švýcarský cestovatel From Wikipedia, the free encyclopedia
Nicolas Bouvier (6. března 1929, Grand-Lancy – 17. února 1998, Ženeva) byl švýcarský cestovatel, spisovatel píšící francouzsky, novinář a fotograf.
| Nicolas Bouvier | |
|---|---|
_by_Erling_Mandelmann.jpg) Nicolas Bouvier (foto: Erling Mandelmann) | |
| Narození | 6. března 1929 Grand-Lancy,  Švýcarsko |
| Úmrtí | 17. února 1998 (ve věku 68 let) Ženeva, Švýcarsko |
| Místo pohřbení | New Cemetery of Cologny |
| Povolání | cestovatel–spisovatel, fotograf |
| Národnost | švýcarská |
| Ocenění | Rambertova cena, Grand prix C.F. Ramuz |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se jako nejmladší dítě v rodině univerzitně vzdělaného knihovníka Auguste Bouviera a jeho ženy Antoinette. Jeho dědečkem z matčiny strany byl švýcarský hudebník a skladatel Pierre Maurice. Otec byl specialista na literaturu, zabývající se třicetiletou válkou a jeho syn byl od mládí fascinován mapami cizích zemí a jejich barvami a snil o tom, že je navštíví.
První vzdělání získal na soukromé náboženské škole Brechbühl v Ženevě a pak na Collège Calvin. Prázdniny trávil na zámku des Coinsins, jehož majitelem byl dědeček z otcovy strany Bernard Bouvier. Tam také hodně četl a začal se zajímat o historii. Auguste Bouvier často cestoval a podporoval tento zájem i u svého syna. První samostatnou cestu do Burgundska uskutečnil mladý Nicolas ve svých 17 letech. Po návratu se zapsal na studia středověké historie, sanskrtu a práva na Univerzitě v Ženevě.
Po ukončení studií byl celý jeho další život neodmyslitelně spjatý s cestováním. V roce 1948 byl vyslán na reportáž do Finska pro deník Tribune de Genève a pak v roce 1950 cestoval po alžírské Sahaře pro Le Courrier. Následovala řada dlouhých cestovatelských výprav, které uskutečnil sám, nebo v doprovodu svého přítele, švýcarského malíře Thierry Verneta. Byl zastáncem „pomalého cestování“, k němuž řekl, že při cestování „ze všeho nejhorší je spěch; je třeba nechat věci přijít k sobě, nechat je na sebe působit“.[1] Zážitky z cest literárně zpracoval ve svých cestopisech; některé z nich doprovodil kresbami Thierry Vernet. První cestovatelskou výpravu podnikl v roce 1951 spolu s Thierry Vernetem a Jacquesem Choisy. Cestovali z Benátek do Istanbulu a z této cesty vznikla útlá knížka Douze gravures de Thierry Vernet. Trois textes de Nicolas Bouvier.
V roce 1953 se vydal s Thierry Vernetem autem Fiat Topolino přes Balkán a Írán do Pákistánu. První polovinu této cesty zachytil v netradičním cestopise L'Usage du monde (Návod k použití světa), který se stal brzy po zveřejnění bestsellerem. Kniha vyšla v roce 1963 spolu s 48 kresbami Thierryho Verneta.
Po roce a půl se cesty obou přátel rozdělily. Thierry Vernet se na Cejlonu připojil ke své přítelkyni a Nicolas Bouvier pokračoval v cestě do Indie sám. Na hranicích s Čínou ale musel cestu z politických důvodů přerušit a vrátil se na Cejlon. Tam nemocný a deprimovaný zůstal sedm měsíců. Svůj pobyt zde zachytil v knize Le Poisson-scorpion (Ryba-štír), kterou ale vydal až po více než dvacetipěti letech, v roce 1982. V říjnu 1955 se francouzskou lodí přepravil do Japonska, kde rok pracoval jako novinář a psal články pro japonské noviny a časopisy. Své zkušenosti z tohoto i dalších pobytů v Japonsku shrnul v knize z roku 1970 Chronique japonaise (Japonská kronika).
V roce 1958 se oženil s Éliane Petitpierreovou (1933-2022), dcerou švýcarského politika a advokáta Maxe Petitpierrea. Manželé se usadili ve švýcarské obci Cologny, poblíž Ženevy. V letech 1958 – 1963 pracoval pro Světovou zdravotnickou organizaci a pro Nouvelle Bibliothèque Illustrée des Sciences et des Inventions v umělecko–vědním oboru ikonografie. V letech 1964 – 1965 pobýval opět v Japonsku, tentokrát se ženou a jejich dvěma dětmi. Následovaly další cesty po Asii (Jižní Korea, Čína) i Evropě (Irsko, Aranské ostrovy). To už byl i známým fotografem a ze svých cest shromáždil bohaté osobní archivy skládající se z 30 000 dokumentů. V roce 1970 se zúčastnil spolu se švýcarskou delegací Světové výstavy v Ósace, kde uvedl čtyři svoje knihy, které k této události připravil.[2] V roce 1990 vydal Journal d'Aran et d'autres lieux) (Deník z Aranu a jiných míst). V roce 1994 napsal předmluvu ke sbírce básní Vladimíra Holana Douleur (Bolest), která vyšla ve francouzském překladu Dominique Grandmontové v ženevském nakladatelství Metropolis.
Zemřel na rakovinu, v Ženevě 17. února 1998, ve věku 68 let. Bouvier našel místo posledního odpočinku na Novém hřbitově v Colony nad Rýnem. Jeho manželka Eliane byla pohřbena po jeho boku. Hrob zdobí dva modely aut legendárního Citroënu 2CV, ve kterém procestoval celý svět.
Na festivalu Étonnants voyageurs ve městě Saint-Malo se každoročně uděluje cena Nicolase Bouviera za literární přínos cestovatelů–spisovatelů, navazující na jeho myšlenkový odkaz. Také jedna ulice (proti nádraží) tohoto města nese jméno Nicolase Bouviera.[3]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
