Caesar

Tento článek je o jménu ve starověkém Římě. Další významy jsou uvedeny na stránce Caesar (rozcestník).

Caesar je římské cognomen a v římském císařství titul panovníka („císaře“), který byl odvozen ze jména Gaia Iulia Caesara. Od dob Hadrianových pak byl titul caesar přiřčen designovanému nástupci císaře (augusta). V pozdější době se toto cognomen změnilo dokonce v různých podobách na běžné jméno. V době tetrarchie patřil titul caesar spoluvladaři obou augustů.

Původ slova

Toto jméno nejspíš pochází z latinského slova caesariēs – vlasatý, kštice, Ale podle římského spisovatele Plinia je slovo caesar participium perfekta pasiva slovesa caedere ukrojit, vyříznout; caesus vykrojený, vyříznutý. V kontextu římského práva lex regia nebo lex caesarea označovalo těhotnou ženu, která zemřela při porodu a dítě muselo být z jejího těla „vyříznuto“. Jméno pak lze interpretovat jako „vyříznutý z matčina lůna“. To ovšem nemá nic společného s dnešním císařským řezem, neboť smyslem lex caesarea bylo umožnit, aby mohlo být tělo matky pochováno. Přípona -ar je ovšem mezi římskými cognomina velmi neobvyklá.

Další možností je, že slovo je odvozeno z patricipa perfekta pasiva caesum slovesa caedere (upadnout, zemřít), ale to je spíše nepravděpodobné.

Titul římských panovníků....

Titul caesar coby jedno z přízvisek římských císařů vzniklo ze zobecnění jména Gaia Iulia Caesara a v průběhu následujících staletí se stalo panovnickým titulem. Caesary-císaři se kromě dalších titulů nazývali vládci římského impéria za principátu (prvním byl Claudius). Za dominátu byl jako caesar označován mladší císař, kterého si jako spoluvladaře a případného následníka vybral vládnoucí císař, který používal titulu augustus. Podobně se titulovali také vládci byzantské říše – řecká varianta byla kaisar (později nejvyšší úředník byzantské říše). Z řeckého ekvivalentu vychází německý výraz Kaiser. Poslovanštělý titul car začali používat také někteří slovanští vládci, nejprve v Bulharsku, později v Srbsku a v Rusku.

Významní nositelé jména

Ve starověku

• Gaius Iulius Caesar, římský státník
• Drusus Caesar
• Lucius Caesar
• Lucius Aelius Caesar
• Ptolemaios XV. Kaisarion (Kaisarion)

V pozdější době

• sv. Caesarius z Nazianzu
• Cesare Beccaria, italský filozof práva
• Antoine César Becquerel, francouzský fyzik
• Cesare Borgia, biskup, později kardinál - po abdikaci vojevůdcem, italský renesanční panovník
• César François Cassini de Thury, francouzský geodet
• Jacques Alexandre César Charles, francouzský chemik
• César Chávez, americký zakladatel odborového hnutí
• César Cui, ruský skladatel
• César Franck, belgický skladatel
• César Manrique, španělský umělec a architekt
• César Luis Menotti, argentinský fotbalista a trenér
• César Milstein, argentinský imunolog, nositel Nobelovy ceny
• Cesare Musatti, italský psycholog
• Cesare Orsenigo, nuncius
• Cesare Pavese, italský spisovatel
• César Gaviria, kolumbijský prezident
• Giulio Cesare Polerio, italský šachista

Pozdější vývoj

Osmanská říše

Mehmed II. a ekumenický patriarcha Konstantinopole Gennadios

„Caesar“ byl titul, který sásánovští Peršané oficiálně používali pro označení římských a byzantských císařů.^{[pozn. 1][1]} Na Blízkém východě Peršané i Arabové nadále označovali římské a byzantské císaře jako „Caesar“ (persky: قیصر روم Qaysar-i Rum, „Caesar Římanů“, ze středoperského kēsar). Po dobytí Konstantinopole v roce 1453 tak vítězný osmanský sultán Mehmed II. jako první z vládců Osmanské říše přijal tento titul (v osmanské turečtině: قیصر روم Kayser-i Rûm).

Po pádu Konstantinopole a dobytí Byzantské říše si Mehmed II. nárokoval titul Kayser-i Rûm, tedy nástupnictví po římském impériu.^[2] Tvrdil, že tím, že ovládl hlavní město, se stal císařem – novým panovníkem získávajícím svůj status dobytím, jak tomu bylo dříve například u Herakleia nebo Lva III.^[3] Současník, učenec Jiří z Trapezuntu, napsal: „Sídlem římského impéria je Konstantinopol... a ten, kdo je císařem Římanů, je zároveň císařem celého světa.“^[4]

Gennadios II., zarytý odpůrce Západu kvůli vyplenění Konstantinopole západními katolíky a teologickým sporům mezi oběma církvemi, byl v roce 1454 dosazen na trůn ekumenického patriarchátu Konstantinopole-Nového Říma. Sultán ho dosadil se všemi ceremoniálními poctami a udělil mu status etnarchy (nebo milletbaşı).^[5] Na oplátku Gennadios II. formálně uznal Mehmeda jako nástupce trůnu. Mehmed měl také pokrevní vazby na byzantskou císařskou rodinu – jeho předchůdce, sultán Orhan, si vzal byzantskou princeznu a Mehmed mohl tvrdit, že pochází z rodu Jana Tzelepa Komnéna.^[6]

Osmanský sultán však nebyl jediným vládcem, který si nárokoval titul římského císaře. V západní Evropě existovala Svatá říše římská, jejíž císař Fridrich III. odvozoval svůj titul od Karla Velikého, jenž ho získal roku 800 korunovací papežem Lvem III. – i když ho Byzantská říše nikdy neuznala jako právoplatného císaře.

V diplomatických jednáních mezi Osmany a Rakouskem osmanská byrokracie pobouřeně reagovala na užívání titulu Caesar habsburskými císaři, protože Osmané se považovali za pravé nástupce Říma. Když mezi nimi vypukla válka a probíhala mírová jednání, Habsburkové (Svatá říše římská) se v roce 1533 podle Konstantinopolské smlouvy zavázali vzdát se užívání tohoto titulu (i když jej nadále používali až do rozpadu Svaté říše římské v roce 1806). Podobně Rusové, kteří označovali Moskvu za „Třetí Řím“, byli Osmané sankcionováni a Krymský chanát dostal příkaz provádět proti Rusku nájezdy.^[7] Osmané si přestali nárokovat politickou nadřazenost nad Svatou říší římskou uzavřením Žitvatorocké smlouvy v roce 1606 a nad Ruským impériem smlouvou z Küçük Kaynarca v roce 1774, kdy poprvé diplomaticky uznali panovníky těchto dvou zemí za sobě rovné.