druh houby From Wikipedia, the free encyclopedia
Hřib koloděj (Suillellus luridus (Schaeff.) Murrill 1909) je jedlá houba z čeledi hřibovitých,[1] která patří mezi barevné a modrající hřiby. Do roku 2014 byl řazen do sekce Luridi rodu Boletus, na základě biomolekulárních analýz náleží do samostatného rodu Suillellus.[2]
 Hřib koloděj | |
|---|---|
 Hřib koloděj | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | houby (Fungi) |
| Oddělení | houby stopkovýtrusné (Basidiomycota) |
| Pododdělení | Agaricomycotina |
| Třída | Agaricomycetes |
| Řád | hřibotvaré (Boletales) |
| Čeleď | hřibovité (Boletaceae) |
| Rod | hřib (Suillellus) |
| Binomické jméno | |
| Suillellus luridus (Schaeff.) Murrill 1909 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Na území bývalého Československa se dále používaly lidové názvy (často společné i pro hřib kovář, který od koloděje mnozí houbaři nerozlišovali): siniak, sinál, modrák, svetlák, svetláň, belaskár, belasniak, nemec, baniar, baník, komprd, karmazín, harasník, súkenák, červené nohavice, jedlák, koniak, počeč a další.[6]
Názvy koloděj či kovář pocházejí od kožovitého hnědého povrchu klobouku, barvou podobného kožené kolářské nebo kovářské zástěře.[7]
Klobouk má v průměru 60 – 140 (180) mm[3] (uváděno i 40 – 200 mm[6]), je tlustě masitý, jemně ojíněný, sametový, suchý, pomačkáním trochu tmavnoucí. Povrch může být bledě žlutokrémový, žlutoolivový, okrový, okrově olivový, naoranžověle rezavý, hnědooranžový, světle hnědý, vzácně až sytě hnědý nebo hnědoolivový[3] (další možná zbarvení následují v kapitole formy).
Rourky jsou žluté, v dospělosti žlutozelené. Poškozením modrají.
Póry jsou zpočátku žluté, pak oranžové až cihlově červené, pomačkáním modrají.
Třeň je v mládí břichatý či soudkovitý, dospělosti mění tvar na válcovitý nebo kyjovitě ztlustlý, pod kloboukem žlutý, uprostřed červenavý, naspodu tmavě červený téměř hnědý, celý pokrytý výraznou hnědočervenou síťkou s protáhlými očky. Některé formy mohou mít síťku redukovanou (viz samostatná kapitola).
Dužina je světle (bledě) žlutá, v bazální části nebo spodní polovině třeně vínově červená[3], na řezu okamžitě modrozelená, po delší chvíli se odbarvuje do žlutošeda.
Výtrusy jsou žlutavé. Dosahují (11) 12 – 14 (16) × (5) 5,5 – 6,5 μm, jsou hladké, široce vřetenovité, při bočním pohledu je patrná suprahilární deprese.[3] Trichodermové hyfy na povrchu klobouku mají průměr 3 – 6 μm.[3]
Roste hojně v létě a na podzim ve smíšených a listnatých lesích, tvoří mykorhizu s duby[3], buky[3], lipami[3], břízami[8], habry[8] a lískami[9]. Někdy bývá zmiňován i vzácný výskyt pod smrky[8], starší publikace uvádějí kromě listnáčů i výskyt pod jedlemi.[10][11] Je možné ho nalézt také v parcích a zahradách, vyskytuje se i na hrázích rybníků. Nejčastěji roste v nížinách a pahorkatinách, v horských oblastech je vzácný. Fruktifikuje od května do října.[3]
Roste v mírném pásu severní polokoule,[6] po celé Evropě, v Turecku, na východě USA, v Kanadě a Mexiku.
V rámci chráněných území České republiky byl výskyt hřibu koloděje popsán mimo jiné na následujících lokalitách:
Hřib koloděj je možné zaměnit za hřib kovář, který má obvykle tmavší klobouk a vždy postrádá síťku na třeni. Hřib kovář je též jedlý. Také je možná záměna s hřiběm kříštěm, ten má však citronově žlutá ústí rourek a velice hořkou chuť.[1]
Hřib koloděj je velmi variabilní druh – popsána je řada forem, variet a poddruhů:
Boletus luridus f. primulicolor Simonini 1997. Jde o tzv. xanthoidní formu hřibu koloděje, která se vyznačuje tím, že ztratila červené barvivo, takže jsou celé plodnice prvosenkově žluté. Charakteristické modrání na poraněných místech i síťka na třeni (ovšem žlutá) jsou zachovány. Podobný hřib (kovář) žlutý síťku postrádá.[3]
Boletus gabretae Pilát 1968. Stejné znaky jako hřib koloděj prvosenkový, ale jediný doložený nález pochází z horské smrčiny na Šumavě.[3]
Boletus luridus var. rubriceps (Maire) Dermek 1987, původně popsaný jako Tubiporus luridus var. rubriceps Maire 1937. V české literatuře uváděný jako hřib koloděj červený[3], hřib koloděj červenohlavý[13] nebo hřib červenohlavý[14]. Tato varieta se vyznačuje červeným zbarvením klobouku. Od hřibu kováře červenohlavého jej liší přítomnost síťky na třeni.[3]
Boletus luridus var. erythroteron (Bezděk) Pilát et Dermek 1987. Hřib koloděj rudomasý[3][8] se vyznačuje výrazněji červeným zbarvením dužniny (rozsah červeného zbarvení přesahuje bázi nebo spodní polovinu třeně).[3]
Boletus caucasicus Singer ex Alessio 1985. Někteří mykologové jej klasifikují jako samostatný druh, jiní jako poddruh hřibu koloděje a další jako jeho formu. Jednoznačný závěr by přinesla až molekulární analýza této houby. Hřib kavkazský se od hřibu koloděje liší síťkou, která je vyvinutá pouze v horní části třeně. Spodní polovina je (podobně jako u hřibu kováře) kryta červenými plstnatými vločkami.
Chuť a vůně je nenápadná a příjemná. Je jedlý a velmi dobrý, bezpečná je konzumace po důkladné tepelné úpravě (minimálně 20 minut) – podle některých autorů je za syrova mírně jedovatý.
Podle některých zdrojů (BUDMIGER a KOCHER 1982) vykazuje nesnášenlivost s alkoholem, kávou a čajem, projevující se podobnými příznaky, jaké byly popsány u hnojníků. Zprávy o interakci s alkoholem pocházely z území bývalého SSSR[10]; nesnášenlivost s čajem nebyla podle jiných zdrojů pozorována u žádných hub.[10]
Některé publikace uvádějí, že hřib koloděj může být za syrova jedovatý a při nedostatečné tepelné úpravě může působit žaludeční potíže.[6] Na území Československa však (přinejmenším do roku 1974) nebyla popsána jediná otrava tímto druhem.[6]
Na nevěrohodnost zpráv o otravě hřibem kolodějem poukazoval již Jan Bezděk na přelomu 19. a 20. století.[15] Upozornil na tři zásadní fakta, která vedla k rozšíření zpráv o jedovatosti koloděje. První tkví v některých starších mykologických dílech, jejichž autoři nerozlišovali jednotlivé druhy modrajících hřibů se síťkou na třeni (tedy i jedovaté houby jako hřib satan nebo hřib nachový) a souhrnně je řadili pod název Boletus luridus. Tím vztáhli jedovatost některých druhů i na druhy ostatní. Druhý důvod spočívá ve skutečných otravách, které byly zaznamenané, ale jejichž původce nebyl odborně určen. Opět tak mohlo jít o otravu hřibem satanem.[15]
Třetí díl mají na svědomí chybně koncipované experimenty – Bezděk zmiňuje pokus, který provedl Dr. L. Planchon a zaznamenal Gillot: 150 g drobně nakrájeného koloděje (B. luridus) bylo uvařeno v 500 g vody a s chlebem podáno „malému, hubenému, poněkud churavému(!) psíkovi“. Šest hodin poté nastalo zvracení, průjem, další den pes odmítal žrádlo a po třech dnech od požití houby zemřel. Krom experimentu na nemocném psu, který má navíc fyziologii odlišnou od lidské, zmínil Bezděk i pokusy s podkožními injekcemi šťávy ze syrových hub zvířatům. Takový postup zpochybňuje slovy:
| „ | Neníť neznámo, že každý živočich látku, přijatou ku své výživě, nejprve v ústrojí zažívacím musí jaksi spodobiti (assimilovati), v zažitinu přeměniti, a že přímo do krve vpravena, byť i jinak zcela neškodná byla, působiti může škodlivě. | “ |
| — Jan Bezděk, 1901[15] | ||
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
