From Wikipedia, the free encyclopedia
Oční koule (latinsky bulbus oculi) je spolu s přídatnými očními orgány (organa oculi accessoria) součástí oka – zrakového aparátu. Její tvar má přibližně kulovitý charakter a stěnu tvoří tři vrstvy: zevní vazivová (tunica fibrosa, externa), střední cévnatá (tunica vasculosa, media) a vnitřní (tunica nervosa, interna).
| Oční koule | |
|---|---|
 | |
| Příčný řez oční koulí | |
| Latinsky | Bulbus oculi |
| Tepny | aa. ciliares posteriores breves (cévnatka), aa. ciliares longae (řasnaté těleso, duhovka), aa. ciliares ant., a. epicilerales, a. centralis retinae (sítnice), |
| Žíly | vv. ciliares ant., vv. vorticosae, v. centralis retinae, v. opthalmica sup. et inf, v. angularis |
| Nervy | n. opticus (senzorický), n. opthalmicus > nn. ciliares longi (senzitivní), nn. ciliares breves, n. III + n. IV. + n. VI (motorické) |
| Lymfa | funkci nahrazuje komorová voda |
| Gray | 1006 |
Oční kouli chrání zpředu víčka (palpebrae), ze stran a v zadní části kostěná očnice (orbita), v níž je koule uložena do tukového polštáře. Ten vytváří fyziologické podmínky pro její pohyb ve frontální rovině, jenž je umožněn kontrakcí okohybných svalů (mm. bulbi).
Oční koule je uložená v kostěné očnici (orbita) na tukovém polštáři (corpus adiposum). V hrotu očnice (apexu) z oka vystupuje zrakový nerv a vstupuje tepna zásobující oko. Jedná se také o místo vstupu nervů inervujících oční svaly. Povrchovou vrstvu tvoří tuhá a bílá vazivová blána bělima (sclera) o průměru 0,3 – 2 mm, do níž se upínají okohybné svaly. Vpředu přechází v bezcévnatou rohovku, která má vyšší vyklenutí než bělima (tvar hodinového sklíčka). Při dotyku rohovky se vybavuje nepodmíněný reflex – sevření víček. Její patologické zakřivení způsobuje astigmatismus.
Střední lamina – tunica vasculosa, neboli živnatka (uvea), je charakterizovaná bohatým cevním zásobením a pigmentovými buňkami. Má hnědočervené zbarvení a zadní část tvoří cévnatka (choroidea). Vpředu přechází v řasnaté tělísko (corpus ciliare), jež představuje paprsčitě uspořádaný val z hladké svaloviny. Těleso je na povrchu opatřeno četnými výběžky, na něž je tenkými vlákny zavěšena čočka (lens). Díky stahům nitroočních svalů dochází k její akomodaci a změně optické mohutnosti. Tímto mechanizmem nastává buď vypouknutí čočky se zaostřením na blízko (při mióze), nebo zploštění se zaostřením na dálku (při mydriáze). Z krve protékající vlásečnicemi řasnatého tělesa filtrace se tvoří komorová voda (humor aquosus), jež vyplňuje přední oční komoru. Komorová voda vyživuje bezcévnaté části oka a udržuje jeho tvar. Denní produkce činí cca 3 ml a její nitrooční tlak dosahuje výše 14–17 mm Hg. Supluje také úlohu mízy. Vstřebává se v iridokorneálním úhlu (angulus iridocornealis), jenž se nachází v místě spojení skléry a rohovky. Vzadu obsahuje trámčinu, tzv. Fontanovy prostory (spatia anguli i.c.). Podílí se na udržování nitroočního tlaku a nekomunikuje se Schlemmovým kanálem. Zadní komora za čočkou je vyplněna sklivcem (corpus vitreum), tekutinou s 99% podílem vody. Obsahuje také hyaluronovou kyselinu a není schopen obnovy. Při zranění dochází k jeho výtoku a následné náhradě komorovou vodou.
Přední a zadní oční segment předělují čočka (lens) a duhovka (iris). Čočka má tloušťku 4 mm a je zavěšena na řasnatém tělesu. Představuje průhlednou dvojvypuklou (bikonvexní) spojku s více zakřivenou zadní plochou. Její funkcí je lámat paprsky tak, aby se sbíhaly na sítnici, čímž se podílí na zrakové ostrosti. Duhovka má tvar kruhového terčíku z hladkého svalstva. Kruhový otvor uprostřed se nazývá zornice (zřítelnice, pupila) s funkcí clony. Paprsčitě nebo kruhovitě uspořádaná svalovina rozšiřuje (mydriáza) nebo zužuje (mióza) zornici. V duhovce jsou pigmentové buňky, jejichž množství a hloubka uložení určují její barvu (modré mají pigmentu nejméně, hnědé a černé nejvíce). Tato pigmentová vrstva zabraňuje, aby paprsky vnikaly do oka jinudy než zornicí.
Vnitřní vrstvu – tunicu nervosa, tvoří sítnice (retina). Jedná se o jemnou mnohovrstevnou blánu silnou přibližně 0,2 – 0,4 mm. Nacházejí se v ní převodní neurony (gangliové a bipolární buňky), asociační neurony (horizontální a amakrinní buňky), světločivné neurony (tyčinky a čípky), a také podpůrné Müllerovy buňky (makroglie). Tyčinek (bacilli) je asi 130 miliónů. Rozlišují pouze odstíny šedi a zajišťují černobílé vidění. Jejich činnost umožňuje oční purpur – rodopsin (vitamín A a bílkovina opsin). Nejsou přítomny ve žluté skvrně. Čípků (coni) je asi 7 milionů. Umožňují barevné vidění díky třem typům citlivých buněk na různé vlnové délky. Vitamín A se zde váže na tři různé opsiny s citlivostí na červené, zelené a modré světlo. Největší nakupení čípků leží přibližně 4 mm od slepé skvrny na mírně vkleslém místě sítnice, tzv. žluté skvrně (macula lutea), která je místem nejostřejšího vidění. Naopak slepá skvrna (discus n. optici) je prostorem, kde zrakový nerv opouští oční kouli a neobsahuje žádné tyčinky ani čípky.
Tunica fibrosa (externa):
Tunica vasculosa (media), neboli živnatka (uvea) je střední vrstva hustě prostoupena cévami (vaskularizována). Obsahuje řídké kolagenní vazivo bohaté na fibroblasty a melanocyty. Její součástí jsou:
Tunica nervosa (interna) je tvořena sítnicí (retina), jejíž součástí je pigmentová část obsahující buňky jednovrstevného kubického epitelu s těsnými mezibuněčnými spoji. Ty plní funkci výživy senzorických buněk, obnovují fotopigment a obsahují melaninová granula. Druhou služkou je senzorická část obsahující světločivné buňky – tyčinky a čípky, převodní neurony (bipolární), asociační neurony (horizontální, amakrinní buňky), stejně tak jako podpůrné Müllerovy buňky (makroglie).
Dravý dinosaurus druhu Tyrannosaurus rex měl průměr oční bulvy, na základě velikosti očnic v lebce, odhadován až na 12 centimetrů.[1]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
