archeologická kultura From Wikipedia, the free encyclopedia
Lužická kultura, lužický kulturní komplex či kultura lužických popelnicových polí je archeologická kultura doby bronzové a železné, jež byla rozšířena ve střední Evropě od 14. století př. n. l. do 4. století př. n. l. a náležela do širší skupiny kultur popelnicových polí, které od mladší doby bronzové sídlily ve velké části Evropy. Kultura byla pojmenována po Lužici, kde ji v 19. století identifikoval německý lékař a archeolog Rudolf Virchow. K nejznámějším nalezištím patří Biskupin v Polsku a Buch v blízkosti Berlína.
V české literatuře se termín lužická kultura užívá také v užším významu pro označení mladobronzové fáze tohoto komplexu kultur.(PDM 301)
Lužická kultura navazovala na mohylové kultury střední doby bronzové a formovala se ve 14. století př. n. l. V době železné ji vystřídala kultura billendorfská a pomořanská[zdroj?]. Byla v úzkém kontaktu se severskou kulturou doby bronzové a v době železné ji ovlivnila i kultura halštatská a laténská. Zahrnovala oblast východního Německa včetně Lužice, Polska, severní části Česka a Slovenska a také část Ukrajiny.
Objevitel lužické kultury Rudolf Virchow označil její keramiku za protogermánskou, ale odmítl spekulovat o etnickém původu jejích nositelů. Čeští (Josef Ladislav Píč, Lubor Niederle) a polští (Józef Kostrzewski, Leon Kozłowski) archeologové považovali lid lužické kultury za Protoslovany, německý archeolog A. Götze za Thráky a Gustaf Kossinna za ilyrské Karpaťany. Otázka etnicity lužického lidu se v minulosti stala i předmětem nacionálně a politicky motivovaných sporů, především mezi německou a slovanskou stranou.
V současnosti je obecně přijímán indoevropský původ lužického lidu, ale snahy o jeho spojení s historickými etniky jsou zpravidla odmítány. Stále však přežívají teorie o jeho totožnosti s vislanskými Venety, zmiňovanými římskými autory 1. a 2. století, kteří pak zase bývají ztotožňováni s předky Slovanů.
Na počátku 21. století byla mezi vědci otázka etnicity a jazyky lidu lužické kultury ponechávána nezodpovědzená a diskuse o tomto tématu až na výjimky ustaly, v nacionalistických kruzích a mezi nadšenci do historie však v některých případech pokračovaly. Problematičnost spojení lužické kultury s Pragermány či Praslovany tkví především ve faktu že doba vzniku pragermánštiny a praslovanštiny je lingvisty kladena přiblližně do 5. století př. n. l., respektive do prvních století n. l., tedy mnoho staletí po vzniku lužické kultury.[1]
Namísto toho však mohl lid lužické kultury hovořit nějakým neznámým jazykem, jak tomu napovídají chybějící výpujčky z rané fáze germánštiny do slovanských jazyků – lze tedy předpokládat že mezi oblast vzniku germánských a slovanských jazyků ležela oblast obývaná mluvčími jazyka jiného. Tímto jazykem mohla být hypotetická temetatština, jejíž existenci odvodil slavista Georg Holzer z některých slovanských a baltských slov jež neodpovídají hláskovým zákonům známých indoevropských jazyků. Holzer identifikoval 62 temetatského původu ve slovanských jazycích a 11 v baltských, především týkajících se zemědělství: například tele, brázda, oves, zásoba, plástev, hvězda, družina nebo svoboda. Holzer spojil tento jazyk s indoevropským lidem Kimmeriů, ale tato souvislost byla zpochyběna dalšími výzkumy. Ranko Matasović upozornil na že baltské a slovanské jazyky převzaly tyto výpujčky nejspíše nezávisle na sobě – temetatštinou by se tak muselo mluvit v době po rozpadu baltoslovanské jednoty a Frederik Kortlandt umístil areál rozšíření temetatšiny do oblasti dnešního jižního Polska. V tom případě by mohl být tento jazyk jazykem lidu lužické kultury.[1]
_-_kultura_łużycka.JPG)
Její nositelé obývali samostatné statky a dvorce, které se každých několik desítek let přesouvaly o několik stovek metrů. Budovy se stavěly ze dřeva, používala se roubená či drážková konstrukce a spáry se vymazávaly hlínou. V okolí domů se nacházely jámy na obilí, později zasypané odpadem a zbytky shořelých staveb. Na přelomu doby bronzové a železné se stavěla hradiště s mohutnými dřevohliněnými valy.
Hlavním prostředkem obživy bylo plužní zemědělství, na méně úrodných územích rostlinnou výrobu doplňoval chov dobytku. Hlavními plodinami byly pšenice dvouzrnka a ječmen, které doplňovalo proso, žito, hrách, boby, čočka a lnička setá. Doloženo je také pěstování lnu a šlechtěných jabloní, hrušní a slivoní. Ze zvířat byly nejdůležitější hovězí dobytek a prasata, vedle toho ovce, kozy, psi a koně. Koně byli užíváni k jízdě i tahu a lovily se četné druhy zvěře, i když jejich maso tvořilo poměrně malou část stravy.
Pro lužickou kulturu jsou typické keramické urny – popelnice, do kterých byl ukládán popel mrtvých, a ty zas do velkých společných mohyl. Pohřební výbava obsahuje zpravidla keramiku, zbraně a šperky jen zřídka. Pozdější komorové hroby elit obsahují i importované luxusní zboží, například skleněné korálky ze Středomoří. Pohřebiště byla často velmi rozsáhlá, představovala i několik tisíc hrobů.
Z podmáčených míst pocházejí nálezy depotů bronzových předmětů, některými archeology vykládané jako oběti bohům. Nález lidských kostí v obětní jámě může ukazovat i na lidské oběti či kanibalismus. Keramické plastiky vodních ptáků, snad labutí, mohly souviset s kultem slunečního božstva.
V severním, středním a západním Slovensku se lužická kultura rozšířila od poloviny střední doby bronzové, stopy nejstaršího osídlení byly nalezeny v Martinu. Hradiště byla nalezena v Tupé Skále, Prašníku, Vítkovcích a Kostoľanech pod Tribečom. V mladší době bronzové počal tlak kultury velatické a čakanské a mohylové hroby se začaly nahrazovat plochými. V pozdní době bronzové počala lužická kultura na Slovensku pronikat na území podolské kultury na hranicích dnešního Česka, Slovenska, Maďarska a Rakouska.
V době železné se lužická kultura rozdělila na kulturu platěnickou na západě Slovenska a na Moravě a oravskou skupinu v severním Pováží, na Oravě a v povodí Turce. První kultura se rozvíjela především v letech 750 – 550 př. n. l., druhá v letech 550 – 300 př. n. l. Později se smísila s kulturou keltskou a dala tak základ kultuře púchovské.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
