rakouský horolezec, neurolog, psychiatr a vysokoškolský pedagog From Wikipedia, the free encyclopedia
Viktor Emil Frankl (26. března 1905 Vídeň – 2. září 1997 Vídeň) byl rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie.
| Viktor Frankl | |
|---|---|
 | |
| Narození | 26. března 1905 Vídeň |
| Úmrtí | 2. září 1997 (ve věku 92 let) Vídeň |
| Místo pohřbení | Starý židovský hřbitov ve Vídni |
| Alma mater | Vídeňská univerzita |
| Povolání | psychoterapeut, psycholog, psychiatr, profesor, neurolog, existential therapist, spisovatel, chirurg, pilot a vysokoškolský učitel |
| Zaměstnavatel | Vídeňská univerzita |
| Ocenění | Cena města Vídně za přírodní vědy (1970) Čestný odznak Za vědu a umění (1981) The Oskar Pfister Award (1985) Ehrenpreis des österreichischen Buchhandels für Toleranz in Denken und Handeln (1991) Zlatá medaile MU (1994) … více na Wikidatech |
| Nábož. vyznání | judaismus |
| Choť | Tilly Grosser |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Viktor Frankl se narodil ve Vídni v židovské rodině krátce poté, co se jeho rodiče do Vídně přistěhovali z Pohořelic u Brna. Jeho otec byl státní úředník.
Vystudoval medicínu na Vídeňské univerzitě, během studia se specializoval na neurologii a psychiatrii. Od nadšení ze Sigmunda Freuda a jeho redukce člověka na bytost ovlivňovanou více či méně skrytými sexuálními impulzy „přešel“ ke škole Freudova oponenta Alfreda Adlera, ovšem ani s jeho výkladem člověka nebyl spokojen dlouho. Když začal po skončení studia pracovat jako psychiatr ve Vídni a pomáhal budovat síť poraden po celém Rakousku zachváceném krizí, začal přicházet k názoru, že terapii je třeba vést do hlubších a duchovnějších sfér, má-li být běžnému člověku se všemi jeho starostmi užitečná.
Tvrdil, že přestal poslouchat své učitele a naučil se naslouchat svým pacientům a učit se od nich.[1] Pracoval také v poradně pro mládež, kde se mj. zabýval problémem sebevražd při vydávání vysvědčení.
Roku 1937 si založil soukromou praxi, specializovanou na neurologii a psychiatrii.
V roce 1938, když Rakousko obsadili Němci, musel kvůli židovskému původu přestat léčit „árijské“ pacienty. Ačkoli mohl mladý Frankl uprchnout do zahraničí, zůstal kvůli svým blízkým, kteří povolení vycestovat nedostali.
V roce 1940 začal pracovat v Rothschild Hospital, kde vedl neurologické oddělení. Šlo o jedinou nemocnici ve Vídni, ve které tehdy byli ještě přijímání i Židé. Jeho lékařské diagnózy v několika případech zachránily nemocné před eutanazií podle nacistického programu.
V prosinci 1941 se oženil s Tilly Grosser. V roce 1942 byl odeslán do koncentračního tábora.[2] V průběhu války byl vězněn v Terezíně, Osvětimi a Türkheimu.[3] Za pobytu v koncentračních táborech se mu začaly rýsovat hlavní myšlenky logoterapie. Organizoval tajná setkání a přesvědčoval spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, přežijí.[1] On sám myslíval na svou odbornou práci a promýšlel rukopis své knihy.[4]
Když se vrátil z koncentračních táborů, zjistil, že nejbližší členové jeho rodiny válku nepřežili. Jeho otec zemřel v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi, jeho žena zahynula v táboře Bergen-Belsen. Holokaust tak z jeho nejbližších přežila jen jeho sestra, která se zachránila emigrací do Austrálie.[5]
Ještě v roce 1945 sepsal knihu A přesto říci životu ano.
O rok později začal vést neurologickou kliniku ve Vídni, kde pracoval až do roku 1971.
V roce 1947 si vzal svou druhou ženu, Eleonoru Katharinu Schwindt. Byla to katolička, a tak manželé chodili jak do kostela, tak do synagogy, a slavili jak Vánoce, tak chanuku. Měli spolu dceru Gabrielu, která se stala dětskou psycholožkou.[6]
V roce 1955 získal titul profesora neurologie a psychiatrie na vídeňské univerzitě. Založil také Rakouskou lékařskou společnost pro psychoterapii. V roce 1961 se stal hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě, ale přednášel a vedl semináře na řadě dalších univerzit po celém světě. Obdržel 29 čestných doktorátů.
Publikoval 39 knih, které byly přeloženy do 40 jazyků. Jeho američtí příznivci koncem 70. let založili v Berkeley Logoterapeutický institut (Viktor Frankl Institute of Logotherapy).
Zemřel na srdeční selhání ve věku 92 let.
Viktor Frankl vystihl lidskost člověka, jeho logoterapie vidí v člověku bytost hledající smysl a reaguje na volání po smyslu, které dnes nezaslechnuto zanikne.[7] Jsou tři možnosti, jak dát životu smysl:
Franklovi je dále připisován termín nedělní neuróza. Jde o formu úzkosti, která je výsledkem vědomí životní prázdnoty po skončení pracovního týdne. Demonstruje se pocitem nespokojenosti, který pramení z existenčního vakua a absence smyslu, a ústí do stavu nudy, apatie a prázdnoty. Člověk je v tomto stavu cynický, postrádá směr a pochybuje o smyslu většiny svých životních aktivit.[9]
Frankl je duchovním otcem myšlenky, podle níž by socha Svobody na východním pobřeží Spojených států měla být doplněna sochou Zodpovědnosti na pobřeží západním [10]:
| „ | Svoboda nicméně není posledním slovem. Svoboda je jen částí příběhu a polovinou pravdy. Je pouze negativním aspektem celého fenoménu, jehož pozitivním aspektem je odpovědnost. Svoboda je ve skutečnosti ohrožena tím, že zdegeneruje do pouhé libovůle, pokud není prožívána zodpovědně. A proto doporučuji, aby socha Svobody na východním pobřeží byla doplněna sochou Zodpovědnosti na pobřeží západním. | “ |
| — Viktor E. Frankl | ||
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
