český rytec skla From Wikipedia, the free encyclopedia
Dominik Biemann (1. dubna 1800 Nový Svět – 29. září 1857 Cheb[1]) byl český rytec skla[2] období biedermeieru, který své současníky zastínil mimořádným výtvarným nadáním i řemeslnou dokonalostí.[3]
Dominik Biemann se narodil jako čtvrté dítě v chudé rodině Franze Biemanna, truhláře a formíře harrachovské hraběcí sklárny v Novém Světě (Neuwelt). Jeho kmotrem byl inspektor a pozdější ředitel novosvětské sklárny Johann Pohl (1769-1850). Absolvoval pouze tři a půl roku základní školy. Od věku sedmi let pracoval jako pomocník ve sklárně, nejprve po vyučování, později nastoupil jako "odnašík" do sklárny v Novém Světě a v Schaffgotské sklárně v Sklarzske Porębě. Mezi lety 1814-1818 se vyučil rytcem skla u staršího bratra svého kmotra a vlastníka sklářské rafinerie v Novém Světě Franze Pohla (1764-1834). Jako rytec pracoval v novosvětské sklárně následujících sedm let. Počátkem roku 1825 požádal hraběte Harracha o povolení usadit se v Karlových Varech nebo stát se samostatným rytcem s pevným platem v Novém Světě. Vedení sklárny ho doporučilo jako školitele rytců, který by vedl vlastní kreslířskou školu a pokračoval v samostatné umělecké činnosti.
Když hraběcí kancelář ve Vídni Biemannovu žádost nepřijala, odešel z Nového Světa a roku 1826 se zapsal ke studiu u Josefa Berglera na pražské Akademii, kde je jako student u uváděn do roku 1829.[4] Byl současníkem malířů Antonína Mánesa a Antonína Machka. V zimních měsících pobýval v Praze a roku 1827 se stal pražským měšťanem[5]. Letní měsíce trávil ve Františkových Lázních, kde se věnoval rytí portrétů lázeňských hostů. Pracoval pro obchodníky se sklem Antona Heinricha Mattoniho (1779-1864)[6] a Franze Steigerwalda (1789-1861), kteří jeho práce prodávali v Bavorsku a ve Frankfurtu nad Mohanem. Již roku 1828 se jeho roční příjem zvýšil na desetinásobek platu, který pobíral v Novém Světě. Na přelomu let 1829-1830 žil ve Vídni. Ve třicátých letech pracoval ve městech Gotha a Coburg. Roku 1834 pracoval v Berlíně na zakázkách pro pruský královský dvůr. Také jeho předčasně zemřelý bratr Vincenc Biemann (1811-1848) byl rytcem skla.
Počátkem 40. let, po rozšíření dagguerotypie, poklesla poptávka po rytých portrétech ve skle a Biemann, obávající se úpadku a chudoby, přijal práci ředitele zrcadlárny Václava Veitha v Hůrce (Hurkenthal) na Šumavě. Byl obětí zášti místních správců a proto roku 1847 tuto práci ukončil a odstěhoval se do Františkových Lázní, kde si pronajal hotelový pokoj. Po zbytek života nesl následky otravy rtutí, užívané při výrobě zrcadel, a trpěl častými horečkami a chrlením krve. Měl deprese a stal se z něj podivín nedbající o svůj zevnějšek. Při záchvatu stihomamu se roku 1855 pokusil o sebevraždu. Utrpěl také mozkovou mrtvici, po které mu ochrnula pravá ruka, a poslední dny strávil ve veřejné chebské nemocnici, kde 29. září 1857 po dalším záchvatu zemřel.[7] Jeho díla upadla na čas v zapomnění a znovu je objevil Gustav Edmund Pazaurek na konci 19. století.
Díla Dominika Biemanna se nacházejí v předních světových sbírkách. Roku 1998 byla v Harrachově založena Společnost Dominika Biemanna. 19. 9 . 1999 byla za přítomnosti Sophie Harrach odhalena pamětní plaketa Dominika Biemanna u jeho rodného domku v Novém Světě v Harrachově u příležitosti 200. výročí jeho narození. K tomuto výročí se konalo pod patronací českého výboru UNESCO slavnostní shromáždění v Akademii výtvarných umění v Praze. Roku 2001 založil Jiří Harcuba Mezinárodní školu Dominika Biemanna, která se koná na různých místech ve světě.[3]
Dominik Biemann projevoval výtvarné nadání už jako malý chlapec. Ve čtyřech letech modeloval figurky zvířat z hlíny, které pak vypaloval v peci a v pěti letech vyřezával figurky ze dřeva. Jeho učitel Franz Pohl byl známý řezáč skla a pečetí, oceněný roku 1803 zlatou medailí, udělenou krajským úřadem království českého.[8] Nejstarší datovaná Biemannova práce, Madonna della Sedia podle Raffaela Santi z roku 1826, charakterem řezby i správným anatomickým zvládnutím vyobrazených postav předstihuje práce Pohlovy.[9]
Již raná Biemannova díla z dob studia na Akademii jsou považována za mistrovská. Tematikou jsou nejčastěji jezdci, koně, psi a portréty. Portréty vytvářel podle živých modelů a studoval rysy a typ jejich tváře i povahu, což v jeho době nebylo obvyklé. Měl neobyčejný pozorovací talent a fenomenální paměť a své zákazníky portrétoval až poté, co s nimi pohovořil. Ve Františkových Lázních pobývala bohatá klientela ze všech společenských vrstev, včetně panovníků, šlechticů a bohaté buržoazie. Významnou část jeho zákazníků tvořila ruská aristokracie. Kromě portrétování nabízel sklo s rytými náboženskými motivy a loveckými scénami.[10] V letech 1829 a 1831 se Biemann zúčastnil pražských průmyslových výstav a byl oceněn stříbrnými medailemi.[3]
Skleněné polotovary Biemannovi dodávala sklárna hraběte Harracha v Novém Světě a rovněž firma obchodníka a rafinéra Franze Vogela. Dokončené rytiny uchovával ve formě sádrových otisků, které sloužily také k propagaci.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
