Neuroglie (gliové buňky, glie) jsou podpůrné buňky neuronů. Neuroglie byly objeveny v roce 1856 patologem Rudolfem Virchowem a jejich název pochází z řeckého γλία a γλοία (lepidlo), což mělo symbolizovat spojení nervové tkáně. Průměrně připadá na jeden neuron jedna glie.
Jeden z typů gliových buněk
Centrální glie
Makroglie
Astroglie (astrocyty) – velké, podpírají a vyživují neurony, mají schopnost regenerace (tvoří gliovou jizvu), jsou největší z neurogliových buněk. Vysílají dlouhé výběžky opatřené nožkami (vaskulární pedikly), které obalují všechny cévy centrálního nervového systému. Pedikly vytvářejí souvislou vrstvu pod měkkou plenou mozkovou (pia mater). Existují astrocyty dvou typů: plazmatické a vláknité (fibrilární). Plazmatické astrocyty najdeme v šedé hmotě mozku a míchy. Jejich výběžky jsou kratší a širší než u fibrilárních astrocytů. Fibrilární astrocyty se nacházejí hlavně v bílé hmotě mozku a míchy a jejich výběžky jsou dlouhé a štíhlé.
Oligodendroglie (oligodendrocyty) – nacházejí se v bílé hmotě CNS, mají opornou funkci, produkují myelin; najdeme jak v šedé tak i v bílé hmotě. V šedé hmotě jsou především v blízkosti těl neuronů a v hmotě bílé podél myelinizovaných nervových vláken. Oligodendrocyty jsou téměř identické se Schwannovými buňkami periferního nervového systému, avšak na rozdíl od nich mohou myelinizovat více než jedno vlákno.
Ependymální buňky vystýlají centrální kanál míšní a mozkové komory. Ependymové buňky také tvoří tzv. plexus chorioideus v mozkových komorách, jež produkuje mozkomíšní mok (likvor). Buňky nejsou navzájem těsně spojeny, proto látky obsažené v moku mohou pronikat až k buňkám v nižších vrstvách.
Typy gliových buněk
Mikroglie
Mikroglie – jsou nejmenší, mají obrannou funkci – schopnost fagocytózy; jsou součástí monocyto-makrofágového systému. Byla u nich prokázána schopnost dělení. Slouží k regulaci plasticity a ovlivňují vývoj mozku (synaptogeneze, apoptóza)
Obrázky, zvuky či videa k tématu neuroglie na Wikimedia Commons 
