Příslušník italsko-rakouského rodu Colloredo-Mannsfeld. Vykonával úřad nejvyššího dvorského maršálka, c.k. tajný rada, v letech 1835-1843 zastával u vídeňského císařského dvora funkci nejvyššího hofmistra. Manžel Marie Philippiny From Wikipedia, the free encyclopedia
Pocházel ze starého italského rodu Colloredů[2][3], narodil se jako nejstarší syn říšského vicekancléřeFrantiška Gundakara z Colloreda (1731–1807) a jeho manželky Marie Isabely z Mansfeldu (1751–1794).[4] Otec převzal dědictví vymřelého rodu Mansfeldů a v roce 1789 byl povýšen do knížecího stavu se jménem Colloredo-Mansfeld. Rudolf Josef byl v roce 1791 jmenován císařským komorníkem[5] a po otci převzal v roce 1807 správu rodových statků v Čechách a Rakousku. Až za napoleonských válek se aktivně zapojil do veřejného života. Učinil tak po Napoleonově expanzi do německých zemí a rozkladu Svaté říše římské, v jejíž strukturách zastával otec vysoké funkce. Byl veden také příkladem svých mladších bratrů, kteří bojovali v armádě. Do aktivit proti Napoleonovi se zapojil nejprve nepřímo v roce 1809, kdy na svém zámku Skalka zřídil lazaret pro zraněné vojáky.[6]
Po Napoleonově porážce v Rusku se kníže Rudolf Josef stal jednou z předních osobností evropské diplomacie, když inicioval setkání diplomatů a panovníků na svém zámku v Opočně. V červnu 1813 na Opočno přijeli ministři zahraničí Rakouska, Ruska a Pruska (Metternich, Hardenberg, Nesselrode), o několik dní později se k nim připojili i ruský car Alexandr I. a pruský král Fridrich Vilém III.[7] Na diplomatická jednání navazovaly manévry rakouské armády konané u obce Pulice. Vůdčí osobností diplomatických schůzek byl rakouský kancléř Metternich, který pak další jednání přesunul do nedalekých Ratibořic, mezitím se v Drážďanech setkal i s císařem Napoleonem. Výsledkem spojeneckých jednání byla konvence z Reichenbachu (27. června 1813), která zavazovala Rakousko ke společnému postupu s Ruskem a Pruskem proti Napoleonovi.
Kníže Rudolf Josef zemřel ve Vídni v prosinci 1842 ve věku 71 let, pohřben je v kostele Panny Marie v Opočně, kde v roce 1810 přestavbou zřídil rodinnou hrobku.[11][12]
Jako nejstarší syn převzal v roce 1807 po otci rozsáhlý majetek v Čechách a v Rakousku. V Čechách zdědil fideikomisní panství Opočno[13] a Dobříš,[14] v Dolním Rakousku zdědil panství Sierndorf se zámkem. Další české panství Zelená Hora s Colloredo-Mansfeldským palácem v Praze převzal mladší bratr Jeroným,[15] nejmladší z bratrů Ferdinand získal dolnorakouské panství Staatz poblíž hranic s Moravou. V případech Dobříše a Opočna se jednalo o velký pozemkový majetek, k panství Opočno patřila tři městečka (Opočno, Dobruška, Třebechovice pod Orebem) a 89 vesnic, panství Dobříš zahrnovalo městečko Dobříš a 63 vesnic.[16] Počtem obyvatel bylo větší panství Opočno, ale rozsahem v hektarech bylo jen poloviční k Dobříši, k níž patřily rozsáhlé lesní porosty na Příbramsku.
V Opočně inicioval Rudolf Josef vybudování rozsáhlého parku v prostoru pod zámkem v údolí Zlatého potoka (část parku je známá pod názvem Rudolfovo údolí).[17] Koncepce parku v krajinářském stylu s vyhlídkami, altány a lávkami byla dílem zahradníka J. Exnera.[18] K proměně zámeckého areálu přispěl také výstavbou empírové jízdárny. Na nedalekém zámku Skalka nechal kolem roku 1825 upravit zámeckou kapli (panství Skalka bylo k Opočnu připojeno až v roce 1800 nákupem za 70 000 zlatých od Mladotů ze Solopisk).[19][20] K rozšiřování rodového dědictví přistoupil jen jednou v roce 1838, kdy k Dobříši přikoupil od rodu Harbuval-Chamaré statek Dlouhá Lhota se zámkem.[21] Krátce po jeho smrti bylo dobříšské panství obohaceno ještě o panství Buková (1845).[22] Příležitostně se uplatnil také jako podnikatel a v obci Ledce na opočenském panství nechal v letech 1835–1836 postavit cukrovar.[23]
Jako vysoký hodnostář císařského dvora potřeboval sídlo ve Vídni a v roce 1827 koupil od Esterházyů palác na náměstí Freyung. Současná podoba paláce pochází však až z doby dalších majitelů Hardeggů, kteří jej koupili v roce 1845 a díky nim je také známý pod názvem Palais Hardegg.[24]
Rudolf Josef měl čtyři mladší sourozence, z nichž byly dvě sestry-dvojčata. Marie Gabriela (1773–1788) zemřela předčasně, Marie Henrietta (1773–1814) byla manželkou hraběte Emericha z Eltzu (1765–1844), významného rakouského diplomata a dlouholetého velvyslance ve Španělsku. Bratr Jeroným (Hieronymus) (1775–1822) sloužil v armádě, vyznamenal se v napoleonských válkách, nakonec dosáhl hodnosti polního zbrojmistra. Nejmladší bratr Ferdinand (1777–1848) původně také sloužil v armádě, později se ale věnoval správě svých statků v Rakousku a zastával řadu funkcí v ekonomické správě rakouských zemí.
Pravopis rodového příjmení kolísá ve variantách Colloredo-Mannsfeld nebo Colloredo-Mansfeld. V pramenech a literatuře bývá Rudolf Josef označován jako druhý pro odlišení od svého dědečka Rudolfa Josefa z Colloreda (1706–1788), i když ten užíval jméno Colloredo-Waldsee, zatímco Rudolf Josef II. byl známý pod aliančním příjmením Colloredo-Mannsfeld.
HOŘEJŠ, Miloš: Podnikatelské aktivity šlechty v cukrovarnictví na příkladu Colloredo-Mannsfeldského cukrovaru v Opočně-Podzámčí in: Listy cukrovarnické a řepařské, Národní technické muzeum Praha, 2010; s. 317–320 dostupné online
Rodina Colloredo-Mannsfeld in: WISSGRILL, Karl von: Schauplatz des landsässigen nieder-oesterreichischen Adels , díl I.; Vídeň, 1794; s. 142 dostupné online