Imunitní tolerance
v imunologii se jedná o stav specifické nereaktivity organismu na daný antigen / From Wikipedia, the free encyclopedia
Imunitní tolerance je stav neodpovídavosti imunitního systému na určitý antigen nebo antigeny, např. látky a tkáně organismu.[1] Opakem tohoto jevu je imunitní odpověď/reakce, jejímž cílem je eliminace antigenů. Imunitní tolerance je významná pro zachování homeostázy organismu, díky ní imunitní systém rozeznává a nepoškozuje tkáně tělu vlastní, je tzv. autotolerantní. Pokud není imunitní tolerance dostatečně funkční, vznikají autoimunitní choroby.
Tolerance se dělí na centrální a periferní toleranci v závislosti na tom, kde je původně indukována - v brzlíku a kostní dřeni (centrální) nebo v jiných tkáních a lymfatických uzlinách (periferní). Mechanismy, kterými jsou tyto formy tolerance stanoveny, jsou odlišné, ale výsledný účinek je podobný. Centrální tolerance je hlavní způsob, jak se imunitní systém naučí rozlišovat látky tělu vlastní od cizích. Periferní tolerance zásadní pro zabránění nadměrné reaktivitě imunitního systému na různé environmentální entity (alergeny, střevní mikroby atd.). Deficity v centrální nebo periferní toleranci způsobují autoimunitní onemocnění, jako je například systémový lupus erythematodes[2], revmatoidní artritida, diabetes typu 1, autoimunitní polyglandulární syndrom typu 1 (APS-1)[3], imunitní polyendokrinopatie a enteropatie vázaná na X chromosom (IPEX)[4] a pravděpodobně přispívají k astmatu, alergii[5] a zánětlivému onemocnění střev[6] Další významnou roli hraje imunitní tolerance během těhotenství, kdy zajišťuje vývoj semialogenního plodu (s polovinou antigenů od otce) uvnitř mateřského organismu.
Tolerance má však i své stinné stránky. Umožňuje některým patogenním mikrobům úspěšně infikovat hostitele a vyhnout se jeho imunitní odpovědi.[7] Vyvolání periferní tolerance v místním mikroprostředí je také společnou strategií přežití pro řadu nádorů, které se tak brání odstranění hostitelským imunitním systémem.[8]