Kanibalismus se vyskytuje v přírodě nejčastěji u dravýchživočichů, kteří mohou například požírat své zraněné druhy. Velmi zajímavým případem je nitroděložní kanibalismus u vejcoživorodýchžraloků, kdy embryo, které dospěje dříve, sežere uvnitř matky své sourozence. U některých druhů se může kanibalismus vyskytovat v rámci rodiny. Například samec medvěda ledního i jiných šelem může často ulovit své vlastní mládě. Samice některých psovitých druhů zase mohou požírat svá mláďata v případě svého vlastního ohrožení. Kanibalismus se vyskytuje i u hlodavců, např. u myší. U členovců se vyskytují případy, že samička po s páření sežere samečka (sklípkani a další pavouci, kudlanky atd.). Požírání vlastních mláďat je nazýváno pedofágie nebo kronismus. U ptáků, zvláště dravců sov, napadají silnější jedinci své slabší sourozence. V případě nedostatku potravy je zpravidla usmrtí a sežerou. Toto “bratrovražedné” chování se někdy označuje jako kainismus. Ve farmových chovech kuřat bažantů i domácí drůbeže se vyskytuje oštipování peří slabších kuřat silnějšími. Pokud jedno kuře najednou začne oštipovat celá skupina, může dojít k jeho usmrcení. Zvláště nebezpečné je oštipování kolem řiti, které může snadno vyvolat krvácení. Kuřata na krev v tomto případě reagují obdobně jako piraně – svého druha rychle uklovou a sežerou. Jsou známy i případy kanibalismu mezi domácími prasaty, chovanými ve velkých farmách s mnoha tisíci kusy pohromadě. Méně se ví, že i v domácím chovu někdy prasnice sežere čerstvě narozená selata, zvlášť pokud je předtím náhodou zalehla.
Doklady kanibalismu známe i u některých pravěkých zvířat, jako jsou například někteří draví teropodní dinosauři. Nejslavnějším příkladem může být i známý Tyrannosaurus rex, u něhož byl příležitostný kanibalismus prokázán fosilními stopami po okusu (rýhami) na kostech jiných tyranosaurů.[1]
Kanibalismus v Brazílii na rytině od Theodora de Bry na základě svědectví Hanse Stadena, který zde žil v zajetí roku 1557
Kanibalismus ulidí se označuje jako antropofágie neboli lidojedství. Praktikovali jej i neandrtálci.[2][3] Vlidské společnosti byl vminulosti praktikován rituální kanibalismus (např. pozření srdce nepřátelského bojovníka bylo vnímáno jako získání části fyzické a duševní síly, kterou disponoval); jeho stopy byly výrazně zachyceny i vČeských zemích upopulací střední doby bronzové např. vúnětické kultuře. Ne vždy se tedy kanibalismus vyvíjel u komunit v oblastech s omezenými zdroji vhodné masité potravy, ale mohl mít spíše rituální motivaci. Ještě i v novověku byl v Evropě kanibalismus přítomen například jako léčebný prostředek.[4] V moderní společnosti byl kanibalismus prakticky vymýcen, známy jsou jen případy zapříčiněné hladem (obléhání, hladomor) a výjimečné činy některých vyšinutých jedinců. V oblastech méně zasažených kolonialismem se kanibalismus udržoval ještě dlouho v 20. století, jako například na Papui Nové Guineji. Provozovali ho patrně i někteří afričtídiktátoři20. století, např. Jean-Bédel Bokassa a Idi Amin, ale i vojáci Charlese Taylora.[5] Jeden znejpozdnějších případů kanibalismu ve společnosti byl pozorován vSeverní Koreji během rozsáhlého hladomoru mezi lety 1995 a1997 aznovu vroce 2013.[6][7]
V moderní společnosti se kanibalismus vyskytuje ojediněle a je považován za závažný zločin spojený s duševní patologií. Někteří z největších sériových vrahů 20. století kanibalismus praktikovali (např. Andrej Čikatilo).
Tradiční rozšíření kanibalismu
Aztékové při kanibalském rituálu, kodex MagliabechianoKanibalská hostina na Vanuatu v Melanésii
Papua Nová Guinea – dříve rozšířen po celém ostrově, nejdéle přežil u kmenů Angu (Kukukuku), Asmat (případy ještě ze 70. let 20. století) a Korowai (výjimečně ještě po roce 1990).
Austrálie – některé skupiny Aboriginců, např. kmeny Maung a Kalkatungu, jen v souvislosti s rituály, vymizel v 19. století.
Indonésie – Batakové na ostrově Sumatra v minulosti jedli popravené zločince, kanibalismus byl součástí trestu za zradu, znásilnění panny nebo loupežnou vraždu. Pokud příbuzní odsouzence přinesli sůl a koření k přípravě masa, dávali tím najevo souhlas s rozsudkem. Při obřadech jedli lidské maso i Toradžové na ostrově Sulawesi, Dajákové na Kalimantanu, aj. V současnosti se už neprovozuje.
Indiánské kmeny v oblasti Amazonie – v minulosti Tupinambové, Kulinové, Kašivové, Huitotové, Gvajakíové, pozůstatky rituálního endokanibalismu přežívají ve formě pohřebních obřadů kmene Yanomamo, kdy pozůstalí konzumují popel zesnulého příbuzného.
Střední Afrika – Kongo a Středoafrická republika: kmeny Azande, Mangbetu, Ngbandi, Mbaka, Tetela, Songye a některé další, válečníci pojídali části těl zabitých nebo zajatých nepřátel, protože věřili, že tím na sebe přenesou jejich sílu a odvahu.
Západní Afrika - v této oblasti šlo o součást rituálů tajných společností, jako byli např. leopardí lidé. Tento typ kanibalismu praktikovali Igbové v Nigérii, Šerbrové, Danové, Golové, Kpellové, Mendové a Temnéové v Libérii, Sieře Leone a na Pobřeží slonoviny. Džukunové v severovýchodní Nigérii vykonávali kanibalismus uvnitř panovnické rodiny: po smrti krále musel následník pozřít jeho maso a srdce.
Členové hinduistické sekty aghóríů v severní Indii jsou známí tím, že pojídají maso mrtvol nebo jeho nedokonale spálené zbytky z pohřebních hranic. Dávají tím najevo překonání rozdílu mezi posvátným a nečistým, a současně absolutní oddanost bohu Šivovi.
V extrémních situacích, kdy kanibalismus představuje jedinou možnost přežití, se vyskytuje i v jiných oblastech, kde se nejedná o běžnou praxi.
Trosečníci, kteří přežili potopení lodi nebo havárii letadla
Ukrajinští rolníci trpící hladomorem v letech 1932–33
Armáda čínského povstalce Ču Cchana začátkem 7. století, během válek v nichž zanikla říše Suej.[9] Vyhladovělé oddíly japonské armády v roce 1945 a 1946, kdy čelily Američanům.
Při hladomoru v Severní Koreji začátkem roku 2013, kdy někteří venkované pojídali maso svých pohřbených dětí a sebe navzájem.
Závažným důsledkem kanibalismu je, že usnadňuje přenos některých nemocí – příkladem může být nemoc kuru (prionová porucha), velice rozšířená mezi papuánskými kanibaly; ta prakticky vymizela poté, co byl u nich kanibalismus potlačen.
Obecně organismus totiž nemusí mít schopnost zpracovat veškerý materiál přijatý s potravou: některé látky se do něj buď vůbec nevstřebají, nebo jsou sice přijaty např. do krve, ale pak jsou zpravidla buď metabolizovány, nebo vyloučeny. Ovšem některé zůstávají vtěle nezpracovány a bez mechanismu jejich vyloučení se mohou hromadit (olovo, priony) a následně i škodit. Konkrétně lidský organismus nemá evolučně dánu schopnost zpracovat všechny látky z lidského těla, není na takovou potravu adaptován.
Kanibalismus byl v různých společnostech sociální normou. Vyskytuje se také v řadě mýtů a legend. Například Kronos či slovanská baba Jaga.
Populární kultura
Jedním z nejznámějších kanibalů, jenž se v populární filmové a knižní kultuře objevil, byl jistě dr. Hannibal Lecter, fiktivní sériový vrah z knih T. Harrise a filmů, kde dr. Lectera ztvárnil Anthony Hopkins.
Dr. Lecter (také hrabě Hannibal Lecter, neboť původem dr. Lecter pochází z litevské šlechtické rodiny) byl původně psychiatr, který vraždil některé své pacienty a následně je pojídal. Ovšem sám sobě vinu nepřiznává, tvrdí, že zabíjel jen ty, co si to zasloužili (pedofilové, násilníci…) a tím, že je jedl, prokazoval své pohrdání jimi.
Po několika vraždách byl ovšem chycen a uvězněn v léčebně v Baltimore. Nikdy jej však nedokázali psychicky vyšetřit (sám se tomu bránil) a policie dokonce využívala jeho služeb při chytání dalších vrahů.
Na území Českých zemí byly na několika místech objeveny kosterní pozůstatky nesoucí stopy rituálního kanibalismu. Jedná se například o tzv. knovízskou kulturu[11] či únětickou kulturu.[11] Vmoderní době se pak jednalo o následující případy:
Kohnův mlýn: V roce 1926 byl odhalen případ skupiny asociálních jedinců pod vedením manželů Dvořáčkových, kteří měli o několik let dříve umlátit dva své spolubydlící v Kohnově mlýně v Třebíči. Během vyšetřování se objevila informace, že skupina zavraždila několik židovských emigrantů. Jejich maso sami zčásti konzumovali, ale také rozprodávali třebíčským obyvatelům. Ačkoliv se dva členové skupiny k tomuto činu doznali, nebyla nalezena žádná těla, jelikož všechny ostatky skupina naházela do řeky Jihlavy. Případ se tak k soudu nikdy nedostal, ačkoliv se podle jedné z výpovědí mohlo jednat až o 8 obětí. O případu se psalo i v zahraničním tisku.[12][13]
Josef Kulík: Během vojenské služby se v roce 1963 nestihl vrátit z„opušťáku“ a stal se tak z něj prakticky dezertér. V Rosicích nad Labem objevil odstavený železniční vagón, ve kterém se ukryl. Do něj se 29. července vypravila dvojice chlapců ve věku 6 a 9 let. Kulík je ve vagónu zavraždil sekerou, jejich těla otevřel, vyjmul některé orgány, které si pak na starých pohřebních věncích opekl a snědl. Oněkolik dní později byl dopaden a odsouzen k trestu smrti.
Ladislav Hojer: Sériový vrah, který ze sexuálních pohnutek zavraždil 5 žen. Jedné ze svých obětí vyřízl pohlavní orgány, které doma uvařil ve slané vodě a pokusil se je sníst s hořčicí. Pokrm mu nechutnal a i s hrncem ho vyhodil. V roce 1986 byl popraven.
Ralf Huse: Německý občan, který navázal kontakt s několika romskými rodinami z Bílenic na Klatovsku, aby od nich kvůli sexuálnímu uspokojení mohl odkupovat jejich moč a exkrementy. Huse často trávil čas ve společnosti jejich dětí. V roce 1994 unesl dvanáctiletou dívku z jedné z rodin, zavraždil jí, z její ruky vyřízl kus masa, který zkonzumoval a tělo odhodil do Třemošenského rybníka. V Německu byl odsouzen na 10 let. Tvrdil, že po smrti chce být také sněden.[14][15]
Kuřimská kauza: Organizovaná skupina kolem Josefa Škrly v letech 2006 a 2007 týrala dvojici synů jedné z členek. Minimálně při jedné příležitosti vyřízli jednomu z chlapců kus tkáně z hýždí, kterou ho poté donutili sníst. Vzniklou ránu mu poté spálili.[16]
Dopadení a usvědčení kanibalové, přesněji antropofágové:
University of the Basque Country. Researchers discover the first evidence of Neanderthal cannibalism in northern Europe. phys.org [online]. 2016-07-08 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. (anglicky)
JOSEPHY, Michal. Dějiny kanibalismu: V"kultivované" Evropě přetrvával až do počátku 19. století. dotyk.cz [online]. 2019-08-11 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online.
Cannibalism and torture part of everyday life in North Korea. ampontan.wordpress.com [online]. 2009-05-11 [cit. 2023-01-03]. Dostupné online. (anglicky)
GRAFF, David A. Meritorious Cannibal: Chang Hsün's Defense of Sui-yang and the Exaltation of Loyalty in an Age of Rebellion. Asia Major THIRD SERIES. 1995, roč. 8, čís. 1, s. 1–17. [Dále jen Graff]. (anglicky)
