, dnešní al-Uhajmer), Lagaš (dnešní Tello), Umma (dnešní Jocha) a Ur (dnešní al-Muqajjar). Podle pozdější ideologie bylo v Sumeru na Zemi přítomné vždy jen jedno království. V dochovaném Sumerském královském seznamu jsou vyjmenované takto: (dle sídelního města, dynastie), před potopou světa: Eridu – Bad-tibira – Larak – Sippar – Šuruppak a po potopě světa: Kiš – Uruk – Ur – Awan – Kiš – Hamazi – Uruk – Ur – Adab – Mari – Kiš – Akšak – Kiš – Uruk – Akkad – Uruk – Gutejci – Uruk – Ur – Isin. Je tak opomenuta Lagaš a do značné míry Uruk, což bylo dáno politicky místem vzniku Seznamu.
Sumerská města měla uprostřed městské zástavby posvátný okrsek s mnohavrstevným chrámem, který se vyvinul na konci 22. stol. př. n. l. v tzv. zikkurat, chrám zasvěcený božskému ochránci města. Město bylo obklopeno městskými hradbami a posvátný okrsek míval často také vlastní hradby. Každé z měst tvořilo samostatný městský stát, který ovládal ve svém bezprostředním okolí zemědělské zázemí s několika vesnicemi či menšími městy. Rozloha takového státu byla malá, můžeme jen zhruba odhadnout, že jedno z větších měst ovládalo asi 3 000 km2. Nejvyšší postavení ve státě měl od ranědynastického období tzv. lugal (velký muž = tj. král). Tento titul patřil původně politickému a vojenskému náčelníkovi. Ve městech ovládaných byl jeho zástupcem ensi (kníže). Ensi ovšem původně nosil význam nejvyšší správce chrámu, zástupce městského božstva na Zemi. Vztah světské a náboženské moci byl důležitým prvkem mezopotamské politiky a obě sféry zůstaly silně provázané.
.svg)
Počátky světové literatury lze mimo Egypt umístit také do Sumeru. Sumerové zaznamenávali informace klínovým písmem (klínopisem) na hliněné destičky pomocí jednoduchého trojhranného rydla, čili klínku. Hliněné destičky se používaly pro svoji praktičnost, neboť Mezopotámie je dodnes země s nevyčerpatelným množstvím hlíny, ale s minimem kamene, který byl vždy považován za vzácný importovaný materiál. Sumerský systém zápisu písma převzali i jejich následovníci, Akkaďané. Klínopis se ale pro jejich semitskou řeč nehodil a po celou dobu existence akkadštiny se tento jazyk s tímto značným problémem potýkal. Patrně největší překážkou byla nejednoznačnost textů a různé množství používaných sumerských značek slov. V sumersko-akkadské literatuře pak vznikl asi nejznámější Epos o Gilgamešovi.[4]
Sumerská civilizace postupně slábla, v 1. pol. 2. tisíciletí př. n. l. již sumerské obyvatelstvo neexistovalo. Nadále však zůstala v užívání sumerština, která se stala liturgickým a státnickým jazykem a byla jím až do 7. stol. př. n. l. (srov. s latinou).
Mytologickou potopu, kterou zachycuje Eridská genesis, přežil jediný člověk Ziusudra (Utnapištim), který postavil archu s párem zvířat od každého. První známou historickou osobností je kišský en (král) Me-baragesi, který vládl někdy mezi lety 2700 př. n. l.–2600 př. n. l., předposlední panovník 1. kišské dynastie. Jeho syn Agga byl poražen uruckým králem Gilgamešem, zakladatelem 1. urucké dynastie.
Sumerské státy byly dobyty ze západu příchozími semitsky hovořícími Akkady, kteří se usídlili na severu. Jejich král Sargon I. (Šarrukén, 2334 př. n. l.–2279 př. n. l., střední datace), který byl uzurpátorem v sumerském městě Kiš. Porazil nejmocnějšího soupeře, panovníka sumerské Ummy, ensiho Lugalzagesi (2375 př. n. l.–2350 př. n. l. a založil akkadskou říši. O původu Sargona se vykládá podobný příběh jako o Mojžíšovi. Akkadskou říši vyvrátili kočovníci z východně ležícího Zagrosu Gutejci, za nichž Sumerové zažívali nový rozkvět (2230 př. n. l.–2130 př. n. l.), zejména za krále Gudey. Závěrečným obdobím sumerských dějin je 3. dynastie urská (2116 př. n. l.–2004 př. n. l.). Utu-chengal svrhnul gutejskou nadvládu a jeho bratr Ur-Nammu (2112 př. n. l.–2095 př. n. l.) byl zakladatelem 3. urské dynastie, jež vládla království Sumeru a Akkadu. Zároveň byl autorem nejstaršího zákoníku na světě.
Konec Sumeru nastal pozvolna, především však stát čelil neustávajícímu tlaku kočovníku ze severozápadu. Tito Amorejci (akk. Amurrum či sum. Martu) pomalu ovládli krajinu mezi městy a později i některá města. Posledním sumerským králem byl Ibbi-Sín. Jeho bývalý služebník, amorejský uzurpátor Išbi-Erra, generál z Mari, který ovládl důležité město Isin. Ur byl pak dobyt a rozvrácen elamskými a churritskými kmeny. Je zachycen ve vynikajících básních Nářek nad zkázou Sumeru a Nářek nad zkázou Uru. Ibbi-Sín beze stopy zmizel v elamském zajetí. Zničení mnoha měst v závěrečné části a odvlečení mnoha lidí zasadilo sumerskému národu poslední a smrtící ránu. Po dobytí Uru následovalo období asimilace do semitského jazykového prostředí.
Období Isin – Larsa (vláda amorejských králů) bylo jen přechodné (2017 př. n. l.–1763 př. n. l.). Po roce 2000 př. n. l. přestala být sumerština používána ve většině oblastí jako živý jazyk, definitivně vymřela asi kolem r. 1800 př. n. l. Uchovala se pouze jako sakrální, vědecký, právní a správní jazyk a jako jazyk vzdělanců. Klínopis svoji pozici neztratil a byl přejat a částečně upraven pro akkadský semitský jazyk. (od cca r. 2600 př. n. l.). Akkadský jazyk převzal úlohu jazyka dorozumívacího v celé Mezopotámii po asimilaci Sumerů, včetně úlohy jazyka diplomatického a úředního. Období Isin-Larsa je přechodné mezi III. dynastií z Uru a nástupem starobabylónské říše a jmenuje se po 2 nejdůležitějších státech té doby. Akkadština však začala svoji pozici ztrácet po příchodu Aramejců (Chaldejců) do Mezopotámie a okolních oblastí na počátku 1. tisíciletí př. n. l. Prosazoval se jazyk aramejský, jenž byl psán mnohem jednodušším písmem foinickým (fénickým). Proto v období novobabylónském (cca 600 př. n. l.) byla sumerština, akkadština a klínopis znám jen vzdělaným kněžím. Mezi lidem byly již neznámé, nepoužívané. Klínopis přežil pád Babylónu do rukou Peršanů i později Řeků (pol. 6. století a pol. 4. století př. n. l.), ale před začátkem letopočtu vymizel.
Podle znalce klínopisů Blahoslava Hrušky je možné začátek urucké kultury posunout až k letopočtu 3500 př. n. l., přičemž první tabulka s obrázkovým písmem byla datována kolem roku 3200 př. n. l., v uruckém chrámu boha Ana. Kolem roku 2900 př. n. l. se mění v Uruku a Džemdet Nasru na písmo klínové a objevují se nejstarší literární skladby v sumerštině. Klínové písmo začíná být používáno také v elamských Súsách. Vláda Gilgameše se podle novějších výzkumů posouvá k letopočtu 2500 př. n. l. Kolem roku 2355 př. n. l. omezuje lagašský uzurpátor Urukagina moc palácových úředníků a získává na svou stranu chrámy a kněze. Toto jsou dosud nejstarší známé zákony. Kolem roku 2350 př. n. l. se urucký král Lugalzagesi pokusil o sjednocení země, ale byl poražen zhruba během deseti až dvaceti let, kdy se formuje první akkadský stát Sargona Akkadského a dobývá severní Mezopotámii, část Íránu, proniká do Malé Asie a východního Středomoří.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
.svg){kind=small}
