Nicejské vyznání
From Wikipedia, the free encyclopedia
Nicejské vyznání víry, známé jako Nicejské (Nikájské) krédo (řečtina koinē: Σύμβολον τῆς Νικαίας, romanizovaně: Sýmbolon tés Nikaías), a nazývané též pro jeho pozdější podobu z roku 381 Konstantinopolské vyznání víry,[1] je určující vyznání víry v nikájském neboli hlavním proudu křesťanství[2][3] a v těch křesťanských denominacích, které se k němu hlásí. Původní Nicejské vyznání víry bylo poprvé přijato na prvním nicejském koncilu v roce 325. V roce 381 bylo pozměněno na prvním konstantinopolském koncilu. Pozměněná podoba se také označuje jako Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry (lat. Symbolum Nicænum Costantinopolitanum), nebo též Nicejsko-cařihradské vyznání.
- Možná hledáte: Krédo nebo Apoštolské vyznání
Nicejské vyznání víry je součástí vyznání víry, které se vyžaduje od osob, které vykonávají důležité funkce v pravoslavné a katolické církvi.[4][5] Nicejské křesťanství považuje Ježíše za božského a „zplozeného z Otce“.[6] Před čtvrtým stoletím existovaly různé protichůdné teologické názory, které podnítily ekumenické koncily, jež nakonec vypracovaly Nicejské vyznání víry, a od čtvrtého století se objevily a později znovu objevovaly různé nenicejské názory, které jsou stoupenci nicejského křesťanství považovány za hereze.[7]
V západním křesťanství se vedle méně rozšířeného Apoštolského vyznání víry používá také Nicejské vyznání víry.[8][9][10] V hudebních úpravách, zejména pokud se zpívá v latině, se toto vyznání víry obvykle označuje prvním slovem Credo. O nedělích a slavnostech se při mši římského ritu po homilii recituje jedno z těchto dvou vyznání víry. V byzantském ritu se Nicejské vyznání víry zpívá nebo recituje při božské liturgii bezprostředně před anaforou (eucharistickou modlitbou) a recituje se také denně při kompletáři.[11][12]