francouzský spisovatel a herec From Wikipedia, the free encyclopedia
Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, (15. ledna 1622 Paříž – 17. února 1673 Paříž) byl francouzský herec, spisovatel a dramatik období francouzského klasicismu, tzv. Velkého století, během vlády krále Ludvíka XIV.[1] Patří k nejslavnějším dramatikům v historii divadla, jeho hry se dodnes objevují na jevištích, především pak Tartuffe, Misantrop, Lakomec a Zdravý nemocný, jež byla jeho poslední hrou, a při ztvárňování jejíhož hlavního hrdiny také zemřel.
| Molière | |
|---|---|
_-_Google_Art_Project_(cropped).jpg) | |
| Rodné jméno | Jean-Baptiste Poquelin |
| Narození | 15. ledna 1622 Paříž |
| Úmrtí | 17. února 1673 (ve věku 51 let) Paříž |
| Příčina úmrtí | tuberkulóza |
| Místo pohřbení | Hřbitov Saint-Joseph (od 1673) Hřbitov Père-Lachaise (od 1817; 48°51′38″ s. š., 2°23′42″ v. d.) Museum of French Monuments Molière's tomb |
| Pseudonym | Molière |
| Povolání | dramatik, divadelní herec, básník, satirik, divadelní režisér, dramaturg, spisovatel a divadelní ředitel |
| Alma mater | Lyceum Ludvíka Velikého Stará orleánská univerzita |
| Žánr | komedie a fraška |
| Témata | divadlo a herectví |
| Významná díla | Tartuffe, Don Juan, Misantrop, Lakomec, Měšťák šlechticem , Zdravý nemocný |
| Manžel(ka) | Armande Béjartová |
| Partner(ka) | Madeleine Béjart |
| Děti | Esprit Madeleine Poquelin |
| Rodiče | Jean Poquelin |
| Vlivy | Titus Maccius Plautus Commedia dell'arte |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Byl synem měšťana, proti vůli rodiny se stal komediantem. Původně byl hercem kočovné divadelní společnosti, později si založil svoji vlastní a cestoval s ní třináct let po francouzském venkově. Brzy se svými hrami proslavil, především mezi chudinou. Nakonec, díky přízni aristokratů, včetně Filipa I. Orleánského, bratra Ludvíka XIV., účinkoval také na královském dvoře, kde často spolupracoval s hudebním skladatelem Jeanem-Baptistem Lullym. Králova přízeň mu zajistila důchod a jeho družině titul oficiálních královských divadelníků (troupe du Roi).
Zabýval se tzv. nízkým dramatem, především komedií a fraškou, ale také bajkou, tragikomedií, komediálními balety[2] a satirou. V jeho díle je také zřetelná inspirace komedií dell'arte.[3][4] Jeho hry byly velmi odvážné zejména v kritice mravů a společenských poměrů své doby. V satirických veselohrách zesměšňoval pokrytectví, šlechtu a její snobskou morálku a v neposlední řadě církev, která proti autorovi nejvíce brojila a prosadila zákaz některých jeho her, především pak Tartuffa, v němž Molière útočil na náboženský fanatismus.[5] Společenský dopad jeho děl byl mimořádný a v čase rostl. Podle některých badatelů například Molièrova díla v 18. století podkopala legitimitu tradičních institucí a předpřipravila půdu francouzské revoluci.[6] Tematika Molièrova díla je ale velmi rozsáhlá (lakota, pokrytectví, zištnost, cynismus, postavení žen ve společnosti atd.).
Kvalita Molièrových her v kombinaci s jeho nejasným vzděláním vedla v minulosti mnohé badatele k názoru, že Molière není jejich skutečným autorem (a že je jím nejspíše Pierre Corneille). Tyto názory jsou však dnes považovány za víceméně vyvrácené.[7][8]
Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se narodil 15. ledna 1622 v Paříži. Jeho otec byl dvorní čalouník. Moliére studoval na clermontské jezuitské koleji v Paříži, právnický diplom získal v Orléansu. Spolehlivé doklady o jeho vzdělání neexistují a on sám právnický titul nepoužíval. [9]
Od raného dětství se zajímal o divadlo, které navštěvoval především se svým dědečkem Louisem de Cressé. Otec si přál, aby po něm převzal funkci královského čalouníka, ale on se rozhodl plně se věnovat divadlu. V roce 1643 vytvořil spolu s Madeleine Béjartovou, jejími sourozenci a dalšími herci divadelní soubor zvaný Skvělé divadlo (Illustre théâtre).[9] Tehdy, aby nekompromitoval svou rodinu, začal používat jméno Molière. Madeleine Béjartová byla jeho kolegyně, určitý čas i milenka a hlavně celoživotní přítelkyně.
Pokoušel se dobýt Paříž, ale to se nedařilo, divadlo zaniklo a on skončil ve vězení pro dlužníky. S otcovou pomocí dluhy vyrovnal a na jaře 1646 se společně s rodinou Béjartových připojil k divadelní společnosti Charlese Dufresna. Následujících dvanáct let strávil cestováním po provinciích království, hlavně po Guyenne, Languedocu, údolí Rhôny, Dauphiné a Burgundsku, s pravidelnými pobyty v Lyonu, někdy trvajícími i několik měsíců. V září 1653 byl soubor pozván, aby sehrál přestavení před knížetem z Conti, který byl velkým milovníkem divadla. To byl počátek blízkého intelektuálního vztahu mezi princem a Molièrem. [10] V následujícím období Molière složil řadu komedií a frašek, počínaje Potřeštěncem ( L'Étourdi ou les Contretemps), ve kterých použil typické prostředky commedie dell'arte a projevil také svůj herecký talent.
Roku 1658, poté, co v Rouenu společnost pod jeho vedením složila hold Pierru Corneillovi uváděním jeho díla, získal možnost hrát v Paříži. Soubor dostal k dispozici velké a dobře vybavené divadlo v Malém Bourbonském paláci, kde se střídal s italskými herci. Velký úspěch zaznamenala satirická komedie Směšné preciózky (Les Précieuses ridicules). Koncem roku 1660 se soubor přestěhoval do nového sálu v Palais Royal.[9]
6. dubna 1660 zemřel Molièrův mladší bratr Jean III. Poquelin. Úřad královského čalouníka a komorníka připadl Molièrovi jako nejstaršímu z rodiny. Udržel si jej až do své smrti a horlivě jej vykonával. V jeho pohřebním listě bylo uvedeno: "Jean-Baptiste Poquelin de Molière, čalouník, komorník krále". [11]
Provoz ve zrekonstruovaném divadle v Palais Royal byl zahájen v lednu 1661 premiérou Molièrovy hrdinské komedie Don Garcia Navarrský aneb Žárlivý princ (Dom Garcie de Navarre) , v níž ztvárnil titulní roli po boku Madeleine Béjartové. Hra byla komerčně neúspěšná a po sedmi reprízách byla stažena. Velký úspěch naopak zaznamenala komedie Škola pro muže (L'École des maris) a na základě toho byl Molière vyzván, aby napsal hru pro pobavení královského dvora. Vytvořil nový žánr, komedii–balet, který integruje komedii, hudbu a tanec: baletní vstupy mají stejný námět jako hra a jsou umístěny na začátku a v přestávkách komedie. Brzy získal přízeň krále Ludvíka XIV. a stal se spolu s Lullym organizátorem královských slavností. Molièrovi byl přiznán královský důchod a od roku 1665 jeho soubor nesl označení „divadelní společnost králova“.[12]
Na začátku roku 1662 se Molière oženil s mladou herečkou Armande Béjartovou, dcerou nebo snad mladší sestrou své bývalé milenky Madeleine. V této době vzniklo mnoho teorií a pomluv, kterými se jeho nepřátelé a konkurenti snažili poškodit Molièrovu pověst. Vznikly dokonce teorie o tom, že Armanda byla vlastně Molièrovou dcerou. [9] V roce 1664 se jim narodil syn Ludvík, který však zemřel v osmi měsících. Jeho kmotrem byl sám král Ludvík XIV. Další dvě děti, dcera Marie (*1668) a syn Pierre (*1672), zemřely krátce po narození. Dospělého věku se dožila pouze dcera Esprit-Madeleine (*1665), která zemřela v roce 1723 bez potomků. Manželství nebylo příliš šťastné a Molière se často během manželských krizí uchýlil do domu, který si pronajal ve vesnici Auteuil.
V prosinci 1662 měla premiéru komedie Škola pro ženy (L'École des femmes), která měla obrovský úspěch u diváků, avšak objevila se i řada kritik a výtek, které zpochybňovaly Molièrovu morálku a útočily na jeho soukromý život. Spor o tuto hru trval více než rok a podnítil rozhovory pařížských salonů. V říjnu 1644 uvedl Molièrův soubor před králem satirickou komedii Tartuffe neboli Pokrytec (Le Tartuffe ou l'Imposteur), zesměšňující tehdejší pokryteckou společnost a praktiky církve.. Hra sklidila vřelý potlesk krále i jeho hostů, ale po zásahu pařížského arcibiskupa byl vydán zákaz veřejného uvádění. Molière hru několikrát přepracoval a její definitivní verze byla s velkým úspěchem uvedena v únoru 1669. [9] Podobný osud měla další hra Don Juan aneb Kamenná hostina ( Dom Juan ou le Festin de pierre) z roku 1665. V tomto období se v důsledku přepracovanosti i osobních trápení začal zhoršovat i jeho zdravotní stav, začaly se objevovat symptomy tuberkulózy a jeho nepevné zdraví ztěžovalo a zpomalovalo psaní dalších her.
Poté se situace obrátila a Molière prožíval velmi plodné tvůrčí období. Posledních sedm sezón bylo obdobím finanční prosperity jeho divadelního souboru, Molière byl bohatý díky příjmům za herecká vystoupení, autorská práva i z rodinného majetku. V březnu 1666 vyšlo první vydání jeho Souborného díla ve dvou svazcích, obsahující devět her. Na divadle byly uvedeny nové hry, mezi nimi Misantrop aneb Zamilovaný mrzout (Le Misanthrope ou l´Atrabilaire amoureux), Lakomec (L'Avare), Měšťák šlechticem (Le Bourgeois gentilhomme), Scapinova šibalství (Les Fourberies de Scapin), Učené ženy (Les Femmes savantes), které patří mezi jeho nejúspěšnější.
V říjnu 1672 se Molière a jeho rodina přestěhovali do velkého dvoupatrového domu v rue de Richelieu. Téhož roku zemřela jeho dlouholetá přítelkyně Madeleine Béjartová a také jeho druhý syn Armand. Skončila osmiletá spolupráce Molièra a Lullyho na komediích-baletech, protože Lully se chtěl prosadit jako autor francouzské opery a uplatňoval výhradní právo na hudbu bez mluveného slova. Molière proto svěřil tvorbu hudebního doprovodu ke svým hrám Marcu-Antoinu Charpentierovi. Všechny tyto okolnosti se nepříznivě projevovaly na jeho zdraví, přesto dál hrál v divadle a psal. V roce 1673 vytvořil Molière v Palais-Royal komedii Zdravý nemocný (Le Malade imaginaire), smíšenou s hudbou Marca-Antoine Charpentiera a tancem, svou třicátou hru, v níž hraje postavu Argana, který musí předstírat, že je mrtvý.
Úspěch na divadle, jeho novátorství, společenská angažovanost a konečně i úspěch u diváků Molièra nutily bojovat celé roky proti intrikám, osočování a pronásledování jeho odpůrců, mimo jiné i mezi jeho konkurenty z oblasti divadla.[13]
Molière zemřel 17. února 1673 po konci čtvrtého představení[14] své poslední hry Zdravý nemocný. Bylo mu 51 let.
Před tímto představením Molière řekl: „Dnes se mi bude špatně hrát“. Chvěl se po celém těle, hlava mu hořela, ale ruce měl studené. Ale rozhodně odmítl návrh kolegů, aby se představení zrušilo. Nechtěl zklamat početné publikum. Ve vysoké horečce sváděl zoufalý boj s přívaly kašle a krvavými hleny, které překrýval smíchem, aby vše vypadalo tak jako ve scénáři. Když hra skončila, diváci (mezi ně se ke konci přidal i de Lully, král Ludvík XIV. se však nedostavil) začali nadšeně tleskat. Nikdo však neměl tušení, že Molière svedl poslední boj o svůj život. Jakmile zmizel z jeviště, spadl na zem. Začal silně kašlat a na rtech se mu objevily krvavé sraženiny. Jeho kolegové nevěděli, jak Molièrovi pomoci, a odvezli ho domů. Pak ale dostal další záchvat a v deset hodin večer zemřel.
Molière nestačil přijmout svátost umírajících a odříci se „hříšné“ herecké profese (zemřel dříve, než se kněz dostavil) a kněžstvo jeho farnosti se zdráhalo jej křesťansky pohřbít.[15] Na příkaz krále však byl v úterý 21. února 1673 ve večerních hodinách pochován podle církevních obřadů (ale bez zádušních bohoslužeb) na Svatojosefském hřbitově v ulici Montmartre, a to v části hřbitova určené pro sebevrahy a nekřtěňátka.[16][17] V roce 1792 byly jeho ostatky exhumovány a od roku 1817 spočívají na pařížském hřbitově Père-Lachaise.[14] [9] Okolnosti jeho smrti i pohřbu v následujících staletích vyvolaly mnoho komentářů a hypotéz, z nichž některé byly spíše legendární než historické.
Molièrovo dílo tvoří převážně satirické komedie, veršované (Misantrop) i prozaické (Lakomec), tematicky se zaměřující na nešvary francouzské vyšší společnosti (lakota, naivita, pokrytectví, hypochondři a především snobství). Zápletka komedií nebývá příliš důmyslná, většinou se točí kolem sbližování milenců nebo nevěry. Používá ovšem velmi důmyslný jazyk a humor – zde vždy činí rozdíl mezi cílovou skupinou, pro niž je ta která hra určena – a břitkou a výstižnou satiru. Komedie má podle něj být zrcadlem společnosti, zobrazovat její nedokonalosti a neřesti přesně takové, jaké jsou, bez ohledu na to, jestli je to v souladu s etickými nebo náboženskými pravidly doby. Některé postavy a fráze z jeho her jsou natolik známé, že přešly i do běžné řeči (např. slovo harpagon označuje lakomce).
Na počátku Molièrovy tvorby se v jeho komediích projevovala inspirace lidovou fraškou a komedií dell'arte. Jeho nejsilnějším žánrem byly charakterové komedie, komplikovanější a formálně propracovanější, zdůrazňující charakter postav. Patří sem například Tartuffe, Lakomec, Misantrop nebo Zdravý nemocný. Širší společenský rozsah mají jeho komedie mravů, které se zaměřují na větší skupiny lidí a společenské vrstvy, jsou studií společnosti a chování lidí v určitém prostředí. Příkladem jsou Směšné preciózky a Učené ženy. Typickým Molièrovým žánrem jsou pak konverzační komedie reprezentované hrami Škola žen a Kritika školy žen, které měly četné odpůrce a vyvolaly oboustranné reakce prostřednictvím pamfletů. Žánr hrdinské komedie je v jeho tvorbě zastoupen pouze hrou Don Garcia Navarrský aneb Žárlivý princ. Hlavním tématem je láska a žárlivost, hra je však plná dlouhých deklamací a řadí se mezi ojedinělé Molièrovy neúspěchy. V aristokratických kruzích byly oblíbené pastorální komedie, ale Molière napsal v tomto žánru na objednávku jen málo her a nepovažoval je za umělecky dostatečně na výši. Patří sem Princezna z Elidy nebo Komická pastorála. Specifickým žánrem se stala komedie–balet, v níž se střídaly taneční a dramatické výstupy. Spojovala hudbu a divadlo a byla uváděna na slavnostech pořádaných u dvora a na šlechtických sídlech. [18]
Seznam českých vydání neobsahuje pro svou rozsáhlost divadelní programy s texty her a také různá přepracování původních autorových textů.
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
