sovětský stíhací letoun From Wikipedia, the free encyclopedia
MiG-31 (rusky: МиГ-31, v kódu NATO „Foxhound“) je sovětské dvoumístné nadzvukové stíhací letadlo vytvořené pro získání a udržení nadvlády ve vzduchu. Bylo navrženo jako náhrada strojů MiG-25, z jejichž konstrukce MiG-31 také vychází.
| MiG-31 | |
|---|---|
 MiG-31DZ při letu nad Ruskem, 2012 | |
| Určení | Záchytný stíhací letoun |
| Původ | Sovětský svaz |
| Výrobce | Gorkovský letecký závod |
| Konstruktérská skupina | Mikojan-Gurevič |
| První let | 16. září 1975 |
| Zařazeno | 6. května 1981 |
| Charakter | Ve službě |
| Uživatel | Ruské letectvo Kazachstán |
| Výroba | 1975–1994 |
| Vyrobeno kusů | 519[1] |
| Vyvinuto z typu | MiG-25 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
MiG-31 je těžká nadzvuková stíhačka schopná bojové činnosti za jakéhokoli počasí ve dne i v noci. Během studené války měla zajistit, aby do sovětského vzdušného prostoru nepronikla špionážní letadla SR-71 Blackbird, bombardéry B-52 Stratofortress a střely s plochou dráhou letu. Dnes jsou jejími hlavními „protivníky“ americké strategické bombardéry B-1 Lancer a B-2 Spirit.
Ruské ministerstvo obrany očekává, že zmodernizované MiG-31BM budou v ruském letectvu sloužit minimálně do roku 2030.[2]
MiG-31 byl vyvinutý počátkem 70. let 20. století konstrukčním týmem OKB Mikojana a Gurjeviče z letounu MiG-25. Navzdory tehdy zavedené praxi v sovětském letectvu byl MiG-31 od prvního okamžiku považován za specializovaný přepadový stíhací letoun, kterým zůstal víceméně až dodnes. Postupně se stal výrazným nástupcem úspěšného letounu MiG-25 v době, kdy hlavní soupeř – Spojené státy americké – zavedl do služby nadzvukový strategický bombardér B-1 Lancer, který byl optimalizován pro nesení a vypouštění řízených střel s plochou dráhou letu.
Vývoj amerických strategických řízených střel a jejich zařazení do výzbroje představovalo pro SSSR novou hrozbu. Budoucí záchytná stíhačka měla chránit území Sovětského svazu před raketovým útokem vedeným od Arktidy přes severní oblasti SSSR, které nebyly souvisle pokryty radary. Požadavky armády na nové letadlo, které mělo nahradit Tu-128, byly vydány v roce 1968. Stíhačka měla mít akční rádius 700 km při rychlosti letu 2 500 km/h (M=2,35) a 1 200 km při letu podzvukovou rychlostí. Měla být schopna napadat vzdušné cíle pohybující se ve výškách od 100 m do 30 000 m. Práce na vývoji nového stroje nazvaného MiG-25MP začaly v roce 1972. První prototyp, který měl název Je-155MP-831, byl dokončen na jaře v roce 1975 a svůj první let absolvoval dne 16. září 1975. Po čtyřech letech byla ukončena první etapa testování a začala sériová výroba letounů MiG-31. V roce 1981 byly stroje MiG-31 oficiálně zařazeny do sovětského letectva.[3]
V roce 1985 zadržela sovětská tajná služba (KGB) v Moskvě Adolfa Tolkačeva, který poskytoval západním zpravodajským agenturám utajované informace o zbraňových systémech stíhaček MiG-29 a MiG-31. To donutilo konstruktéry urychlit práce na vývoji nové verze MiG-31. Výsledkem byl MiG-31B s vylepšeným radiolokátorem, který byl nejen vybaven výkonnějšími motory D-30F6, ale i novými raketami R-33S a R-40TD. V rámci této modernizace získalo letadlo také systém doplňování paliva za letu, modernější avioniku a vylepšené prostředky vedení elektronického boje. Výroba této nové verze začala na přelomu let 1990 a 1991. Kvůli prozrazení informací o parametrech počáteční výrobní série MiG-31 bylo nutné upravit všechny dosud vyrobené stroje na standard MiG-31B. Takto předělaná letadla dostala označení MiG-31BS, jimž z celého modernizačního balíčku chybí systém doplňování paliva během letu.[4]
Výroba MiG-31 byla ukončena v roce 1994, přičemž bylo celkem vyrobeno více než 500 kusů těchto letadel.[5]
V roce 1997 byl vypracován projekt modernizace letounů MiG-31B/MiG-31BS, který by rozšířil možnosti těchto strojů o schopnost útočit na pozemní cíle a udělal by z nich víceúčelové stíhací letouny. Konverzí sériově vyráběného MiG-31B tak vznikl v roce 1998 prototyp MiG-31BM, který byl veřejnosti představen o rok později. Celý vývoj se v důsledku nedostatku financí zpozdil, proto byly první stroje předány ruskému letectvu až v roce 2008. Zmodernizované MiG-31B byly přejmenovány na MiG-31BM a zmodernizované MiG-31BS byly nazvány MiG-31BSM.[6]
.jpg)
.jpg)
MiG-31M je těžký, dvoumístný, dvoumotorový hornoplošník celokovové konstrukce s výrazným zastoupením hliníkových a titanových slitin. Osádku tvoří pilot a operátor zbraňových systémů. Oba jsou tandemově za sebou v hermeticky uzavřených kabinách a sedí na vystřelovacích sedadlech Zvezda K-36DM s bezpečnostními parametry „nula-nula“ (zaručuje plné rozvinutí padáku a zpomalení pádu dostatečné pro přežití osádky i při nulové rychlosti a nulové výšce vystřelení).
Konstrukce draku na první pohled připomíná letoun MiG-25, ale při detailnějším pohledu je jasné, že byla kompletně předělána. Z původních 80 procent ocelových prvků bylo do MiG-31 použito pouze 50 procent oceli, 33 procent speciálních hliníkových slitin a 16 procent speciálních titanových komponentů. Trup je v přední části oválný. Za sekcí s oběma pilotními kabinami přechází do širokých bočních krabicových nasávacích otvorů. V zadní části jsou výtokové trysky, které mají na bocích nainstalovaný plovoucí stabilizátor o rozpětí 8,74 metru. Stabilizátory se přitom mohou vychylovat souhlasně i diferencovaně a úhel jejich výchylek plně závisí na rychlosti a charakteru letu. Nad výtokovými tryskami jsou umístěny dvě svislé ocasní plochy (SOP). Od podélné osy letounu jsou vychýleny o 8 stupňů směrem ven. Celková plocha každé SOP je – 15,6 m2. Plocha pohyblivého kormidla, která je – 2,12 m2, se může vychylovat na obě strany do úrovně 25 stupňů. Pro dokonalou podélnou stabilizaci byly pod pohonné jednotky zabudované dvě pevné spodní kýlové plochy o ploše 3,0 m2 s úhlem vyosení 12 stupňů vůči podélné rovině.
Hlavní křídla mají relativně malé rozpětí 13,464 m a celkovou nosnou plochu – 61,6 m2. Na každé straně jsou vztlakové klapky o délce 2,68 m a na koncích křídel jsou odtokové hrany tvořeny balančními křidélky, jež se vychylují až o ± 20°. Horní strana křídla je u staršího MiG-31 ještě opatřena aerodynamickým plůtkem. U kořene křídla je umístěn velký vírový přechod, který byl u staršího MiG-31 výrazně menší. Na spodní straně nosných ploch jsou celkem čtyři úchytné body pro zbraňové pylony. Konce křídel jsou u MiG-31M přizpůsobeny pro rychlou montáž aerodynamických vřeten opatřených stabilizačními plůtky. V těchto vřetenech je umístěna další důležitá elektronika, především pasivní obranné systémy.
Podvozek je tvořen velice originální konstrukcí. Přední podvozková noha je víceméně standardní, plně řiditelná, s dvojicí kol o průměru 600 × 220 mm. Po startu se podvozek zasouvá směrem dozadu, do trupu. Hlavní podvozkové nohy jsou vybaveny dvounápravovým vozíkem, kde každou nápravu tvoří jen jedno kolo o rozměru 950 × 300 mm. Celý vozík je nezávisle odpružen hydraulickým tlumičem od vlastní odpružené podvozkové nohy. Kola však nejsou v jedné stopě, ale navzájem jsou proti sobě osazena. Konstruktéry k tomuto pojetí vedly dva faktory – rozložení hmotnosti na podloží je o něco výhodnější a navíc se kola lépe schovají do limitovaného prostoru podvozkové šachty. Před každou podvozkovou šachtou je hydraulický výklopný aerodynamický štít o ploše 1,4 m2, který se vyklápí dolů pod úhlem 44 stupňů. Kromě toho slouží i jako část krytů podvozku.
MiG-31 byl do výzbroje sovětských sil zařazen v roce 1981. První záběry nového letadla se na západ dostaly až v roce 1985 poté, co byl jeden MiG-31 vyfotografován norským pilotem. Po rozpadu Sovětského svazu se objevily problémy s údržbou letadel. V roce 1996 bylo podle dostupných informací připraveno k nasazení jen 20 % strojů. Ke zlepšení tohoto stavu došlo až v roce 2006. Díky sílící ruské ekonomice se podařilo opětovně uvést do provozu další MiG.
Od 21. prosince 1994 byly do bojové zóny v Čečensku nasazeny stíhačky MiG-31 a Su-27 spolu s letadly včasné výstrahy a řízení A-50. Stroje MiG-31 a Su-27 hlídkovaly nad Čečenskem a přilehlými oblastmi, přičemž se snažily zabránit vytvoření vzdušného koridoru na dodávku zbraní nebo posil.[7]
Během ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 MiG-31 údajně sestřelily několik ukrajinských letadel, a to především pomocí rakety vzduch-vzduch dlouhého doletu R-37. Tím, že zůstaly ve vysoké rychlosti a vysoké výšce, byly MiG-31 schopny operovat prakticky bez odporu, protože ukrajinské stíhačky postrádaly dolet, rychlost nebo výšku.[8][9]
R-37M je od října 2022 hlavní hrozbou ukrajinského letectva, které má značný nedostatek střel typu „vystřel a zapomeň“. Spoléhalo se na rakety R-27 - jak R-27ER, tak R-27ET; dolet R-27ET je 60 mil. Ukrajinský pilot musí ozářit ruský letoun radarem, aby navedl střelu k cíli. Ruští piloti používají střelu R-77 typu „vystřel a zapomeň“ s aktivním radarem, což jim dává možnost odpálit rakety a poté podniknout úhybnou akci. Ukrajinští piloti byli nuceni „využívat nepořádek na zemi a maskování terénu, aby se dostali dostatečně blízko k palbě, než se do nich pustí“. Během prvních tří dnů války obě strany přišly o letadla. Ukrajinci je nahradili staršími stroji, které byly schopné letu. Ruské letectvo se však obrátilo na MiG-31 s raketou R-37M, která má dolet 200 mil. V kombinaci s nadřazeným radarem na MiG-31 začalo ukrajinské letectvo ztrácet další letadla. Zpráva Royal United Services Institute uvádí, že v říjnu bylo na ukrajinské letectvo denně odpáleno asi šest střel R-37M. Čtyři MiG-31 byly také nasazeny na Krymu. Aby se Ukrajina vyhnula raketám R-37M, musela se pokusit zničit MiG-31 dokud jsou na zemi při akcích jako útok na leteckou základnu Belbek a pokus o útok dronem v srpnu.[10][11][12][13][14]
Do útoků na ukrajinskou infrastrukturu se zapojily stroje MiG-31K vyzbrojené hypersonickými střelami vzduch-země „Kinžal“, působící např. z běloruské základny Mačuliščy.[15]
Dne 15. května 2024 ukrajinské síly raketou M39A1 systému ATACMS zničily, během útoku na leteckou základnu Belbek na Ruskem okupovaném poloostrově Krym, dva stroje MiG-31.[16][17]
.jpg)
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
