Biskupská genealogie je historiografická disciplína v církvi, která se zabývá rekonstrukcí a vyhledáváním původu v rodové linii a poutem mezi světitelem a svěcencem při udílení svátostibiskupského svěcení.
Kardinál Guillaume d'Estouteville, zakladatel nejstarší písemně doložitelné linie s žijícími příslušníky.
Základem této disciplíny je nauka o apoštolské posloupnosti, která potvrzuje předání autority a moci od apoštolů na jejich nástupce biskupy prostřednictvím obřadu svěcení.[1] Při udílení svěcení vzniká mezi světitelem a svěcencem hierarchické pouto analogické k poutu mezi otcem a synem.
Termín biskupská genealogie se vztahuje na úplný seznam světitelů s datem svěcení (často uváděným v závorce za jménem), anebo označuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem. Pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil. Takto je to uspořádáno až do konce seznamu.[2] Tento genealogický strom ukazuje předávání linie světitelů spolu s apoštolskou mocí a autoritou. Ačkoliv jsou při obřadu svěcení tři světitelé, genealogie se přebírá od hlavního světitele a nikoliv od spolusvětitelů.[3]
„
Pokud by byly k dispozici všechny historické dokumenty, mohli bychom zrekonstruovat biskupskou genealogii každého biskupa. Je to možné pro určitou časovou periodu, tj. do doby kdy jsme schopni najít v našich archivech související dokumenty. … A tak do biskupa k biskupovi bychom mohli sestoupit zpět staletími až se nakonec znovuspojit s počátky Církve.
Biskupská genealogie má své kořeny již ve raném středověku, kdy se poukazovalo na genealogické předchůdce biskupa pro podtržení apoštolské posloupnosti a duchovního pouta.[3] Biskupská genealogie by měla jít vysledovat až k apoštolům do prvního století, avšak archivní prameny končí v 15. století. Po Tridentském koncilu (1545–1563) je dokumentace díky farním matrikám mnohem přesnější.
V současné době jsou stále aktivní čtyři původně římskokatolické linie, přičemž naprostá většina z žijících katolických biskupů patří do linie Rebiba. Vedle níže uvedených čtyř latinských linií existuje celá řada dalších linií východních církví, do nichž patří i několik desítek římskokatolických biskupů (např. několik biskupů v Karibiku a v Nigérii patří do maronitské linie, kterou sem přinesl apoštolský nuncius Paul Fouad Tabet, patřil mezi ně i kardinál Kelvin Felix).
V prosinci 2016 patřilo do této linie pouze dvacet biskupů, ale zjistilo se, že Juan de la Fuente Yepes, biskup filipínské diecéze Nueva Segovia, byl vysvěcen v roce 1755 nikoli manilským arcibiskupem, který náležel k linii Rebiba, jak se to předpokládalo na základě dokumentu z roku 1753, ale Manuelem de Matose, biskupem z Nueva Cáceres, náležejícího k linii d'Estouteville.[4] Toto odhalení mělo za následek přesunutí větve asi dvaceti sedmi žijících prelátů do linie d'Estouteville.
V lednu 2017 byla linie Ravizza začleněna do linie d'Estouteville, přestože dříve byla chápána jako samostatná linie. Jako hlava linie byl považován Francesco Ravizzaapoštolský nuncius v Portugalsku, který později vysvětil kardinála Veríssima de Lencastre. Bylo zjištěno, že Francesco Ravizza přijal svěcení od kardinála Neriho Corsiniho, patřícího k linii d'Estouteville.[5] K této linii byli začlenění další čtyři žijící biskupové: arcibiskup Paul Zingtung Grawng,[pozn 1] biskupové Jean-Baptiste Kpiéle Somé, Raphaël Kusiélé Dabiré a Paul Eusebius Mea Kaiuea.
Linie Rebiba (1541). Tato linie začíná Scipionem Rebibou, který byl zřejmě vysvěcen Pavlem IV. Scipione Rebiba byl vysvěcen na biskupa po jmenování pomocným biskupem v Chieti. Z tohoto důvodu se předpokládá, že byl vysvěcen chietským biskupem kardinálem Gianem Pietrem Carafou, který byl později zvolen papežem Pavlem IV. Kvůli chybějící dokumentaci není tato hypotéza potvrzena, a nelze s jistotou potvrdit jejich genealogickou vazbu.[6] Podle současných údajů je kardinál Rebiba společným předkem čtyř tisíc žijících biskupů a arcibiskupů[7] včetně dvou posledních papežů Benedikta XVI. a Františka. Od doby Klementa XI. byli všichni papežové této linie. Do linie Rebiba byla také přičleněna tzv. polská větev nebo také uchaňská, ke které patří Pius XI. Tato linie byla považována za samostatnou a patřili do ní první dva zakladatelé arcibiskup Jakub Uchański a arcibiskup Stanisław Karnkowski. Později byl objeven hlavní světitel Wawrzyniecz Gembicki, který byl svěcen biskupem Claudiem Rangonim z linie Rebiba.[8]
Linie von Bodman (1686). Biskup Johannes Wolfgang von Bodman, pomocný biskup z Kostnice je předkem linie, která má asi deset žijících prelátů, včetně Mons. Huberta Letenga.
Linie de Bovet (1789). Monsignor François de Bovet, arcibiskup z Toulouse, je předkem linie s osmi živými preláty.
DANESI, Giacomo. Ricerca araldica dello stemma di Sua Eminenza Reverendissima il Signor Cardinale Giovanni Battista Re. Gussago: Vannini, 2008. Dostupné varchivu pořízeném dne2016-03-03. (italština) Archivováno 3. 3. 2016 na Wayback Machine.
Lettera del vescovo Juan de la Fuente Yepes archiviata presso l'Archivio General de Indias, nella quale il vescovo menziona il suo consacratore principale.. [s.l.]: [s.n.]
RINAUDO, Basilio. Il cardinale Scipione Rebiba, 1504–1577: vita e azione pastorale di un vescovo riformatore. [Milano?]: L'Ascesa, 2007. ISBN978-88-903039-0-6. S.123–124. (italština)
FORNACIARI, Roberto. Notizie sulla elezione e consacrazione del vescovo Claudio Rangoni [online]. L'Istituto Superiore di Scienze Religiose Beato Gregorio X di Arezzo [cit. 2021-03-09]. Dostupné varchivu pořízeném dne2023-05-15. (italština)
