Ludwig von Vogelsang

Ludwig svobodný pán von Vogelsang (německy Ludwig Christian Jacob Freiherr von Vogelsang) (12. prosince 1748 Brusel – 28. června 1822 Josefov) byl rakouský generál. V císařské armádě sloužil od roku 1767, za zásluhy na potlačení povstání v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie) získal Řád Marie Terezie (1790) a povýšení do stavu svobodných pánů (1793). Během francouzských revolučních válek a napoleonských válek působil jako štábní důstojník a v několika bitvách se vyznamenal osobní statečností. Po zranění v bitvě u Aspern byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra (1809). V závěru své kariéry byl dlouholetým velitelem pevnosti v Josefově (1810–1822), kde také zemřel.

Ludwig baron von Vogelsang
Portrét ze sbírek Národní galerie Praha (Josef Bergler, 1810–1811)
Velitel pevnosti Josefov
Ve funkci: 1810 – 1822
Předchůdce	Nikolaus von Kleindorf
Nástupce	Johann von Schmelzern
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní zbrojmistr (1809), polní podmaršál (1799), generálmajor (1796)
Narození	12. prosince 1748 Bruselský region
Úmrtí	28. června 1822 (ve věku 73 let) Josefov
Titul	svobodný pán (1793)
Děti	Josephine Perin von Gradenstein
Příbuzní	Christian Freiherr von Perin-Gradenstein (vnuk)
Profese	důstojník
Ocenění	Vojenský řád Marie Terezie (1790)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Pocházel ze šlechtické rodiny původem z Meklenburska, byl synem císařského generála Christiana Jakoba Vogelsanga (1701–1785),^[1] velitele pevnosti Lucemburk. Studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a do armády vstoupil jako kadet v roce 1767 k 41. pěšímu pluku. V roce 1770 byl v hodnosti nadporučíka přeložen k 9. pěšímu pluku. Postupoval v hodnostech (rytmistr 1776, major 1788) a vyznamenal se v roce 1790 v bojích proti brabantskému povstání. V rychlém sledu dosáhl hodnosti podplukovníka (1790) a plukovníka (1791), poté bojoval ve válkách proti revoluční Francii.

V roce 1796 byl povýšen na generálmajora, vyznamenal se ve vítězné bitvě u Würzburgu^[2][3] a jako polní podmaršál (1799) se pak zúčastnil bojů v Itálii, podílel se na obléhání Janova a v bitvě u Marenga velel divizi na levém křídle rakouské ramády.^[4] Po ukončení války v roce 1801 převzal velení divize v Sibiu (tehdy Hermannstadt).^[5] V třetí koaliční válce v roce 1805 byl velitelem záložní divize v armádě arcivévody Karla a bojoval v bitvě u Caldiera. Podařilo se mu uhájit Vicenzu proti francouzskému obléhání a po prešpurském míru se stal velitelem divize v Praze. V tažení roku 1809 převzal dočasně velení 1. armádního sboru a byl zraněn v bitvě u Aspern.^[6] Za zásluhy byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra (1809) a penzionován.^[7] Již o rok později byl ale znovu povolán do aktivní služby a v letech 1810–1822 zastával funkci velitele pevnosti Josefov^[8]. V době vpádu francouzských vojsk do Čech v roce 1813 obdržel jako velitel josefovské pevnosti titul guvernéra.^[9]

Za zásluhy na potlačení povstání v Rakouském Nizozemí obdržel v roce 1790 rytířský kříž Řádu Marie Terezie.^[10][11][12] Na základě řádových stanov mohl požádat o povýšení do stavu svobodných pánů a tento titul mu byl udělen v roce 1793.^[13] Od roku 1805 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 47.^[14]

Rodina

V roce 1774 se v Gentu oženil s Henriettou Sanchez de Aguilar (1751–1829), která pocházela ze španělské šlechtické rodiny působící ve službách Habsburků v Rakouském Nizozemí.^[15] Z manželství se narodilo šest dětí, nejstarší syn Christian Jakob (1777–1799) padl v Itálii, další syn Bruno (1782–1810) zemřel jako nadporučík dragounů v Uhrách. Další mužské potomstvo zanechal jen syn Simon (1785–1816), také v dalších generacích sloužili členové rodu v c. k. armádě.^[16] Dcera Marie byla manželkou vojenského historika a spisovatele Jana Rittersberga.^[17] Mladší dcera Josefína (1779–1853) byla provdaná za státního úředníka a dvorního radu barona Eberharda Perina von Gradenstein. Josefína proslula jako spisovatelka, byla autorkou poezie a společenských románů psaných ve francouzštině.^[18]

Vzhledem k Vogelsangově dlouholetému působení v Čechách se dochoval jeho portrét ve sbírkách Národní galerie v Praze (autor Josef Bergler).^[19]