Narodil se 6. prosince 1942 v malé vesničce v rakouských Korutanech jako nemanželský syn. Matka byla Rakušanka slovinské národnosti. Biologický otec Handkeho byl voják, zaměstnanec banky Erik Schönemann. Předtím, než se Handke narodil, provdala se jeho matka za jiného vojáka, Adolfa Bruna Handkeho, jehož příjmení dostal. Pravdu osvém biologickém otci se Handke dozvěděl krátce před svou maturitní zkouškou.
Měl se stát knězem, ale odešel z katolickéhosemináře. Studoval pak na humanistickém gymnáziu vKlagenfurtu, posléze na právnické fakultě ve Štýrském Hradci (Graz). Studium však vroce 1965 ukončil. Ve svých 22letech se začal zabývat literární tvorbou. Od roku 1966 žil vDüsseldorfu. Jeho partnerkou se stala Libgart Schwarz. Po dvou letech se pár odstěhoval do Západního Berlína, kde se jim narodila dcera Amina. VBerlíně strávila rodina dva roky a poté se přestěhovala do Paříže. Vtomto období pár již zažíval manželskou krizi.
Do roku 1978 žil Handke v Paříži, poté se odstěhoval do rakouského Salcburku, který vroce 1987 na tři roky opustil, neboť hodně cestoval. Od roku 1990 žije trvale vChaville nedaleko Paříže.
V roce 1990 se seznámil se svou druhou manželkou, francouzskou herečkou Sophií Semin. Rok nato se narodila jejich dcera Leocardie. Manželství oficiálně uzavřeli v roce 1995.[6]
Zpočátku měl Handke kritický postoj ksoudobé literární tvorbě, který byl podobný beatnickému hnutí. Jeho dílo bylo podobné novým formám mladé západní opozice 60.let 20.století. Byl kritický vůči skupině47. Handke byl citlivý vůči násilí a autoritám ve společnosti. Jeho tehdejší díla jsou ovlivněna reflexí utrpení lidí vdobě vlády nacistů vNěmecku a okupovaných zemích Evropy. Vrakouské poválečné literatuře je znám také díky svým experimentálním dramatickým hrám.
Jisté kontroverze způsobila jeho veřejná podpora politiky jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiće a poté i dalších srbských politiků a jejich postojů během rozpadu Jugoslávie apo něm. Handke kromě jiného navštívil Miloševiće několikrát ve vězení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii vHaagu apronesl hlavní řeč na jeho pohřbu dne 18.března 2006. Vroce 1999 Handke obdržel jugoslávský pas.[7]
V roce 1966 vydal svůj první román Sršni. Následovalo množství dalších knih, v českém překladu vyšly např. Úzkost brankáře při penaltě (1970), Nežádané neštěstí (1972), Zvláštní žena (Die linkshändige Frau, 1976, zfilmováno 1977; doslovný překlad názvu knihy do češtiny by byl poněkud zavádějící, a sice „Žena levačka“), román-esej Tři pokusy, Dějiny psané tužkou, Za temné noci vyšel jsem ze svého tichého domu (1997) a další.
Už od sedmdesátých let spolupracoval s Wimem Wendersem, zvláště se proslavil jako autor některých částí scénáře filmu Nebe nad Berlínem, zejména básnických monologů, například Lied Vom Kindsein (Když dítě bylo dítětem). Texty ztohoto filmu později zhudebnil i Handkeho oblíbený hudebník Van Morrison.
Jeho rané experimentální drama Spílání publiku z roku 1966 uvedlo pod názvem Spílání publiku 2010Divadlo Komedie (režie: Dušan D. Pařízek, premiéra: 10. září 2010). Ze stejného roku (1966) pochází také Handkeho text Sebeobviňování, který byl v češtině poprvé uveden v roce 2015 ve spolupráci Studia Rote a Společnosti Franze Kafky (režie: Ondřej Škrabal).
Handkeho práce občas vzbuzují pozornost svou provokativností. Ve svých textech spisovatel a dramatik nicméně důsledně zkoumá základní otázky a situace lidské existence. Snaží se také podrobně popsat svůj vnitřní svět aprostřednictvím literatury jej uchovat. Začátkem srpna 2020 měla upříležitosti 100.Salcburského festivalu premiéru jeho divadelní hra Zdeněk Adamec. Jejím podtitulkem „mučednické scény“ vyjádřil Handke lítost nad osudem 18-19letého českého studenta, který se vroce 2003 sám upálil na pražskémVáclavském náměstí.[8]
Díla jsou řazena chronologicky od nejstaršího po nejmladší dle data vydání originálu.
Bibliografie děl v češtině
Peter Handke (1983)
Sebeobviňování (Selbstbezichtigung, 1966)
vyšlo v souboru Západoněmecké moderní drama, sestavila a k vydání připravila Jitka Bodláková, jednotlivé hry zněmeckého originálu přeložili Jitka Bodláková a Jiří Stach, Praha: Orbis, 1969
Spílání publiku (Publikumsbeschimpfung, 1966)
z německého originálu přeložila Jitka Bodláková, Praha: Artur, 2012
Die Lehre der Sainte-Victoire (1980, Učení Sainte-Victoire) – pokračování Langsame Heimkehr
Dětský příběh (Kindergeschichte, 1981, česky 1997, text vyšel česky ve svazku společně s textem Číňan bolesti) – třetí část tetralogie Langsame Heimkehr
Číňan bolesti (Der Chinese des Schmerzes, 1983, přel. Vratislav Slezák, Prostor, Praha, 1997; text vyšel česky ve svazku společně s textem Dětský příběh)
Nerozumní vymírají (Die Unvernünftigen sterben aus, 1973, česky Transteatral, Praha, 2012), světová premiéra: režie: Horst Zankl, Zürich: Theater am Neumarkt, 1974
Chybný pohyb, též Falešný pohyb (Falsche Bewegung, 1975), filmový scénář, režie: Wim Wenders, moderní adaptace Goethova díla Viléma Meistera léta učednická
Das Mal des Todes (V případě smrti, 1985), film, režie Peter Handke
Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin, 1987), filmový scénář, společně s Wimem Wendersem a Richardem Reitingerem, režie: Wim Wenders
Hra o ptaní aneb Cesta do Sonorní země (Das Spiel vom Fragen oder Die Reise zum sonoren Land, 1989, česky Transteatral, Praha, 2012), světová premiéra: Wiener Burgtheater, režie: Claus Peymann[10]
Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli (Die Stunde, da wir nichts voneinander wußten (1992, světová premiéra: Wien, Burgtheater, 1992, režie: Claus Peymann, česky uvedlo Divadlo Komedie
Die Abwesenheit (Nepřítomnost, 1992), film, scénář a režie Peter Handke
Die Theaterstücke (1992, Hry)
Die Kunst des Fragens (1994, Umění dotazování)
Zurüstungen für die Unsterblichkeit. Königsdrama (1997, Přípravy na nesmrtelnost. Královské drama), světová premiéra: 1997, Burgtheater, Vídeň, režie: Claus Peymann
Die Fahrt im Einbaum oder Das Stück zum Film vom Krieg (1999, Plavba na kánoi aneb Hra k filmu o válce), světová premiéra: Wiener Burgtheater
Proč kuchyň? (Warum eine Küche?, 2003), napsáno původně ve francouzštině, později autorem přeloženo do němčiny
Zpracováno v roce 2017 v Českém rozhlasu jako rozhlasová dramatizace. Překlad: Zuzana Augustová, hudba: Tomáš Vtípil, dramaturgie: Renata Venclová, hráli: Lucie Trmíková a David Prachař, režie Aleš Vrzák.[11]
Podzemní blues (Untertagblues. Ein Stationendrama, 2003), v češtině hru roku 2011 uvedlo Divadlo Komedie v režii Dušana Pařízka, ústředních rolí v této inscenaci se ujali Martin Finger a Boleslav Polívka[12]
Stopy zbloudilých (Spuren der Verirrten, 2007, česky Transteatral, Praha, 2012)
Bis dass der Tag euch scheidet oder Eine Frage des Lichts (2009)
Immer noch Sturm (2011), roku 2010 též v podobě románu
Krásné dny v Aranjuez (Die schönen Tage von Aranjuez, 2012), scénář spolu s W. Wendersem, roku 2016 zfilmováno Wimem Wendersem
Die Unschuldigen, ich und die Unbekannte am Rand der Landstraße (2015)
Podzemní blues zaostří na společenský marasmus. Česká televize [online]. 2011-06-27. Dostupné online. Srov. též DRTILOVÁ, Zuzana. Smířlivé Podzemní blues je skvělé. Mladá fronta Dnes. 2011-06-28, s. 7.
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
