Šógun

Tento článek je o vládci. O knize a jejích adaptacích pojednává článek Šógun (kniha).

Šógunové (将軍, šógun) byli vojenští vládci Japonska a představovali v Japonsku výkonnou moc od roku 1192 do roku 1867. V průběhu doby se ale faktická moc šógunů měnila a někteří byli jen loutkami. Mezi nejslavnější šóguny patřili např. Minamoto no Joritomo nebo Iejasu Tokugawa.

Minamoto no Joritomo, první šógun Kamakurského šógunátu

Šógun je zkrácenina titulu Sei-i Taišógun (japonsky 征夷大将軍) čímž je míněn „vojevůdce/generál, který bojuje proti barbarům“. Tento titul je znám již od dob výpadů státu Jamato proti lidu Džómon (Ainu). Oněmi barbary byli míněni právě Ainové.

Administrativa, prostřednictvím které šógun vládl, se nazývala bakufu (幕府) neboli „stanová vláda“. Pojem původně označoval velitelský stan při taženích proti barbarům.

Název

Úřadování šóguna nebo jeho správa se nazývá „šógunát“ či bakufu (幕府; ばくふ), což japonsky doslovna znamená „úřad ve stanu“ a poukazuje na „vládu vojáků.“^[1] Stan symbolizuje roli armády na válečném poli během boje a zároveň poukazuje na to, že takový úřad je dočasný.

Termín sei-i taišógun znamená „vojevůdce, který bojuje proti východním barbarům.“^[2] „Východní barbaři“ je jeden ze starobylých výrazů pro lid Emiši, který žil ve východních oblastech ostrova Honšú a nebyl ještě podroben centrální vládou. Emiši byli zbytkem kultury Džómon a byli příbuzní domorodým obyvatelům Ainu, kteří dodnes obývají severní ostrov Hokkaidó, ačkoli je Japonci v 19. století téměř úplně zlikvidovali a asimilovali.

Minamoto no Joritomo, první šógun Kamakurského šógunátu, vytvořil značnou moc z aristokracie v Kjótu. Stal se prakticky vládcem Japonska a přijal titul sei-i taišógun. Každý následující vládce šógunátu přijal stejný titul a až do reforem Meidži byl šógun de facto vládcem Japonska.

Historie

Období Heian (794–1185)

Podrobnější informace naleznete v článku Období Heian.

Původně byl titul sei-i taišógun udělován vojenskému veliteli v raném období Heian během vojenských tažení proti lidu Emiši, který odporoval vládě Císařského dvora, která sídlila v Kjótu. Nejznámější z těchto šógunů byl Sakanoue no Tamuramaro, který zvítězil nad Emiši jménem císaře Kammu. Titul byl v pozdějším období Heian opuštěn, když byli všichni Emiši podrobeni, resp. vytlačeni na Hokkaidó.

V pozdějším období Heian byl jmenován ještě jeden šógun. Minamoto no Jošinaka byl jmenován sei-i taišógunem během války Genpei, ale byl zabit krátce poté Minamotem no Jošicunem.

Šógunát Kamakura (1192–1333)

Podrobnější informace naleznete v článcích Období Kamakura a Šógunát Kamakura.

Počátkem 11. století začaly vnitřní politice Japonska dominovat feudální státy v čele s daimjóy ochraňovanými samuraji.^[3] Dvě z nejmocnějších rodin, Taira a Minamoto, bojovaly o získání vlády nad císařským dvorem. Klan Taira ho ovládl v letech 1160 až 1185, ale byl poražen klanem Minamoto v námořní bitvě mezi ostrovy Honšú, Šikoku a Kjúšú. Minamoto no Joritomo získal vládu od císaře a vytvořil feudální vládní systém s centrem v Kamakuře, jehož armáda samurajů převzala politickou moc, zatímco japonští císaři a aristokracie v Kjótu zůstali de jure pouze formálními vládci. V roce 1192 byl Joritomovi císařem udělen titul sei-i taišógun, politický systém se začal vyvíjet s dědičným šógunem v čele vlády a stal se známý jako šógunát. Šógunát Kamakura trval skoro 150 let, od roku 1192 do 1333.

Šógunát Kamakura převážně důvěřoval klanu Hódžó a jmenoval jeho členy regenty, kteří v rámci šógunátu získali velký vliv.^[4]

V roce 1274 a 1281, začala Mongolská říše invazi do Japonska a císař Go-Daigo se v roce 1331 pokusil neúspěšně obnovit císařskou vládu. Toto vše významně oslabilo šógunát a vedlo k jeho konečnému pádu.^[4]

Restaurace Kenmu (1333–1336)

Konec šógunátu Kamakura přišel, když bylo v roce 1334 město Kamakura dobyto a regentství Hódžó zničeno. Bakufu zvyšovala svůj podíl na vládě v průběhu 12. století. V té době si dělaly nárok na císařský trůn císařské rodiny – starší linie Go-Saga a mladší linie Go-Daigo. Problém byl vyřešen zákrokem kamakurské bakufu, která přiměla obě rodové linie se na trůnu střídat. Toto platilo do roku 1331, kdy se linie Go-Daigo odmítla střídat s linií Go-Saga. Výsledkem bylo, že linie Go-Daigo odešla do exilu. Kolem roku 1334–1336 Takaudži Ašikaga pomohl linii Go-Daigo k návratu na trůn.^[5]

Nový císař zjistil, že boj proti bakufu mu přinesl příliš mnoho lidí, kteří si dělali nároky na omezené množství půdy. Takaudži Ašikaga se obrátil proti císaři, když nespokojenost s rozdělením půdy rychle narostla. V roce 1336 byl císař opět poslán do vyhnanství ve prospěch nového císaře.^[5]

Během restaurace Kenmu, po pádu kamakurského šógunátu v roce 1333, byl na krátkou dobu jmenován jiný šógun, princ Morinaga (také známý jako princ Morijoši), který byl synem císaře Go-Daigo. Byl mu udělen titul sei-i taišógun a přidělena starost o armádu. Ale princ Morijoši byl později uvězněn v domácím vězení a v roce 1335 zavražděn Tadajošim Ašikagou.

Šógunát Ašikaga (1336–1573)

Hrob Takaudžiho Ašikagy

Podrobnější informace naleznete v článcích Šógunát Ašikaga a Období Muromači.

V roce 1338 byl Takaudžimu Ašikagovi, potomkovi rodu Minamotom, udělen titul sei-i taišógun a tím byl vytvořen šógunát Ašikaga, který trval až do roku 1573.

Nobunaga Oda a Hidejoši Tojotomi

Podrobnější informace naleznete v článcích Období Sengoku a Období Azuči-Momojama.

Dva pozoruhodně silní daimjóové období Sengoku, jmenovitě Nobunaga Oda a Hidejoši Tojotomi, nikdy nebyli titulováni šógunem (sei-i taišógun) ve striktním smyslu tohoto slova. Ačkoli tito dva vojenští vůdci nebyli úspěšní v založení nové dynastie šógunů, byli u klíčových momentů v japonské historii. Jejich úspěch vydláždil cestu pro relativně klidnou éru Tokugawa. Nikdy se však nestali šóguny.

Nobunagovi byl titul nabídnut, ale zemřel dříve, než jej mohl přijmout.^[6][7] Hidejoši byl jmenován kampaku, což byla nejvyšší hodnost navržená císařskou rodinou.^[8] Tato hodnost byla dříve udělena pouze členům klanu Fudžiwara nebo jejich potomkům.

Šógunát Tokugawa (1603–1868)

Iejasu Tokugawa

Podrobnější informace naleznete v článcích Šógunát Tokugawa a Období Edo.

Následně Iejasu Tokugawa převzal moc a vytvořil vládu v Edu (současné Tokio) v roce 1600. Titul sei-i taišógun získal v roce 1603. Šógunát Tokugawa zanikl v roce 1868 po rezignaci Jošinobua Tokugawy na hodnost šógun a podáním abdikace císaři éry Meidži v roce 1867.^[2]

Během období Edo skutečná moc zůstala v rukou tokugawských šógunů a ne císaře sídlícího v Kjótu, ačkoli byl prezentován jako představitel této moci. Šógun řídil zahraniční politiku, armádu a feudály. Doboví spisovatelé psali o císařské dynastii jako o Sokoke (mrtvé dynastii). Role císaře byla přinejlepším ceremoniální, podobná jeho postavení v japonské monarchii po druhé světové válce.^[9]

Titul sei-i taišógun byl zrušen během reforem Meidži v roce 1868, během nichž byla skutečná moc „obnovena“ do rukou císaře a jeho pověřenců. Je však málo známým faktem, že během války Bošin Jošikuni Date, daimjó provincie Sendai, dostal titul od Jošihisy Kitaširakawy, císařského prince, který se prohlásil za císaře Tobu (Tobu-Tennó; 东 武天皇).^[10]

Přehled šógunů a období jejich vlády

Období Kamakura

#	Obrázek	Jméno	Život	Období vlády	Císař	Šikken
1.		Joritomo Minamoto 源 頼朝	1147–1199	1192–1199	Go-Toba	funkce neobsazena
2.		Joriie Minamoto 源頼家	1182–1204	1202–1203	Cučimikado	funkce neobsazena
3.		Sanetomo Minamoto 源 実朝	1192–1219	1203–1219	Cučimikado Džuntoku	Tokimasa Hódžó Jošitoki Hódžó
4.		Joricune Fudžiwara 藤原 頼経	1226–1244	1218–1256	Go-Horikawa Šidžó Go-Saga	Jošitoki Hódžó Cunetoki Hódžó
5.		Joricugu Fudžiwara 藤原 頼嗣	1239–1256	1244–1252	Go-Saga Go-Fukakusa	Cunetoki Hódžó Tokijori Hódžó
6.		princ Munetaka 宗尊親王	1242–1274	1252–1266	Go-Fukakusa Kamejama	Tokijori Hódžó Nagatoki Hódžó Masamura Hódžó
7.		princ Korejasu 惟康親王	1264–1326	1266–1289	Kamejama Go-Uda Fušimi	Masamura Hódžó Tokimune Hódžó Sadatoki Hódžó
8.		princ Hisaaki 久明親王	1276–1328	1289–1308	Fušimi Go-Fušimi Go-Nidžó	Sadatoki Hódžó Morotoki Hódžó
9.		princ Morikuni 守邦親王	1301–1333	1308–1333	Hanazono Go-Daigo	Morotoki Hódžó Munenobu Hódžó Hirotoki Hódžó Mototoki Hódžó Takatoki Hódžó Sadaaki Hódžó Moritoki Hódžó

(počínaje 4. šógunem Joricunem byla funkce šóguna pouze nominální)

Období Muromači

#	Obrázek	Jméno	Život	Období vlády	Císař	Poznámky
1.		Takaudži Ašikaga 足利 尊氏	1305–1358	1338–1357	Go-Daigo Go-Murakami	první šógun z rodu Ašikaga
2.		Jošiakira Ašikaga 足利 義詮	1330–1367	1358–1367	Go-Murakami
3.		Jošimicu Ašikaga 足利 義満	1358–1408	1368–1394	Čókei Go-Kamejama Go-Komacu
4.		Jošimoči Ašikaga 足利 義持	1386–1428	1394–1423	Go-Komacu Šókó
5.		Jošikazu Ašikaga 足利 義量	1407–1425	1423–1425	Šókó
6.		Jošinori Ašikaga 足利 義教	1394–1441	1428–1441	Go-Hanazono
7.		Jošikacu Ašikaga 足利 義勝	1434–1443	1441–1443	Go-Hanazono
8.		Jošimasa Ašikaga 足利 義政	1436–1490	1443–1474	Go-Hanazono Go-Cučimikado
9.		Jošihisa Ašikaga 足利 義尚	1465–1489	1474–1489	Go-Cučimikado
10.		Jošitane Ašikaga 足利 義稙	1466–1523	1490–1493 1508–1521	Go-Kašiwabara	jinak zvaný Jošiki Ašikaga 足利 義材
11.		Jošizumi Ašikaga 足利 義澄	1481–1511	1495–1508	Go-Kašiwabara
12.		Jošiharu Ašikaga 足利 義晴	1511–1550	1521–1545	Go-Kašiwabara Go-Nara
13.		Jošiteru Ašikaga 足利 義輝	1536–1565	1545–1565	Go-Nara Ógimači
14.		Jošihide Ašikaga 足利 義栄	1538–1568	1564–1568	Ógimači
15.		Jošiaki Ašikaga 足利 義昭	1537–1597	1568–1573	Ógimači	poslední šógun z rodu Ašikaga

Období Edo

#	Obrázek	Jméno	Život	Období vlády	Císář	Poznámky
1.		Iejasu Tokugawa 徳川 家康	1543–1616	1603–1605	Go-Józei	první šógun z rodu Tokugawa
2.		Hidetada Tokugawa 徳川 秀忠	1579–1632	1605–1623	Go-Józei Go-Mizunó
3.		Iemicu Tokugawa 徳川 家光	1604–1651	1623–1651	Go-Mizunó Meišó Go-Kómjó
4.		Iecuna Tokugawa 徳川 家綱	1641–1680	1651–1680	Go-Kómjó Go-Sai Reigen
5.		Cunajoši Tokugawa 徳川 綱吉	1646–1709	1680–1709	Reigen Higašijama
6.		Ienobu Tokugawa 徳川 家宣	1662–1712	1709–1712	Nakamikado
7.		Iecugu Tokugawa 徳川 家継	1709–1716	1713–1716	Nakamikado
8.		Jošimune Tokugawa 徳川 吉宗	1684–1751	1716–1745	Nakamikado Sakuramači
9.		Iešige Tokugawa 徳川 家重	1712–1761	1745–1760	Sakuramači Momozono
10.		Ieharu Tokugawa 徳川 家治	1737–1786	1760–1786	Momozono Go-Sakuramači Go-Momozono Kókaku
11.		Ienari Tokugawa 徳川 家斉	1773–1841	1787–1837	Kókaku Ninkó
12.		Iejoši Tokugawa 徳川 家慶	1793–1853	1837–1853	Ninkó Kómei
13.		Iesada Tokugawa 徳川 家定	1824–1858	1853–1858	Kómei
14.		Iemoči Tokugawa 徳川 家茂	1846–1866	1858–1866	Kómei
15.		Jošinobu Tokugawa 徳川 慶喜	1837–1913	1866–1867	Kómei Meidži	poslední šógun z rodu Tokugawa

Reference

1. Totman (1966), str. 102
2. Šógun; World Book (1992), str. 432 – 433
3. Japan; World Book (1992), str. 34 – 59
4. Columbia University (2000)
5. Sansom (1961), str. 442
6. William Scott Morton, J. Kenneth Olenik. Japan: Its History and Culture [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné online.
7. June Kinoshita, Nicholas Palevsky. Gateway to Japan [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné online.
8. Dorothy Perkins. Samurai of Japan: A Chronology From Their Origin in the Heian Era (794-1185) to the Modern Era [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné online.
9. Wakabayashi (1991), str. 27-29
10. Sinsengumi (2003)

Bibliografie

• Columbia University. Japan: History: Early History to the Ashikaga Shoguns [online]. Factmonster, 2000 [cit. 2007-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-25.
• BRAZELL, Karen. The Changing of the Shogun 1289: An Excerpt from Towazugatari. The Journal of the Association of Teachers of Japanese. 1972, s. 58-65.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• BROCK, Karen L. The Shogun's 'Painting Match'. Monumenta Nipponica. 1995, s. 433-484.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• GROSSBERG, Kenneth A. Bakufu Bugyonin: The Size of the Lower Bureaucracy in Muromachi Japan. The Journal of Asian Studies. 1976, s. 651-654.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• GROSSBERG, Kenneth A. From Feudal Chieftain to Secular Monarch. The Development of Shogunal Power in Early Muromachi Japan. Monumenta Nipponica. 1976, s. 29-49.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• MCCUNE, George M. The Exchange of Envoys between Korea and Japan During the Tokugawa Period. The Far Eastern Quarterly. 1946, s. 308-325.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• RAVINA, Mark. State-Building and Political Economy in Early-modern Japan. The Journal of Asian Studies. 1995, s. 997-1022.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• SEIGLE, Cecilia Segawa. The Shogun's Consort: Konoe Hiroko and Tokugawa Ienobu. Harvard Journal of Asiatic Studies. 1999, s. 485-522.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• HURST, C. Cameron, III. Review of Learning from Shogun: Japanese History and Western Fantasy, by Henry Smith. The Journal of Asian Studies. 1981, s. 158-159.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• SANSOM, George. A History of Japan, 1134-1615. United States: Stanford University Press, 1961. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• SINSENGUMI, Bakumatuisin. 仙台藩主 [online]. Bakusin, 2003 [cit. 2007-04-17]. Dostupné online. (Japanese)
• SMITH, Henry (ed.). Learning from Shogun: Japanese History and Western Fantasy. Santa Barbara: University of California Program in Asian Studies, 1980. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• TOTMAN, Conrad. Political Succession in The Tokugawa Bakufu: Abe Masahiro's Rise to Power, 1843-1845. Harvard Journal of Asiatic Studies. 1966, s. 102-124.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• WAKABAYASHI, Bob Tadashi. In Name Only: Imperial Sovereignty in Early Modern Japan. Journal of Japanese Studies. 1991, s. 25-57.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• The World Book encyclopedia. Příprava vydání World Book, Inc. Chicago: World Book, Inc, 2008. 22 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7166-0092-3.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu šógun na Wikimedia Commons

Portály: Japonsko