italsko-česko-rakouský šlechtický rod From Wikipedia, the free encyclopedia
Colloredové (později Colloredové z Wallsee[pozn. 1][pozn. 2] a Colloredo-Mansfeldové) jsou starý italsko-rakouský rod. Do českých zemí přišli během třicetileté války. Svůj původ odvozují od rodu pánů z Waldsee.
| Colloredové z Wallsee | |
|---|---|
 | |
| Země |  Itálie  České království Rakouské císařství |
| Tituly |
|
| Rok založení | 11. století (v Čechách od 17. století) |
| Větve rodu |
|
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
.jpg)
_-_BEIC_6349159.jpg)
Nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z Waldsee, družiník císaře Oty I., s kterým v roce 962 táhl do Itálie. Jeho synové Liebhard (Heliabordus / Liabordo) a Jindřich (Henricus / Heinrich) doprovázeli o několik let později římského krále Konráda II. při jeho cestě do Říma, kde byl v roce 1027 korunován papežem Janem XIX. císařem Svaté říše římské. Bratr Jindřich se vrátil s císařem do Německa, kde rodová větev pánů z Waldsee Reinprechtem a jeho dcerou Barborou (provdanou von Schaumburg) vymřela. Heliabordus zůstal v Itálii. V roce 1025 mu aquilejský patriarcha Poppo dal lénem místohrabství ve Furlansku s hradem Mels.[3]
Glizojův syn Vilém z Waldsee a Melsu († 1303) prodal na počátku 14. století Venzone, a jelikož v té době nevlastnil žádné sídlo, které by jeho rodině poskytovalo bezpečí, požádal patriarchu Ottobuona de Razzi o svolení k výstavbě nového rodového sídla na panství Mels a to na výšině nedalo vsi Colloreda. Povolení obdržel 14. prosince 1303 pod podmínkou, že nový hrad (gossitudinis Domini Guilelmi in Villa Colloreto Domum) bude lénem kostela v Aquileji (Basilica di Santa Maria Assunta). Ves byla pravděpodobně pojmenována podle tehdejšího okolního lískového porostu a lískového houští (latinsky Coryletum).[4][5]
Název hradu Colloredo převedl Vilém také na svůj rod, aby jej odlišil od dosavadních větví se sídli na hradě Albana (Castello di Albana, nyní součást obce Prepotto)[6] a hradě Prodolone (Castello di Prodolone),[7] (nyní součást obce San Vito al Tagliamento).[8] Následně pak existovaly tři rodové větve: Mels-Albana, Mels-Prodolone a Mels-Colloredo.[9][10]
Asquino I., prvorozený syn Viléma (Guglielmo) visconta z Melsu a pána z Venzone a Colloreda, se oženil s Amorosou, dcerou Asquina z Varmo (Vildivar) a Persu.[pozn. 3] Z manželství pošli 4 synové, z kterých zanechal potomstvo jen Nicolaus (r. 1385) a to syny: 1. Heinricha, 2. Johanna, 3. Adalricha a 4. Asquina II; Johann zemřel bezdětný, Heinrich měl syna Otu († bez potomků) a Wilhelma (Viléma) II., jehož syny byli Heinrich II. a Anton († bez potomků); Adalrichovým synem byl Nicolaus III., jehož syny byli Pantaleone II. (bezdětný) a Asquino II., který po sobě zanechal syny: 1. Fiorina († svobodný); 2. Jakoba († svobodný); 3. Nicolause II., jež měl syny Bertina a Aldigeria, přičemž Bertinův rod žil ještě po dvě generace, Aldigerio po sobě zanechal jen jednoho syna Anton II. († 1500 svobodný); 4. Johanna III., jehož potomstvo se během osmi generací rozrostlo do několika rodových větví a kolem roku 1700 Ludvíkem IV. vymřelo po meči. Ludvíkova dcera Maria Josepha Colloredo se provdala za Norberta Ernesta hraběte Liebsteinsky z Kolowrat;[11] 5. Friedricha II., jehož potomstvo získalo statky jejich příbuzných pánů z Waldsee, šlechtické hodnosti, privilegia a zřídilo si sídlo v Rakousku a Čechách.[12]
Z manželství Friedricha II. pošli synové: 1. Johann Baptist, jehož syn Vicardo zemřel bezdětný († 1568); 2. Ludwig, který měl dva syny: Thomase a Augustina (oba svobodné); 3. Johann III., jehož syn Anton IV. nezanechal potomky; 4. Friedrich III., který byl r. 1511 zavražděn (Savorgnan) a jehož syny byli: 1. Hieronymus I. († svobodný); 2. Johann V. († svobodný); 3. Mario, který byl r. 1586 hejtmanem Gemony (nyní Gemona del Friuli) a zanechal po sobě syny: 1. Hieronyma II.; 2. Livia; 3. Sillu; 4. Fulvia; 5. Friedricha IV.; 6. Lelia; 7. Ludvíka II. († 1598).[12]
Tři ze synů Maria (Marzio) z Colloreda dosáhli na rakouském dvoře významného postavení: 1. Fridrich IV., komorník císaře Ferdinanda I. a vyslanec na anglickém dvoře královny Alžběty, jež získal léno Dobra (Schönfeld, též Dobrovo) se vsí Flojanou (Bertoldsdorf, též Fojana, Fleana) a Cosarnem (nyní Kozarno); 2. Lelio, rytíř a komtur Maltézského řádu a kapitán kavalérie; 3. Ludvík II., ministr císaře Rudolfa II.; přičemž Ludvík II. a jeho bratr Lelio byli přijati do šlechtického stavu v hodnosti svobodných pánů na Gorizii (Görz) a uznáni se všemi privilegii potomky pánů z Waldsee. Císař Rudolf II. dne 19. března 1588 Fridrichovi, Leliovi a Ludvíkovi a všem ostatním členům z větve Asquina šlechtický stav potvrdil a dekretem z 31. července 1591 jim udělil dědičný titul říšských svobodných pánů (barona) s predikátem z Waldsee a potvrdil užívání tohoto rodového erbu.[13][pozn. 4]
Ludvík III. hrabě z Colloreda a Waldsee (1631–1693), syn Jeronýma IV. (1582–1638), se 20. srpna 1661 oženil s Marií Susannou Eleonorou hraběnkou z Zinzendorfu a Pottendorfu (1644–1704). Z manželství pošla jediná dcera Marie Josepha Antonie hraběnka z Colloreda a Waldsee (15. červenec 1672–1736 St. Pölten), jež se provdala za Leopolda Philippa knížete de Montecuccoli (1662–1698).[15] Manželství zůstalo bezdětné.
Marie Josepha Antonie kněžna de Montecuccoli zdědila v roce 1673 po svém otci hraběti Ludvíku III. Colloredovi z Waldsee česká panství Dymokury a Smidary, dům ve Vídni a na předměstí zahradu. Po soudní při (1701–1704) musela část dědictví postoupit příbuznému Jeronýmovi IV. z Vicartovy větve. Fideikomisní panství Opočno a Počernice, dolnorakouské alodiální panství Staatz se dvorcem Siebenhirten (nyní část obce Mistelbach) a Velim (Föllim, nyní část obce Poysdorf) tak obdržel Jeroným IV. hrabě z Colloreda a Waldsee (1674–1726). Kamilovi IV. (1712–1797) z Bernardovy větve odkázala po otci zděděná léna Dobra (německy Schönfeld, italsky Dobra, slovinsky Dobrovo, nyní Občina Brda) a Floyana (německy Bertoldsdorf, italsky Fleana, slovinsky Fojana, nyní Občina Brda), která Kamil kvůli dluhům prodal bratrovi Karlovi Ludvíkovi.[16]
Jeroným /Girolamo IV. Colloredo z Waldsee (1674–1726), syn Ferdinanda /Federica (1635–1689),[17] přeložil sídlo své rodiny do Rakouska a Čech, v roce 1723 získal se svým bratrem Rudolfem (1676–1750) dědičný úřad nejvyššího zemského stolníka (jídlonoše) Českého království (Obersterbland-Truchsess des Königreiches Böhmen) a stal se zakladatelem knížecí linie Colloredo-Mansfeld. S chotí hraběnkou Janou Karolínou Kinskou (1675–1755)[18] měl čtyři syny: Karla, rytíře a komtura Řádu německých rytířů, čestného majitele a plukovníka rakouského pěšího pluku, polního maršálka a zplnomocněného ministra v Rusku, Anglii a Flandrech; Filipa, klerika, jež zemřel v 19 letech v Římě; Antona, velkopřevora v Čechách, vrchního majitele rakouského pěšího pluku a maršála císařovny Marie Terezie a Rudolfa Josefa I.
Rudolf Josef I., rytíř zlatého rouna, skutečný tajný rada a konferenční ministr, nejvyšší komoří, dědičný nejvyšší zemský stolník v Čechách a říšský vicekancléř byl 29. prosince 1763 povýšen do říšského knížecího stavu s titulem urozeného pána a 24. prosince 1764 mu byl knížecí titul udělen dědičně v primogenituře. S chotí Marií Gabrielou ze Starhembergu měl čtyři syny: Hieronyma, salcburského knížete-arcibiskupa, vicekancléře Svaté říše římské a vyslance u Svatého stolce; Josefa, rakouského polního maršála; Václava, komtura Řádu německých rytířů, rakouského polního maršála a ministr války; a Františka Gundakara, říšského vicekancléře a vrchního komisaře u Říšské soudní komory a který se oženil s hraběnkou Maria Isabellou z Mansfeldu.[19]
Do Čech přišli v 17. století Rudolf s Jeronýmem a získali zde majetek i postavení mezi českou šlechtou. Jeroným bojoval po boku Valdštejnů v bitvě u Lützenu a po smrti generalissima Valdštejna ztratil Slezsko, za což byl potrestán, později však byl omilostněn. Zemřel při další prohrané bitvě přímo ve válečné vřavě roku 1638.
Velkopřevor maltézského řádu a zemský velitel císařského vojska v Čechách, Rudolf Colloredo (1585–1657), v roce 1648 ubránil Prahu před Švédy a po válce zde zůstal natrvalo.
V roce 1763 povýšil císař František I. Štěpán do říšského hraběcího stavu Rudolfa Josefa, který působil v císařské ministerské radě. Vrchní velitel benátského vojska, Jan Colloredo, bojoval ve třicetileté válce, padl na Krétě při bojích s Turky roku 1649.
Antonín Theodor se roku 1760 stal maršálem a v letech 1777–1811 prvním olomouckým arcibiskupem. František de Paula Gundakar I. (1731–1807) si vzal Marii Izabelu, hraběnku Mansfeldovou, díky níž získal mimo jiné panství Dobříš, Obořiště a později ještě zdědil Nepomuk a Zelenou Horu. On i jeho potomci užívali jména Colloredo-Mansfeld.
Další příslušníci rodu převážně působili v armádě či ve státních službách. Jeroným Mansfeld (1842–1881) byl například rakousko-uherským politikem a předlitavským ministrem zemědělství.[20][21]
Část rodiny se po roce 1918 vystěhovala do USA. Franz Ferdinand Colloredo-Mansfeld (1910–1944) se roku 1941 přihlásil jako dobrovolník do britské armády a roku 1944 padl jako stíhač RAF.
V září 1939 se Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1870–1942) připojil k Národnostnímu prohlášení české šlechty, stejně jako jeho synové Josef (1910–1990), Jeroným (1912–1998) a Weikhard (1914–1946, ten se zúčastnil už první deklarace 17. září 1938).[22] V roce 1942 byli všichni členové rodu, včetně těch žijících v zahraničí, prohlášeni za „nepřátele říše“ a veškerý jejich majetek v Čechách a Rakousku byl zabaven Německou říší.
Rodový majetek v Rakousku byl Colloredo-Mannsfeldům navrácen již v roce 1948, zatímco v České republice teprve po roce 1990, kdy v rámci restitucí získala rodina zpět část svého někdejšího majetku (zámky v Dobříši a ve Zbirohu a přibližně 20 000 ha lesů a rybníků), který jim byl již podruhé vyvlastněn při vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce.
.jpg)
Členové rodu v současnosti žijí převážně v zahraničí. Střídavě také v Česku žije Jerome Colloredo-Mannsfeld (* 1949), a sice právě na zámku v Dobříši, který rod získal v rámci restitucí v roce 1998 zpět do vlastnictví. Dobříšské pozemky byly vydány stejným dílem Jeromovi a jeho sestřenici Kristině, dceři Josefa Colloredo-Mansfelda († 1990) v roce 2006. V dobříšském zámku dnes sídlí dvě muzea a hotel s restaurací.[23]
Rod uplatňoval restituční právo na zámek Zbiroh. Zámek byl Jeromovi Colloredo-Mansfeldovi vrácen již v roce 1990, ten jej však vzápětí prodal zpět českému státu.
O někdejší majetek opočenské větve rodu se vedou vleklé restituční spory. V roce 1991 byly Kristině Colloredo-Mansfeldové a jejímu bratranci Jeronýmovi v restituci vráceny lesy a nemovitosti s výjimkou opočenského zámku. Právě ten je od té doby předmětem restitučního sporu, který je veden ve dvou soudních procesech: jednak o zámek samotný, který skončil roku 2020 u Ústavního soudu a o rok později u Evropského soudu pro lidská práva, oba soudy rozhodly ve prospěch českého státu. Druhý proces, o mobiliář zámku Colloredo-Mansfeldové v roce 2023 vyhráli, ale stát se nejspíše odvolá. Dále roku 2000 bylo Colloredo-Mansfeldům navráceno 68 obrazů ze zámecké expoxice. [24]
Byli spojeni s Černíny z Chudenic, Auerspergy, Mansfeldy, Kolowraty, Collalty (et San Salvatore).
Původní erb hrabat z Colloreda byl štít v jehož černém poli bylo stříbrné břevno, později na břevno přidali císařského orla. Jako knížata pozměnili svůj znak, který byl čtvrceným štítem s původním znakem uprostřed. Do jednotlivých částí umístili erby dalších rodů.
Rodina knížat a hrabat Mansfeldů, případně rodu Mansfeld-Fondi se původně psala s jedním n. U příležitosti sňatku Františka Gundakara Colloreda (1731–1807) s Marií Isabelou Mansfeldovou, poslední příslušnicí rodu, byla v roce 1789 vyhotovena listina o sjednocení jména Colloredo-Mannsfeld, v níž bylo jméno Mansfeld chybně uvedeno se dvěma n. Přestože se jednalo o zjevnou chybu, od té doby je jediná oficiální a správná verze Mannsfeld.
Existuje ovšem jedna výjimka. Josef III. (1910–1990) se s ohledem na historickou pravdu začal psát s jedním n a tak to také zanesl v emigraci do svých dokumentů. Proto se také jeho dcera Kristina, která se po rozvodu vrátila k dívčímu příjmení, píše Colloredo-Mansfeldová s jedním n. Kromě ní a jejích potomků se všichni členové rodu píší Colloredo-Mannsfeld.[25]
_-_Google_Art_Project.jpg)
_crop.jpg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
