Libeňský plynojem

Libeňský plynojem
	Libeňský plynojem fotografovaný z pozemku VZLÚ
Poloha
Adresa	Libeň, Česko
Ulice	Ke kouli
Souřadnice	50°6′2,88″ s. š., 14°28′32,16″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky	101932 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
	multimediální obsah na Commons
	galerie na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Libeňský plynojem je originální technická stavba, která stojí na návrší nad křižovatkou Palmovka v pražské čtvrti Libeň na adrese Ke kouli 2228/2a. Dnes funguje jako podtlaková nádoba napojená na největší aerodynamický tunel v Česku. Místními lidmi je plynojem nazýván Koule. Existenci plynojemu připomínají názvy hned dvou sousedících ulic: Pod plynojemem a Ke kouli.

Stručná fakta Poloha, Adresa ...

Zavřít

Thumb — Libeňský plynojem s viditelnou záplatou po průstřelu

Plynojem byl postaven v roce 1932 Vítkovickým hutním těžařstvem a strojně vybaven firmou Českomoravská Kolben-Daněk pro firmu Pražská obecní plynárna. Stavbu provedl Tomáš Keclík, stavební inženýr v Praze. Důvodem výstavby tohoto zařízení byl zejména razantně rostoucí průmysl Libně, Karlína, Holešovic a Vysočan, který již nestačila zásobovat stávající plynárna v Michli.

Svému účelu sloužil kulový tlakový plynojem (první v českých zemích) pouhých třináct let. V závěru druhé světové války byla během květnové revoluce již téměř vypuštěná koule poškozena několika průstřely. Projektil zasáhl plynojem z jižní strany a uvnitř explodoval. Na straně zásahu je umístěna záplata, na severní části jsou dodnes patrné nerovnosti způsobené střepinami. Po opravě se už ke svému původnímu účelu nevrátil a v roce 1949 byl předán k využití Výzkumnému a zkušebnímu leteckému ústavu.

Výzkumný ústav přeměnil původní přetlakovou nádobu na podtlakovou nádrž pro aerodynamický tunel, který je dodnes zařízením s nejvyšší rychlostí proudění (3,5 Mach) na území bývalého Československa. Někdejší plynojem v této své nové funkci prošel řadou modernizací a dodnes slouží jako experimentální pracoviště k aerodynamickým zkouškám a výpočtům letadel či lopatkových strojů. Díky jeho konstrukci je zde možné simulovat fyzikální podmínky při vysokých rychlostech proudění. Vývěvou se nejprve vytvoří v kouli podtlak. Po otevření ventilu koule nasaje aerodynamickým tunelem atmosférický vzduch. V měřicím prostoru aerodynamického tunelu je umístěn model, na němž se měří účinky proudícího vzduchu.

V 30. letech 20. století šlo o první zařízení tohoto druhu v českých zemích a o technickou novinku i v evropském a světovém měřítku. Plynojem má tvar koule o průměru dvaceti metrů, celková hmotnost dosahuje 270 tun. Objekt stojí na osmi dvoustěnných plechových nohách, zapuštěných do betonových základů. Je zhotoven z plechů o síle 14 mm, které jsou spojené několikařadovým nýtováním.

Objem kulového tlakového plynojemu je 4188 m³, užitečný obsah 12 564 m³ při přetlaku 0,3 MPa.

Poslední použitý způsob povrchové ochrany je hliníkový nástřik, který má odrážet sluneční paprsky.

Libeňský plynojem, jako výrazný lidský zásah do krajiny, začal okamžitě přitahovat zájem malířů, fotografů a dalších umělců. Tento motiv se objevuje v tvorbě tvůrců ze Skupiny 42 (Miroslav Hák nebo František Gross), fotografovali zde Josef Sudek, Josef Ehm, Tibor Honty, Eugen Wiškovský nebo Dagmar Hochová.^[1]^[2]^[3]^[4] Výtvarná i literární díla o tomto motivu zaplnila v roce 2004 pražskou galerii U Zlatého prstenu i rozsáhlou publikaci kunsthistoriků Karla Srpa mladšího a Lenky Bydžovské.^[5] Zájem výtvarníků o Libeňský plynojem neoslabuje ani dnes – více než 80 let po jeho postavení.

O plynojemu se ve svém díle zmiňuje i spisovatel Bohumil Hrabal (např. Život bez smokingu), který dlouhá léta žil v nedaleké ulici Na hrázi. Plynojem figuruje i v díle spisovatele Arnošta Lustiga: Hořká vůně mandlí, Petra Stančíka: Pérák nebo Miloše Urbana: Praga Piccola. Existuje také několik písní, jejichž námětem je libeňská koule; skupina Patrola Šlapeto složila píseň Libeňský plynojem^[6], báseň Josefa Škvoreckého Blues libeňského plynojemu^[7] zhudebnili nezávisle na sobě Vladimír Veit^[8] a Listolet.

Plynojem stojí na návrší nad křižovatkou Palmovka, v těsném sousedství sportovního areálu Českomoravského svazu hokejbalu (dříve TJ Meteor Praha). V současnosti není tak výraznou stavbou v krajině, jakou byl v době svého vzniku. V období první československé republiky byl plynojem nepřehlédnutelný, protože vrchol, na kterém stojí, byl pouze zatravněný. Stavbu dnes „maskují“ okolostojící vzrostlé topoly, které zde byly vysazeny v 60. letech 20. století (podle některých pramenů se jednalo o záměrné zakrytí stavby sloužící pro vojenské účely. V této době byl též plynojem natřen tmavě zelenou barvou).

Oficiální vstup do objektu VZLÚ je z ulice Ke kouli (dřívějším názvem V mezihoří).^[9]^[10] Mimo dny otevřených dveří není plynojem přístupný jinak než se svolením VZLÚ a.s. Plynojem je viditelný mj. i z železniční trati, po které jezdí vlaky z centra města na nádraží Praha-Libeň (Nové spojení). Dobrá vyhlídka na stavbu je i z estakády tramvajové trati Ohrada – Palmovka.

Okolí Libeňského plynojemu již 20 let hyzdí rozestavěný objekt technického centra (TC 4), které bylo budováno za účelem dodávky energií pro pravobřežní část trasy B v rámci obranného systému metra společně se stanicí metra Palmovka. Centrum je od konce roku 1989 ve fázi hrubé stavby. Uvažuje se jak o dostavbě, tak o likvidaci objektu, obě varianty však narážejí na nedostatek financí a složité majetkoprávní vztahy (pozemek ve vlastnictví Českých drah, ke stavbě na něm se nehlásí ani Ministerstvo obrany, ani Dopravní podnik hl. m. Prahy). Kvůli stavbě krytu byl v minulosti zničen park, který se rozprostíral na velké ploše mezi křížením železničních mostů na Balabence až k hotelu Olympik.

Libeňský plynojem byl 2. 11. 2006 vyhlášen kulturní památkou pod názvem Bývalý plynojem Pražské obecní plynárny v Praze 8–Libni. V září 2007 byl plynojem poprvé zpřístupněn v rámci Dnů evropského kulturního dědictví (návštěva přes 800 osob).