Obrazárna Pražského hradu
From Wikipedia, the free encyclopedia
Obrazárna Pražského hradu je součástí Pražského hradu, která se nachází na druhém hradním nádvoří. Z Hradčanského náměstí vede k obrazárně přístup branou gigantů na I. nádvoří, odtud průchodem na II. nádvoří. Z Prašného mostu je přístup branou přímo na druhé nádvoří.
Společně s klášterním sbírkami patří mezi nejstarší přeživší sbírky obrazů na území Česka. Jsou zde vystavena díla starých mistrů německé, italské a nizozemské renesance i manýrismu, obrazy středoevropského a holandského baroka.
Vznikla v Praze původně jako galerie císaře Rudolfa II. na konci 16. století, byla po jeho smrti opakovaně rozprodávána a vykrádána, ale i doplňována. Těžištěm současných sbírek, které jen z části pocházejí z císařovy původní sbírky umění, jsou obrazy pocházející z období 15.–18. století.
Založení
.jpg)
Sbírky byly na Pražský hrad soustředěny koncem 16. století císařem Rudolfem II.[1] Nebyl však první panovník, kdo zde budoval uměleckou sbírku. Český místokrál Ferdinand Tyrolský v době svého působení v Praze (1548–1567) zde vybudoval uměleckou sbírku, kterou si při svém odchodu na zámek Ambras u Innsbrucku odvezl s sebou.[2]
Nový císař Rudolf II. hned po svém nástupu na trůn roku 1583 zvolil Prahu metropolí Svaté říše římské a Pražský hrad svým sídlem. Jako milovník umění budoval po 29 let sbírky umění, přírodnin a kuriozit. Základem těchto sbírek bylo dědictví po příbuzných ze Španělska, kde byl vychován a z Rakouska, které si vybral a přivezl. Na svůj dvůr postupně povolal mnoho malířů a sochařů, kteří pracoval na zakázku nebo podle své inspirace. Podle soupisu dvorských osob z roku 1600 zde dlouhodobě působili jako dvorští malíři Hans von Aachen,[3] Bartoloměj Spranger, Dětřich Raffensteiner, Joseph Heintz, Pieter Stevens a grafik Aegidius Sadeler. Záznamy svědčí i o dalších, kteří byli u dvora dříve, či jen krátce: Giuseppe Arcimboldo, Roelant Savery, Hans Vredeman de Vries, Matthäus Gundelach, Jeremiáš Günther, Daniel Fröschl a další. Rudolf II. měl své agenty jako byl Jacopo Strada, antikváře a po Evropě i starožitníky, kteří pro něj nakupovali umělecká díla. Zajímalo ho malířství italské, nizozemské, německé a shromažďoval i ukázky pražské školy.[4]
V roce 1585 byly sbírky natolik rozsáhlé (údajně největší v Evropě), že pro ně dal přestavět někdejší konírny. V letech 1598–1606 byly obrazy byly rozmístěny ve 2. patře Dlouhé chodby a ve Španělském sále. Bylo jich na 3000.[5] Zastoupeni tam byli téměř všichni významní italští, nizozemští a němečtí mistři minulosti i současnosti.[6] Dlouhá stavba či Chodbové stavení se nazývala Dlouhá proto, že její délka byla sto metrů. V přízemí měla sedlovnu, v prvním patře tzv. kunstkomoru a ve druhém patře byla hlavní část, tedy (Rudolfova) galerie. Na tyto prostory navázal roku 1598 dostavěný Španělský sál. Kolem roku 1600 obsahovala sbírka 1300 obrazů a tisíce dalších uměleckých předmětů.[7]Severní palác pak nechal propojit s ostatními částmi hradního komplexu u staré Bílé věže úzkým křídlem, spojujícím II. a III. hradní nádvoří.[8]
Postupný zánik
V roce 1611 nastoupil místo nemocného Rudolfa II. císař Matyáš Habsburský. V lednu roku 1612 Rudolf zemřel, jeho umělecké i přírodovědné sbírky byly zapečetěny a následně byl proveden soupis a odhad ceny všech sbírek – 17 milionů zlatých.[9] Brzy poté nový císař první, menší část sbírek nechal odvést do Vídně, další část si odvezl na 1500 povozech po bitvě na Bílé hoře Maxmilián I. Bavorský,[10] v roce 1630 následovalo ničení saským vojskem. V roce 1648 zbývající část sbírek vyrabovala švédská vojska pro svou královnu Kristinu.[11] Švédové tehdy část Prahy obsadili. Na hradě zbyly ze sbírky Rudolfa II. jen předměty poškozené nebo druhořadé. Část uloupené sbírky podlehla zkáze roku 1697 při požáru královského zámku v Stockholmu a zbytek byl rozprodán po Evropě.[12]
Další z císařů Ferdinand III. Habsburský v roce 1650 koupil a do prázdných prostor umístil sbírku lorda Buckinghama, pak koupil a nechal instalovat další obrazy z Vídně. Ovšem další císař Karel VI. část získaných obrazů nechal odvézt zpět do Vídně. V letech 1742 a 1749 byly některé obrazy prodány do Drážďan.
V době panování císařovny Marie Terezie byl do Prahy povolán dvorní architekt Nicolò Pacassi, aby Pražský hrad přestavěl do barokní, více reprezentativní podoby. Zrušil obrazárnu, část obrazů dal odvézt do Vídně a zbytek podle svých představ dal instalovat do Nového paláce. Velikost pláten uzpůsobil dřevěným panelům na stěnách, zároveň je nechal odborně posoudit i zrestaurovat. Pacassi řadu vnitřních prostor hradu scelil.[13]
V reakci na postupnou likvidaci sbírek odvozy do Vídně byla založena několika českými aristokraty a vzdělanými měšťany roku 1796 Společnost vlasteneckých přátel umění v Praze. Roku 1797 se jejich jménem hrabě František Šternberk obrátil s žádostí na vídeňský dvůr i hradního správce a zapůjčení pláten pro Obrazárnu Společnosti. Bylo mu vyhověno a tak obrazy z depozit Pražského hradu a z bytu císařských úředníků na dlouhý čas získal: v roce 1797 prvních 67 obrazů, v roce 1802 dalších 32. Protože Obrazárna Společnosti měla prostory omezené, od roku 1836 začala s jejich postupným vracením. Část vrácených obrazů putovala obratem do Vídně. V roce 1918 měla Společnost 30 obrazů převzatých z Hradu. Obrazárna Společnosti se stala základem dnešní Národní galerie.[14]
Obnovy obrazárny
Po roce 1918 Pražský hrad převzala do vlastnictví Československá republika. Byla zřízena Kancelář prezidenta republiky a postupně i několik odborných komisí k posouzení uměleckých sbírek státu. Komise v roce 1919 doporučila obrazy z hradu restaurovat, vyvěsit na reprezentativních místech a některé převést do galerie v Rudolfinu, kde byla obrazárna Společnosti, základ Národní galerie. Posuzování obrazů na Pražském hradě však nebylo v roce 1925 pečlivé. V roce 1930 bylo reparační komise jednala v Paříži s Rakouskem o navrácení sbírek do Prahy. Rakousko nabídlo pouze obrazy druhořadé, které náš stát odmítl převzít. V roce 1930 byl z Masarykova fondu zahájen nákup obrazů pro hrad. Kupována byla díla širokého spektra od starých mistrů českého baroka přes z 19. a počátek 20. století až po soudobé umění českých nebo s českými zeměmi souvisejících umělců. V letech okupace byly některé obrazy uloženy v Lánech, jiné na Hradš zůstaly. Německá správa považovala Prahu za svou a obrazy, jejichž hodnota nebyla známa, odvézt nepřikázala.[15]
Až šest let po skončení války bylo započato s prvními inventarizacemi uměleckých sbírek Pražského hradu, nebyly však ani odborné, ani důsledné. V letech 1960 a 1961 bylo prováděno na hradě množství stavebních prací. Národní kulturní komise dala řadu obrazů převést do Národní galerie a tehdy s ní spojeného Uměleckoprůmyslového muzea. V roce 1961 byly mnohé obrazy předány orgánům státní památkové péče a uskladněny v depozitáři státního zámku Opočno. Během přestavby hradu koordinované Kanceláří prezidenta republiky byla provedena restaurace obrazů, které se později měly na Hrad vrátit.[15]
- V letech 1963–1965 byla vybudována nová Obrazárna Pražského hradu podle projektu Františka Cubra a Josefa Hrubého. Celou výstavní expozici vytvořil prof. dr. Jaromír Neumann za asistence začínající kunsthistoričky Elišky Fučíkové.[16] Zároveň s úpravami bylo provedeno odborné posouzení pravosti všech zachovalých obrazů a tyto z Opočna i Národní galérie vráceny zpět.
Obrazárnu tvořilo 6 sálů. Do prvního byla soustředěna díla rudolfinských umělců, do druhého obrazy získané po smrti císaře. Třetí místnost byla někdejší Ferdinandova konírna s italskými obrazy 16. a 17. století. Čtvrtou místností o patro výš byla Rudolfova konírna, později nazývaná Rudolfova galerie. Zde byly soustředěny nejvýznamnější obrazy – Tizian, Rubens, Veronese, Tintoretto. Do páté místnosti byly soustředěny obrazy německé, vlámské a českého baroka – Brandl, Kupecký. V šesté místnosti byly fotografie a dokumenty přibližující historii sbírky, restaurátorství, to vše doplněno několika originály.[17] V následujících desetiletích pokračoval systematický uměleckohistorický průzkum a restaurování obrazů. Když Kancelář prezidenta republiky roku 1993 ustavila organizaci Správa Pražského hradu, byla mimo jiné připravována nová expozice obrazárny.
- V letech 1995–1998 byly zásadně technicky rekonstruovány všechny prostory podle moderních norem bezpečnosti a klimatizace. Dále byly podle projektu Bořka Šípka provedeny úpravy výstavních prostor, nové řešení vchodu a vybavení interiérů sedacími nábytkem. Podařilo se zakoupit několik obrazů z původní Rudolfovy sbírky.
_-_Elizabeth_Vaux_(Prague).jpg)
- Lucas Cranach starší: Svatá Kateřina a Barbora s fragmenty postav sv. Doroty a Markéty (fragment tzv. Pražského oltáře) (kolem 1520); Podobizna dámy s jablkem (1527)
- Hans Holbein mladší: Portrét Elizabeth Cheyne, lady Vaux (kolem 1540)
- Joos van Cleve: Madona se spícím dítětem (kolem 1530)
- Antonio de' Sacchis, zv. Pordenone: Vzkříšení Lazara (kolem 1516)
- Tiziano Vecellio, zv. Tizian–dílna: Toaleta mladé ženy, z období 1512–1515
- Jacopo Robusti, zv. Tintoretto: Bičování Krista (1570–1575)[18]; Korunování trním - Ecce Homo (kolem 1590); Kristus a cizoložnice (kolem 1545)
- Jakob Seisenegger: Podobizna Maxmiliána II. v mladém věku, (kolem 1545)
- Andrea Michieli, zv. Vicentino: Smrt dětí Niobiných (kolem 1600)
- Jacopo Bassano: Zvířata vstupují do archy Noemovy, z čtyřdílného cyklu Potopa (po 1575)
- Francesco Bassano mladší: Obětování v chrámě (kolem 1590)
- Leandro Bassano: Září; Říjen, z cyklu Měsíce roku (80. léta 15. století); Stavba babylonské věže (kolem 1595)
- Joris Hoefnagel: Zátiší s plody, motýly a drobnými živočichy (před 1600)
- Hans von Aachen: Podobizna dívky (malířovy dcery Marie Maxmiliány) (kolem roku 1600); Podobizna císaře Matyáše jako českého krále (1612–1613)[19]
- Bartholomeus Spranger: Alegorie triumfu Věrnosti nad Osudem (Alegorie osudu sochaře Hanse Monta) (1607)
- Carlo Saraceni: Svatý Šebestián (1610–1615)
- Pieter Stevens: Lesní krajina s vodním mlýnem (kolem 1620)
- Joseph Heintz: Kající se Máří Magdaléna (kolem 1602) – zapůjčeno ze soukromé sbírky
- Guido Reni: Kentaur Nessus unáší Deianeiru (po 1630)
- Cornelis van Haarlem: Hostina lásky (před 1638)
- Domenico Fetti: Svatý Jeroným (1613–1614); Podobenství o pleveli mezi pšenicí (1618–1619); Kristus na hoře Olivetské (1616–1617)
- Paolo Caliari, zv. Veronese: Svatá Kateřina s andělem (kolem 1580); Klanění pastýřů; Kristus myje apoštolům nohy (oba 1585–1588)
- Peter Paul Rubens: Shromáždění olympských bohů (kolem 1602)
- Abraham Godyn: Abraham zapuzující Hagar (1692)
- Niccolò Codazzi: Ruiny římské architektury; Sloupová předsíň (kolem 1670)
- Johann Heinrich Schönfeld: Jozue v bitvě o Jericho (po 1635)
Sochy
- Adriaen de Vries: Hérakles, (1624–1625) – zapůjčeno z Muzea hlavního města Prahy
Obrazy českých mistrů baroka a rokoka
- Petr Brandl: Právní porada (Nerovný pár u notáře) (kolem 1700)
- Jan Rudolf Bys: Sv. Petr (před 1713)
- Jan Kupecký: Podobizna paní Schreyvoglové (1716)[16]; Podobizna Johanna Friedricha Sicharta von Sichartshofen; Podobizna Marie Magdalény Sichartové (oba 1723–1725); Podobizna paní Haberstockové (po 1710)
- Václav Vavřinec Reiner: Autoportrét (kolem 1725) – zapůjčeno z Národní galerie
- Norbert Grund: Galantní scéna v parku I. (kolem 1760) – zapůjčeno z Národní galerie
- Jan Kašpar Hirschely: Zátiší s květinami (kolem 1730) – zapůjčeno z Národní galerie
Obrazárna pořádá příležitostné výstavy spojené s komentovanými prohlídkami. Sbírka obrazů 19.–20. století z fondu TGM není součástí stálé expozice[20] a bývá vystavena mimo Obrazárnu, například v Konírně Pražského hradu.
- Pohádka Císařův pekař – Pekařův císař, kde v hlavní roli byl Jan Werich. Režisér Martin Frič zde představil, jak mohla chaotická, ale nádherná sbírka císaře vypadat.
Československá pošta vydala v rámci sérií Pražský hrad několik poštovních známek s obrazy z Pražského hradu. Například:
- Tizian – Toaleta mladé ženy, vydáno 12. srpna 1965
- Paolo Veronese – Svatá Kateřina, vydáno 28. září 1988
- V. V. Reiner – Autoportrét, vydáno 9. května 1989
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
