Zeno Welsersheimb

Zeno Welsersheimb, též Zeno hrabě Welser z Welsersheimbu (německy Zeno Philomenus Reichsgraf Welser von Welsersheimb, Freiherr von Gumpenstein; 1. prosince 1835 Lublaň – 2. února 1921 Tab), byl rakouský šlechtic, rakousko-uherský generál, diplomat a politik. V c. k. armádě sloužil od roku 1852 a zúčastnil se několika válečných tažení. Byl důstojníkem generálního štábu a několik let působil jako vojenský diplomat v Paříži a Berlíně. V historii Rakouska-Uherska byl nejdéle úřadujícím členem vlády, celkem v deseti kabinetech zastával v letech 1880–1905 funkci ministra zeměbrany Předlitavska. V armádě dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1890), byl též členem Panské sněmovny a rytířem Řádu zlatého rouna.

Zeno Welsersheimb
Ministr zeměbrany Předlitavska
Ve funkci: 26. června 1880 – 9. dubna 1905
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	Eduard Taaffe, Alfred z Windisch-Graetze, Erich von Kielmansegg, Kazimír Badeni, Paul Gautsch, František z Thun-Hohensteinu, Manfred z Clary-Aldringenu, Heinrich von Wittek (pověřený), Ernest von Koerber, Paul Gautsch
Předchůdce	Julius von Horst
Nástupce	Franz Xaver von Schönaich
Doživotní člen Panské sněmovny rakouské Říšské rady
Ve funkci: 28. prosince 1889[1] – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1908), polní zbrojmistr (1890), polní podmaršál (1883), generálmajor (1878)
Narození	1. prosince 1835 Lublaň Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	2. února 1921 (ve věku 85 let) Tab Maďarsko
Titul	říšský hrabě
Rodiče	Leopold Kašpar Welser z Welsersheimbu
Děti	Otto Welser von Welsersheimb Maria Emma Caroline Gräfin Welser von Welsersheimb Freiin zu Gumpenstein
Příbuzní	Otto Welser z Welsersheimbu, Vincenz Welser von Welsersheimb a Marie z Welsersheimbu (sourozenci) Zeno Graf Welser von Welsersheimb[2], Welser Gräfin Welser von Welsersheimb[2], Emma Caroline Gräfin Welser von Welsersheimb[2], Hildegard Gräfin Welser von Welsersheimb[2] a Leopold Graf Welser von Welsersheimb[2] (vnoučata)
Profese	důstojník a politik
Ocenění	Řád zlatého rouna (1896)
Commons	Zeno Welser von Welsersheimb
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Erb rodu Welserů z Welsersheimbu

Měl původ ve staré augsburské bankéřské rodině Welserů, v této linii získali předkové v roce 1719 říšský hraběcí stav.^[3] Pocházel z početné rodiny hraběte Leopolda Vincence Welsersheimba (1793–1874),^[4] místodržitele v Dalmácii, a jeho manželky Antonie, rozené hraběnky Szapáryové (1796–1858),^[5] byl nejmladším z devíti dětí.^[6] Do armády vstoupil jako kadet v roce 1852, již o rok později byl poručíkem u 34. pěšího pluku v Košicích.^[7] Poté si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v roce 1857 byl jako nadporučík zařazen do sboru důstojníků generálního štábu, souběžně byl přidělen k pěšímu pluku č. 39, později sloužil u zemského velitelství v Praze. V roce 1859 byl jako kapitán přidělen k zemskému velitelství ve Veroně a zúčastnil se války se Sardinií. Během prusko-rakouské války byl v hodnosti majora křídelním pobočníkem arcivévody Albrechta.

Hrob Zenona Welsersheimba v Tabu (Maďarsko)

V letech 1867–1870 působil jako vojenský attaché v Paříži a v roce 1869 byl povýšen na podplukovníka. Od roku 1870 na stejné pozici působil v Berlíně, v roce 1872 dosáhl hodnosti plukovníka^[8] a z attaché byl povýšen na vojenského zplnomocněnce (Militärbevollmächtigter).^[9] U německého císařského dvora v Berlíně setrval do roku 1875. Po návratu ze zahraničních misí byl velitelem pěšího pluku č. 42 v Terezíně.^[10] V roce 1878 byl povýšen na generálmajora a stal se velitelem 16. pěší brigády v Tridentu.^[11]

Při personální reorganizaci vlády Eduarda Taaffeho se 26. června 1880 stal ministrem zeměbrany Předlitavska. Post si udržel i v několika následujících vládách (vláda Alfreda Windischgrätze, vláda Ericha Kielmansegga, vláda Kazimíra Badeniho, první vláda Paula Gautsche, vláda Franze Thuna, vláda Manfreda Clary-Aldringena, první vláda Ernesta von Koerbera a druhá vláda Paula Gautsche). Ve funkci ministra se snažil profilovat jako nestranický odborník^[12] a dále postupoval ve vojenských hodnostech (polní podmaršál 1883,^[13] polní zbrojmistr 1890).^[14] Zájmy c. k. zeměbrany a četnictva obhajoval na půdě říšské rady, kde vystupoval jako striktní zastánce jednoty rakousko-uherské armády, mimo jiné prosazoval němčinu jako jediný úřední jazyk používaný ve vojsku. Pozici svých podřízených složek posílil dvěma zákony o zeměbraně (1883, 1893), podílel se také na vypracování branného zákona z roku 1889. Prosazováním zájmů rakouské zeměbrany na úkor uherské zeměbrany se počátkem 20. století dostal do konfliktu s uherskou politickou reprezentací a k datu 9. dubna 1905 na funkci ministra rezignoval. ^[15] V armádě byl penzionován k datu 1. dubna 1905, později ale ještě obdržel čestnou hodnost generála pěchoty (1908).^[16][17] Na penzi střídal pobyty ve Štýrském Hradci a v Uhrách, kde vlastnil zámek v Tabu^[18] s velkostatkem o rozloze 1000 hektarů.^[19] V Tabu také zemřel a je zde i pohřben.

Tituly a ocenění

V roce 1859 byl jmenován c. k. komořím^[20] a jako ministr zeměbrany obdržel v roce 1881 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[21] Od roku 1887 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 21 dislokovaného v Kutné Hoře.^[22][23] V roce 1889 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.^[24][12] Během vojenské služby získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[25] Nejvyššího ocenění dosáhl v roce 1896, kdy byl jmenován rytířem prestižního Řádu zlatého rouna.^[26]

Rakousko-Uhersko

• Řád zlatého rouna (1896)
• velkokříž Leopoldova řádu (1895)
• Řád železné koruny I. třídy (1883)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1872)
• Řád železné koruny III. třídy (1868)
• Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1866)
• Jubilejní pamětní medaile
• Válečná medaile

Zahraničí

• Řád bílého orla I. třídy (Rusko)
• Řád svaté Anny II. třídy (Rusko)
• velkokříž Řádu červené orlice (Německo)
• Řád pruské koruny II. třídy (Německo)
• Řád Takova I. třídy (Srbsko)
• velkokříž Řádu bílého orla (Srbsko)
• Řád lva a slunce I. třídy (Persie)
• důstojník Řádu čestné legie (Francie)

Rodina

Zámek Tab (župa Somogy, Uhry)

V roce 1870 se ve Štýrském Hradci oženil s baronkou Karolínou Rodenovou z Hirzenau (1852–1940), dcerou generálmajora Františka Karla Rodena z Hirzenau. Karolína byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Z jejich manželství se narodily tři děti.^[27] Syn Otto (1871–1945) byl kapitánem rakousko-uherského námořnictva, dcera Josefa (1878-) se provdala za fregatního kapitána barona Franze Leonhardiho, mladší dcera Emma (1884–1972) měla za manžela svého bratrance hraběte Zeno Goësse.^[28]

Nejstarší z bratrů Vincenc (1818–1863) působil jako rada zemského soudu v Prešpurku, další bratr Otto (1822–1871) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generálmajora. Jejich sestry působily jako dvorní dámy u císařského dvora, dvě z nich se provdaly do šlechtických rodin Goëssů a Küenburgů.^[29] V další generaci vynikli Zenonovi synovci z rodiny Goëssů, korutanský zemský hejtman Zeno Vinzenz Goëss (1846–1911) a místodržitel v Terstu Leopold Goëss (1848–1922). Další synovec Leopold von Hauer (1854–1933) byl důstojníkem jezdectva a za první světové války dosáhl hodnosti generálplukovníka.

Zenonův bratranec Rudolf Welsersheimb (1842–1926) byl diplomatem a v závěru kariéry dlouholetým rakousko-uherským velvyslancem ve Španělsku (1903–1911).