druh žáby From Wikipedia, the free encyclopedia
Ropucha obecná (Bufo bufo, Laurenti, 1768) je obojživelník z čeledi ropuchovití, která patří mezi nejhojnější ropuchy na území Česka. Žije v Evropě, západní Asii a severozápadní Africe. Dosahuje délky okolo 7 až 15 cm. Hnědo zeleně zbarvené tělo je relativně mohutné (především u samic) a je pokryté malými hrbolky připomínajícími bradavice. Za očima má jedové žlázy, které v případě ohrožení vylučují dráždivý toxin. Je aktivní především za soumraku a v noci. Pohybuje se pomalou chůzí nebo krátkými skoky. Živí se rozličnými bezobratlými. Kromě období rozmnožování žije samotářským způsobem života.
 Ropucha obecná | |
|---|---|
 Ropucha obecná | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | obojživelníci (Amphibia) |
| Řád | žáby (Anura) |
| Čeleď | ropuchovití (Bufonidae) |
| Rod | ropucha (Bufo) |
| Binomické jméno | |
| Bufo bufo Laurenti, 1768 | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jejím úhlavním nepřítelem je člověk, ať už se jedná o automobilisty či znečišťování přírody nebezpečnými látkami. Za dosavadní hojnost tohoto užitečného tvora, který zkonzumuje značné množství škodlivých živočichů, vděčíme především jeho nenáročnosti a přizpůsobivosti.
Ropucha má jako všichni obratlovci kostru, která ale neobsahuje žádná žebra. Počet obratlů tvořících páteř je 5 až 8, a to v závislosti na splynutí a srůstu jednotlivých obratlů, které jsou procoelní. U křížového obratle dochází k plochému rozšíření postranních výběžků. S urostylem pojí křížový kloub dvě kloubní plošky. Hrudní kost (sternum) je chrupavčitá, v mediální části může někdy osifikovat.[2]
Hlava je tvořena lebkou, jejíž součástí jsou bezzubé čelisti.[2]
2n = 22. Chromozómy jsou metacentrické. Podle velikosti rozlišujeme skupinu 6 párů velkých a 5 párů malých chromozómů. Sekundární konstrikce je na 6. páru chromozómů.[2]
Dospělý samec ropuchy je dlouhý 63–90 mm, samice je větší a měří obvykle 84–120 mm, což značí pohlavní dvojtvárnost. Na jihu Evropy může dosáhnout délky až 20 cm. Tělo má ropucha zavalité. Svrchní strana těla má výrazně bradavičnatou kůži, která je matná, příjemná na dotek[zdroj?] a existuje v různých odstínech hnědé barvy, šedé, mramorované. Bradavičky na hřbetě jsou ploché či mírně oblé. Někdy jsou uspořádané do jakýchsi podélných řad, jindy rozeseté nepravidelně. Spodní strana je zrnitá a šedožlutá, nažloutlá, narůžovělá, narezlá či šedá – může mít i drobné tmavé skvrny. Je také mírně zvrásněná. Nemusí obsahovat žádnou kresbu, často je však tmavě mramorovaná. Kontrast ale není nijak zvlášť výrazný. Právě metamorfovaná mláďata jsou zbarvena černohnědě, větší mláďata červenavě hnědě. Podobné zbarvení mívají také dospělí samci. Během rozmnožování bývají ropuchy obou pohlaví zbarveny dosti podobně (živěji) – světle olivově, často také s tmavými, neostře ohraničenými skvrnami, pokožka je méně drsná.[2]
Končetiny jsou poměrně krátké, a proto ropucha dokáže dělat jen menší skoky. Nejvyšší výška skoku je okolo 25–30 cm. Na předních končetinách, které jsou spíše sloupovité, jsou prsty volné (1. a 2. prst je stejně dlouhý), na zadních jsou spojené nepříliš širokou plovací blánou. To svědčí o tom, že se jedná spíše o suchozemského tvora. Na spodní straně prstů jsou subartikulární hrbolky, které jsou alespoň u některých kloubů párové. Ropucha obecná se také od ostatních ropuch žijících na území Česka liší tím, že na chodidle zadní nohy nemá vytvořenou tzv. tarzální lištu.[2]
U samců je možné pozorovat tmavé zrohovatělé mozoly na prvních třech prstech přední končetiny a na prostředním dlaňovém hrbolku. Ty slouží k pevnému uchycení na hřbetu samičky během páření (samec samici objímá předními končetinami).[2]
Její hlava je zploštělá a okrouhlá. Délka hlavy u samců vzhledem k tělu je 25–31 % (průměr 26,9 %), u samic 24–28 % (průměr 25,9 %). Následující údaje jsou vyjádřeny v % vzhledem k délce hlavy. Šířka hlavy je u samců 118–136 % (průměr 126,2 %), u samic 123–145 % (135,1 %). U samců je délka čenichu 40–47 % (43,6 %), u samic 39–51 % (45,5 %). Oči jsou od sebe umístěny poměrně daleko a jsou málo vystouplé. Na oku se nacházejí příčně položené štěrbinovité zornice. Duhovka může být zlatavá, žlutá, hnědožlutá, oranžová až měděná. U značného množství populace se přes duhovku táhne vodorovný nevýrazný tmavý pruh. Velmi mladí jedinci mají někdy zlatavý lem na rozhraní zřítelnice a duhovky. Zřítelnice má oválný tvar, seshora a zespodu je mírně zploštělá. U většiny jedinců je ušní otvor dobře viditelný, je krytý vnějším ušním bubínkem – tympánem. U jiných méně, vytvořený ale je. Jazyk má oválný tvar. Jeho přední konec je přirostlý, zadní je potom vychlípitelný z tlamy.[2][3]
Pohlavní dvojtvárnost je možné pozorovat především na prstech přední končetiny a na rozdílné velikosti jedinců. Samci mají bazální část 1. prstu nápadně zesílenou. Pokožka je zde drsná, mozolovitá, často také tmavě pigmentovaná. Dva prsty, které s 1. sousedí, nesou na svrchní straně menší tmavé plošky. Prsty samic žádné takovéto zvláštnosti nevykazují. Samice mají větší rozměry než samci a vyznačují se širší hlavou. Jedinci samčího pohlaví mají zase poněkud delší končetiny.[2]
Příušní jedové žlázy (parotidy) jsou umístěny za očima a mají tvar půlměsíce a jsou vystouplé. Vylučují ostrý dráždivý sekret (bělavá viskózní tekutina), který obsahuje množství biologicky aktivních látek. K výronu dochází při podráždění či poranění. Tuto tekutinu mohou vylučovat i menší kožní žlázy. Nezkušený predátor, který vezme ropuchu do tlamy, pocítí silné pálení na sliznicích. Sekret může vyvolat vyrážku, ale i křeče a poruchy trávicí soustavy. Pokud nějaké zvíře na ropuchu přece jen útočí, snaží se ho zapudit výhrůžnou pozicí. Nafukuje se, staví se na vzpřímené natažené končetiny a hlavu poněkud skloní.[4][2]
Jejich růst je velmi pomalý. Pohlavní dospělosti dosáhne samec ve třetím a samice ve čtvrtém roce věku. V průměru se dožívají 4–9 let. Maximální věk, který byl naměřen v zajetí, je 36 let.[5][4]
.jpg)
Největším nepřítelem ropuchy je člověk. Ropucha obecná je známá především pro automobilisty a cyklisty, buď z dopravních značek, upozorňujících na možnost hromadných přesunů ropuch přes silnici, nebo z následků po zanedbání varovného upozornění. Doprava pro ni představuje vedle zamoření vody jedovatými látkami (organofosfáty a těžké kovy) největší nebezpečí. Jejich existence je více než u jiných druhů ohrožena i přímým hubením a vybíjením celých populací v důsledku vandalismu, sadismu a neopodstatněného odporu. Pro jejich ochranu má velký význam i vhodná osvětová činnost. V České republice jde o ohrožený druh dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. Člověk může této žábě ubližovat také neúmyslně – ničením jejích stanovišť, především nádrží, které jsou vhodné pro rozmnožování.
Mezi její přirozené nepřátele patří šelmy, ježci, káně lesní a užovka obojková (Natrix natrix).[2][6]
Je velmi rozšířená, žije v různých biotopech. Najdeme ji také v kulturní krajině, má-li k dispozici jezera, příkopy atd. Svůj domov najde v nížinách i v horách. Je možné na ni narazit v lesích, polích i zahradách a často se vyskytuje také ve sklepích. Nachází se na velké části Palearktidy a téměř v celé Evropě. Obývá střední a severní Asii i Japonsko. Vyskytuje se také v Maroku a Alžíru. Nežije v Irsku, Sardinii, Korsice, Baleárech a Krétě. V Tibetu se ropucha dostává až do výšky okolo 3 000 m.[2][6]
V Česku patří tato ropucha k nejhojnějším obojživelníkům. Vyskytuje se v nížinách i na horách po celém území státu, pokud se zde nachází vhodné stanoviště. Ojediněle se vyskytuje i na Sněžce v Krkonoších. Obývá převážně lesnatou krajinu s převahou listnáčů. V jehličnatých lesích se vyskytuje mnohem méně. Jejím stanovištěm mohou být ale také zahrady, lidská sídla, louky, bezlesnatá krajina… Vyskytuje se od března do října.[2]
Tento živočich se vyznačuje převážně noční aktivitou. Pouze v době páření, zjara, občas též za deštivého počasí je aktivní i přes den.
Své zimní úkryty nalézá v zemních dírách, pod pařezy, pod listím či v norách krtků nebo hlodavců. Opouští je od poloviny března či začátkem dubna. V horách se ropuchy začínají probouzet až koncem dubna či v květnu. Putují k vodě, aby se mohly spářit. Vrací se do místa svého rodiště. Jak ale nacházejí cestu ke své rodné vodě, je dosud jistou záhadou. Nejsou schopné vidět na větší vzdálenost, zrakové vjemy tedy podle všeho nehrají velkou roli. Mimo to se okolí jejich cesty mohlo značně změnit (stavba nových silnic a budov, vysazení nového lesa atd.) Ropuchy dokáží najít „své“ místo i v případě, že byla voda zasypána. Nemůže je k ní dovést tedy ani charakteristická vůně. Předpokládá se, že existuje jistá souvislost se zemským magnetismem a měsíčními fázemi. I přes svou věrnost jsou ale schopné rychle osídlit nově založené vodní zdroje.[4]
Schopnost najít svou rodnou vodu může být vysvětlena výbornou lokální pamětí, která byla prokázána i experimentálně. Určitou úlohu při vyhledávání hraje i čich.[2]
Za dosavadní hojnost a přežití tohoto druhu stojí především jeho naprostá nenáročnost, rozličná ochranná opatření – ploty okolo silnic, tunely, a především neúnavní dobrovolníci, kteří ropuchy sbírají a přenáší přes silnici. Tito tvorové jsou mimořádně věrní svému bydlišti. Mohou se od něho sice vzdálit až 4 km daleko, pokaždé se ale vrátí zpět i za cenu překonávání všemožných překážek.[6]
Živí se různými suchozemskými živočichy přiměřené velikosti – měkkýši, žížalami, pavouky, svinkami, mravenci, brouky aj. Velcí jedinci (staré samice) dokáží spolknout i mládě myši. Svou kořist zpozoruje teprve zblízka při jejím pohybu. Útočí pouze na živou, pohybující se kořist. Zmocní se jí rychlým vymrštěním jazyka. Okamžitě ji také polkne. Větší kořist (např. velký hmyz, drobné obratlovce) loví přímo čelistmi. Při jejich polykání si pomáhá pohybem předních končetin.[2]
Během rozmnožování nepřijímá žádnou potravu. Taktéž za chladného a suchého počasí je potravní aktivita nižší.
Pomocí pokusů bylo zjištěno, že ropucha obecná nemá geneticky dané schéma vhodné kořisti. Z počátku loví vše, i nebezpečné druhy. Teprve časem, díky individuálním zkušenostem, které získala, se naučí vyhýbat včelám, vosám atd.
Za potravou vyráží po soumraku, přes den se ukrývá. Během noci křižuje své teritorium a víceméně bez přesnějšího výběru lapá drobné objekty, které se pohybují. Pokud je na určitém místě větší akumulace určitého druhu potravy, projeví se to větším podílem této složky v potravě. Např. v blízkosti mraveniště budou hlavní složkou mravenci; v blízkosti světelného zdroje (pouliční lampa, zahradní lampa) to bude létající hmyz, který se pod lampou hromadí.
Během konzumace se do žaludku ropuchy také dostává určité množství nestravitelných příměsí, jako je písek, kamínky, úlomky vaječných skořápek…[2]
Zkonzumuje velké množství škodlivých živočichů. Její žravost je příslovečná.[6]
V zahradách a polích významně hubí různé bezobratlé, především druhy s noční aktivitou, které unikají hmyzožravým ptákům. Pulci patří mezi odstraňovače organických zbytků ve vodě. V minulosti se samců užívalo pro testování časné gravidity. Vzorek séra či koncentrátu moči těhotné ženy, který se injikoval do lymfatického vaku na hřbetě žáby, vyvolal dozrání spermií. Ty bylo možné nalézt již po 2 hodinách v moči samce. Ještě dnes jsou ropuchy předmětem neopodstatněných pověr. Kvůli své užitečnosti v České republice patří mezi zákonem chráněné druhy živočichů.[2]
V České republice dochází k páření většinou v březnu či první polovině dubna (v horách ještě později). Většina jedinců se každý rok vrací do téže vodní nádrže, jejich cestu řídí individuální znalosti lokality. Populace samečků je mnohem početnější. Je jich čtyři- až šestkrát více než samiček, proto se snaží vyhledat si vhodnou partnerku již cestou k vodnímu zdroji. K utvoření páru tedy někdy dojde již během putování k vodě. Samci pevně obejmou partnerku v místech za jejíma předníma nohama a nechají se donést až k vodě. Samečci jsou přitahováni převážně taktilními vjemy. Reagují na každý předmět, který se pohybuje. Někteří nezadaní samci se snaží soka ze hřbetu samičky sundat. Přitisknutý samec je odkopává zadníma nohama a vydává obranné zvuky, které jsou v době rozmnožování slyšet téměř neustále. Zní jako „kvoak-kvoak-kvoak“ či „ong-ong-ong“. Nemají ale vyvinutý hrdelní rezonátor, jejich hlas je tudíž poměrně slabý. Objímavý reflex samců mohou vyvolat i předměty, které samičku připomínají jen vzdáleně. Byli pozorováni samci objímající ústí gumové hadice či hlavu kapra.[4] Pokud je poměr pohlaví obzvlášť nepříznivý, může se stát, že samičku bude objímat několik zástupců samčího pohlaví najednou. Ta se pod jejich tíhou může dokonce i utopit (Eibl-Eibesfeldt 1950).[2] Jelikož už se poté nebrání, přichází další a další samci, kteří ji objímají. Takto vznikají tzv. „ropuší copy“.
Během páření je ropucha aktivní i přes den, avšak potravu nepřijímá. Samice opustí vodu brzy po spáření, samci obvykle setrvávají déle (řádově se jedná o několik dní).
Optimální teplota pro páření je kolem 18 °C. Minimální požadovaná teplota je 7 °C. Co se samotného aktu týče, má vedoucí roli samice.[2]
.jpg)
Při kladení vajíček samice prohne trup v hluboké lordóze, zadní končetiny jsou napnuté a roztažené. Samec naopak složí své zadní končetiny do košíčkovitého tvaru nad kloakou samice. V prostředí, které takto společně vytvořili, dochází k oplození. Jakmile začne samice vypouštět šňůru s vajíčky, počne samec vypouštět své sperma a tím dochází k vnějšímu oplození. V okamžiku výronu semene samec zavře oči. Ve výše popsané poloze pár vytrvá 5–10 minut. Během této doby samička vytlačí z každého vejcovodu asi 20 cm dlouhý úsek rosolovité šňůry s vajíčky. Poté následuje přestávka, která je dlouhá 5–10 minut. Obě fáze se takto střídají (5–10krát), dokud samice nevypudí celou svou snůšku. Vajíčka opouští kloaku ve dvojité šňůrce.[2] Každá šňůra (široká 5–7 mm – časem se lehce zvětšuje) obsahuje 1 200 az 6 000 vajíček, které mohou být až 5–10 m dlouhé. To žabám umožňuje rychle založit novou populaci. Omotávají je kolem vodních rostlin či kolem větví ležících ve vodě. Připevnění vajíček zabrání tomu, aby klesly na dno do bahna, kde by se pulci vyvíjeli špatně nebo vůbec. Po nakladení ropuchy vodu opouští.[2]
Jednotlivá vajíčka jsou černá a měří 1,5–2 mm v průměru. Chráněná jsou souvislou želatinovou bílkovinnou blankou zabraňující zaplísnění. Přitom má každé vajíčko ještě svůj vlastní slizový obal. Dále má společný obal také každá dvojice. Ty jsou spojené šikmo vedle sebe. Při natažení provazce se potom všechna vajíčka vyrovnají za sebou do jedné řady – vypadají jako korálky. Vodní nádrž, kterou si vybralo velké množství ropuch, může obsahovat stovky takovýchto šňůr. Po 12 dnech se líhnou černí pulci velcí přibližně 5 mm, kteří tvoří hustá hejna – především podél břehu (pás široký 20–50 cm, dlouhý i několik metrů). Ploutevní lem je zakončen tupě, vpředu nedochází k plynulému přechodu na hřbet. Spiraculum je nepárové, umístěno na levém boku. Řitní otvor se nachází v mediální rovině těla. Nad horní čelistí úst jsou dvě řady rohovitých zoubků (dolní řada je uprostřed přerušená). Pod dolní čelistí jsou umístěny tři řady zoubků. Na levé straně těla mají dozadu obrácenou žaberní skulinu. Délka larválního stadia závisí na teplotě vodě, trvá 2–3 měsíce. Pulci se živí uhynulými rybami či drobnými mikroskopickými řasami. Poměrně častý je u nich kanibalismus. Dochází k němu většinou ze dvou příčin. Jednou z nich je nedostatek potravy a druhou je příliš malý prostor, ve kterém žijí. Ve vhodném prostředí se jich může vyskytovat tolik, že na ně ani všichni přirození nepřátelé nestačí. To je vlastně strategií a cílem tohoto masové rozmnožování. Jejich nepřátelé jsou v krátkém čase zaplaveni nadbytečnou dodávkou potravy. Tím je zajištěno, že přežije větší množství mláďat.
Po 77 až 91 dnech se přemění v 1–2 cm velké žabky (proces metamorfózy). Mláďata, která se právě metamorfovala, jsou černohnědá. V červnu či červenci opouští rodnou vodu a hromadně se objevují na pevnině. Zpočátku jsou aktivní ve dne i v noci. Vylézají především po dešti. Tato věková kategorie je na silnicích také značně ohrožena. Pokud mají optimální podmínky, dosáhnou do podzimu délky 40–45 mm.[2] Až nastane čas jejich rozmnožování, opět se do své mateřské vody vrátí.[7]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
